Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vídeň, druhé největší české město

123-1.jpg
Michael Borovička, Úterý, 13. března 2012
Straussovy valčíky, Mozartova hudba, proslulý hotel Sacher, kde vznikly neméně slavné dorty, Svatoštěpánský dóm, Hofburg či císařský zámek Schönbrunn a nad tím vším nostalgický duch Františka Josefa I. a krásné císařovny Sissi… O tom všem se dočtete ve vídeňských průvodcích, které však mlčí o fenoménu, jenž k Vídni také neodmyslitelně patří: jsou jím Češi.

Už na okrajích Vídně si zahraniční řidič začne všímat v německém prostředí neobvyklých názvů firem, které zdobí nákladní vozy a dodávky: Postulka, Morawa und Co., Svoboda, Novak… Mnohé vývěsní štíty vídeňských obchodů také nesou česká jména. Mluví majitel kožešnictví Klusacek Pelze na nábřeží Franz Josefs Kai, pan Erich Klusacek, ještě česky? Téměř určitě ne, ale jeho rodiče možná ještě češtinu ovládali.

A jak se sem dostali? Byli Klusáčkovi potomky dávných přistěhovalců z předminulého století, nebo je sem s vlnou emigrace zavál dramatický politický vývoj až po druhé světové válce?´Otázky jsou důležitější než odpovědi na ně. Naznačují nám, jak složitými cestami se dějiny české Vídně ubíraly. Oficiální sčítání obyvatel z roku 2001 konstatuje, že v Rakousku žije 54 627 osob českého původu, z nichž má 46 100 již rakouské občanství a 7313 občanství české. Z uvedeného počtu 54 627 osob jich 17 742 prohlásilo, že jako svůj hlavní jazyk používají češtinu. Dodejme, že většina jich žije ve Vídni a okolí. Kam se ale poděly ty masy Čechů, které zde žily ještě před sto lety? Roku 1890 jich tu bylo už 378 074, tvořili tedy 28 procent obyvatel metropole na Dunaji. Vídeň tehdy bývala hned po Praze druhým největším českým městem.

Karikatura českého ministra Bedřicha Pacáka v časopise Figaro z roku 1906.

Der Wenzel Kommt

Nejvýznamnější český migrační proud v rámci habsburské monarchie směřoval na jih, do Dolních a Horních Rakous, ale především do hlavního města Vídně a přilehlých okresů. Příliv Čechů z Čech a Moravy, jenž zesílil hlavně v 70. letech 19. století, představoval hlavní faktor populačního rozmachu hlavního města. Do Vídně z Čech putovali za prací především řemeslníci, dělníci a služky. Jejich protipól tvořila početně malá, ale intelektuálně významná skupina šlechticů, vědců, umělců a úředníků. V druhé polovině 19. století a v letech před první světovou válkou přicházeli do Vídně tisíce českých dělníků, především stavebních a cihlářských, tovaryšů, kvalifikovaných dělníků, řemeslníků a živnostníků. Pocházeli hlavně z jižních Čech a Moravy.

Na rodilé Vídeňany působili nesympaticky svým zjevem, venkovsky nekultivovaným chováním a neznalostí němčiny, kterou v lepším případně směšně komolili. Stávali se terčem vtipů či námětem posměšných písniček, z nichž asi nejpopulárnější byla „Der Wenzel kommt“ (Vašek přichází). Přesto byli Češi do 80. let ve Vídni přijímáni bez výraznějších negativních emocí. Avšak v době, kdy národní emancipace Čechů v českých zemích začínala sklízet úspěchy, se nevraživost Vídeňanů vůči Čechům stupňovala. Roli zde sehrála především obava ze ztráty německého charakteru města.

Určitá část českých přistěhovalců se nesnažila uchovat si národní identitu, nýbrž toužila rychle splynout s prostředím. Počet příslušníků české menšiny ve Vídni skutečně neodpovídá množství osob, které se sem vystěhovaly. Částečně to padá na vrub „obcovací řeči“, kategorie používané při sčítání lidu, která nebývala vždy totožná s mateřským jazykem; dílem je to výsledek zmíněného odnárodňování. Zejména řemeslníci a obchodníci z čistě komerčních důvodů neměli zájem zdůrazňovat své češství, neboť jejich zákazníci hovořili především německy a jim šlo o prosperitu jejich živnosti.

Touha splynout s německými obyvateli Vídně však byla cizí příslušníkům českého národa, kteří měli vyšší sociální status. Znalost němčiny pro ně byla už od dob studií samozřejmostí. Tito lidé se stávali oporou prvních českých spolků, které se ve Vídni rodily už v 60. letech 19. století. V roce 1865 vznikla Slovanská beseda, která však záhy získala zcela český ráz. Jejími protektory byli po desetiletí příslušníci české aristokracie z rodu Černínů a Harrachů. Širší význam pak získaly také Slovanský zpěvácký spolek, spolek Sokol a divadelní spolek Pokrok.

Česká lobby na Dunaji

Oporou vídeňské české menšiny byli také představitelé kultury, vědci či univerzitní pedagogové, kteří významnou část svého života strávili ve Vídni. V letech 1860–1914 k nim patřili literární historik a politik Josef Jireček, právní historik Hermenegild Jireček, historik Konstantin Jireček, slavista Alois Vojtěch Šembera, filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, cestovatel Emil Holub, lékař, básník a překladatel Eduard Albert, básník Josef Svatopluk Machar či vedoucí vídeňské redakce Národních listů Gustav Eim a jeho nástupci Josef Penížek a Bedřich Hlaváč nebo čeští ministři ve vládách Předlitavska. V letech 1879–1892 to byl Alois Pražák, později Josef Kaizl (1898–1899), před první světovou válkou Bedřich Pacák (1906–1907), Albín Bráf (1908–1909) či Ottokar Trnka (1911–1917). Ti všichni tvořili ve Vídni jakousi „českou lobby“.

Ve Vídni dlouhodobě žila řada výtvarných umělců, mezi nimi i malíř Julius Mařák (1832–1899), jenž vyzdobil svými malbami dvoranu nádraží Františka Josefa. Na konci 70. let pobýval ve Vídni sochař Hanuš Schwaiger (1854–1912). Můžeme sem započítat i Josefa Hlávku (1831–1908), stavitele a mecenáše, jenž se proslavil stavbami na Ringgasse, mimo jiné i Opery, které vtiskly Vídni její charakteristickou tvář. Velmi známý byl medailér a sochař Vojtěch Šaff (1865–1923), kterého metropole na Dunaji trvale inspirovala a jenž zde vytvořil řadu portrétů významných osobností. Mezi hudebníky byl miláčkem vídeňského publika houslista a profesor vídeňské konzervatoře František Ondříček (1857–1922). V prvních desetiletích 20. století se ve Vídni proslavili skladatelé Oskar Nedbal a Josef Bohuslav Foerster či houslisté Otakar Ševčík a Váša Příhoda.

Od 80. let 19. století byli do politického života vídeňských Čechů angažováni také čeští poslanci v říšské radě. „Česká otázka“ ve Vídni představovala především jazykovou a školskou problematiku. Ta byla v rozmezí let 1880 až 1913 v poslanecké sněmovně říšské rady projednávána celkem dvaapadesátkrát. Na postavení české menšiny měli jistý vliv také čeští úředníci zaměstnaní v centrálních úřadech. Příslušníkům menšiny se s nimi jistě lépe jednalo, navíc mohli při vyřizování svých záležitostí počítat s jistou mírou sympatií. Na druhé straně většina českých státních úředníků působila především na nižších postech, z čehož vyplývaly i jejich omezené pravomoci.

Později než spolky vznikly české politické organizace a strany. Spolek Komenský, určený k podpoře českého školství a založený roku 1872, byl sice oficiálně nepolitický, ale svým významem a problematikou do sféry politiky zasahoval. Otázka českých škol představovala totiž významné politikum. Strach Vídeňáků ze ztráty německého charakteru jejich města vedl k přijímání zcela nedemokratických rozhodnutí. V roce 1904 říšský soud potvrdil rozhodnutí dolnorakouské zemské školní rady, že Češi ve Vídni nemají nárok na veřejné obecní školy, zbývaly jim tedy jen školy soukromé. Obavy z rozmachu české populace vyjadřují i takzvané ochranné zákony: v roce 1907 zákon o jediném německém vyučovacím jazyku na pokračovacích průmyslových školách, o dva roky později zákon o němčině jako jediném jednacím jazyku dolnorakouského zemského sněmu a v témže roce zákon o němčině jako jediném vyučovacím jazyku na dolnorakouských učitelských ústavech a reálkách.

122_1_jpg_4f5f06ea33.jpg

Co Čech, to komická figura

Vídeňský lid se proti české „invazi“ bránil po svém: písničkami, kuplety i různými pamflety, v nichž vystupovali Vašek (Wenzel) a Marjánka (Marianka), automaticky přitroublé postavičky. Vašek měl komický klobouček, „nos jako poštovní trubku“, široké líce, a když promluvil, vycházela z jeho úst mizerná němčina, jíž se říkalo „bémáklování“. Marjánka byla kyprá, vnadná, s tupým výrazem ve tváři, obdařená houfem dětí. Takovéto postavičky měly na varietních jevištích zaručený úspěch. Skutečná česká Marjánka, většinou služka nebo kuchařka, však měla pro Vídeňany také kladné významy. Uměla totiž péci různé dosud neznámé dobroty jako buchty, koláče, povidlové taštičky, které dodnes nechybí v žádné vídeňské kuchařce.

První světová válka postavení vídeňských Čechů zhoršila. Příčinou nebyly jen bída a nedostatek, průvodní jevy každé války, ale také stupňující se nacionální nevraživost. Vzbudili ji nejen čeští dezertéři z c. a k. armády, ale také Češi podezřelí z protistátní činnosti. Členy tajné odbojové organizace Maffie byli rovněž vídeňští Češi. Emigrantům bojujícím u dohodových mocností za samostatný stát, jako byli T. G. Masaryk a E. Beneš, se u Rakušanů dostávalo všeobecného opovržení.

Vize Aloise Rašína

Koncem války se vídeňským Čechům začala rýsovat nová perspektiva. Miloš Pelda, bývalý ředitel vídeňské filiálky Živnostenské banky, v listopadu 1917 zaznamenal úvahy budoucího „muže 28. října“ Aloise Rašína: „…tu Rašín jal se potírati názor tehdy všeobecné rozšířený, že po skončené válce růsti bude na ulicích vídeňských tráva. Tak to nebude, pravil dr. Rašín, ale tam, kde dneska za Prahou roste tráva, budou růsti ulice a pěkné ulice. Taková zvětšená Praha i větší města naše budou potřebovati práci českých lidí z Vídně a ty přestěhujeme do Čech a na Moravu.“ Do jisté míry měl pravdu. Do vlasti se opravdu vrátilo velké množství krajanů, ale stejně jich v Rakousku zůstalo dost a dost na to, aby vytvořili početnou menšinu. Na druhé straně zkušenosti českých zaměstnanců z vídeňských státních úřadů a institucí se ukázaly být pro nové Československo nadmíru cenné.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články