Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vězni libyjské revoluce

libye.jpg
Autor článku: Tomáš Halda, Středa, 7. března 2012
Autor fotografií: Tomáš Halda
Plukovník Kaddáfí, který vládl tvrdou rukou Libyi po téměř dvaačtyřicet let, byl na podzim nedaleko svého rodiště Syrtu zlynčován. Jeho armádu se podařilo rebelům za výrazné pomoci leteckých sil NATO porazit. Političtí vězni, které plukovník držel v Abú Salímu a dalších žalářích, byli během revoluce osvobozeni. Jedni brány vězení opouštěli, druzí naopak zase za mříže putovali.

Vzpomínky na vězení Abú Salím v Libyi vyvolávají u mnohých hrůzu. Právě sem totiž Kaddáfí soustředil opozici z celé země. O krutém zacházení za vysokými zdmi s ostnatým drátem referovala nevládní organizace Amnesty International po léta. Když revoluce zachvátila Tripolis, přišli obyvatelé z okolí vězně osvobodit. Nesetkali se s velkým odporem. NATO totiž krátce předtím zasáhlo administrativní budovu stráží v centru areálu. Dnes do prázdného žaláře přicházejí Libyjci, aby si prohlédli, jakým podmínkám tu byli lidé vystaveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří strávili za mřížemi řadu let. Jedním z nich je osmačtyřicetiletý Abdel Omar Zeiga.

„Přijeli si pro mne do školy, kde jsem učil. Nic mi neřekli, jen že s nimi musím jít. V autě mi pak zavázali oči. Rozhlédnout kolem sebe jsem se mohl až ve vyšetřovací místnosti. Na nic se mě ale neptali. Jen mi dali papír a řekli, ať popíšu, co jsem udělal. Vůbec jsem nechápal, co se děje. Napsal jsem jen svůj strohý životopis, ale to je neuspokojilo a začalo bití,“ vyprávěl mi Abdel o svém zatčení, které proběhlo na podzim roku 1989.

„V téhle cele jsem trávil prvních pětapadesát dní,“ ukazoval mi bývalý vězeň místnost velikou dva na dva metry, když jsme spolu procházeli Abú Salímem. „Výslechů následovalo ještě mnoho, ale nikdy spokojení nebyli, takže mě mlátili nebo mi nasadili pouta a pověsili za ně na mříže. Visel jsem tam takhle i několik hodin. V mučení byli opravdu jedničky. O tom, že jsem zavřený v Abú Salímu, jsem se dozvěděl, až když mě přeřadili do cely k dalším vězňům.“

Hamadiho museli z Abú Salímu odvézt do nemocnice, zatím se po výsleších na nohy ještě postavit nedokáže.

Podmínky v Abú Salímu byly velmi tvrdé. Kromě častého bití a mučení vězni dostávali k jídlu jen malé porce nekvalitní stravy. Vybavení cel byly vlastně pouze matrace pohozené na zemi. Abdel strávil první tři roky v oblečení, ve kterém ho agenti tajné policie do vězení přivezli. Nemožný byl i jakýkoli kontakt s venkovním světem. Až po šesti letech Abdelova rodina zjistila, že je uvězněn.

„Důvod svého zatčení jsem se nikdy nedozvěděl. Mám na to svou teorii. Byl jsem učitel s technickým vzděláním, hodně jsem se ale věnoval studiu koránu. Už od období na univerzitě jsem měl přátele, kteří byli stejně jako já zbožní. Chodil jsem se modlit několikrát denně. Opozice vůči Kaddáfímu byla výlučně z řad věřících. Kterýkoli Libyjec navštěvující pravidelně mešitu mohl být pro tajnou policii podezřelý.“

Osudným byl pro mnohé Abdelovy spoluvězně rok 1996. V té době tady totiž plukovník nechal povraždit více než 1200 příslušníků opozice. „Toho rána jsem se vyšplhal po provaze z našich věcí k zamřížovanému oknu u stropu. Na dvoře byla spousta vojáků i vězňů. Celý den jsme slyšeli střelbu. Nám se ale exekuce naštěstí vyhnula. Později jsme se od jednoho strážného dozvěděli, že ve vězení probíhala vzpoura – právě kvůli těm úděsným podmínkám, ve kterých jsme tam museli žít.“

V říjnu roku 2001 byl Abdel spolu s dalšími osmadvaceti vězni náhle propuštěn. „Přišli za mnou nějací lidé z ministerstva spravedlnosti a suše mi sdělili, že se stala chyba a já můžu jít teď domů. Za dvanáct let života, který mi ukradli, se nikdo ani neomluvil. Taková byla Kaddáfího Libye.“

Revoluce přišla z Benghází

Když v polovině února propukla na východě země vlna protestů, která pak přerostla do ozbrojeného odporu, tajná policie začala být v pohotovosti. Obchodník Ajman pochází z Benghází, města, kde libyjská revoluce pád Kaddáfího krutovlády odstartovala. Když se vydal na konci února do hlavního města na obchodní schůzku, zastavila ho na silnici policie. „Viděli značku z Benghází na mém voze a řekli, že musím počkat, až přijede nějaká vyšší šarže. Dostavila se ale rovnou eskorta, která mě odvezla na služebnu v Tripolisu a za další dva dny do Abú Salímu,“ popisoval mi už v bezpečí svého bytu Ajman.

Třicetiletý obchodník byl po příjezdu podroben tvrdému výslechu a následně putoval do cely k dalším zadrženým. „S revolucí jsem sympatizoval od samého začátku. Ten režim se nedal snést. Uvěznění bylo pro mě přesto šok. V cele jsem ale za chvíli zjistil, v jak dobré společnosti se nacházím. Učitelé, inženýři, lékaři -jako každá diktatura měla i ta libyjská strach z inteligence. Těm lidem vděčím za to, že jsem se ve vězení nezbláznil. Pečovali jsme jeden o druhého. Některé spoluvězně do cely po výsleších museli stráže donést. Tak byli zřízení.“

26_2_jpg_4f5725296f.jpg

Podobně jako Ajman byl zatčen také inženýr Hamdi, který chtěl ještě dva týdny před první demonstrací v Benghází vycestovat do Kataru. Na rozdíl od Ajmana má dnes ale Hamdi po častém bití trvalé následky a nemůže chodit. Navštívil jsem ho v nemocnici, kam byl po osvobození Abú Salímu převezen. „Moje stavební firma se měla podílet na výstavbě nového fotbalového stadionu pro World Cup, který se má v Kataru konat v roce 2022. Obdržel jsem víza a všechny potřebné dokumenty k projektu jsem měl také u sebe. Na letišti mě ale obvinili, že jsem agent Kataru, země, která teď podporuje revoluce v Tunisku a Egyptě. Musel jsem jim dát heslo ke své e-mailové schránce, našli si můj profil na Facebooku. No a to byl můj konec. Na Facebooku jsem fandil revolucím v sousedních zemích a nepřímo náš systém kritizoval. Dostal jsem pouta a skončil v Abú Salímu.“

Strážci chtěli z Hamdiho dostat přiznání o spolupráci s katarskou tajnou službou. Bili ho ocelovou tyčí do chodidel, pálili cigaretami, věšeli hlavou dolů. Nepoužívali jen fyzické mučení. „Jednou za mnou přišli do cely a řekli, že vězení navštíví Kaddáfího syn Sajf Al-Islám. Seřadili nás s dalšími na chodbě. Svitla nám naděje, že budeme propuštěni. Jeden ze strážců nám ale ukázal výmluvné gesto, co se s námi stane, až Sajf dorazí. Za několik hodin nás zase zahnali zpátky pod zámek. Možná se tak jen bavili.“

Za pár týdnů po zmíněné události Hamdiho přeřadili na celu s více vězni. Od nich se dozvěděl, že v celé zemi probíhají boje. Jak dnes říká, byl velmi pyšný, že se Kaddáfímu tolik lidí postavilo se zbraní v ruce. V srpnu pak přišla revoluce konečně i ke dveřím jeho cely. „Slyšel jsem bombardování a střelbu. Strážci nám přestali nosit jídlo. Prostě zmizeli. Za čtyři nebo pět dní najednou někdo začal rozbíjet zámky na dveřích u naší cely. Do místnosti přišli rebelové se zbraněmi a novými vlajkami Libye. Naložili mě na nosítka a vynesli před budovu. Všude kolem pobíhala spousta lidí. Byl jsem na svobodě.“

Za Kaddáfího vojáky do Misuráty

Když jsem na podzim třetí největší město Libye navštívil, stále se ještě vzpamatovávalo z krutých bojů, které tu během revoluce probíhaly. Život se začínal do města vracet velice pozvolna. Otevíraly se znovu obchody, na křižovatkách už postávala dopravní policie a v ulicích začínalo být živo i ve večerních hodinách. Na druhou stranu stačilo pozorovat tváře kolemjdoucích nebo se zapojit do hovorů v jedné z kaváren a bylo patrné, jak jsou tady lidé válkou vyčerpaní. Město bylo během revoluce obléháno tři měsíce. Boje, které v Misurátě probíhaly doslova o každou ulici, po sobě zanechaly více než dva tisíce mrtvých. Libye patří mezi konzervativní arabské země a islám tady hraje klíčovou úlohu ve všech sférách života. Nebylo tedy překvapením, že se revoluční kvas soustředil okolo mešit. V jedné z nich jsem se seznámil s šejchem Abdulem Hafidem Abú Grainem. Kromě bohoslužeb osmatřicetiletý duchovní řídí jednu z místních středních škol. Studenty sedící v lavicích nad učebnicemi tady ale neuvidíte. Vzdělávací zařízení totiž v současnosti slouží jako vězení pro bývalé Kaddáfího vojáky.

Musím přiznat, že když jsem vstoupil na školní dvůr, čekal jsem trochu jiný obrázek. Na zemi před patrovou budovou seděli dva rebelové s puškami a popíjeli čaj. Kromě nich tady nikdo jiný ale už nehlídal. Okna školy byla sice zamřížovaná (v arabském světě poměrně běžný jev), ale vězni nebyli ve třídách zamčení, mohli se volně pohybovat po celé budově. Proč je vězení tak málo hlídané, jsem pochopil až později.

Dnes do prázdného žaláře přicházejí Libyjci, aby si prohlédli, jakým podmínkám tu byli lidé vystaveni. Jsou mezi nimi i ti, kteří strávili za mřížemi řadu let.

Na čaj do ředitelny

Usrkával jsem nabídnutý černý čaj, zatímco mi šejch a jeho kolega ukazovali setříděné složky jednotlivých zajatců. Nechyběly plastové pytle s osobními věcmi. Dokonce zaevidovali i náboje do samopalů, které u zatčených nalezli. „Máme tady 125 vojáků, které jsme zajali v Misurátě nebo jejím okolí. Někteří se vzdali dobrovolně. Většinou se jedná o vojíny a nižší šarže,“ popisoval mi obyvatele budovy šejch.

Abú Grain patří k salafistům – islámským puritánům, kteří považují soudobou islámskou víru za zkaženou a chtějí návrat její autentické verze. Inspirují se doslovným zněním koránu a za ideál považují období během života proroka Mohameda. Nepřekvapilo mě tedy, když začal svůj výklad o tom, proč se zapojil do práce ve vězení, odkazem na čtrnáct století starý text: „V koránu je jasně popsáno, jak se má člověk chovat k zajatci. Měl by ho respektovat a přistupovat k němu jako k lidské bytosti. My salafisté se snažíme vězňům přiblížit milosrdenství, které ukazoval prorok Mohamed ve své době.“ Šejch postupně odkláněl hovor od vězení k politické budoucnosti země a velké pomoci, kterou jí mohou přinést právě salafisté a jejich lpění na prorokově odkazu.

O upřímných snahách salafistů si mohu myslet cokoli, ale jedno jsem šejchovi upřít nemohl. Ve škole mi dal volný prostor k rozhovorům s vězni. Nikdo nekontroloval, na co se budu ptát, ani to, co se dozvím.

Když skončila bohoslužba, která probíhala za velké účasti vězňů v prostorné hale, zaklepal jsem společně se svým syrským kolegou Hussámem na dveře jedné z tříd. Na matracích tady posedávalo přes dvacet bývalých Kaddáfího vojáků. Četli si v koránu, jiní posedávali v kroužku a o něčem klábosili, další dva na malém vařiči připravovali pro ostatní kávu a čaj. Na okenních mřížích měli rozvěšené svršky. Absence věšáku zapříčinila, že uvnitř bylo trochu šero.

28_1_jpg_4f5725296f.jpg

Farhát

Pochází z města Tobruk na východě země a v březnu mu bude třicet. Vyrůstal v chudé rodině, bez kloudného vzdělání nemohl dlouho sehnat práci. Když mu kamarád navrhl, že by mohli zkusit štěstí v armádě, neváhal. Rozjeli se tedy do Tripolisu k náboru. Ještě před začátkem revoluce byl zařazen do třinácté jednotky – katíba 13.

„Po půlročním výcviku jsem navštívil v lednu na dva týdny rodinu a od té doby ji neviděl. Mezitím začala na východě revoluce, což jsem ale netušil. Tehdy nám totiž zabavili velitelé telefony a zakázali nám jakýkoli kontakt s venkovním světem. K dispozici jsme měli jen informace z armádního rádia.“

Právě z vysílání státního rozhlasu a od svých velitelů se Farhát později dozvěděl, že je Libye v ohrožení. „Říkali nám, že zemi napadli křižáci z NATO a taky al-Káida. Naše jednotka byla prvního dubna odvelena k Misurátě. Bojovali jsme tam téměř tři týdny. Před každým útokem se z druhé strany ozývalo: Alláh Akbar. Bylo mi divné, že by to křičeli křižáci nebo cizinci. Slyšeli jsme jasnou libyjskou arabštinu. Později nás vyzývali, ať se vzdáme, že se nám nic nestane. Morálka v jednotce byla dost podlomená, hodně vojáků už nechtělo jít do boje, když věděli, že musí střílet na Libyjce. Velitelé postupně odjížděli. Nevím, jestli měli jiné úkoly nebo jen strach. Každopádně když jsme dvacátého dubna dostali rozkaz ke stažení, odložil jsem zbraň a šel se vzdát.“ Farháta po zatčení odvezli rebelové do jednoho z domů v centru města a věznili ho s dalšími Kaddáfího vojáky. Za měsíc pak putoval do „školy“. Jeho příběh zněl věrohodně, což se ale nedalo tvrdit o dalším z vězňů.

Walídův příběh

Walídovi není ani dvacet a v armádě nikdy nebyl. Alespoň to tedy tvrdí. Rebelové ho zatkli dvanáctého srpna při dobytí města Tawargha, které leží necelých čtyřicet kilometrů na jihovýchod. Zatímco Misuráta byla svou odbojnou povahou plukovníkovi Kaddáfímu dlouhodobě trnem v oku, do Tawarghy soustředil své věrné. Dodnes není úplně jasné, kam obyvatelé desetitisícového městečka zmizeli. Část údajně vyhnali rebelové do pouště. Jiné prameny tvrdí, že se obyvatelé rozhodli k útěku do Syrtu a Sabhy, které byly v té době pod Kaddáfího kontrolou. Objevují se i úvahy, že část obyvatel rebelové povraždili. Walíd každopádně skončil ve vězení v Misurátě.

„Když bylo jasné, že Tawargha nemusí vydržet, rozhodla se moje rodina odjet do Syrty. Já jsem zůstal doma, abych chránil náš majetek,“ tvrdil nám Walíd, proč ho rebelové našli ve městě.

Z dalšího rozhovoru, kdy nebylo jasné, jestli byl nebo nebyl ozbrojen, nám spíše připadalo, že Walíd proti Misurátským jako další z jeho města aktivně bojoval. Rebelové dobře věděli, že mnoho vojáků na ně střílelo jen proto, že jim za odmítnutí rozkazů hrozila smrt. S tím vědomím k zajatcům také často přistupovali. V bojích proti nim ale stáli i stoupenci plukovníka z řad jeho kmene Kaddáfa. Jejich pozice byla po zatčení jiná. Mnozí za svou loajalitu zaplatili životem. Zdálo se, že Walíd teď trochu mlží, aby si svou situaci nezhoršil.

Jedna ze středních škol slouží nyní jako vězení pro bývalé Kaddáfího vojáky. Nejoblíbenějším předmětem je očividně islám. Nic jiného se v téhle škole stejně nevyučuje.

Zvoní k obědu

Život ve vězení je očividně pěkná nuda. Dny bez náplně se tu musí dost táhnout. Návštěva novinářů se zdá být pro zajatce příjemným rozptýlením. Jinak jim zbývají bohoslužby, četba koránu nebo výpomoc v kuchyni. Zvonění školního zvonku nám dává jasný signál, že přišel čas oběda.

„Všichni tady jíme stejné jídlo. Snažíme se jim ukázat, že jsou Libyjci jako my. Je to pořád vězení, ale venku na ulici by teď mohli dopadnout mnohem hůře. Zbraň má v Misurátě každý a není jednoduché uhlídat lidi, kteří touží po odplatě. Válka skončila, ale v některých hlavách bude probíhat ještě dlouho,“ vyprávěl mi šejch cestou do kuchyně.K obědu byly fazole s rýží v tmavé rajčatové omáčce. Vězni se tady ve vaření střídají každý den. Jedni připravují jídlo, jiní roznášejí velké mísy po třídách. Další pak umyjí nádobí a uklidí kuchyň.

30_1_jpg_4f5726d911.jpg

Azíz

Farhát, a dokonce i Walíd s námi mluvili za přítomnosti ostatních zajatců. Azíz, který pochází z města Sabhá na jihu země, o sobě před spoluvězni hovořit odmítal. Usedli jsme na koberec v místnosti, která byla od skončení bohoslužby prázdná, a nikdo nás tedy nemohl rušit.

Azíz pracoval v armádě šestnáct let. Vystudovaný inženýr sloužil na vojenském letišti na jihu u Sabhá. Se začátkem revoluce v sousedním Tunisku byl převelen do Tripolisu.„Jsem voják a ten prostě musí poslouchat rozkazy. To je stejné pravidlo ve všech armádách světa.V Tripolisu jsem předpokládal, že budu pracovat někde na letišti.Místo toho mě čekal výcvik s těžkým kulometem. Když propukly boje i na západě, začali nás neustále přesouvat mezi městy na pobřeží. Posledním místem byla Tawargha. Nebyli jsme dostatečně připravení, neznali jsme terén. Někteří z nás prodělali jen pár dní výcviku a z těch zbraní neuměli ani pořádně vystřelit, natož pak dobře zacílit.“ Azíz měl za úkol s dvěma dalšími vojáky hlídat jednu z cest mezi Tawarghou a Misurátou.A jak říká, z konfrontace s rebely měl z již zmíněných důvodů nedostatečné připravenosti velký strach.

„Jednoho dne k tomu došlo.Dostali jsme se pod ostrou palbu a byli v obklíčení. Z naší tříčlenné posádky jsem bez zranění vyváznul jen já. Osobně si na chování rebelů po svém zatčení stěžovat nemůžu. Co se ale stalo s mými dvěma kamarády, dodnes nevím. Říkali, že je prý odvezou do nemocnice.“

V Misurátě padlo v bojích více než dva tisíce lidí. Hřbitovů tady vzniklo během revoluce hned několik.

Svoboda muže prinést smrt

Organizace, které se zabývají dodržováním lidských práv, v tomto případě Human Rights Watch a Amnesty International, zaznamenaly řadu případů, kdy se Kaddáfího vojákům po zatčení rozhodně dobře nevedlo. Nechyběly případy, kdy byli zajatci vystaveni tvrdým výslechům, bití nebo mučení. Situace v Libyi je doposud velmi komplikovaná a zmapovat porušování lidských práv vězňů je obtížné.

Nová libyjská administrativa podle svých posledních vyjádření plánuje amnestii pro všechny Kaddáfího vojáky, kteří se nedopustili válečných zločinů a souhlasí se spoluprací s novým vedením země. Je ale otázka, kdy k takovému kroku vůbec dojde a co se s propuštěnými doopravdy stane. Na místech, jako je Misuráta, kde Kaddáfího síly provedly řadu krvavých útoků, jsou antipatie vůči nim stále silné.

Libyjská administrativa nemá na rozdrobenou armádu rebelů s někdy až protichůdnými zájmy dostatečný vliv. Mezi lidmi zůstává stále velké množství zbraní a ani policie zatím plně nefunguje. Nejenom bývalí vojáci plukovníka Kaddáfího nebo příslušníci kmene Kaddáfa jsou dnes v nebezpečí. V Libyi v minulosti pracovaly také stovky tisíc dělníků ze států západní Afriky. Někteří rebelové je dnes považují za nájemné žoldáky, tzv. mutasaka, které si plukovník najímal z Čadu a dalších zemí k boji proti vlastních občanům. I oni jsou na ulicích libyjských měst ve velkém nebezpečí.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články