Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vezmi na to jed

jed2.jpg
Autor článku: Michael Fokt, Pondělí, 14. května 2012
Autor fotografií: Michael Fokt
Život někdy dokáže být pořádná otrava – doslova. Někteří živočichové mají otrávené vnitřnosti, jiní ve velkém stříkají jed do těl svých obětí. Někdy to zvládnou i na dálku a nezřídka si vypůjčují chemický arzenál od organismů, kterými se sami živí. Ještě štěstí, že alespoň občas znají přírodní léky, které proti otravám pomáhají.

Chemická válka v přírodě zuří na plné obrátky a bez omezení mezinárodních dohod, kterými se v tom lepším případě řídí armády lidských mocností. Příroda se přímo hemží „injekcemi“, jejichž obsah je pro příjemce smrtící. Některé z nich se dokonce skládají podobně jako kapesní nože. Kdyby se pěticentimetrové jedové zuby zmije gabunské v klidu nesklápěly na patro, nemohl by tento africký had vůbec zavřít tlamu.

U včel či mravenců způsobují chemické utrpení pouze příslušnice něžnějšího pohlaví. Obávané žihadlo totiž vzniklo přeměnou samičího kladélka. Trubci tedy žádné nemají. Samotářské vosy hrabalky či kutilky se svým nástrojem zacházejí s přesností vražedného chirurga. Navíc mají i odpovídající anatomické znalosti těl svých obětí. Zabodnou žihadlo přesně do jejich mozkové uzliny a promění je doslova v zombie. Kořist neschopnou pohybu pohřbí zaživa i s nakladeným vajíčkem, aby měla larva po vylíhnutí dostatek čerstvé potravy. Hrabalky přitom neloví žádné beránky. Pronásledují další jedovaté lovce – velké pavouky včetně tropických sklípkanů.

Úchvatný zjev perutýna není samoúčelný – ryba jím upozorňuje na jedové ostny v ploutvích.

Jedovaté bodce číhají i pod mořskou hladinou. Háček je v tom, že někdy nebývají vidět. Odranci vypadají jako obtloustlé balvany, takže se na mořském dně snadno ztratí. Patří však k nejjedovatějším rybám světa a bodnutí trnů jejich hřbetní ploutve může člověka snadno zabít. Stejnými mistry v maskování jsou jejich příbuzné ropušnice, zatímco perutýni vystavují své zbraně okázale na odiv. Varují tak na dálku všechny dravce v okolí. V písku na dně pod nimi se skrývá další nebezpečí. Jedový osten na ocase trnuch může být dlouhý až pětatřicet centimetrů a rejnok ho bez váhání jediným švihnutím zabodne do těla každého agresora – včetně člověka, který na něj nedopatřením šlápl.

Otrávené střely

Nabijte merkaptan a úspěch je zaručený. Skunk pruhovaný je toho živoucím důkazem. Dostřelí sice „jen“ na pět metrů, jeho chemická zbraň je však cítit na jeden a půl kilometru. Pro lovce, kteří se potřebují skrýt před kořistí s citlivým čichem, je to doslova pohřební zpráva. Skunčí sprška navíc vyvolává nevolnost a dočasnou slepotu. Toxiny ropuch či mloků skvrnitých používaly na trávení nepohodlných manželů ženy ve starém Římě i později v Itálii. Tito obojživelníci vylučují jed především z velkých příušních žláz za očima, a když je mlok v ohrožení, může ho vystřikovat na vzdálenost třiceti centimetrů.

56_1_jpg_4fb0b8255a.jpg

Pochodující tanky ostřelují i svět hmyzu. Vojáci termitů rodu Nasutitermes je dokonce připomínají. Mají na hlavě dutý výčnělek podobný hlavni, kterým na nepřátele stříkají lepivou látku. Salva prskavců protivníka doslova opaří. Agresivní chemické látky, které reagují ve směšovací komoře broukova zadečku, vylétají ven při teplotě varu. Prskavec zvládne padesát rychlých salv za sebou a je malým zázrakem, že se při tom sám neuškvaří.

Kanon mořského plže homolice je vybavený zásobníkem munice. Může být pětkrát delší než celá ulita a nebezpečný lovec jím střílí do těla oběti radulové zoubky napuštěné jedem působícím na nervovou soustavu. Protože je homolice pomalá, musí být rychlý její jed. Patří skutečně mezi nejúčinnější neurotoxiny, jaké známe. Žahavé buňky medúz a mořských korálů jsou ve skutečnosti výkonnými mikroskopickými harpunami. Žahavé vlákno je v nich stočené při tlaku 150krát větším, než je tlak vzduchu, a vymrští se při sebemenším doteku spouštěcího vlákna, aby proniklo do kůže oběti.

Drobné jhoamerické žabky pralesničky varují pestrým zbarvením nepřátele před svou jedovatostí. Mnoho toxických látek přitom získávají z hmyzu, kterým se živí.

Vypůjčené zbraně

Mnozí tvorové v těle chemické továrny nemají, přesto jsou však prudce jedovatí. Vymysleli si jednoduchou, ale geniální fintu. Sbírají a shromažďují ve svých tělech toxiny někoho jiného. Housenky amerických motýlů monarchů stěhovavých se živí listy prudce jedovatých rostlin klejich, kterým se většina ostatních živočichů zdaleka vyhýbá. Jed z klejich přechází dokonce i do dospělců, kteří jsou pro většinu dravců nepoživatelní. Housenice hřebenulí borových hodují na jehlicích borovic a jejich pryskyřici používají zvláštním způsobem. Vytvářejí z ní lepkavou látku, kterou zneškodňují mravenčí zvědy pátrající po potravě.

Podobně bizarní chutě mají i mnozí živočichové. Mořští nahožábří plži požírají jedovaté sasanky a korály. Nejenže se o jejich žahavé buňky nespálí, ale navíc je nepoškozené přemístí do svých výrůstků na hřbetě. Dodnes přesně nevíme, jak to dělají. Mořské želvy nebo ryby mohou mít jedovaté maso díky planktonu či jiné potravě, kterou vyhledávají. Podobně jsou na tom i prudce jedovaté žabky pralesničky z Jižní Ameriky, z jejichž jedu domorodci vyrábějí obávané otrávené šipky. Prudký jed podle všeho získávají z hmyzu, který mezi spadaným listím pronásledují. V teráriích totiž svou jedovatost postupně ztrácejí.

Čtverzubci mají v útrobách vlastního jedu až dost. Varují před ním dravce výstražnými barvami. Na japonské gurmány, kteří tyto ryby pojídají pod názvem fugu, však jejich varování neplatí. Není divu, že jich na otravu jedem čtverzubců zahynulo za jediný rok více než sto šedesát. Všechno však není tak černé, jak to vypadá. Šimpanzi znají asi třicet rostlin, jimiž léčí účinky jedů. Papoušci ara zobou po požití jedovatých semen kaolin, který v žaludku škodlivé chemikálie váže, a špačci se oddávají nefalšované aromaterapii. Nosí si do hnízda vonné byliny a mláďata z těchto hnízd přežívají mnohem úspěšněji než potomci ostatních špaččích rodičů.


Velcí sklípkani jsou tak nebezpeční, že si troufnou i na malé ještěry či ptáky.

Víte, že jsou jedovatí?

Štíři, pavouci či hadi jsou svým jedem nechvalně známí. Toxické látky však produkují i napohled mnohem mírumilovnější tvorové.

Australští ptakopyskové se líhnou s jedovými ostruhami na zadních nohou. V dospělosti jsou však funkční pouze u samců.

Severoamerický rejsek krátkoocasý dokáže svým jedem ve slinách ochromit drobné savce i svou bezobratlou kořist.

O utloň váhavý, poloopice z jihovýchodní Asie, se olizuje jedovatými slinami, aby nechutnal dravcům. Před odchodem na lov takto matka ošetří i své mládě.

Kromě dvou druhů korovců známe jen pár dalších jedovatých ještěrů. Jedním z nich je i titán ještěřího světa – varan komodský. Produkuje vlastní jed, a navíc má tlamu zamořenou infekčními bakteriemi.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články