Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Věnováno Grace

008_Image_0002.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová, Pátek, 25. listopadu 2011
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Konečně. Konečně si toho všimli také mocní a vlivní tohoto světa. Toho, že v Africe se nikdy nic nezlepší, dokud se na vládě nebudou podílet také ženy a nenabudou lepšího společenského postavení. Dokud budou méně než domácí zvířata, budeme tu mít pořád další Libérie, Rwandy, Konga… Proto jsem měla minulý měsíc velkou radost z udělení Nobelových cen míru třem ženám, z čehož právě dvě jsou liberijské aktivistky a političky – Leymah Gboweeová, Ellen Johnsonová-Sirleafová –, třetí je jemenská politička Tavakkul Karmánová.

Do Afriky jezdím už dlouho a poznala jsem ji přes příběhy, které tu popisuji. Jsou z velké většiny kruté a beznadějné. Častokrát si člověk po tom všem, co kolem sebe vidí, položí otázky: Kudy z toho ven? Kde je cesta k lepší budoucnosti? Kdyby na to existovala nějaká jednoduše definovatelná odpověď a já ji znala, budou mne pravděpodobně média příští rok oslavovat coby další držitelku Nobelovy ceny míru. Bohužel pro mne tomu tak není. Jedno mi ale došlo a myslím, že je to klíč ke zlepšení poměrů nejen v Africe. Jsou to ženy – a v tom tvrzení není ani stopa po militantním feminismu nebo po pohrdání mužskou částí populace. Jen prostá zkušenost. Ne že by byl svět hned bez konfliktů, jakmile se ženy ve třetím světě začnou podílet na vládnutí, to jistě ne. V dějinách je hodně příkladů, které toto tvrzení negují. Ale země, které kompletně ignorují polovinu své populace a definují ji pouze jako stroje na rození dětí a otrockou práci, nemohou být nikdy na vysoké společenské ani ekonomické úrovni.

008_image_0003_jpg_4ecf5d7822.jpg

Znám několik žen, jež jsem potkala převážně v Africe a které by mohly na nobelovku skoro od minuty kandidovat. Jednou z nich je ta, s níž se setkáte v mé reportáži o dětských vojácích. Grace Arach. Bojovnice za právo dětí na obyčejné dětství. Grace jako bývalá dětská vojačka ví přesně, za co bojuje. V Ugandě už získala jednu důležitou cenu za to, co dokázala vydržet a ještě při tom pomáhat druhým. Neřekla mi o tom, stejně jako nemluvila ani o dalších věcech. Ještěže v Gulu fungoval internet. Když jsem na ni udeřila, řekla jen, že to není důležité. Peníze, které získala jako odměnu za ocenění, dala na chod své malé nadace, která se věnuje bývalým dětským vojákům. A dál bydlí v temné komoře, kde spí na jedné posteli společně s kamarádkou, protože nic lepšího si prostě dovolit nemůže…

Přeji vám příjemné listopadové čtení, i když budete třeba číst i o nepříjemných věcech.

Lenka Klicperová, šéfredaktorka

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články