Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Věčné otazníky příběhu Joy Adamsonové

022-000.jpg
Zuzana Beranová, Čtvrtek, 11. prosince 2008
Co vás napadne jako první, když se řekne Afrika? Nejspíš sloni a hroši a lvi, a když lvi, tak nejspíš lvice Elsa. Její příběh jsme asi všichni četli jako děti v proslulé knize Joy Adamsonové. Jaký byl ale příběh života autorky této pozoruhodné publikace? Dodnes v něm zůstává mnoho otázek. Odpovědět na ně alespoň částečně se pokusila Zuzana Beranová.

Je tři čtvrtě na sedm a rezervace Shaba na severu Keni se rychle noří do tmy. Jako všude na rovníku přichází temnota okamžitě, jako když otočíte vypínačem. Dnes ale na obloze zůstaly mraky, které odrážejí poslední záři téměř schovaného slunce. Připomínají obrovské řeřavé uhlíky, které ještě doutnají na obloze. V jádru jsou temné, ale na okrajích jiskří. Tento působivý pohled si ale dnes nemůžu vychutnat, protože mám svůj plán. Nechávám se vysadit u kamenné mohyly uprostřed rezervace, která leží v polopouštní a téměř neobydlené oblasti.

Terénní auto i s doprovodem posílám na tábořiště nazvané Joy´s kemp, které je odsud vzdáleno asi tři sta metrů. Chvíli čekám, než jsem si jistá, že auto přijelo do tábora. Pak se zhluboka nadechnu a křičím: „Help! Help!

Hééélp!“ Moje výkřiky ale tlumí hradba houští, která mne odděluje od tábora. Rychle spěchám do tábořiště. Když se vzápětí ostatních ptám, zda mne viděli nebo slyšeli, zamítavě kroutí hlavou. Mé domněnky se potvrdily. Křičela jsem na místě, kde byla v roce 1980 brutálně zavražděna Joy Adamsonová, kterou také nikdo neslyšel. Nikdo z tábora jí nepřiběhl na pomoc, když vrah vystoupil z úkrytu a zasadil jí několik ran dlouhým nožem.

Světově proslulá ochránkyně přírody, spisovatelka a malířka proto v rezervaci Shaba nalezla smrt. Tuto tragickou událost dnes připomíná právě kamenná mohyla v rezervaci, postavená jako její památník. Tato slavná žena však po sobě zanechala mnohem více. Její nejznámější knížka Příběh lvice Elsy se stala bestsellerem a byla přeložena do pětadvaceti jazyků. I když se lvicí Elsou je Joy spojována nejčastěji, její aktivity byly mnohem rozmanitější. Málo se například ví, že se podílela na založení šesti národních parků v Keni. A ještě méně známá je skutečnost, že pocházela z Opavy, kde se narodila v roce 1910 jako Friederike Victoria Gessnerová.

Joyin dům zvaný Elsamere nyní slouží jako její muzeum.

Do Keni za novou láskou

Joy se do Keni dostala v roce 1937, když tam jela hledat farmu, na které by ona i její židovský manžel Viktor von Klarwill přežili Hitlerovo běsnění v Evropě. Joy cestovala na přání manžela sama, aby jejich náhlý odjezd nevzbudil podezření. Jenže manžel se k ní již nikdy nepřipojil, protože Joy na lodi směřující do keňské Mombasy potkala švýcarského botanika Petera Ballyho, do kterého se bezhlavě zamilovala. S prvním manželem se proto rychle rozvedla, aby mohla žít se svou novou láskou v Keni. I když i toto druhé manželství Joy Adamsonové později ztroskotalo, právě díky němu se Keňa stala její novou vlastí. Když se Joy rozhodla, že kulturní Evropu vymění za primitivní, drsnou a nebezpečnou africkou buš, předsevzala si ještě jednu věc.

Rozhodla se, že se vrhne do práce, která bude její nové domovině prospěšná. Proto se okamžitě po příjezdu do Keni začala věnovat botanickým kresbám, aby zmapovala mizející africkou květenu. První příležitost zaznamenat unikátní flóru jí poskytly strmé vršky pohoří Chyulu. Pohoří vulkanického původu bylo později právě díky unikátní flóře i fauně prohlášeno národním parkem.

Dnes se sice nachází stranou hlavních turistických tras v Keni, ale zato přitahuje pozornost vědců. Joy povzbudilo, že za svou kolekci botanických kreseb dostala mezinárodní ocenění, a tak přešla k portrétování příslušníků keňských kmenů.

Soubor sedmi set kreseb dnes tvoří keňský národní poklad, protože řada kmenů mezitím již zanikla. K další aktivitě, která Joy Adamsonovou proslavila, ji dovedl její v pořadí již třetí manžel George Adamson. Ten byl respektovaným strážcem zvěře, který měl na starosti takzvanou Severní provincii zahrnující neobydlené území na severu Keni. Právě on zasvětil Joy do zákonitostí buše i přežití v drsné přírodě.

Joy se ochotně učila. Během náročných safari, která společně podnikali na velbloudech nebo na oslech, se osvědčila jako výborná společnice se skvělou fyzickou kondicí, které nevadily útrapy, nemoci nebo nepohodlí. Nestěžovala si ani na jídlo, i když většinou naložili na muly jen pytle rýže a jinak se živili masem divokých zvířat, jedli divoce rostoucí plody a převařovali si vodu z řeky. „Jednou si na velbloudovi rozedřela zadek do krve, ale ani slovem si nepostěžovala,“ řekl později George uznale. Adamsonovi často cestovali do míst, kam do té doby noha Evropana nevkročila. Dojeli například k jezeru Turkana a podnikli plavbu na Jižní ostrov. Pár se však v roce 1956 usadil na jednom místě. Tehdy došlo ke klíčové události – do jejich života vstoupila lvice Elsa.

Slavná dvojice - Joy Adamsová a lvice Elsa. Elsu vychovávali Adamsovi od malička. George Adamson totiž omylem zastřelil její matku, a tak se s Joy postarali o její mláďata. Dvě poslali do zoo, třetí - nejslabší si ponechali.

Elsa vyrůstá v Meru

George tehdy stopoval lidožravého lva. Náhle na něj zaútočila lvice a George ji zastřelil v domnění, že jde o hledaného lidožrouta. Vzápětí však zjistil, že lvice jen bránila svá tři mláďata, a proto byla tak agresivní. Zatímco dvě mláďata odeslali Adamsonovi do zoo, to třetí, nejslabší a nejmenší, si ponechali. Pojmenovali je Elsa a rozhodli se, že je vychovají a vrátí africké divočině. K tomuto unikátnímu experimentu si vybrali právě oblast Meru, kde Elsu našli. Oblast Meru, která byla později i díky nim prohlášena národním parkem, představovala pro pokus s Elsou asi to nejlepší místo. Patří k nejrozmanitějším a nejkrásnějším oblastem v Keni a je doslova sevřená třemi velkými řekami. Na jihu teče nejdelší keňská řeka Tana, na jihozápadě proudí Ura a na východě se vine řeka Rojeweru. Oblast Meru se rozprostírá ve stínu hory Kirinyaga (dříve Mount Kenya). Ze severovýchodu je jakoby stlačena pod vrcholky pohoří Nyambene. Vydatné deště vznikající z prstenců mraků obepínajících horu Kirinyaga i pohoří Nyambene končí nejen ve třech řekách, ale také v bezpočetných říčkách, které pak vyživují bujnou džungli i mokřiny. Podél řek rostou vzácné dumy thébské.

Na východě se park rozevírá do širokých a nekonečných plání drsných polopouští. Scenerii oživují skalnaté pahorky, kde za rozpáleného poledne Adamsonovi vysedávali s Elsou, protože tam vál osvěžující vánek. Oblíbili si zvláště takzvanou Leopardí skálu nebo skalní útvary Mughwango.

Různorodá krajina skýtá i dnes útočiště mnoha druhům zvířat.

Kromě nepřehlédnutelných slonů lze v Meru spatřit velké skupiny lvů, gepardy, leopardy, psy hyenovité a vzácně i nosorožce dvourohé nebo tuponosé. Na savanách se pasou zebry Grévyho, gazely i nádherní přímorožci šavlorozí.

K vidění jsou také chocholatky nebo vzácné antilopy kudu malý. Zajímavostí je také dikdik Kirkův, nejmenší ze všech antilop, který váží kolem čtyř kilogramů. V národním parku se také popásají velké skupiny buvolů kaferských. V řekách žije spousta hrochů a krokodýlů.

Experiment s Elsou se Adamsonovým vydařil, protože dokázali lvici plně připravit na samostatný život v divočině. Elsa se spářila s divokým lvem a přivedla na svět lvíčata. Jenže idyla netrvala dlouho, protože Elsa zanedlouho poté zemřela – zřejmě po napadení klíštětem. Joy, která podvědomě tušila, že se s manželem při výchově Elsy pustili do unikátního projektu, se rozhodla o svých zkušenostech napsat knihu. Ta se stala okamžitě bestsellerem. Přestože z Joy byla rázem zámožná žena, nechtěla se vzdát života v buši, který si tolik oblíbila. Rozhodla se, že bude vést dosavadní skromný způsob života a většinu prostředků věnuje na záchranu zvířat po celém světě.

V samotné Keni je věnovala právě na zakládání národních parků. Jedním z prvních, který podpořila, byl národní park Meru. První tři roky existence dokonce táhla břemeno všech nákladů její nadace, teprve poté je částečně převzala keňská vláda. Joy později v národním parku Meru uskutečnila další úspěšný experiment – do divoké přírody vrátila gepardici Pippu a také o ní napsala dvě úspěšné knihy. Přeneseně se dá říci, že park vděčí za svůj vznik právě lvici Else a gepardici Pippě.

Hrob lvice Elsy a gepardice Pippy.

Kde je hrob lvice Elsy?

Kdo se chce vydat po stopách Adamsonových v národním parku Meru, potřebuje dva nebo tři dny. Na mapu se nelze stoprocentně spoléhat, jak jsem se osobně přesvědčila při hledání hrobu lvice Elsy, který se nachází u bývalého tábořiště Joy Adamsonové, v okrajové části parku na břehu řeky Ura.

Hrob lvice Elsy je současně místem posledního odpočinku Joy Adamsonové, která si přála, aby byla po své smrti spálena a její popel rozptýlen právě nad hrobem milované lvice.

Cestuje s námi stařičký Josef, který kdysi pracoval pro Adamsonovy a který ví, kde hrob leží. Po tříhodinové cestě plné nepříjemných překvapení se Josef náhle začíná ošívat a ukazovat kamsi do trnitého křoví. Podle mapy je však hrob o kus dál a mapy přece musí být přesnější než domněnky stařičkého Afričana. Pokračujeme. Josef se ozývá čím dál hlasitěji a do svahilštiny míchá sprostá slova. Atmosféra v autě houstne. „Oni si myslí, že jsem jinga – blbec -, ale to já teda nejsem, protože jinga je tady někdo jiný. Hrob byl u velkého stromu, po malé cestě, já tedy jinga nejsem.“ Následující dvě hodiny vyzkoušíme podle mapy postupně všechny odbočky k řece Ura, ale po hrobu jako by se slehla zem. Kapituluji.

Dramaticky odhazuji mapu ven z auta a říkám Josefovi: „Tak nás tedy veď.“ Josefovi zasvítí oči a vede nás cestou, která ani na mapě není. Vlastně je to jen nenápadný průjezd trnitým křovím. Je to skutečně tábořiště Adamsonových, rozeznávám i rozložitý divoký fíkovník, pod kterým si Joy udělala „ateliér“.

Pod jedním stromem nacházíme hrob lvice Elsy, který odpovídá popisu v knize – je to mohyla pokrytá plochými kameny. Když kvečeru vezeme Josefa do sídla Keňské správy národních parků, dovídáme se, že hrob je v mapě chybně vyznačen úmyslně. Úřady respektují přání Joy Adamsonové zachovat pietu místa a zabránit hromadným návštěvám hrobu. Tábor i Elsin hrob se nacházejí na břehu řeky Ura, která se ještě na území parku vlévá do nejdelší africké řeky Tana. O pár kilometrů dál na řece Tana leží „Adamsonovy vodopády“, kam manželský pár velmi rád chodíval si odpočinout a také fotografovat hrochy, krokodýly i vodní ptáky. Na břehu řeky Bwatherongi zase leží zbytky kempu, v němž Joy Adamsonová vychovávala Pippu i její potomky. Toto tábořiště se dnes nevyužívá, ale i u něj jsou dvě mohyly – větší patří gepardici Pippě a menší jednomu z jejích mláďat.

Vjezd do národního parku Meru, který Joy založila a sponzorovala.

Elsin park

Joy Adamsonová podpořila také vznik národního parku Shimba Hills, který je proslulý plachou a vzácnou antilopou vranou.

Sponzorovala i další zajímavý projekt zaměřený na boj s pytláky. Poskytla prostředky na letecké kurzy pro strážce zvěře, kteří pak mohli v malých letadlech lépe kontrolovat nepřístupná území Keni. Národní parky dnes v Keni tvoří nejen rezervace sloužící k záchraně divoké zvěře, ale příjmy z návštěv turistů jsou dnes klíčové pro keňskou ekonomiku. Proto keňské úřady dodnes připomínají, díky komu toto bohatství existuje. Pamětní tabule s podobiznou Joy zdobí například vjezd do jednoho z nejpůvabnějších parků v Keni -Samburu, jehož vznik spolu se sousedním Buffalo Springs také podpořila Joy.

Co se jí však už nepovedlo, bylo pojmenovat jeden z národních parků po lvici Else. Její pozornost upoutala romantická krajina sopečného původu nedaleko jejího domu u jezera Naivasha, kde žilo hodně vzácných druhů zvířat. Na oblast však měli zálusk evropští pěstitelé květin a také místní pastevci dobytka, kteří měli na svědomí ubývání zvěře. Joy si uvědomila, že musí jednat rychle, aby území zachránila. Přes veškeré úsilí se Joy Adamsonová vyhlášení „Elsina národního parku“ již nedožila. Způsobily to byrokratické průtahy a hlavně její nečekaná tragická smrt v lednu roku 1980.

Park vznikl až v roce 1984 a Joyina nadace jej podporovala i po jeho založení. Kromě nákupu půdy financovala oplocení národního parku, vstupní brány, cesty, obytný dům pro hlavního strážce parku, deset obytných domů pro rangery, domy pro další zaměstnance parku, ubytovací chatky pro turisty, stanoviště rangerů, informační kiosek a solární kolektory pro všechny budovy. Nadace poskytla peníze i na výchovné a vzdělávací centrum, kterým dnes projdou tisíce a tisíce keňských školáků.

Po smrti hlavní mecenášky parku se však správcům Joyiny nadace nepodařilo přesvědčit keňskou vládu, aby národní park pojmenovala po lvici Else.

Park se nyní nazývá Hell´s Gate neboli Ďáblova brána a díky rozmanitosti zvířat se stal druhým nejnavštěvovanějším na území Keni. Je oblíbený také proto, že se v něm dá jako v jednom z mála parků chodit pěšky nebo jezdit na kole.

Jedno místo je však po Else přece jen pojmenované, a to dům Joy Adamsonové na břehu jezera Naivasha, které se i dnes jmenuje Elsamere. V současné době slouží jako muzeum Joy Adamsonové i ekologické centrum. Dům stojí na pahorku s působivým výhledem na jezero. Návštěvníci mohou pozorovat hrochy, pelikány a další vodní ptáky. V korunách akácií sídlí orlové říční. Tlupa gueréz putuje ze stromu na strom a návštěvníci, aby si je mohli vyfotit, lákají opice na ovoce a na zavolání „kiri kiri“, které používala i samotná Joy Adamsonová. Jednorázový poplatek zahrnuje oběd nebo odpolední čaj a prohlídku muzea. V bývalém Georgeově pokoji se nyní promítají filmy o životě slavné dvojice. Obývací pokoj Adamsonových byl trochu přestavěn, aby pojmul větší počet návštěvníků. Ale knihy jsou na svém místě, a tak se návštěvník může ponořit do duchovního světa Joy Adamsonové. Mnoho návštěvníků zůstává přes noc v bungalovech, které nechala vybudovat Joyina nadace.

Smrt obou manželů

Ani třetí manželství Joy Adamsonové nedopadlo dobře. Rozpory mezi ní a Georgem se vyhrotily natolik, že začali žít odděleně, i když navenek oba pečlivě udržovali image šťastného páru kvůli prodejnosti Joyiných knih. George nalezl nové útočiště v oblasti Kora na severu Keni, kde se věnoval svým lvům. Joyina nadace i přes jejich osobní neshody sponzorovala vznik národního parku Kora.

V oblasti vznikly cesty, a to spolu s Georgeovými experimenty začalo přitahovat pozornost turistů a následně i banditů, což se později stalo Georgeovi osudným. Joy se mezitím podařilo udělat dohodu s místními náčelníky v oblasti Shaba – poskytne prostředky na zřízení další rezervace a naopak dostane prostor, kde bude moci vychovávat v pořadí již třetí africkou kočku – levhartici Penny. I když i tento experiment se podařil, Joyina kniha Příběh levhartice Penny mohla vyjít až posmrtně. Práci na knize přerušila vražda Joy, za kterou byl odsouzen její bývalý sluha Paul Ekai. Podle soudu se tento Afričan mstil za to, že jej Joy kvůli krádeži propustila, a nedala mu jeho poslední výplatu.

O deset let později zemřel násilnou smrtí i George, a to v rezervaci Kora při přestřelce se somálskými bandity.

Adamsonovi však chtěli být se svými zvířaty do poslední chvíle. Podobně jako byl popel Joy rozprášen nad hrobem lvice Elsy, byl George pohřben vedle svého nejmilejšího lva Boye v rezervaci Kora. Jejich odkaz ale mezitím přesáhl hranice Keni. Joy již prostřednictvím své první knihy o Else neukázala Afriku jako místo, kam se jezdí zabíjet zvířata, ale jako místo, kam se jezdí zvířata obdivovat a chránit. Do Afriky se díky Joy Adamsonové začalo jezdit na lovy beze zbraní, přičemž tento způsob cestování dnes patří k nejrozšířenějším. Adamsonovi si i přesto dělali starosti, co se bude dít dál s národními parky, které s takovým úsilím pomáhali založit. Za oba to vyjádřil George: „Kdo se bude teď starat o zvířata v rezervaci, když se nemůžou postarat sama o sebe? Žijí v Keni mladí lidé, kteří by byli ochotni převzít štafetu? Kdo zvedne svůj hlas, až ten můj bude odvátý větrem, aby hájil zájmy Kory?“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články