Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Věčná vláda kokainu

20-1.jpg
Anita Balejíková, Pátek, 3. září 2010
Některé země nahánějí lidem strach, už jen když se vysloví jejich jméno. Patří mezi ně i Kolumbie. Země drogových bossů a povstaleckých armád, o níž jsme zvyklí slýchat v souvislosti s únosy civilistů a krvavými masakry. Paradoxně je to jedna z nejkrásnějších zemí na světě. Jaká bude její budoucnost? Stále bude spojena s kokovými plantážemi?

Vlajka čtvrtého největšího jihoamerického státu je sice modrožlutočervená (modrá znázorňuje moře, žlutá půdu a červená krev vlastenců, kteří padli v boji za nezávislost), ale cynici ji rádi přebarvují na bílohnědozelenou… Tyto barvy podle nich vystihují Kolumbii lépe, protože kokain, káva a smaragdy jsou hlavními produkty, které plní nejen státní kasu, ale i bankovní konta kolumbijských předáků a mafiánů. Prostý souhrn základních faktů nasvědčuje tomu, že Kolumbie musí být hotové eldorádo.

Ve zdejších dolech se nachází až 90 procent světových zásob smaragdů a zároveň je Kolumbie druhým největším producentem kávy na světě se ziskem 1,6 miliardy amerických dolarů ročně. Bohužel se pyšní ale i jedním nechvalným prvenstvím – je největším exportérem kokainu v celosvětovém měřítku!

Šlechetná nabídka

S Kolumbií jsou spojována zvučná jména osobností, které ji zviditelnily – spisovatel Gabriel Garcia Márquez, nositel Nobelovy ceny, zpěvačka Shakira, národní hrdina Simón Bolívar, závodník formule 1 Juan Pablo Montoya nebo třeba Pablo Escobar, boss narkomafie z Medellínu. V mládí byl obyčejná nula – živil se jako zloděj aut. Píle mu ale zjevně nechyběla, a tak měl tento překupník zanedlouho pod palcem nejen celý medellínský drogový kartel, ale i vlastní politickou stranu, noviny a financoval všechny důležité veřejné projekty státu. Už v roce 1983 dosáhl Escobarův majetek závratných dvaceti miliard dolarů a časopis Forbes mu přisoudil sedmé místo na žebříčku nejbohatších lidí světa.

Když vláda zahájila kampaň proti obchodu s drogami, Escobar navrhl prezidentu Betancurovi neobyčejnou „mírovou dohodu“: když jeho a jeho „byznys“ nechají být, poskytne vládě obrovský kapitál do programů národního rozvoje a zaplatí z vlastní kapsy všechny dluhy Kolumbie vůči ostatním státům, které činily třináct miliard amerických dolarů. Vláda jeho velkorysou nabídku ovšem odmítla. Zkonfiskovala Escobarovi tisíc kilometrů čtverečních plantáží s kokou a požádala o pomoc Washington.

Všichni mi radili, ať ve městě nic nejím, nepiji ani nekupuji. Omamnou látku mi prý může někdo vhodit třeba do nápoje v baru.

Narkomafie na protest zahájila sérii bombových útoků na banky, redakce a veřejné budovy, která v roce 1989 vyvrcholila sestřelením letadla na lince z Bogoty do Cali. Všech 107 lidí na palubě tehdy zahynulo. Escobar skončil v luxusním žaláři, ale netrvalo dlouho a s pomocí kumpánů se mu podařilo uprchnout. Ke slovu se tak dostala speciální jednotka americké armády. Patnáct set ozbrojenců lovilo Escobara celých 499 dní -až ho nakonec zastřelili na střeše jeho vily v Medellínu v roce 1993. Obchod s drogami navzdory tomu vesele pokračoval – současní narkobaroni se jen naučili vyhýbat se lépe policii i armádě.

Americká pomoc

V roce 2000 odstartovaly Spojené státy válku drogovým kartelům. Prezident Clinton podepsal tzv. Plán Kolumbie a zavázal se v něm, že do roku 2005 americké vojsko zlikviduje až polovinu všech kolumbijských plantáží s kokou. Za protidrogové akce se utratilo pět miliard dolarů, ale narkomafie se bojovníkům proti drogám vysmála do očí. Zatímco Američané s velkou námahou likvidovali hektary plantáží, mafie jim za zády zakládala nové. V současnosti je produkce koky dokonce o 27 procent vyšší než před rokem 2000. A čím je jí víc, tím je lacinější a obchod s kokainem rekordně kvete.

Iniciativní Američané ovšem nadělali více škody než užitku, protože chemickými postřiky nezničili jen koku, ale hlavně potravinářské plodiny, a navíc zdevastovali ekosystém. Kvůli každému gramu kokainu zničili čtyři metry čtvereční dešťového pralesa a celá jejich „pomoc“ zničila v Kolumbii v průměru až dvě stě tisíc hektarů pralesa ročně. Dnešní král medellínského drogového kartelu don Berna se pro místní noviny vyjádřil, že Americe vůbec nejde o pomoc Kolumbii. „Chtějí naši zemi jen využít. Za příslib jakési pochybné pomoci jim naše vláda umožní, aby si tu postavili vojenské základny, jen aby měli Hugo Cháveze a jeho Venezuelu co nejblíže na dostřel! Jejich terčem není ani tak náš kokain jako Chavézova ropa,“ rozčiluje se don Berna ve svém článku.

Povstalci jsou nebezpeční

„Zbláznila ses?!“ ťukali si na čelo moji známí, když jsem jim před nosem zamávala letenkou do kolumbijské metropole Bogoty. „V životě bych tam nejel! Jeden den tam dají dítěti do ruky samopal, druhý den ho naučí střílet a třetí den zastřelí dvacet lidí,“ pohoršoval se můj strýc. A nebyl daleko od pravdy. Od té doby, kdy v Kolumbii „úřadují“ povstalecké guerilly z FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a ELN (Národní osvobozenecká armáda), masakry a únosy civilistů se staly výnosným byznysem. Za jediný rok inkasovala FARC jen na výkupném přibližně dvě stě milionů amerických dolarů!

O krutých osudech rukojmích napsal Gabriel Garcia Márquez knihu Zpráva o únosu, a ačkoli nebyla zdaleka tak známá jako jeho slavný román Sto roků samoty, v Mexiku a Španělsku se celý náklad vyprodal za pouhé tři dny. Mnozí Kolumbijci byli ještě donedávna přesvědčeni, že právě Márquez by dokázal v zemi udělat pořádek, ale mezitím se toho hodně změnilo. Slavný spisovatel zestárl, onemocněl rakovinou a stáhl se do pozadí. „Chybí nám vůdce, který by dokázal zabránit všudypřítomnému násilí,“ domnívá se můj spolucestující, Kolumbijec Rodrigo Gacha, který se i s rodinou vrací domů z výletu do Madridu.

„Je to čím dál tím horší, hlavně od té doby, co se vyostřily vztahy mezi Kolumbií a Venezuelou, protože revolucionáři mají silného spojence. Venezuelský prezident Chávez je v minulém roce podpořil sumou tří set milionů dolarů, a dokonce jim poslal pár tanků! Pokud se ale nezatouláš do džungle v Andách a departmentů Chocó a Narico, nemáš se čeho bát. To takový Ekvádor je o hodně nebezpečnější,“ uklidňuje mě Rodrigo. Povstalci totiž v těchto oblastech hlídají plantáže narkomafie a mají z toho slušné zisky. Samozřejmě se jim pak nelíbí, když se tam motají nějací turisté.

Nepijte ani nejezte!

Nemusela jsem chodit daleko – a nebezpečí si mě našlo samo. „Dáš si se mnou drink, chica?“ usmívá se na mě sympatický třicátník u baru v malé zastrčené kavárně Oma ve starém centru Bogoty. Realita tady bývá drsná – někdo vám dá žvýkačku nebo cigaretu, a za chvíli už o sobě nevíte. Probudíte se bez peněz, bez dokladů a často i bez auta z půjčovny. Pokud jste žena a zároveň s lichotkami přijmete od neznámého fešáka i drink, musíte počítat s tím, že se pravděpodobně vzbudíte nejen oloupená, ale k tomu ještě znásilněná v nějakém špinavém sklepě. Když tedy budete mít to štěstí v neštěstí, že se ještě vůbec vzbudíte… Společný jmenovatel podobných případů se jmenuje burudanga! Nový druh kolumbijského halucinogenu vyšlechtěný ze tří druhů drog, který bandité používají k omámení oběti. Burudanga nemá chuť ani vůni, a tak se dá lehce zamíchat do čehokoli.

Efekt je dokonalý – ztráta paměti a hluboký spánek, který může trvat několik hodin, ale i dní. Burudangu vám zkrátka nikdo nebude nabízet jako kokain -prostě vám ji podstrčí bez varování. Sehnat kokain nebo marihuanu v Kolumbii není těžké. Problém jsou praktiky mafie. Drogu vám často nabídnou policisté v civilu, a jakmile ji koupíte, za rohem vás zatkne policie, drogu vám zabaví, a pokud nechcete skončit za mřížemi, musíte vysolit tučný úplatek – kolem milionu kolumbijských pesos, což je v přepočtu asi 340 eur. Místní vojáci a federální policie se sice těší reputaci nepodplatitelných, což ovšem ani trochu neplatí pro místní policisty. Ti mají nízké platy a koupíte si je tak snadno jako hašiš za bílého dne na hlavní třídě. Tímto způsobem zabavené drogy nabízejí policisté v civilu dalším a dalším zákazníkům, čímž mají zajištěn nevysychající zdroj úplatků.

Vlastní gól

Kolumbijci často tvrdí, že kdyby nebylo drog a kriminality, byla by Kolumbie skutečným rájem na zemi. Lidé jsou tu mimořádně přívětiví a milí, Andy jsou tu snad ještě více okouzlující než v Peru, amazonská džungle úchvatnější než v Brazílii, karibské pobřeží čistší než v Mexiku a surfování lepší než na Kostarice. Malebná koloniální města jako Cartagena nebo Barichara konkurují moderním velkoměstským metropolím – Bogotě, Cali a Medellínu. A k tomu ještě připočítejte bujarý noční život, který může Kolumbii závidět i Las Vegas. Proč by si vlastně člověk měl nechat ujít všechnu tu nádheru? Důvody se najdou.

Více než sedmimilionová Bogota byla ještě před deseti lety nejvíce proklínaným městem světa. Její vlastní obyvatelé se v ní totiž báli žít. Dnes už je situace o trochu lepší. Je sobota a na mnohých ulicích nejsou vidět žádná auta, jen lidi procházející se pomalu kolem nebo šlapající na kole. „To je tu taková tradice – v sobotu je většina ulic ve městě pro auta uzavřená,“ vysvětluje mi taxikář. Lidí, kteří po sobotních ulicích města chodí, běhají a jezdí na kole, je obrovské množství, a tak už se ani nedivím, že tato vysokohorská země produkuje tolik prvotřídních cyklistů, kteří se pravidelně účastní Tour de France. Ale pokud jde o sport, nejoblíbenější je v Kolumbii jednoznačně fotbal. Narkomafie financuje osmnáct mužstev a v minulosti na jejich kvalitách pohořely už i slavné kluby AC Milán nebo Bayern Mnichov.

Do historie kolumbijského fotbalu se však navždy černou barvou zapsalo mistrovství světa v roce 1994. Tehdy sedmadvacetiletý reprezentant Andrés Escobar, synovec slavného strýce Pabla, nešťastným gólem do vlastní branky vyřadil kolumbijský tým ze hry hned na začátku. V drogových kartelech nastalo dusno, protože narkobaroni vsadili na výhru Kolumbie velké sumy peněz. Deset dní potom vypálil na Andrése Escobara před barem v centru města neznámý střelec dvanáct ran! Při každé z nich zakřičel jediné slovo: „Gól!“

Dodavatelská služba

Rybáři na poloostrově Guajira zapálili na pláži obrovský oheň a přinesli dnešní úlovky. Naporcovali barakudy, kraby a malé murény a vložili je do žhavého popela, jako by pekli brambory. „Kdysi bylo krabů plné moře a nebylo tak těžké na jejich prodeji zbohatnout,“ vzpomíná na lepší časy starý rybář. „Ale teď už na obchodování s kraby nezbohatne nikdo,“ dodává.

Dnes je v Kolumbii v módě pašování kokainu. Překupníci rybářům důvěřují a vědí, že pašování po moři je lacinější a spolehlivější než složitá doprava letadlem. Kdysi bylo zvykem pašovat kokain v ovoci. Do citrusových plodů se vyřízl malý otvor, do něj se vložil balíček s drogou a zakryl se slupkou. Bylo to ovšem velice zdlouhavé, a navíc riskantní, takže došlo na jednodušší způsob. Do vodotěsné bedny se naloží asi 40 kilogramů prvotřídního, neředěného kokainu a bedna se ocelovým lankem připevní k nenápadné rybářské lodi. Ta ji potom táhne z Kolumbie pod vodou až k břehům Jamajky a Dominikánské republiky.

 Kokain vám prodá kdokoli na ulici.

Část kontrabandu zůstává tam, ale většina kokainu putuje do Spojených států. A kdyby se přece jen něco semlelo a loď po cestě kontrolovalo policejní komando, rybáři na poslední chvíli odříznou lanko a bednu nechají padnout na dno moře. „Není to škoda, nechat tolik peněz na mořském dně?“ ptám se. Ale rybáři se jen pochechtávají. Je jim jasné, že o pašování kokainu nevím vůbec nic. „Tak to by byl průšvih jako hrom, kdyby ten kokain opravdu zůstal na dně! Ale bedny používané na pašování kokainu nejsou ledajaké. Jsou vyrobeny speciálně pro tento účel, takže po dvanácti hodinách vyplavou na hladinu,“ vysvětluje mi trpělivě rybář. „Když si je nevyzvedne,od­běratel‘, ale někdo jiný – a i to se už stalo -, stává se v okamžiku miliardářem. Ach jo, kdybych já měl takové štěstí!“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články