Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Večery a rána lidí Yao

051-001.jpg
Zdeněk Mihalco, Čtvrtek, 11. prosince 2008
Jmenuji se Thai, řekl před hodinou čtyřiadvacetiletý spolucestující v autobuse mířícím směrem k jezeru Ba Bé. Naše odpověď „nevíme“ na otázku „Kde budete spát?“ ho zarazila. Zakroutil hlavou a prohlásil: „Ubytujete se v domě mé rodiny.“ A tak začala naše expedice do tajů života národa Yao.

Stmívá se a my na motorce sjíždíme svižnou, vietnamskou rychlostí k jezeru Ba Bé. Nad hladinou se vznáší mlha, je chladno a klidno. Právě večer je jezero Ba Bé nejkrásnější. Po úzké asfaltce se řítíme ještě mnoho kilometrů. Zastavíme u dřevěného domu a pozdravíme Thaiovu rodinu. Vzdušný dřevěný domek obývají Thaiova švagrová, tchyně a její matka, obtloustlá babička s kouzelným úsměvem. Kulatější rysy, bledá pleť a rozdílná mluva prozrazují, že zatímco Thai je Vietnamec, ostatní patří k třímilionovému národu Yao, což znamená, že fotografovat se tu nebude. To Yao nemají rádi, někteří věří, že by jim fotografování mohlo vysát duši. Že je Yao patriarchální společnost, jsme poznali hned.

Přestože Thai je vietnamské národnosti, bydlí v Hanoji a je hostem v domě své tchyně, o tom, co bude k večeři, a jak jsme se později dozvěděli i o financích, rozhoduje on.

K večeři rýže, vepřové maso i s kůží a trocha zeleniny. Jíme a usmíváme se. Usmíváme se mírně a klidně jako všichni ve Vietnamu. Usmíváme se tomu, že zatímco Yao loupou ovoce nožem od sebe, my jej loupeme směrem k sobě. Úsměvem se dorozumíme snadněji než řečí, protože někdo rozumí češtině a angličtině, někdo trochu angličtině a vietnamštině, někdo vietnamštině a řeči Yao a někdo jen řeči Yao.

Po večeři pijí hostitelé a návštěvy z ciziny a okolních domů rýžové víno, a když jsou všichni (muži) přiopilí, začne se pít čaj. To aby nikomu nebylo zle. Zatímco muži nasávají a debatují, ženy přepínají mezi korejskou telenovelou a čínským romantickým filmem. Usínáme za zvuku charakteristické znělky soutěže Chcete být milionářem?

Vietnamské nezbytnosti

Vstáváme, když kohout zakokrhá podruhé.

V chladném ránu snídáme horké nudle. Děláme to, co rodina – sedíme a pozorujeme okolní ruch. Občas projede motorka, jednou za půl hodiny přijde nakoupit některý ze sousedů. V přepočtu pět korun za nákup čtyř vajec. Peníze míří do velké plechové truhly, kterou ani na noc nikdo nezamyká.

Thaiova rodina vlastní obchod, což je ve Vietnamu časté podnikání.

Trocha kosmetiky, pár druhů sušenek, rýže, nudle, přeslazená limonáda v plechovkách a pepsi v PET láhvi, trocha zeleniny a pár tužkových baterek. Žádné pečivo a potraviny, které se rychle kazí.

Obchod je přímo v domě, hned za ním, bez stěny a bez dveří, leží další a hlavní pokoj, obývák a jídelna dohromady. U stěny stojí oltář, zapíchnutá vonná tyčinka doutná.

Myšlení Yao je ovlivněno taoismem. Lidé tohoto národa uctívají své předky a psího zvířecího ducha „Pangu“, který je podobný drakovi. Stísněné ložnice, které tvoří jen postel a skříň, jsou oddělené záclonou. Soukromí podle evropského vkusu tu neexistuje.

Kromě obyvatel v domě běžně přespávají i příbuzní, přátelé, sousedi a jednou za sto let Češi. Ti se musejí mýt jinak, než jsou zvyklí. Koupelna a zároveň umývárna nádobí je mimo dům, pod sluncem a hvězdami -lavor s vodou a mýdlo na dřevěné poličce. Voda se ohřívá na žhavých uhlících. Většina venkovských domácností ve Vietnamu se obejde bez automatické pračky, útulné koupelny či žehličky. Nezbytností je však televize, satelit, telefon a hlavně motocykl.

Výlet k jezeru

Právě na motorce jsme vyjeli k jezeru Ba Bé. Národní park hlídá strážce, u kterého platíme vstupné a popíjíme rýžové víno. Naše výletní banda se v budce strážce parku rozrostla. „Jsem profesorem psychologie na hanojské univerzitě,“ prohlásí důstojnou řečí asi šedesátiletý muž s důstojnou tváří, důstojnými pohyby a důstojným oblečením. Do džungle národního parku se vydává v naleštěných černých botách a saku. Kromě nás, Thaie a profesora se budou po osmikilometrovém jezeru Ba Bé plavit ještě tři jeho studenti.

Hladina je klidná a znečištěná.

Po dvou hodinách loďka, ve které cizinci, studenti a profesor dvě hodiny pijí rýžové víno a jedí sušenky, mandarinky a rýži s masem, vepluje do třicet metrů vysoké jeskyně, kde piští desítky netopýrů. Vydáme se i na túru džunglí k vodopádům, což ve Vietnamu znamená pět set metrů bez motorky se zastávkou na občerstvení.

Pak už zase jíme a pijeme v loďce, žádné obdivování homolovitých kopců a roztodivných rostlin. Jen nalít, vypít, zajíst. Rýžové víno v kanystru jako od benzinu není víno, ale pálenka, zkrátka rýžovice. A silná. Největší vietnamské přírodní jezero je tak náhle ještě rozlehlejší, čtyři sta druhů stromů zelenějších a kilometr vysoké kopce jsou vyšší než Himálaj. Nalít, vypít, zajíst. Podání ruky. „Jestli nebudeš pít, nebudeš můj přítel.“ „Kolik v Čechách berete peněz?“ „Jsem profesorem psychologie na hanojské univerzitě.“ Změť hlasů a smích.

Pak je láhev prázdná, okolní svahy už v brzkém odpoledni hází dlouhé stíny, vítr slábne, člun vrčí a čvachtá, vážka váhá, profesor se usmívá a studenti zívají. Na jezeře se houpe malá loďka, vydlabaná ze stromového kmene, dřepící rybář rozhazuje síť a nahá horní polovina jeho těla odhaluje, jak jsou obyvatelé Vietnamu hubení.

Vyrovnání účtů

O tři hodiny později večeří rodina a hosté na zemi v bezejmenné ulici v osadě, jejíž název není na mapách. Rýže, vepřové s kůží a trocha vařené zeleniny. Ryba z jezera Ba Bé se sní celá včetně hlavy. Muži jedí maso a na závěr si dají trochu rýže. Ženy začínají rýží a k tomu přidají trochu masa.

Pak Thai odveze svou nemocnou tchyni na motorce do nemocnice. Ještě před pár desítkami let přitom příslušníci národnosti Yao odmítali pomoc západní medicíny.

Obtloustlá babička v šedivém kulichu, matka Thaiovy tchyně, sleduje televizní reportáž ze zasedání vietnamské komunistické strany.

Vietnamštině nerozumí stejně jako my. Je večerní podhorské chladno a babička si kulicha převáže sametovým šátkem. Příslušníci Yao i dnes často oblékají tradiční velké čepce, sytě zbarvené blůzy a sukně s převahou modré, černé a červené.

Nosí i velké stříbrné náušnice a masivní řetízky, či spíše náramky na krk. Thaiova rodina se už obléká moderně.

Kolem osmé se mládež z osady a policista vydají za zábavou do hostince. Za stoly sedí muži, avšak obsluha je ženská záležitost. Přinese špendlík zabodnutý v limetce, kterým napíchneme a vykroutíme z malé ulity vařené hlemýždí maso a pak je namočíme do česnekově pálivé omáčky.

Druhou večerní pochoutkou je vejce grilované na uhlících, ale ne tak docela dogrilované. Je zpola syrové. Musíme je proto naklepnout ze dvou stran a dosud tekutou část vcucnout do úst. Pak teprve vejce oloupeme a dojíme ztvrdlý bílek.

Vše zapijeme rýžovým vínem. Potom navštívíme Thaiova bratrance a jeho otce a málem i sousedy jeho otce. Vietnamci zkoušejí, co Evropan vydrží. Pijeme rýžové víno.

Zbývá poslední povinnost – zaplatit předložený účet, na který Thai vypsal, co jsme vypili, snědli, projeli a prospali. Do poslední položky. Což nám připomene, že v obecném srovnání třeba s arabskými národy není velkorysost běžnou vietnamskou vlastností. Peníze zaujímají v hodnotovém žebříčku materialisticky zaměřené společnosti vietnamské národnosti přední místo.

Finance si rodina ihned rozdělí. Většina z nich skončí ve velké plechové truhle.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články