Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Ve znamení spirály

112-000.jpg
Daniel Pečeňa, Pondělí, 5. ledna 2009
Hrabství Meath (irsky An Mhí, čti on ví) ležící na sever od Dublinu ukrývá ve svém nitru hned několik pozoruhodností. Řeka Boyne (irsky Bóinne, čti bóne), protékající zdejšími zelenými údolími k Irskému moři, se klikatí kolem hradů a kopce, kde se psala irská historie. Na její cestě stojí i hrobky starší než egyptské pyramidy.

Irské městečko Trim (irsky Baile Átha Troim, čti bajle óha tromj) žije poklidným tempem. Před vchody do hospod postávají starší usedlíci a pozorují okolí. Někteří z nich kouří, protože v irských hospodách už je to dnes zakázáno. Všichni jsou tu pyšní hlavně na dominantu města – mohutný hrad postavený ve 12. století Hughem De Lacy.

Po jeho přestavbě o jedno století později se změnil pramálo, a je tak unikátním exemplářem anglo-normanské hradební architektury. Já ale raději mířím k památnému sloupu zdejšího rodáka, vévody z Wellingtonu (vlastním jménem Arthur Wellesley). Tenhle proslulý válečník se v roce 1815 zasloužil o porážku Napoleona v bitvě u Waterloo. Chvíli u něj postojím a pak mířím k řece Boyne.

Tady se to všude kolem hemží čilým ruchem. Z vody tu a tam vyskočí ryba a zase zmizí v zurčícím proudu. Kolem číhající rybáři pokojně sledují kruhy na hladině. V místních vodách jsou nejen pstruzi, ale i úhoři a lososi, kteří se sem dostávají z moře. Nebezpečí pro ryby však nepředstavují pouze rybáři, nýbrž i volavky popelavé. Tito plaší ptáci loví především u splavů nebo na rychlejších úsecích řeky.

Vstup do hrobky Newgrange. Spirály na kameni podle archeologů symbolizují život, smrt a znovuzrození.

Kámen osudu

Odbočuji od Boyne a přes pole a pastviny stoupám k posvátnému kopci jménem Tara. Díky své historii je tohle místo srdcem i duší celého Irska. Významnost Tary vzklíčila již za pohanských časů a bývala v raných dobách spojována s bohyní Meave či s místními druidy. Tady také bývalo sídlo nejvyšších vládců, tzv. králů z Tary, kteří byli uctíváni pro své „božské vlastnosti“. V té době hráli zásadní roli v životě obyvatel různé ceremonie a rituály. Tyto obřady jim zřejmě zaručovaly spirituální spojení s jejich bohy a bohyněmi. Přestože časy druidů a čarodějnic jsou dávno pryč, můžeme se dnes pomocí různých oslav a festivalů vrátit v čase a zažít tak zvláštní atmosféru starověkých rituálů, které oslavují zdejší pohanská božstva. Jedním z těchto festivalů je například „zdravení úsvitu“, jež probíhá v době letního slunovratu právě tady na Taře.

Po hvězdné noci se pomalu rodí nový den. Jako první vstávají krkavci. Ti si svůj domov udělali na střeše kostela a stromech opodál. Za chvíli již sluneční paprsky osvětlují Lia Fáil (Kámen osudu, čti ljie falj), kamenný sloup falického tvaru, zasazený na jednom z pahorků. Tento sloup je spojován s inaugurací irských králů a symbolicky reprezentuje spojení božstev na zemi i na nebi. Odtud, z bývalého královského sídla, se nabízí výhled do údolí kolem Boyne. Chuchvalce ranní mlhy se ještě chvíli válejí dole v krajině, aby se za moment rozplynuly, a na věčně zelených pláních se z nich vynořují pasoucí se ovce.

I v pozdějších dějinách Irska má Tara své místo. Roku 1843 Daniel O‘Connel, vedoucí opozice proti unii s Velkou Británií a také první katolík v úřadu starosty Dublinu, svolal na tento kopec shromáždění, na které přišel téměř milion lidí. Takový počet svědčí nejen o odhodlání Irů, ale také o síle slova mezi nimi.

Dům z 10. století ve vsi Kells, pojmenovaný po sv. Collumcillovi - Kolumbovi.

Ve znamení spirály

Vesnice Slane (irsky Baile Shláine, čti bajle hláňe) leží v těsném sousedství se třemi nejznámějšími megalitickými monumenty na území Irska. Newgrange, Knowth a Dowth jsou hrobky, které jsou orientovány na východy slunce v době zimního slunovratu (Newgrange) či v době jarní nebo podzimní rovnodennosti (Knowth). (Dowth je v současné době nepřístupný.) Monumenty jsou zapsány na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, a jsou dokonce o několik set let starší než egyptské pyramidy.

Na farmě ve Slane potkávám studentku archeologie Samanthu, která pracuje na vykopávkách poblíž Dublinu.

V noci jedeme na obhlídku Newgrange, nejznámějšího z trojice monumentů. Rozlehlá hrobka kruhového tvaru (v průměru měří asi sto metrů) je osvětlena a bílý křemen použitý na její stavbu září ze tmy jako měsíc na obloze. Kameny sem byly přivlečeny z Wicklowského pohoří, jež leží na jih od Dublinu. Žulový kámen zase pochází z pohoří Mourne (v dnešním Severním Irsku).

Newgrange, tak jako ostatní hroby v hrabství Meath, byl postaven místními farmářskými komunitami v mladší době kamenné. Na stavbě se podílely tři generace lidí po dobu asi osmdesáti let. Místo, kde se Newgrange nachází, bylo odkryto archeology v čele s Michaelem O‘Kellym v letech 1962–1975 minulého století.

Archeologové pak pomocí moderní radiokarbonové metody určili stáří hrobek zhruba na 3100 let před Kristem. Vstup k monumentům je dnes možný pouze přes Návštěvní centrum jménem Brú na Boinne (Palác Boyne). Odtud nás minibus odveze na prohlídku.

Stojíme před vchodem do tajemné chodby a průvodce Frank nás na začátku seznamuje s rozlehlým obrubním kamenem, na kterém jsou mimo jiné vyryty tři spojené spirály. Tento symbol může podle Frankova výkladu znamenat „život, smrt a znovuzrození“. Nicméně tyto rytiny a ani jiné abstraktní umění tohoto věku se dosud nikomu nepodařilo plně rozluštit.

Megalitická hrobka Loughcrew. Její vnitřek "ožívá" slunečními paprsky o dnech rovnodenosti. Stavbu obklopují tři kamenné kruhy.

Uvnitř hrobky

Vstupujeme do úzké ztemnělé chodby, abychom se se skloněnými hlavami dostali do osmnáct metrů vzdálené pohřební komnaty. Celý vnitřek hrobky i s chodbou má přibližně tvar kříže. Výklenky na obou stranách jsou jemně nasvíceny a reflektory odhalují bohatě zdobené zdi. Na zemi leží opracované velké kameny v podobě mísy. Na ty se zřejmě kladly ostatky zesnulých. Jedna z teorií totiž tvrdí, že lidé, kteří Newgrange postavili, uctívali slunce a dovnitř hrobky přinášeli své mrtvé. Slunce si pak v době zimního slunovratu bralo duše těchto zesnulých do věčného života.

Na konci prohlídky nám Frank ještě ukazuje simulaci paprsku vycházejícího slunce elektrickým světlem. Musíme ale na chvíli zůstat v naprosté tmě. Stísněný pocit se dostavuje téměř okamžitě po vypnutí všech světel. Čekáme potmě, až se v chodbě objeví slabý paprsek světla. Novodobá simulace však zdaleka nemůže nahradit fenomén stvořený zdejšími lidmi. Nicméně po vyplnění příslušného formuláře v Návštěvním centru se každý návštěvník může zúčastnit losování, po kterém dvacet vítězných jedinců (více se do hrobky nevejde) může o slunovratu, tedy 21. prosince, sledovat přicházející paprsky přímo v hrobce. „Ovšem pokud zdejší počasí dovolí,“ dodává ještě Frank.

Řeka Boyne líně teče kolem trimského hradu.

U moře

V dešti a větru se pomalu přibližuji k místu, kde se řeka Boyne vlévá do Irského moře. Příliv dělá své, a tak již stejně nelze rozlišit, co je ještě řeka a co už moře. Hřmotná kulisa doprovázející urputné vlnobití mě utvrzuje v tom, že na kilometrech písčité pláže sotva potkám živou duši. Opak je však pravdou – na pláži i v moři je značně živo.

Několik surfařů soupeří na svých prknech s větrem a i rybář, který ve své snaze trpělivě čelí zdejším podmínkám a chladné vodě, mi dává zapomenout na představu osamělosti.

Ať již se člověk v hrabství Meath vydá kteroukoli cestou, stává se svědkem milníků rozmanité historie i událostí barvité současnosti. Klubko událostí se rozmotává zcela samo, a snad právě proto má údolí kolem řeky Boyne ve znaku spirálu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články