Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vartemberské poklady

104-000.jpg
Martina Zrostlíková, Pondělí, 2. červnaec 2007
Rychlík směr Tanvald za sebou zanechal pražský stres a noří se do otevřené náruče severočeských lesů a skal. Za okny probleskne střípek hladiny Máchova jezera, míhají se zelené svahy kopců… Na jednom z nich se vypínají magické ruiny Bezdězu. Z malé stanice Brniště vede nejschůdnější cesta k cíli mé dnešní pouti – Stráži pod Ralskem.

Stojím tu v horkém severočeském dopoledni. Přede mnou se majestátně tyčí vyvřelá kupa Ralska, na jejímž vrcholku pomrkává mezi stromy starý vartemberský hrad ze 14. století. Mě ale láká městečko ležící na úpatí hory. Domnívala jsem se, že Stráž neboli Vartemberk, původní sídlo stejnojmenné odnože rozsáhlého rodu Markvarticů, se dnes nazývá Ralsko a jde o onen lehce provokující hrádek na kopci nad městem. Ale vše je jinak.

Původní vartemberský hrad ze 13. století stál ve skutečnosti na místě dnešního zámku, než byl v roce 1563 renesančně přestavěn do dnešní podoby; lépe řečeno do podoby před dvaceti lety, kdy jej zachvátil požár.

Původní sídlo bylo založeno kolem roku 1268 Markvartem z Března, příslušníkem mocného rodu Markvarticů. Název si vysloužilo svou polohou: německy „Warte auf dem Berg“ totiž v překladu znamená „stráž na kopci“. Hrad střežil křižovatku dvou starých kupeckých cest směrem do Lužice, na niž dohlížel ze strmého ostrohu, pod nímž velmi rychle vyrostlo městečko stejného jména. S osudy vlivného rodu Vartemberků (mj. dědičně zastávali úřad nejvyšších číšníků) byl hrad až na výjimky pevně spjat do roku 1504, kdy jej Jan z Vartemberka prodal příslušníkům rodu Hiršpergárů.

Poznamenáno ohněm

To už se v českých zemích začínal uplatňovat nový stavební sloh, renesance, a byli to právě Hiršpergárové, kteří dali starému markvartickému sídlu novou, modernější vizáž. Hrad – vlastně již zámek – však vlastnili pouze do roku 1620, kdy jim byl pro účast ve stavovském povstání zkonfiskován a vzápětí zakoupen největším hrabivcem pobělohorské doby: Albrechtem z Valdštejna. Ten zde však nikdy trvale nesídlil, zdejší panství propůjčoval svým stoupencům jen jako léno. Po jeho smrti (1634) postihlo zámek několik pohrom: nejprve jej roku 1639 poškodily švédské oddíly a pak jej roku 1645 zcela vypálily. Budova se dočkala opravy, a dokonce i několika desetiletí relativního klidu, ale roku 1775 zde, podobně jako v jiných koutech Čech, vypuklo selské povstání. Roku 1854 opět zakokrhal červený kohout, a to ve městě. Zámek poskytl střechu nad hlavou všem, kteří o ni přišli. Následky poslední rány z roku 1987 odstraňují obyvatelé dodnes.

Cosi mě však táhne k cestě, jež stoupá alejí prastarých lip kamsi do kopce. Nechám se vést a po pár minutách stanu na lesní mýtině, v jejímž středu postavil dávný architekt malou barokní kapli. Všude je ticho, slyšet je jen šumění listí ve větru a občasné pípnutí vyděšeného ptáka, které majestátní klid neruší. Ovzduší je naplněno vůní kvetoucích lip a celé místo má zvláštní, až mystickou atmosféru. Chvíli postojím a pak obracím kroky směrem k městečku. Už dřív mě tam zaujala budova kostela nad náměstím. Informační cedule hlásá strohá fakta: první zmínka už ve 14. století, barokní přestavba v letech 1772–1778, vysvěcen roku 1781. Dovnitř se bohužel smí jen v době bohoslužeb. Věnuji letmý pohled blízké faře z roku 1690 a pak už cítím, že po náročném dnu začíná únava pracovat…

Ve vůni pryskyřice

Oslňující paprsky mě vítají do nového dne. Vycházím chvíli po půl osmé po červené značce směrem k obci Hamr na Jezeře. Nad ní se rýsují dva kopce: vyšší zvaný Hamerský Špičák a nižší jménem Děvín. Právě tam se chci prostřednictvím jedné z mála značených cest v okolí dostat, poněvadž na jeho vrcholu se nalézají zbytky starého vartemberského hradu – jedné z několika památek opomíjených v minulosti kvůli přítomnosti vojenského prostoru. Teplota začíná dosahovat tropické úrovně, a tak mi cestu zpříjemňuje intenzivní vůně pryskyřice a čerstvý vítr, ozývající se v korunách. Les po chvíli stoupání mění svou tvář. Do borovic se začínají přimíchávat duby, a když po chvíli prudšího stoupání vyšplhám až nahoru, šustí mi pod nohama i suché bukové listí.

Sama zřícenina je překvapivě rozlehlá. Čekala jsem tady palác a věž stísněné na malém prostoru a pár dutin vytesaných ve skále, jak jsem tomu byla z dřívějška u severočeských hradů zvyklá. Místo toho se ocitám uprostřed plošiny o dvou úrovních – na vyšší stával od 14. století palác s věží, nižší zaujímala mohutná půlkruhová věž předhradí, údajně jediná přístupová cesta k paláci. U jednoho z hradebních zbytků odkládám batoh a vydávám se na podrobnější průzkum horní části objektu. V prostoru bývalého nádvoří šlápnu na masivní mříž, jež chrání zvědavce před pádem do hluboké studny, a se zájmem si prohlížím buk, jenž byl kdysi sesuvem donucen směřovat svůj další růst kolmo k srázu.

Hradní kopec je na vrcholku kompletně pokryt lesem, a rozhled zde proto není nijak slavný. Zkouším si aspoň představit zdejší život ve 13. a 14. století, kdy byl hrad založen a kdy doznal své konečné podoby. Na té se nejvíc podepsali Vartemberkové, kteří s přestávkami ovládali celé okolí až do 16. století. Děvín patřil k tzv. údělným hradům, čili střediskům nových panství, která dostávali mužští dědicové pána při dělení majetku (pokud jich bylo více). Tato panství pak byla v takto vzniklé linii dědičná. Další vlastníci, Biberštejnové, zřejmě vylepšili jeho vzhled jen menšími renesančními úpravami. Ač zdejší kraj zažil dosti peripetií za husitských válek, hrad nikdy nebyl dobyt a zpustl vinou přesunu feudálního sídla v 16. století do blízké Mimoně. Je tu opravdu moc pěkné místo k odpočinku a také k nabrání sil na další cestu. Balím mapu a začínám sestupovat do sedla, jež odděluje Děvín od Ostrého.

Bloudění k borůvkám

Ze sedla pod hradem vedou dvě cesty. Jedna směřuje na silnici a navazuje na ni cesta vedoucí mezi Hamerským Špičákem a hradním vrchem. Druhá je spíše stezka, která podle mapy obchází skalisko Ostrý a po krátkém klesání ústí na silnici. Ta je zároveň cyklistickou stezkou probíhající pod kopečkem, na němž chci navštívit další ze zdejších malých pokladů: skalní hrad Stohánek.

Stoupám pomalu, protože borůvkové plantáže lemující cestu jsou víc modré než zelené. Po chvíli se odtrhávám od borůvek a donutím se udělat pár posledních kroků na vrchol. V úžasu otvírám ústa: v ohromném balvanu se šklebí úzká strmá průrva s mnoha kroky ohlazenými schody. Případný nájezdník by to neměl zrovna jednoduché. A takový je celý hrad Stohánek. Žádné zbytky zdiva, vše, co je na kopci uděláno lidskýma rukama, je vepsáno (nebo spíš vytesáno) do pískovcové skály: ať už komůrka strážného u brány, strategicky umístěné ve zlomu vstupní průrvy, či obytné komory pod nejvyšším bodem kopce. Je možné, že některé části obytného komplexu byly sroubeny ze dřeva (Stohánek, založe-ný roku 1431 Benešem z Vartemberka, nebyl jen strážním objektem, ale krátce sloužil i jako panské sídlo), a tudíž se nedochovaly. Na jejich místě dnes rostou borovicea také několik dubů s pokroucenými kmeny, jež mi umožňují vylézt do koruny kochat se rozhledem po okolí. Na jihozápadě se tyčí homole Malého a Velkého Bezdězu, opačné straně dominuje vrchol Ještědu. Níže vystrkují z tmavozeleného porostu své vrcholky pískovcové útvary; nejbizarnější z nich je několik desítek metrů dlouhá zeď táhnoucí se od Sochorova pomníku podél cesty k bývalé osadě Svébořice. Čas však ubíhá a mě ještě čeká dvanáct kilometrů do osady Kuřivody, cíle mé pouti. Naposled si prohlížím ohlazené kamenné bloky s nápisy od pošetilých návštěvníků a našlapuji na první schod vedoucí do soutěsky. Pod posledním z nich se ještě ohlížím a vracím se na cestu s tichým poděkováním Ralsku za to, že jsem směla odhalit aspoň některé z jeho pokladů, skrytých tak trochu i dnes za zelenou oponou.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články