Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Vánoce v pravěku a silvestr v oblacích

34-35.jpg
redakce, Úterý, 31. prosince 2013
Jak trávili Vánoce autoři LaZ na svých cestách necestách...

Z pohledu Evropanky je tak trochu komické sledovat průběh vánočních svátků v horkém Karibiku. Po Kubě běhají Santa Clausové prodávající lidem kornouty s arašídy za směšné jedno kubánské peso, v sousední Dominikánské republice se konají sváteční procesí věřících, domorodci se scházejí ve svých zahradách a ve stínu kokosových palem se ládují tradičním pečeným vepřovým a slavnostní sladkou kokosovo-fazolovou polévkou. Dárky obvykle chybějí a dávají si je jen v těch bohatších rodinách, kde mají štěstí na zámožné rodinné příslušníky, kteří emigrovali do USA. A Jamajčané? Čas Vánoc tu symbolizují zejména místní prostitutky – všechny jsou oblečené v červenobílých sexy kostýmcích. Jamajčané si svátky připomínají i obrovskými nafukovacími sněhuláky, kteří jako houby po dešti vyrůstají v obchodních centrech i na ulicích.

Anita Balejíková: Jamajské Vánoce
Anita Balejíková: Jamajské Vánoce

Dalibor Demel: Konec romantiky v Thajsku

To bylo v dávných dobách, kdy se na thajském ostrově Ko-Pha-Ngan ještě neválelo tolik igelitek. V časech, kdy romantická a divočejší severozápadní část ostrova byla opravdu romantická a divočejší. Na konci všech cest tenkrát stály strohé bambusové bungalovy – provozoval je se vším smířený stařík a jeho žena alkoholička, která i po láhvi whisky uměla udělat snovou banánovou palačinku. Tehdy ještě pláže neskoupili Číňané a nepostavili na nich ohyzdné hotýlky. Dokonce i zkouřená východní výspa ostrova se sbírkou klubů a hospod si zachovávala svůj mezinárodně opilecký půvab.

„Uděláme si parádní Vánoce,“ navrhl jsem přítelkyni. „Budeme se koupat v moři pod jemnými doteky paprsků zapadajícího slunce. Nasbíráme kokosy, já ti je budu otvírat lasturou, oblečeme se jen do listů palem a na Boží hod tě vyfotím v laguně pod vodopádem.“ (Nic z toho jsem samozřejmě neřekl, ale pro vykreslení záměru se to hodí.) V každém případě lákavý způsob, jak uniknout koledám, citově vypjatým návštěvám všeho druhu i truchlivému hodnocení úspěšnosti končícího roku. Viděl jsem se, jak běžím po pláži ve scéně vypůjčené z filmů s Meg Ryanovou a od nohou mi odstřikují kapky Thajského zálivu, zatímco chudý, ale poctivý rybář Thawat mi přátelsky kyne ze své orientální kánoe. Chystal jsem se před dvanáctichodovou štědrovečerní večeří zavzpomínat na blízké v Česku a poslat jim pár rafinovaných mailů o tom, jak mi chybí skutečná zima, ale že to nějak přežiju.

Fajn. Přijeli jsme, našli ucházející resort U Zeleného manga a šli spát. A pak nějaká neuvěřitelná shoda okolností spustila podivný meteorologický ú­kaz.

Třiadvacátého prosince ráno se zatáhlo a čtyři dny cedilo. Oba jsme dostali strašlivou rýmu a pod zvlhlou moskytiérou jsme snili o kaprovi, cukroví a suchých peřinách.

Dalibor Demel: Konec romantiky v Thajsku

Peter Hupka: Vánoce po filipínsku

Kdysi jsem Vánoce trávil na Filipínách. Na nábřeží filipínského městečka Puerto Princessa, které je srdcem ostrova Palawan, právě dokončili vánoční stromeček: vysokou štíhlou konstrukci, vyzdobenou umělými vločkami a množstvím barevných světel. V ulicích ale byly i jiné stromky – třeba dost bizarní, poskládaný z motorových pil.

Advent je důležité období pro filipínské křesťany, kteří tvoří drtivou většinu obyvatel země. Přesto zde vyznívá křesťanství jako element ze vzdáleného světa. Možná jsem staromódní, ale některé věci vidím nejraději tam, odkud pocházejí, nebo na místech, kde je lidé během staletí přijali za své. Možná to tak je i na Filipínách, ale stín kolonialismu mi tu – podobně jako v jihoamerických zemích – připadá silnější. Není nic krásnějšího než strávit muslimský svátek Eid alAdhá v malé jemenské vesničce, perský příchod nového roku Nowrúz v Íránu či Tádžikistánu a Vánoce tam, kde je bereme za své: doma. Místo hvězdných nocí pod tropickou oblohou a vůně moře toužím dýchat mrazivý vzduch a připravovat kapustnici z doma vykvašeného zelí a hříbků nasbíraných kdesi u Jelence v pohoří Tríbeč, nedaleko od Nitry. Letenku si pár dní před Vánocemi změním a spěchám tam, kde to dobře znám. Heslo „čím dál z domu, tím lépe“ se mi totiž nikdy nezdálo příliš pravdivé…

Peter Hupka: Vánoce po filipínsku

Jiří Müldner: Peruánské Vánoce na český způsob

Na jedné cestě po Jižní Americe mě svátky vánoční zastihly v Peru. Místo nakupování dárků jsem si zatlačoval bouli na hlavě po ráně tyčí od nějakého místního loupežníka. Kam teď? Napadlo mě jediné místo: Paucartambo. Vesnice poblíž Cuzca, kde kamarádka Anička učí místní děti anglicky. Za pár dnů nonstop cesty si už padáme do náruče v nadačním centru Inka Fond. Hliněný domek paní Rosy a jejích tří dětí, učebna a Aničky cabaňa (chýše).

„Co Vánoce?“ ptá se Anička. Oslavíme je po našem. Ryba, salát, stromek, dárky… Po pár hodinách hledání jsem přivlekl haluz vzdáleně připomínající stromek. Následuje nákup. Brambory, majonéza, mrkev a hlavně dárky. Českého kapra nahradil peruánský pstruh. Večer smažíme, vaříme, děti mlsně pokukují, protože takovou baštu nikdy neviděly, natožpak jedly. Pak vyženeme děti ven a strojíme stromeček. Celofán se blyští, svíčky hoří, večeře voní. Dětem i Rose září oči radostí. Rosa jásá, když rozbaluje dárek s pytlem koky, Raulito se rozplývá nad angličákem. Nakonec to byly Vánoce, na které nikdy nezapomenu, a myslím, že Rosa a děti z Paucartamba také ne. Nejen kvůli střevním potížím z nezvykle výživné české stravy.

Jiří Müldner: Peruánské Vánoce na český způsob

Zita Senková: Saharské prsty a ticho

Vzpomínám na třítýdenní plavbu podél jižních ostrovů Thajska koncem devadesátých let. Phi Phi, ostrov Jamese Bonda, Krabi, Lanta, Samui, Puket, kde jsem přivítala nový rok ve stínu palmy ozdobené kuličkami z vaty, protože čokoládové ozdoby by se ve třicetistupňovém vedru roztekly. Lepší šanci neměli ani na jihu Tuniska, kde bylo sice přes Štědrý den „pouhých“ pětadvacet, v noci nicméně o polovinu méně. Probuzení do absolutního magického ticha Tamerzy, jedné ze tří pohádkových oáz nedaleko Tozeuru, nemělo chybu. Kdysi se tudy prohnala velká voda a zpustošila příbytky z nepálených cihel, jejich osiřelé ruiny vypadají jako kulisy z filmu. Trio ostrůvků vegetace napájené podzemní vodou poblíž alžírských hranic, to je krajina jako vystřižená z fantazie Karla Maye, ostatně Solné jezero, po kterém korzoval hrdina jeho dobrodružných románů Kara ben Nemsi, je vzdáleno jen několik kilometrů. Třešničkou na vánočním dortu byla drncavá jízda podél roklí a skalisek bizarních tvarů na „hřbetu“ Červené ještěrky, což je zrenovovaná salonní lokálka někdejšího tureckého vládce – beje.

Zita Senková: Saharské prsty a ticho

Markéta Kutilová: Silvestr v oblacích

Pokud jde o Vánoce, jsem velmi konzervativní a vždy jsem se snažila se odkudkoli vrátit domů a trávit je s rodinou u stromečku. Před pár lety jsem ale musela pracovně do Indonésie, na zemětřesením postiženou Jávu. Štědrý den v cizí zemi jsem tak strávila v depresi sama v guesthousovém pokoji, neustále esemeskující a volající rodině a přátelům.

Pak jsem ale odletěla do Acehu a tam jsem Vánoce oslavila se dvěma Čechy, kteří tam pracovali pro Českou katolickou charitu. Šli jsme do restaurace s otevřenou terasou a dali si rybu. A měla jsem tak nakonec krásné Vánoce. O to víc jsem se pak těšila do Česka na silvestra. Jenže letadlo z Acehu mělo zpoždění a to z Jakarty mi uletělo. Musela jsem tak čekat na další, které odlétalo právě na silvestra, a tak jsem celého silvestra strávila v oblacích. Tenkrát jsem měla na krajíčku, jak mi to bylo líto, ale dnes si říkám, že to bylo vlastně fajn, protože kdy jindy se vám stane, abyste měli obří boeing skoro sami pro sebe?!

Markéta Kutilová: Silvestr v oblacích

Lenka Klicperová: Vánoce v době kamenné

Vánoce mám ráda a snažím se je trávit doma. Abych tohle zjistila, musela jsem až na jih Etiopie, mezi Surmy, kteří svým životním stylem připomínají tak trochu dobu kamennou. Bylo to v roce 2006 a cestovala jsem tehdy po kmenových územích kolem řeky Omo ve společnosti skvělého fotografa Františka Zvardoně. Z pocitů osamělosti v cizím prostředí jsem si nic nedělala a hrdě jsem vykřikovala, že Štědrý den je přece den jako každý jiný a že to neřeším. Jenže pak přišel ten Štědrý den. Hned dopoledne při pochodu rozpálenou buší, ověšená jak vánoční stromeček fotovýbavou, jsem začala vzpomínat, jak se doma všichni začínají chystat, že teď máma asi dělá kapří polívku…

Moje první jídlo bylo mango, a to už byl skoro čas oběda. Jsem ale ráda, že navzdory půstu jsem ten den žádné prasátko nepotkala. Stačily bohatě jiné okolnosti – pobyt v surmské vesnici v hloubi hor. Surmové mě celý den nenechali na pokoji, nemohla jsem sama ani na záchod. Kvečeru jsme si s Františkem ozdobili jakousi větev jedinou ozdobičkou, kterou jsem si s sebou přivezla. Sundali jsme z osla nákladní sedlo a na něj prostřeli konzervu šunky (velkou vzácnost), pivo St. George (dárek od našeho domorodého tlumočníka Tizibeta) a balíček sušenek. Tizibet věděl, co pro nás znamená Štědrý den, a přišel se s námi rozdělit i o svou nakyslou placku injaru. Byla jsem dojatá. Naštěstí zakročili ostatní Surmové, kteří mě vrátili do reality. Začali pít místní kvašené pivo geso a tančit. Věděla jsem, že až se za chvíli opijí, bude pěkně nebezpečno a musím se postarat o sebe, a ne se zabývat planými city… Ale Štědrý den to byl nezapomenutelný!

Lenka Klicperová: Vánoce v době kamenné

Jana Ašenbrennerová: Americká vánoční móda

České Vánoce jsou pro mě nejkrásnějším obdobím v roce, znamenají domov, čas strávený s rodinou a báječné vzpomínky z dětství. Za posledních jedenáct let, co žiji v USA, jsem však tento čas slavila většinou v San Francisku, v mém druhém domově, v kruhu českých, ale i amerických přátel. Vánoce zde nebyly těmi nejkrásnějšími, ale spíše možností pozorovat a vnímat, jak se slaví jinde. Americké Vánoce mají jinou atmosféru než ty naše rodinné, zasněžené Ladovy. Znamenají většinou shon a stres, množství jídla a honosnou výzdobu obydlí, velké nákupy… Zajímavá je zdejší vánoční móda – vánoční svetry jsou většinou hitem už několik týdnů před svátky. Křiklavý svetřík se sobem, jehličím, Santa Clausem a něčím třpytivým tu zdobí děti i seniory.

Jana Ašenbrennerová: Americká vánoční móda
Jana Ašenbrennerová: Americká vánoční móda

Jiří Sladký: Vánoce na slovenských kopanicích

Mezi muslimy, kam rád jezdím, jsem nikdy Vánoce nestrávil. Ale překvapilo mě, s jakým zájmem přijímají, třeba lidé v Íránu, symboly našich Vánoc na fotkách.

Také nikdy nezapomenu na vánoční příhodu mimo domov – vlastně docela blízko na slovenských kopanicích, jen pár kilometrů za posledními moravskými dědinami. Už nevím, co za tím stálo, možná dobrá úroda švestek, ale můj přítel Paľo, rázovitý kopaničář, když jsme si dostatečně popřáli, vytáhl odkudsi harmoniku a hodinu ji neodložil. Nikdy předtím jsem ho neslyšel hrát. On, zarytý neznaboh, který do kostela nešel dvacet let, zpíval a pobrukoval. Jako by tušil, že to je naposled. Nestačil jsem se divit, kde se v tom přírodním člověku vzaly ty krásné, staré a docela neznámé koledy. Pár týdnů nato zemřel, poslední obyvatel osady, a s ním se vytratil celý ten svět, který v něm přežíval. Osada zpustla a zarostla. Nikdo už nezjistí, kde skončila harmonika, je pryč asi jako ty hromady křupajícího sněhu, ale ten chraplavý, nemelodický hlas si budu ještě dlouho připomínat.

Jiří Sladký: Vánoce na slovenských kopanicích

Tomáš Nídr: Německé Vánoce v Africe

Ta nabalená loutka Santa Clause na plotě, do kterého se opírá žhnoucí slunce, působí nějak divně. Dřevěná soška žirafy s čepicí dědy Mráze má také surrealistický punc. Stejně jako její černošský prodejce, kterému zpod červenobílé přikrývky hlavy stékají potůčky potu. Čech má Vánoce spojené s pocitem zimy, až mu připadá, že v Africe je ani nemohou slavit.

Jenže i na cynika, když se na Štědrý den ocitne v namibijském hnízdě Okahandja, dolehne chuť rozjímat. Ale jak to udělat, když po ruce nemáte nějakou nasvícenou borovičku? Aspoň otevírám balíček ve vánočním papíru, který mi dala máma při odjezdu z Česka. Jsou v něm ozdoby: sněhulák a vločka. Nalezení stromku se tak stává povinností. S kamarádem v kempu nenajdeme lepšího kandidáta než křivý kaktus. Jenže se dvěma ozdobami vypadá jako chudý příbuzný. Navěsíme tedy na něj pár kousků z našich batohů a jako špičku mu dáme spoďáry. Majitelka kempu nás chválí, že tak pěkný vánoční stromek tu ještě neměla, ale s potutelným úsměvem doporučuje: „Jen si před příštím použitím ty slipy pořádně vyperte. Tento kaktus totiž při dotyku vypouští dost agresivní šťávu. Abyste tam dole neotekli.“

Spokojeni s aranžérským dílem se vydáváme, ač zavilí ateisté, na mši, abychom poznali mravy jihozápadní Afriky. Čekáme hudbu, zpěv a halasné modlitby, které na tomto kontinentě provázejí bohoslužby. Jenže vejdeme do tichého luteránského kostela plného potomků kolonialistů z dob německého císařství. Zdejší farář by mohl vyučovat uspávání hadů, ale z nudného svatostánku odejít nemůžeme, protože při příchodu se na nás jako neznámé tváře obrátily všechny zraky.

Nechceme urazit a jen se modlíme, aby už byl konec. Po více než hodině zajásáme. Prcháme z kostela, ale nedojdeme daleko. Jedna rodinka je pohnuta kázáním o duchu Vánoc, a tak nám, neznámým poutníkům, nabízí místo u štědrovečerní tabule. Rádi přijímáme. Od německy mluvících Namibijců čekáme Wiener Schnitzel (skutečně ho tu pod tímto názvem v restauracích nabízejí), ale překvapí nás vcelku chudými obloženými talíři. K těm nám dají naopak bohatou nadílku stížností na své černošské sousedy, kteří teprve před dvěma desetiletími od bělochů převzali moc. Křesťanská smířlivost jde stranou, domorodce nepovažují ani za lidské bytosti. Jsme rádi, že po dvou hodinách litanií nám dobrosrdeční rasisté nabídnou odvoz do kempu s tím, že bližnímu je třeba pomáhat. Pokud má tedy bílou pleť.

Tomáš Nídr: Německé Vánoce v Africe

Petr Horký: Nejlepší vánoční dárek

Vánoce na Šrí Lance byly prima, protože v hinduistické a buddhistické zemi nikde nikdo nic neslavil. Při procházce jsem míjel rodinku, která si na břehu rybníka dělala piknik. Otec ke mně přišel: „Vypadáte jako Evropan, neslavíte vy tam dneska něco?“ Musel jsem se usmát, že někdo nezná Vánoce! Ale u nás taky skoro nikdo neví, kdy se třeba slaví buddhistický Nový rok anebo kdy muslimové putují do Mekky. Přikývl jsem tedy a pán mým blízkým a mně popřál hodně štěstí.

Tehdy jsem poprvé po dlouhých letech pocítil něco jako stesk po domově. Šel jsem tedy hledat telefon, kterým bych se dovolal domů. Postupně mě to stálo asi deset dolarů, ale žádný místní telefon stejně nefungoval. Po půlhodině zuřivosti ke mně přistoupil chlapík a povídá: „Za dolar vám ukážu, odkud se dovoláte.“ Nerad jsem zaplatil, ale podle jeho rady už na mě za pár minut mluvili moji přátelé, sestra Katka i maminka.

Byla ve mně slavnostní nálada, a tak jsem chlapíka pozval na čaj. Uměl obstojně anglicky. Ptal se, co dělám, a já mu vyprávěl, jak cestuji a režíruji filmy. A jak jsem všude nespokojený a doma mě štve ta politika a zlodějiny, co se u nás dějí. A on mi povyprávěl, že se živí tím, že cizincům ukazuje, který telefon funguje a jak a z kterého se kam dá dovolat. A že z těch drobných živí manželku a tři děti a že je šťastný, protože jsou všichni zdraví a mají co jíst. Svěřil se mi i se svým snem: jednou by si přál našetřit tolik peněz, aby uplatil recepční a směl na ulici před hotelem umývat skla zastavujícím autům… Tuhle historku mám v paměti zařazenou mezi nejhezčí dárky, co jsem kdy dostal.

Petr Horký: Nejlepší vánoční dárek

Vladimír Plešinger: Středoafrické vánoční radosti

Asi nejsem ten správný respondent ve vánoční anketě, protože se na Vánoce netěším, spíš naopak. Prosincové konzumní šílenství mi kazí radost ze slunovratu. Pánbůh se o tomhle mém ignorantství bezpochyby nějak dozvěděl, protože na mě seslal trest hned třikrát za sebou. Trávil jsem čas na pokraji Bangui v bezvadném srubu, obklopeném zelení – majetku francouzské vědecké instituce ORSTOM. Úplně sám jsem ovšem nebyl, protože rok co rok se v pozdním prosinci přihlásila moje věrná středoafrická průvodkyně malárie. Díky pobytu v Bangui a okolí jsem na ni expert: čtyři dny koňských dávek antimalarik nebo jízda do místního Pasteurova institutu pro injekci, jednou i na kapačku. Pak jde život vesele dál, pokud člověk nemá smůlu a neumře. Po trojích Vánocích s malárií jsem byl během těch dalších skoro nedočkavý, ale malárii předběhl požár bambusového háje asi třicet metrů od mého srubu. Došlo k němu na Boží hod a naštěstí v bezvětří, protože jinak by moje dřevěné stavení špatně dopadlo. A co se nestalo, snad se komářicím nebo jejich plasmodiím nelíbil pach spáleniště, anebo si ten nahoře řekl, že úděs z patnáctimetrových plamenů stačil. Když mi pak volal kamarád Laszlo Konvalinka, přes své příjmení čistokrevný Maďar, jestli mě to zase nebere (tahle služba byla vzájemná, ve Středoafrice má malárii občas každý), mohl jsem triumfovat: „Jsem úplně v pořádku. Akorát jsem před chvílí skoro vyhořel.“

Vladimír Plešinger: Středoafrické vánoční radosti

Petra Ježková: Silvestr se zapatisty

Jednou jsem se rozhodla strávit silvestra mezi zapatisty. Povstalečtí indiáni z mexického státu Chiapas totiž ohlásili na přelom roku velké mezinárodní setkání „Intergaláctico“. Pozvali do svého „caracolu“ Oventic levicové aktivisty, anarchisty, feministky anebo jen prostě další zvědavce a sympatizanty, jakým jsem byla i já.

V zatáčce lesnatých hor se štosovaly malé opraskané minivany. Přivážely sem návštěvníky ze San Cristóbalu a okolí. U velké závory stáli muži v černých kuklách a kontrolovali naše pasy. Okolo malých barevně pomalovaných dřevěných domků se krčily místní ženy a děti a středem ulice jsme proudili my – bílé tváře. Všude byl tak trochu zmatek. Z šedivé oblohy jemně mžilo. Někteří rychle stavěli stany, jiní hledali kousek místa v nějaké veřejné budově. I já do jedné takové vlezla. Holé stěny, betonová podlaha. Na stropních trámech visely houpací sítě (místo postelí) a všude na zemi, kam jsem se jen podívala, se válely batohy a deky. A lidé. V místnosti pět na pět metrů nás bylo možná třicet. „Ustlala“ jsem si v rohu.

Jaký byl večer? Zima, bláto a místo alkoholu kokakola! Přešlapovali jsme před velkým pódiem, naproti nám zapatisté v kloboucích s barevnými pentlemi. Ženy i muži. Dělili se s námi o své zkušenosti, o to, jak se žije tady vysoko a daleko v chiapaských horách, o své úspěchy i neúspěchy. Vyvrcholením byl dlouho očekávaný proslov jejich charismatického vůdce subcomandanta Marcose. Ten ovšem byl v tzeltalštině (mayský dialekt), takže bílé tváře nerozuměly ani slovo. A místo přípitku kokakola. Na zapatistickém území se totiž alkohol nesmí pít. Kolem druhé ráno jsem se celá promrzlá a s hlavou plnou revolucionářských myšlenek schoulila do dek na studené betonové podlaze a snila o skleničce šampaňského…

Petra Ježková: Silvestr se zapatisty
Petra Ježková: Silvestr se zapatisty
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články