Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Válka v Iráku na vlastní kůži

52-53.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová a Jarmila Štuková, Úterý, 10. března 2015
Autor fotografií: Lenka Klicperová a Jarmila Štuková
Na červené bahno zákopů irácké frontové linie dopadají kapky deště. Pešmergové se choulí do svrchníků letních uniforem, ale nepolevují v monitorování pozic ISIS na dohled od nás. Válka je všude kolem. Nejen v zákopech. Válku odnášejí nejvíc ti, kteří museli uprchnout před krutostí ISIS ze svých domovů. Přežívají, kde se dá. A zima přichází…

„Vytrhli mi ji přímo z náruče. Strašně se bojím, že svou dcerku už nikdy neuvidím,“ vzlyká Aida Heneno. Třiačtyřicetiletá žena vypadá s šedinami a temnými kruhy pod očima jako stařena. To, co si vytrpěla, si jen málokdo dokáže představit. A její utrpení není u konce. Se svým slepým o dvacet let starším mužem nyní obývá velký taneční sál určený donedávna ke svatebním radovánkám. Teď se tady tísní s dalšími dvěma sty lidí.

Jen vstoupíte, hučí to tady jako v úlu. Unuděné děti hledají jakoukoli zábavu, aby si ukrátily dlouhou chvíli. Starší muži posedávají na studených schodech se zapálenou cigaretou a vyhaslým pohledem. O soukromí si zde může každý nechat jen zdát. Přitom ještě před pár týdny obývala většina z nich pohodlné domy v městečku Karakoš nedaleko Mosulu. Vyhnal je ale postup ISIS.

„Deset dní nás ISIS věznil v našem vlastním domě. Nemohli jsme odejít. Neměli jsme ani co pít. Když jsme se objevili u okna, začali na nás střílet. Jen tak, pro zábavu. Nutili nás konvertovat k islámu. Ale i kdybychom to udělali, stejně by nás dříve nebo později zabili. Nejsou to lidé. Jsou to odporní vrazi,“ dodává a strach, který prožila, se jí zračí v očích.

Aida Heneno nemá o osudu své tříleté dcerky žádné zprávy.

Jezídská tabu

Paní Aida je jednou z mála lidí, kteří se dostali ze spárů ISIS. Ti se ke křesťanům, jezídům, ale i k muslimům odsuzujícím jejich praktiky chovají s nebývalou krutostí. Mučení, vraždění a znásilňování ve jménu Alláha je jednou ze strategií boje ISIS. Strach, který vyvolává jen vyslovení slova Dá`iš (arabsky ISIS), žene uprchlíky z jejich domovů neuvěřitelnou rychlostí.

Ani se nemusí v dálce objevit typická černá vlajka a většina prchá paralyzovaná strachem jen s ranečkem nejnutnějších věcí. Ovšem málo není ani těch, kteří s ISIS sympatizují. A nejen to. Mnoho sunnitských muslimů ze Sindžáru, Mosulu nebo Anbáru se přidává k ISIS s vidinou toho, že získají majetky uprchlíků. Mediální svět nedávno ovládly příběhy jezídů, na kterých ISIS spáchal genocidu.

Příslušníky staré náboženské skupiny ISIS vytlačil z oblasti Sindžár, kterou po staletí tradičně obývali. Jezídské ženy a dívky byly postaveny před volbu konvertovat k islámu a vdát se za bojovníka ISIS, nebo žít jako otrokyně, případně zemřít. Jen nemnoha se podařilo ze zajetí utéct.

Komunitní centrum pro uprchlíky erbilské čtvrti Ainkawa

Sedíme ve staré školní budově v severoiráckém městě Dohuku. Naproti nám se na špinavé matraci choulí mladá dívka. Může jí být tak šestnáct. Společně s kamarádkou se jí podařilo uprchnout ze zajetí ISIS, kde strávila dvacet dní. Svůj příběh téměř neslyšně špitá. A víme moc dobře, že neříká pravdu. Vedle ní totiž sedí její otec, který bedlivě hlídá každé její slovo. V jezídské komunitě panují po staletí zavedená tradiční pravidla. Velký důraz se nejen v této komunitě, ale v celém Iráku, klade na rodinnou čest. Tu může dívka pošramotit i tím, že si píše esemesky s cizím mužem. Natož když ji někdo znásilní. Podle tradice tím pošpiní čest rodiny a zaslouží si smrt. Z rukou otce nebo bratra. Jezídská dívka tradice svých lidí dobře zná. Záměrně ve svém příběhu vynechává pasáže týkající se násilí na ní spáchaného.

Její odpovědi jsou více než vyhýbavé. I když měla štěstí a z rukou ISIS se nakonec dostala, navždy si ponese cejch ženy, na které mohlo být spácháno sexuální násilí.

Frontová linie u Mosulu, který je v rukou ISIS

Pátá kolona

„Kdyby ISIS neměl podporu místních obyvatel, nikdy by tak rychle neovládl velká města, jako je Mosul,“ přesvědčeně vysvětluje nad sklenkou přeslazeného čaje generálmajor Naman Chadár, šéf poradců ministra pro pešmergu, tedy kurdské ozbrojené síly. Mosul podle jeho slov mělo bránit až třicet pět tisíc vojáků. Tedy tři divize irácké armády vyzbrojené nejmodernější technikou. Šlo většinou o šíity a k místním se chovali s neskrývaným despektem. Než ISIS ovládl Mosul, podařilo se mu proniknout do všech bezpečnostních složek města a spojit se s bývalými přisluhovači režimu Saddáma Husajna. Když pak vstoupil do města, situace už byla taková, že je místní vítali jako osvoboditele.

„Co se tam ale přesně stalo, je nám záhadou. Jak je možné, že 700 bojovníků ISIS dokázalo tak rychle ovládnout hlídané město během několika hodin? Vojáci prostě zahodili své uniformy, nepadl ani jeden výstřel, prostě zbaběle uprchli v civilu. Pracujeme i s možností, že dostali zaplaceno od ISIS,“ dodává Chadár. Právě z oblastí kolem Mosulu pochází většina z uprchlíků přebývajících nyní v hlavním kurdském městě Erbilu. Naproti Chaldejskému klubu, kde se schází místní křesťanská smetánka, stojí několikapatrový rozestavěný dům. Zatím chybí obvodové zdivo. Nehostinná hrubá stavba se stala domovem několika desítek rodin z městečka Bartella. Nedávno jej totiž ovládl ISIS.

„V Iráku není pro křesťany budoucnost. Měli jsme jen dvě možnosti. Uprchnout nebo zemřít. Nutili by nás stát se muslimy, ale i tak by nás umučili k smrti. Nestihli jsme si vzít skoro nic. Jen se podívejte kolem. Je to tady noční můra!“ říká slušnou angličtinou šestnáctiletý Johnny Kamal. Na první pohled je to inteligentní kluk, který by měl na to, studovat univerzitu kdekoli na světě. Teď sedí utrápeně na chladné betonové podlaze a jediné, co má ke čtení, je bible. Víc si vzít nestihl. Nejhorším nepřítelem mladých lidí v uprchlickém táboře je nuda. Zatím většinou nemají možnost chodit do škol. Mladíci se bezcílně potulují po ulicích a dívky pomáhají svým matkám s mladšími sourozenci a s vařením. Víc možností prostě není.

Faíza Azíz, pešmergská bojovnice

Uprchlíci? Ne, příbuzní!

Jedno z mála míst, kde se proti nudě bojuje, je uprchlický tábor v erbilské čtvrti Ainkawa. Vede ho vzdělaný otec Douglas Bazi z tamní křesťanské chaldejské diecéze. I otec Douglas je vlastně uprchlík. Pochází z Bagdádu, odkud ho vyhnalo sektářské násilí. Byl několikrát vězněn radikálními muslimy. Mučili ho. Vyrazili mu zuby. Nadvakrát zlomili nos. Postřelili ho. Své víry se ale nikdy nevzdal, Bagdád však nakonec opustil. Jakmile se Erbil začal plnit uprchlíky, otevřel jim zahrady u kostela chaldejské církve. Snaží se ze všech sil, aby lidem navrátil ztracenou důstojnost. Třeba i tím, že je nikdy nenazývá uprchlíky. Pro něj to jsou příbuzní. A uprchlický tábor je vždy komunitním centrem.

„Neumíte si představit, v jakém stavu sem ti lidé přišli. Byli agresivní, zmatení, bez naděje, nevěděli, co se sebou. V noci plakali. Dramata, která prožili, se jim vracela ve snech,“ líčí otec Douglas první těžké týdny zdejších utečenců. Kromě zajištění základních potřeb se tu soustřeďují na programy pro děti a mladistvé. Tým dobrovolníků vymýšlí nejrůznější soutěže a motivační hry, takže člověk má občas pocit, že se ocitl na letním táboře.

Útočiště uprchlíků v jedné z rozestavěných budov v Erbilu

„Když zabavíme děti, uvolníme ruce rodičům, aby si na chvíli odpočinuli. Děti jsou budoucnost. Pokud si ponesou do života traumata, která tady prožily, vyroste jen další frustrovaná generace náchylná k manipulaci. My se snažíme dětem pobyt zde co nejvíce zpříjemnit, aby na tuto dobu jednou nevzpomínaly ve zlém.“ Jeho slova potvrzují rozzářené dětské oči v komunitním stanu, kde právě probíhá výstava jejich obrázků. Vernisáž působí na první pohled opravdově. Zpívá se. U stropu poletuje spousta různobarevných balonků a v malé misce ještě zbylo pár sladkostí…

Jen o pár metrů dál žije osmačtyřicetiletý Nisan Patros Kaliakos. Uprchl z Karakoše, když uslyšel, že se blíží ISIS. Než ovládli jeho město, stačili zabít dvě děti a jejich matku. Kdo mohl, utekl. Autem, ale spíše pěšky. „Já a celá moje rodina jsme ušli spoustu kilometrů pěšky. Byli jsme tak špinaví, že nás nechtěli ani ubytovat v hotelu. Tři dny jsme tam bydleli, ale pak nám došly peníze. Museli jsme hledat pomoc v kempech. Neměli jsme vůbec nic. Ani deky. Spali jsme pod stromem na zemi, i s dětmi. Bylo to hrozné.“

Dnes Nisanova rodina obývá polovinu plátěného stanu velkého jako jedna paneláková místnost. Nejvíce ho děsí zima, která se rychle blíží. Stejně jako studený déšť, který jako na potvoru v tomto obvykle suchém období padá z nebe v hustých provazech. Zoufale chybí teplé oblečení. Děti stále pobíhají bosé. V Iráku v zimním období klesají teploty i pod bod mrazu. Lidé ve stanech se bojí, že pokud nepřijde pomoc zvenčí, zima pro ně bude krutým utrpením.

Zázemí na frontě je spartánské

V zákopech s pešmergy

Terénní toyota kolíbavě zdolává kamenitý svah vedoucí k obranným liniím pešmergů, kurdských vojáků branících své pozice proti ISIS. Jsme vzdáleni jen 45 minut jízdy od Erbilu. Toyota opisuje dlouhé oblouky, aby co nejvíce minimalizovala riziko ostřelování. Nepřítel není daleko.

Pešmergské vojsko už odvedlo dobrou práci a bojovníky ISIS vytlačilo z některých území, která do pátého září tohoto roku ovládali. V srpnu se nepřátelé dokonce dostali na 25 km od Erbilu. Pešmergové se pustili do boje s mnohem lépe vyzbrojeným nepřítelem, kterého navíc provází pověst krutých hrdlořezů. Podařilo se jim dostat znovu pod kontrolu část území a vybudovat zákopy v délce 1050 km. Kdo měl bagr, jel pomáhat hloubit zákopy. Hromada červeného jílu je tady to jediné, co chrání skupiny pešmergů na vrcholku terénní vlny. Jinak se tenhle kopeček nedá nazvat. Všude kolem je jen rovina.

Z palpostu se díváme přímo na pozice ISIS kousek před námi. A oni vidí nás. Zatím je všude klid. Ten ale nemusí trvat dlouho. „K přestřelkám dochází téměř denně. I když to není tak intenzivní jako před měsícem, kdy jsme toto území dobyli zpátky. Musíme se také vyrovnávat s tím, že místa, která ISIS opustí, jsou zaminovaná a my nemáme dostatek moderní techniky na detekování min. Součástí bojové, ale i mediální strategie ISIS je také vzbuzovat strach nenadálými výbuchy odpalovanými na dálku i sebevražednými atentátníky,“ říká Hamid Mahdí Mahdad Hirkí, generál 5. batalionu jednotek pohraničních jednotek Zerevání.

Typická výzbroj pešmergů - staré samopaly většinou z bývalých socialistických zemí

Na frontě v polobotkách

Jednotka, která stráží tuto část linie, má obdivuhodné odhodlání. O dost horší je to s jejich výstrojí a výzbrojí. Uniformy každý pes jiná ves. Třicet let staré kalašnikovy s omlácenými pažbami, některé mají dokonce křivou hlaveň. Jeden z vojáků má místo bagančat sešlapané polobotky. Jeho kolega stojící opodál dokonce nemá ani vrchní díl uniformy. Musí si zkrátka vystačit s tím, co mají, a s odvahou.

„Nejsme zdaleka tak dobře vyzbrojeni jako ISIS. Chtěli jsme nakoupit nové zbraně. Jednali jsme i s Českou republikou. Bohužel se obchod nemohl uskutečnit, protože vláda bývalého premiéra Málikího odmítla potvrdit příjem těchto zbraní a vydat tzv. enduser. ISIS navíc má nejen dobré zbraně, ale také spoustu vojenských expertů. Odhadujeme, že k nim přešlo až 80 % bývalých důstojníků Saddámovy armády. Jsou to schopní a dobře vycvičení lidé. Někteří prošli po roce 2003 i speciálním výcvikem od Američanů,“ dozvídáme se o dva dny později na mosulské frontě od nejvyššího velitele jednotek Zerevání, generálmajora Azíze Vejsího. Projíždíme s ním po hrázi mosulské přehrady. Strategického místa, o které sváděli s ISIS těžké boje. Míjíme metr a půl široký kráter způsobený raketou.

„Kdyby ISIS ovládl přehradu, byla by to katastrofa pro celý mosulský region. Kdyby ji odpálili, voda by zaplavila nejen celý Mosul, ale i vesnice v okolí. ISIS by pomocí hrozby odstřižení od pitné vody mohl lehce ovládnout celé toto území. Tady se ukazuje, že to není jen banda vykořeněných zabijáků, ale jejich velení přesně ví, co dělá. Navíc jsou velice disciplinovaní. Bojí se i svých velitelů, kteří je klidně zastřelí, když nesplní úkol. Proto máme málo zajatců. Raději se sami odpálí, než aby padli do zajetí,“ dodává Azíz, který o boji něco ví. Dvacet let totiž strávil jako partyzán v boji proti Saddámovi.

Dvacetiletá Šanáz Bakr Ahmed hlídkuje na stanovišti pešmergů u Kirkúku

S make-upem i samopalem

V Iráku nebojují jen muži, své služby vlasti nabídlo asi 700 žen a dívek. Mnohé z nich opustily muže i děti a bojují společně s muži v pešmergském vojsku. „Od dětství jsem se chtěla stát pešmergou. Chci bránit svou vlast. Myslím si, že není rozdíl mezi ženou a mužem. Sloužím už šestnáct let a můj muž mě podporuje. Teď jsem na frontě já a muž se stará o naše dvě děti a kromě toho má v armádě jiné úkoly,“ líčí svou motivaci k boji kapitánka Faíza Azíz, velitelka pešmergského oddílu na frontové linii nedaleko města Kirkúk. Ačkoli má Faíza na hlavě černý šátek, nemůže zakrýt její nevšední krásu a oduševnělost. Další ženy jsou však prostovlasé. Jedna má dokonce krátký klučičí sestřih. Něco takového se v Iráku nevidí. Ačkoli jsme na zablácené linii, kde není široko daleko známka civilizace, ženy se přesto o sebe starají. Na některých obličejích je vidět make-up, linky na očích, uniformy vzorně upravené.

„I tady se chceme cítit jako ženy,“ usmívá se Faíza s českým samopalem vzor 58 v rukou, zatímco její kolegyně Kwestan z batůžku vytahuje kosmetickou výbavu. Nechybí ani pudr, tužka na oči, řasenka. Zvláštní paradox. Kwestan Mohamed Ali sem přišla navzdory vůli své rodiny. Matka s ní přestala mluvit, když se dozvěděla, že jde bojovat k pešmergům. „Teď už je to trochu lepší, už mi píše esemesky,“ směje se devětadvacetiletá kapitánka.

Kwestan ukazuje svou kosmetickou výbavu. I na frontě chce být upravená.

Společnost v Iráku je na jedné straně velmi konzervativní, co se ženských práv týče, na stranu druhou ale pešmergské bojovnice navazují na dlouhou tradici partyzánského boje proti Saddámovu režimu, do kterého se zapojovaly i ženy. „Bojovníci ISIS jsou podle mě zbabělci. Dokážou být stateční jenom před zajatci. Když jsme byly poprvé nasazeny do bojů, začali obzvláště ostřelovat pozice, kde byly ženy. Když totiž bojovníka ISIS zabije žena, nedostane se do ráje. Proto nás nenávidí. Teď padla první pešmergská bojovnice. Všechny nás to zasáhlo, ale zároveň i stmelilo. Budeme bojovat dál,“ dodává Faíza.

Už zítra zase odjedou bojovat do první linie a je možné, že nebudou bojovat jen za sebe. Generálmajor Azíz přirovnává ISIS k rakovině: „ISIS se rozšířil jako blesk. Dnes je u nás, zítra může být ale v kterékoli jiné zemi na světě.“


ISLAMISTÉ VERSUS PEŠMERGOVÉ

  • ISIS, ISIL, IS nebo Dá`iš

V Iráku neuslyšíte slova jako ISIS nebo ISIL. V arabštině se používá pro tuto extremistickou skupinu zkratka Dá`iš, tedy al-Dawla al-Islámíja fi- l- Iráq wa š-Šám. Samotní extremisté nazývají sami sebe Islámským státem a vyhlásili chalífát, jehož cílem je ovládnout veškerý prostor obývaný muslimy a rozpínat se dál. Pojem ISIS nebo ISIL vymezuje území ovládané islamisty v Iráku a Sýrii, respektive Levantě. V současné době sílí tendence nepoužívat pojem Islámský stát a používat raději označení ISIS nebo ISIL. Mezi jejich praktiky patří nedávno vyhlášený džihád al-Nika – tedy povinnost žen a dívek, aby šly do války společně s muži a uspokojovaly jejich sexuální potřeby. Je to jedno z velkých lákadel pro džihádisty a frustrované muže z celého světa, stejně tak jako velkorysý plat, který ISIS poskytuje – až 900 USD měsíčně. Při jednom z útoků v Zumáru zabili pešmergové 104 džihádistů – 90 % z toho byli cizinci. ISIS má také dobře propracovanou mediální strategii, navíc jejich vojenští stratégové stále hledají nové způsoby boje…

Duchovním vůdcem ISIS je Abú Bakr al-Bagdádí – bývalý důstojník Saddámovy armády, který poté vystudoval teologickou fakultu. Jeden čas byl po roce 2003 vězněn Američany v Basře, po třech letech však byl propuštěn. Nyní se považuje za chalífu Islámského státu.

  • Pešmergové

Kurdské ozbrojené milice působící v iráckém Kurdistánu od 20. let 20. století. Respekt získali především svým bojem proti Saddámovu režimu. Slovo v kurdštině znamená „jdoucí na smrt“ a značí odhodlání Kurdů bránit svou vlast. Kurdové nemají svůj nezávislý stát. Kurdské menšiny žijí kromě Iráku také v Turecku, Sýrii a Íránu. Rozsáhlá diaspora žije také v USA, Evropě i na Blízkém východě.


OČIMA AUTORKY

Nezapomenu na rozhovor s nešťastnou matkou, které ISIS doslova vytrhl tříletou dcerku z náruče. Zpočátku svůj otřesný příběh vyprávěla téměř bez emocí. Na konci se ovšem usedavě rozplakala. Pro matku asi není nic horšího, než když přijde o dítě. Představovala jsem si, co se s malou holčičkou asi děje, a místo natáčení jsem nešťastnou ženu objala. Byl to jeden z nejhorších momentů, kdy člověk cítí tu obrovskou bezmoc v té nechutné válečné mašinerii.

Jarmila Štuková, fotografka a novinářka

Jarmila Štuková, fotografka a novinářka

OČIMA AUTORKY

Připomnělo mi to staré zažloutlé obrázky z první světové. Déšť, vlezlá zima, rudé bahno, které přidává každé botě tak dvě kila. Válka od té doby snad ani trochu nezměnila svou podobu. A i důvody, které k válkám vedou, jako by kopírovaly historii. Jako v Compiegne, kde podepsání konce jedné války vedlo k frustraci a rozpoutání nové. Nebyl to samozřejmě jediný důvod, ale jeden z mnoha. Stejně tak v Iráku – frustrovaní saddámovci teď houfně prchají pod černou vlajku ISIS, aby si znovu dokázali dobýt moc. Historia magistra vitae. Škoda že v Iráku a Sýrii asi na tuto dávnou poučku zapomněli. A nejen tam.

Po našem návratu jsme dostali zprávu, že na mosulské frontě zahynulo dva dny po naší návštěvě 12 pešmergů při nové ofenzivě ISIS…

Lenka Klicperová, šéfredaktorka LaZ

Lenka Klicperová, šéfredaktorka LaZ

CO ŽIVÍ TUHLE VÁLKU?

Odpověď by mohla znít velice jednoduše – ropa, po které v Iráku šlapete skoro všude. Ale situace v dnešním Iráku je poměrně složitě řešitelná právě kvůli černému zlatu. Přes syrskou Rakku, neoficiální hlavní město ISIS, putují tisíce cisteren ropy nakradené v Iráku. Islámský stát ji prodává za 25 USD za barel – pro srovnání na světových trzích je obvyklá cena okolo 100 USD za barel. Jde o obrovský a neodolatelný byznys. Na hranicích s Tureckem už čeká spousta překupníků, kteří iráckou ropu od extremistů ochotně nakupují.

„Islamisté tímto způsobem denně získají až 1 milion dolarů jen za iráckou ropu. Nakoupili obrovskou flotilu cisteren, které každý den putují územím severní Sýrie směr Turecko. Těžba se nezastavila – zaměstnanci ropných zařízení se buď dali k ISIS dobrovolně nebo byli donuceni. ISIS vybírá k tomu také daně – skoro za všechno. Celkem odhadujeme jejich příjmy na 2 miliony dolarů denně,“ říká ministerský poradce Naman Chadár.

Podle něj nějakým způsobem ISIS podporují nejen Turecko, které z obchodu profituje, ale i Saúdská Arábie, Katar i Írán. ISIS ale nejde jen po irácké ropě, zmocnil se také 60 % letošní sklizně obilí, což v kombinaci s množstvím uprchlíků bude mít jistě dopady na ekonomiku země. Většina pešmergských velitelů oceňuje spojenecké nálety, ale jejich efektivnost vzhledem k obrovským nákladům je diskutabilní. Mluvčí amerického ministerstva obrany John Kirby odhaduje, že Pentagon za den v Iráku a Sýrii utratí až deset milionů dolarů. A tyto peníze bude podle všeho Irák vracet – v ropě.

„Proč myslíte, že prezident Obama deklaruje, že válka proti ISIS bude trvat roky?“ ptá se v centru pro uprchlíky Douglas Bazi. „Kdyby chtěl, skončí to během týdne. Ale jde o byznys…“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články