Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V zemi pánů holanďanů

102-103.jpg
Autor článku: Irena a Jiří Páleníčkovi, Úterý, 23. října 2012
Autor fotografií: Irena a Jiří Páleníčkovi
V titulku nehledejte pravopisnou chybu. Jeli jsme na kole kolem Nizozemska a mluvíme tu o holandských kolech neboli holanďanech. Jsou totiž tak svérázná, že si speciální pojmenování opravdu zaslouží.

Protože pomalu začíná platit tvrzení „co Čech, to cyklista“, většina z vás jistě uzná, že kolo s ráfkem 28 palců, s dámským rámem i pro muže, s torpédem, bez přehazovačky, se širokými vysoko postavenými řídítky, měkkým pohodlným sedlem, dokonale krytým řetězem a vahou pokud možno přes 15 kilo je na silnicích všech evropských zemí kromě Nizozemska opravdová výjimka. K tomu nutno přiřadit holanďany upravené na nákladní s dřevěnými bedničkami vepředu nebo vzadu na převoz všeho, co se do nich vejde – psy a dětmi počínaje, televizí konče.

V zemi pánů holanďanů

My se do holandské země nevypravili na holanďanech, ale na normálních horáčích, a proto jsme si na ně alespoň připevnili velkokapacitní holandské nákupní brašny, čímž kola poněkud zapadla do místního davu, i když díky tomu získala harleyovský nádech.

Přes vlastnictví horského kola a domovskou adresu v oblasti kopcovité nejsem vrchař ani průsmykář, ale silničář zbožňující roviny. Proto jsme se rozhodli Nizozemsko objet celé – od severu podél moře až k ústí Šeldy jižně od Rotterdamu, tedy přibližně ze severu na jih a vnitrozemím zpět k autu. Celkem 1600 kilometrů.

Už první den se nám zdálo divné, že všichni cykloturisté jedou směrem opačným, ale nepříjemný protivítr jsme prozatím brali jako smůlu. Až jsme u jednoho stánku se smaženými rybami a hranolky, které vždycky stojí za zastávku, potkali skupinu cyklistů z Japonska s místním průvodcem. Nad papírovým talířkem s rybkami slovo dalo slovo: „Chtěli jet od severu na jih, stejně jako vy, tak ať si to užijí,“ pokrčil rameny průvodce. „My vždycky jezdíme opačně, převážně fouká od jihozápadu či severozápadu.“

Zůstali jsme věrni vybranému směru a plánovali návrat k autu vnitrozemím na sever převážně s větrem v zádech. „Po rovině a kvalitních cyklostezkách to pak pojede samo,“ těšili jsme se. Nejelo. Po naší otočce u nejjižnějšího ramene Šeldy vítr sice potřeboval na svou otočku celý den, ale pak si to vynahradil. Nevzdali jsme to a vlakem jeli jen 30 km, abychom poznali i tuto stránku holandské cyklistiky.

Počet ovcí na hrázích je nejen ve Frísku regulován tak, aby správně spásaly trávu, která pak má hustý systém kořenů, jež zpevňují povrch hrází.

Nizozemské kempy

Dalším oříškem bylo stanování. Na našich cyklotoulkách dáváme přednost volnému kempování, kde po keřích, skalách či větvích můžeme rozhodit propocené oblečení a k vyházení všech věcí z brašen využíváme neomezený přírodní prostor. Nikoli v Nizozemsku. Země je tu tak pečlivě využívaná, že volně se dalo spát jen vzácně na hrázích, jinak nezbylo než jít do kempu.

Pro cyklisty jsou ideální tzv. kempy na farmách, kempere bij de boer, ceny nijak vysoké, velká obytná auta a velké stany sem mají vstup zakázán a pro každý stan je vymezená velká plocha. Majitelé byli často víc než zajímaví. Například fríský kemp De Stedykster Toer u Marrumu. Soudě podle tabulek s cenami mléka z roku 1997 a udělených ocenění za jeho kvalitu byla farma dlouho a dobře v provozu. Dnes je v kravíně konferenční místnost, ze sila vyhlídková věž a koupelny jsou vestavěné do jiných částí chléva. Kemp se zdá být pro majitelku koníčkem, místo dobytka vykupuje koně se zajímavými osudy a nechává je volně žít. Svobodně se pasou po okolí a strach je jim cizí. Naším nejsilnějším zážitkem dne bylo, že nám klisna dovolila přijít na půl metru blízko ke svému patnáct hodin starému hříběti.

Druhým sympatickým typem kempů jsou tzv. zelené kempy. V zástavbě okolo města Haarlemu se sedm kilometrů od města ukrývá v lesoparku zelený kemp beze jména. Cesty jen štěrkové, aut minimum, převažují stany víkenďáků a cyklistů. Svůj stan stavíme na louce s idylickou atmosférou pionýrského vodáckého tábora na břehu Lužnice. Uprostřed hoří oheň, po kempu v rámci bojové hry běhají děti v kostýmech čarodějů a na zavřené recepci visí cedule: „Nejsem-li tady, zatelefonujte mi, Mike.“

U písečných pláží v jižní části země někdy nezbylo než zajet do některého z velkých kempů, kde si domorodci pronajímají svá místa i na mnoho let. Díky jejich pracovitosti se tyto kempy staly unikátní obdobou českých chatových osad a my jen v údivu stáli nad tím, co všechno dokáže holandský důchodce umístit na svůj pronajatý minipozemeček. Svůj přívěs změní přístavbami k nepoznání a často i k nepojízdnosti, na opečovávanou minizahrádečku vtěsná i fontánku s vodotryskem, bazének na koupání, houpačku pro děti, lehátka, gril nebo krb, domeček na nářadí v barvě přívěsu, altánek s moskytiérou, trpaslíka, sochu Venuše nebo barevné skleněné koule a najde i místo pro putovní pohár, který jim v rámci soutěže o nejlépe upravený pozemek uděluje při zahájení sezony majitel kempu.

Oblečení na kolo je v Nizozemsku naprosto neformální.

Mapu raději nevytahovat

Po 160 kilometrech od nizozemsko-německé hranice jsme dojeli k severnímu konci uzavírací hráze Afsluitdijk, která v roce 1932 přehradila zátoku Zuiderzee, jež se díky přitékání sladké vody a odčerpávání bývalé slané vody do moře postupně stala dnešním sladkovodním jezerem zvaným Ijsselské moře (IJsselmeer – IJ také není chyba, nizozemská abeceda má totiž písmeno ij, vyslovuje se „ej“). Přes 30 km dlouhou rovnou větrnou hráz s dálnicí a cyklostezkou jsme ale vynechali, objeli celou přilehlou soustavu jezer a poznali tak svérázná města na jejich březích.

Od moře odříznuté bývalé námořní rybářské přístavy oživila až dnešní doba. Staly se vyhledávanými romantickými jachetními přístavy, které jsou propustmi napojeny na vyhlášenou síť nizozemských vnitrozemských vod. Na severovýchodních březích Ijsselského moře je to například čtveřice městeček Makkum, Workum, Hindeloopen a Stavoren.

Orientace byla jednoduchá, velkou vodní plochu jsme měli stále po pravé ruce. Ale i tak se v Nizozemsku ztrácí těžko. Stačí zastavit na křižovatce, vytáhnout mapu a už je tady slušně vychovaný Nizozemec a je ochoten jet před vámi, abyste se dostali do samoobsluhy, kempu či přístavu. Ale pozor, jede-li Nizozemec na svém holanďanu normálně, znamená to, že kličkuje provozem rychlostí přes dvacet kilometrů. To platí i o sedmdesáti­letých stařících, ti totiž mají svého holanďana často připoháněného elektromotorem a stačit jim na naloženém kole bylo někdy nad naše síly. Lepší bylo mapu nevytahovat a řídit se instinktem. Místní cyklisté navíc znají své cesty dobře, a proto na nich občas nejsou ukazatele. Časem jsme třeba pochopili, že když na křižovatce chybí ukazatel našeho směru, znamená to, že máme jet rovně.

Autorka článku si hoví v zeleném kempu nedaleko Haarlemu.

Mezi Lemmerem a Lelystadem, kde se jede podél poldrů, tedy uměle vysušenou krajinou, se zabloudit nedalo, i kdybychom se snažili sebevíc – deset kilometrů přímo, pak malá zatáčka a 25 dalších kilometrů podél pravítka po hrázi až do Urku.

Amsterodam, kde se naše okružní cesta stočila zpět na sever, je kapitolou sám pro sebe, to o něm ostatně tvrdí i ta část Nizozemska, která v něm nebydlí.

Za ním další romantické přístavní povinnosti: Volendam, Hoorn a Enkhuizen. Ve Volendamu jsme si zajeli na kulinářskou lahůdku k malému domku u přístavu, kde prodávají čerstvě vyuzené tučné makrely a úhoře. Doporučujeme je každému.

Za posledním z trojice těchto přístavů bylo lépe břehy Ijsselského moře opustit a střihnout to západním směrem rovnou na mořský břeh. Krajina u jižního konce hráze je totiž opět monotónní a tvořená poldry, zatímco pobřeží Severního moře láká pásmem nízkých dun (samozřejmě chráněných jako rezervace) a nádhernými plážemi jen s jedinou, ale dost podstatnou chybou – je u nich studená voda.

Místo české opečené klobásy s chlebem mají Nizozemci naložené herynky nebo výborné hranolky a smaženou rybku.

Koloběh kol

Těch 170 kilometrů pláží a dun, začínajících na severu přístavem Den Helder (přibližně třicet kilometrů od jižního konce Afsluitdijku) po Hoek van Holland na jihu opravdu stojí za to, přestože na severu začíná několikakilome­trovým petrochemickým areálem a končí u důležitého širokého kanálu Nieuwe Waterweg s rozlehlým průmyslovým komplexem, odkud je to do Rotterdamu 29 kilometrů do vnitrozemí. Za vodou začíná ta jižní část Nizozemska, která byla a je ovlivňována vodami mohutné řeky Šeldy.

Na chvilku jsme opustili mořské břehy a podél kanálu jsme se vydali do Rotterdamu. I tady jsme, stejně jako v Amsterodamu, nechápavě kroutili hlavou nad rozlehlými a přeplněnými parkovišti tisíců kol a snažili se odhalit, jak majitelé svá kola dokážou najít. Všechno je dobré – oslizlý medvídek na řídítkách, barevná igelitka na sedle, umělé popínavé kytky na rámu, spreje. Ale myslím, že v případě velkého spěchu popadne cyklista první kolo, vždyť na místě zanechá to svoje, takže se nic neděje. Dalo by se to nazvat koloběh kol ve městě.

Po druhé straně vodní cesty jsme se vrátili k moři a pokračovali dál po ostrovech, mostech a hrázích v rozlehlém ústí řeky Šeldy. Oblast je rekreační zónou pro domácí letní turismus a nám předvedla všechny druhy vodních sportů, kterým se Nizozemci náruživě věnují jak na klidné hladině za hrázemi (menší plachetnice, windsurfing), tak na moři (plachetnice, surfy, kity). Ke zvláštním sportům lze přiřadit jízdu na šikmé ploše – na betonové vysoké svahy hrází chránících ústí Šeldy nemají totiž auta na některých místech vjezd zakázán. I na kole je to dost zvláštní pocit, jet po něčem, co připomíná silnici, ale má boční sklon 30–40 stupňů. Na nás zde v létě bylo nepříjemně plno a převažovaly velké kempy, které praskaly ve švech a v nichž ceny šplhaly ke třiceti eurům za místo.

Do krocení této části své země se Nizozemci pustili po velké povodni v roce 1953, kdy se velký skočný příliv postavil do cesty přitékajícím vodám Šeldy, nedovolil jim odtéct do moře a přinutil je, aby se rozlily do krajiny a zaplavily statisíce domů. Vrcholem této trasy je mohutná hráz zvaná Stormvloedkering neboli Protibouřková bariéra z let 1976 až 1987. Její dvě části jsou dohromady tři kilometry dlouhé, mají dvakrát po šestnácti mohutných stavidlech, která se při možné bouři několikrát do roka uzavřou. Pro tento pohled se sem sjíždějí fotografové nejen z celého Nizozemska. My viděli u Stormvloedkering pouze koupající se rekreanty. Škoda, v Evropě snad není lepší ukázka síly mořského živlu a síly lidské pracovitosti než vlny tříštící se o bariéru.

Pokračovali jsme stále na jih směrem k belgické hranici. Jejímu dosažení bránilo už jen Westerschelde, jižní rameno Šeldy, ale nechtělo se nám zbytečně platit za trajekt a pak zdlouhavě objíždět řeku na most do flanderských Antverp. Vždyť nás čekala ještě zpáteční cesta vnitrozemím.

Se Severním mořem jsme se rozloučili ve Vlissingenu. Od zdejšího majáku říční piloti navigují lodě do Antverp, Šelda je totiž svéhlavá, své písky si ukládá, kde ji právě napadne, a aktuální profil mořského dna znají jen zkušení místní navigátoři.

Nákladní kola uvidíte jen v Nizozemsku nebo v jihovýchodní Asii.

Vládnout pevnou šlapkou

Za měsíc cesty jsme poznali alespoň část svérázností a záludností nizozemské cyklistiky a pochopili třeba to, že zdejší cyklistické mapy je zbytečné kupovat, protože na kole se může všude – kromě hlavních silnic. Pro cyklisty vedou souběžně s nimi fietspad, které ale na mapě často nejsou vyznačené, protože nepatří do sítě rekreačních cest, jezdí se totiž po nich do práce a do školy.

Při zastávce na focení jsme na takové cestě málem zapříčinili srážku a díky tomu jsme pochopili, že se na nich nesmí kličkovat ani uprostřed nich zastavit. Na silnicích pro auta ale jízdní kola dopravní předpisy často nedodržují a suverénně jezdí i na červenou. Dojde-li k nehodě, až do jejího důkladného vyšetření je zvykem považovat za viníka řidiče auta. Není proto divu, že Nizozemci se svými holanďany vládnou Nizozemsku pevnou rukou a pevnou šlapkou.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články