Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V sedle zasněženým ZARÉ

068-001.jpg
Jan Pavelka, Úterý, 3. dubna 2007
Minulý rok přinesl do středního a severního Afghánistánu nesmírně suché léto, kvůli kterému přišli místní lidé o veškerou plánovanou úrodu a také o studny. V Zaré, správní vesnici stejnojmenného okresu v severním Afghánistánu, mají ovšem obyvatelé problémy s dostatkem pitné vody i v zimě, protože na mnoha místech tu prostě žádná není.

Strmou skalní stěnou se po sotva znatelné pěšině pomalu spouští karavana dvaceti oslů. Zvířata, putující s trojicí honáků ze Zaré do vesnice Khunaba, jsou plně naložená pytli s rýží a barely s vodou. Rýži do Zaré dovezly náklaďáky Světového potravinového programu OSN (WFP), aby obyvatelům horských částí severního Afghánistánu pomohly přežít zimu. Voda je z řeky, která vesnicí Zaré protéká.

V kulisách zasněžených hor a plání působí karavana vedená muži v turbanech a s holemi v rukou až neskutečným dojmem. Jako by se zde zastavil čas. Většina z vesnic zdejší hornaté oblasti leží ve výšce 1800–2800 metrů nad mořem a je dostupná pouze na koních nebo na oslech. „Autem se dá dojet i v zimě přes vesnici Aku Pruk do Zaré, správní vesnice oblasti, a dále až do vesnice Mazrar. Za ní se terén zvedá a ani ruský džíp UAZ dál neprojede,“ říká Ismail, pracovník společnosti Člověk v tísni, který v odlehlé oblasti pracuje na projektu rozvoje afghánského venkova. Z Mazraru je tedy třeba vyrazit na koních, které za úplatu ochotně půjčují vesničané. Naše výprava má za cíl odhalit v odlehlých venkovských oblastech hlavní problémy spojené s nedostatkem vody a navrhnout možnosti zlepšení situace. Musíme tedy zjistit, zda je možné vrtat zde studně či skalní nádrže, případně stavět rezervoáry na vodu, která stéká v horských pramenech do údolí, kde se ztrácí. Koně se škrábou po příkrých skalních římsách, někdy je půda zmrzlá a je třeba je vést. Po vystoupání na náhorní plošinu, ležící více než dva tisíce metrů nad mořem, se však naskýtá úchvatný pohled na rozprostírající se širé horské pláně, pokryté čistým prašanem.

Jedinou stopou po civilizaci je úzká stezka vyšlapaná vesničany a jejich zvířaty, kteří chodí z vesnic do Mazraru pro vodu. Desítky kilometrů kolem však není vidět nikoho, jen zasněžené horské štíty a pláně. Po dalších dvou hodinách jízdy se v údolí objevuje malá vesnice Negari, plná tradičních hliněných domů.

Kalná, ale jediná

Podobně jako na ostatních místech i zde mají obyvatelé především v létě s vodou velké potíže. Jejich jedinou spásou je horský pramen, který jim v dobách, kdy není úplné sucho, přivádí několik desítek litrů životodárné tekutiny denně. Na místních tři sta rodin je to však žalostně málo. Tato zemědělská oblast je navíc velice závislá na dešti, bez kterého se zde nic neurodí. „V létě nepršelo skoro vůbec, takže lidé nejen že neměli skoro žádnou pitnou vodu, ale především přišli o veškerou úrodu na polích,“ říká Haji Malin, jeden z představitelů místní šury, vesnické rady. „Před několika lety jsme se pokoušeli postavit vlastní studnu. Kopat jsme však mohli pouze do sedmi metrů, protože hlouběji už byla jenom skála, kterou nebylo možné prorazit,“ dodává.

O poznání více štěstí měli v sousední vesnici Dašte Kudoku vzdálené další tři hodiny jízdy. I zde sice vesničané přišli během letních veder o veškerou úrodu, nicméně mají alespoň čtyři funkční studny, které je většinu roku zásobují celkem čistou vodou k pití. Ale ne každý si tuto vodu může dovolit. Studny jsou totiž soukromé a voda, které beztak není dost pro všechny, se zde prodává. Ti nejchudší jsou proto odkázáni na vodu ze skalních nádrží, takzvaných kand, které jsou vzdáleny několik hodin jízdy. Tato voda je ale neskutečně znečištěná. Pokoušíme se změřit hodnotu zákalu této hnědé neprůhledné kapaliny, ale náš přístroj, nakalibrovaný až na hodnoty neprůhledných gelů, hlásí chybu: voda je příliš špinavá a není možné ji změřit.

Pro vesničany však musí být dobrá na pití i na vaření. V těchto částech Afghánistánu, odkázaných jen na velice špatnou vodu, je na jídelníčku většiny obyvatel černý chléb, upečený z nahrubo namleté mouky a z vody s „příměsí“ hlíny a bahna. Ktomu zde lidé popíjejí také tradiční čaj, vinou špatné vody rovněž naprosto neprůhledný. Maso se jí jen při velmi zvláštních příležitostech. Někteří lidé si mohou dovolit koupit rýži nebo ji získají z humanitárních distribucí nevládních organizací či OSN. Stravu tak doplňují nejčastěji rozinky a mandle v cukru, které se dají sehnat na každém afghánském bazaru. „Kandy jsou to nejvzácnější, co máme. Bez nich bychom v létě nepřežili,“ říká Mohammad Karimi, obyvatel vesnice Dašte Kudoku. „Z celkem třiceti nám jich ale dobře slouží jenom pár. Ostatní protékají od doby, kdy vesnice v horách bombardovali Sověti během války,“ dodává Karimi. Na opravu kand, případně vyvrtání nových a hlubších studní, místní nemají peníze. Také doprava vrtací soupravy a materiálu do odříznutých míst pro ně samotné není v současnosti myslitelná.

Za Dašte Kudokem se členitá krajina mění a kopce a hory této části Zaré, nazývané Abdul Gán, jsou strmější. Pro zvířata i lidi to znamená více námahy při stoupání a cestě zpět.

Také dny jsou v polovině prosince nepříjemně krátké a ve tmě je pokračování v cestě vyloženým hazardem. V horských vesnicích ovšem není problém najít místo na přespání. Ismail navíc zná mnoho zdejších lidí, kteří nabízejí cizincům ubytování. Přespávat se dá také v mešitách nebo školách, tedy za předpokladu, že mají vlastní kamna na dřevo. V noci teplota klesá výrazně pod bod mrazu.

Voda je život

Vesnice Sarčašma leží v jižní části distriktu Zaré. Ze Surobi, které se den předtím stalo naším nocležištěm, trvala cesta do Sarčašmy přes dva horské hřebeny a dlouhým kaňonem něco málo přes čtyři hodiny. Podobně jako na dalších místech okresu i tato vesnice nebyla nikdy dostupná autem. Nemají zde nemocnici, a tak je převoz nemocného či zraněného do kliniky v Marzaru při jakémkoli onemocnění nebo zranění otázkou života a smrti. Naštěstí zde není -v porovnání s ostatními vesnicemi Zaré – příliš lidí, kteří by onemocněli z pití špatné vody. Co totiž Sarčašmu od jiných vesnic oblasti odlišuje, je hojnost vody. Jsou zde čtyři horské prameny, které obyvatele zásobují mimořádně čistou tekutinou, a protéká zde rovněž malá říčka. Na životě zdejších lidí je tato skutečnost patrná na první pohled. Lidé netrpí nedostatkem potravin, a protože nemusejí trávit při shánění vody hodiny v sedlech koní a oslů, mohou se více věnovat práci na vlastních domech nebo místní škole. Celkově tak Sarčašma vypadá ve srovnání s jinými místy v Zaré „upraveněji“ a čistěji, a totéž platí i o jejích obyvatelích. Na malém plácku kousek za vesnicí hrají děti afghánskou hru kombinující prvky kriketu a vybíjené, u řeky perou ženy -Hazarky – prádlo. Na rozdíl od většiny větších afghánských měst nenosí zdejší ženy burky, které by je zahalovaly od hlavy až k patě, ale mají na hlavách červené hazarské šátky a oděny jsou do pestrého oblečení. „Pro vodu k nám chodí obyvatelé mnoha okolních vesnic, je jí tu dost. Mnohdy však musejí cestovat více než pět hodin, než se k nám dostanou. Je to dané tím, že cesta sem je velice obtížná a vede přes vysoké hory,“ říká Mohammad Mogbaldekh, představitel místní šury. „Hodně by nám pomohla nová cesta do Mazraru.“ Právě štěrková silnice, která by zkrátila vzdálenosti, by pro mnoho vesničanů vyřešila i problém s nedostatkem pitné vody. Cesta do dalších vesnic totiž trvá další hodiny, či dokonce dny. Largar, Amrache Biobani nebo Khunaba jsou všechno místa na naší trase, kde jsou lidé nuceni pít vodu z kand, případně z roztátého sněhu, protože ke zdrojům lepší vody se v tuto roční dobu prostě nedostanou. Mnohé z nechráněných pramenů také v zimě zamrzají.

Pro hosta cokoli

Obyvatelé Zaré jsou přitom i přes všechny těžkosti života velice vstřícní a pohostinní lidé. I zde platí afghánský zvyk, že pro hosta je třeba udělat první poslední. Navzdory vlastní chudobě vždy cizinci přinesou alespoň chléb a čaj. Také místní životní styl je velice prostý, ovšem výkony zdejších lidí jsou neuvěřitelné. Každý týden vesničané absolvují desítky kilometrů putováním za vodou, cestou tam na oslech, cestou zpátky pěšky. Po zasněžených pláních a horách, v tradičních oděvech – pyrontombónech – a v gumových holínkách bez ponožek.

Cesta do vesnice Zaré opět klesá z vysokých hor zpátky do údolí. Horské kaňony a úzké soutěsky vylučují, že by bylo možné tuto cestu rozšířit a upravit i pro provoz aspoň osobními automobily. Jedinou možností by byla výstavba mostů, které by spojily kopce a hory. Na ty však v severním Afghánistánu ještě dlouho nebudou peníze. Obyvatelům některých horských vesnic Zaré, kde není možné vyvrtat vlastní studny či kandy, tak nezbude, než i nadále trávit čas cestováním za vodou.

Jak dlouho ještě vydrží vzdorovat osudu, je nejisté. „Tady je půda mých předků a mé rodiny. Nemám, kam bych jinam šel. Ve městech navíc neseženu práci, která by mi vydělala aspoň na bydlení,“ shrnuje situaci místních obyvatel Habibbullah z Dašte Kudoku. Během letošního horkého a suchého léta však byla donucena odejít z některých vesnic až polovina obyvatel. Kdyby zůstali, zemřeli by hladem a žízní. Ostatním se podařilo sucha přečkat a brzký příchod zimy jim dává naději, že příští léto nebude tak suché a vody bude dost. Pak bude možné naplnit sudy na hřbetech oslů už u první řeky, vzdálené jen tři hodiny jízdy, nikoli až u druhé, ke které se jede skoro celý den.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články