Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V Řecku to žije

46-3.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Pondělí, 26. červnaec 2010
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
…a nejen v turistických letoviscích. Teplé středomořské klima svědčí řadě živých tvorů, které bychom hledali spíše někde v tropech. Každý z ostrovů má své neopakovatelné kouzlo a také přírodní zajímavosti, které rozhodně stojí za vidění. Při jejich zkoumání poznáte život v oblacích, mezi stébly trávy i pod mořskou hladinou.

Každé léto osvěžuje Egejské ostrovy sezonní vítr meltémi. V řečtině se mu také říká etesían. Název pochází ze slova „étos“, což řecky znamená rok. Již ve starověku lidé dobře věděli, že se na pravidelnost jeho chladivého proudění mohou stoprocentně spolehnout. Snad nikde není toto osvěžení vítanější než na přirozených slaniskách či umělých solných pánvích ostrovů Kós a Lesbos.

Vítr meltémi musí urazit pět či sedm stovek kilometrů na jih, než se dostane ke břehům severní Afriky. Stejně daleko opačným směrem to mají plameňáci, kteří se ve slaných mokřadech ostrovů usídlili. Jejich hejna sice zdaleka nejsou tak početná jako ta na afrických solných jezerech, přesto je na ně úchvatný pohled. Brodí se beze spěchu prohřátou přesolenou vodou, kde přežijí snad jen žábronožky solné a pár dalších odolných tvorů. Zato jich ve vodě plave tolik, že celé slanisko připomíná obrovský mělký kotel výživné polévky. Přesně to plameňáci potřebují. Pilně cedí drobné korýše z vody zobákem, který nemá v ptačí říši obdoby.

Jeho horní čelist je totiž mnohem tenčí než ta spodní. Přesně tak je to ale v pořádku. Plameňáci noří zobáky do vody „vzhůru nohama“, takže horní čelist tvoří vlastně dno jemného cedníku na vodní korýše. Plameňáci nejsou zdaleka jedinými opeřenými obyvateli zdánlivě nehostinných solných mokřadů. Egejské ostrovy jsou vítanou zastávkou ptáků, kteří zde při svých každoročních tazích nabírají síly před přeletem saharské pouště. Jen na samotném Lesbu jich ornitologové napočítali přes sto třicet druhů a ti stěhovaví tvoří poctivou polovinu z nich.

Pisily čáponohé zde většinou zůstávají po celý rok a stejně jako plameňáci hodují na vodních korýších. Své území brání hlasitým voláním, které zvládnou i za letu. Někdy hnízdí společně se svými příbuznými tenkozobci opačnými a od moře sem dokonce občas zaletí i pelikán s mohutným zobákem plným ryb.

Království mořských želv

Je polovina července a do písku v zálivu Laganá na ostrově Zákynthos se opírá prudké letní slunce. Jeho teplo potřebují k vývoji stovky nových životů. Celá pláž se stejně jako každým rokem proměnila v jeden velký inkubátor. Několik desítek centimetrů pod povrchem se vyvíjí nová generace karet obecných. Mořské želvy se sem vracejí už od nepaměti a vědecké analýzy jejich DNA potvrdily, že skutečně připlouvají přesně na tytéž pláže, kde se kdysi vylíhly. Jenom ještě nevíme, jak si dokážou zapamatovat cestu tekutým živlem k místu svého zrodu. Plaveme mělkou zátokou a v hloubce asi tří metrů pod sebou vidíme velký oválný tvar. Je to odpočívající kareta.

Během července, kdy vrcholí doba kladení vajec, jich přes den čekají v moři desítky. Ačkoli má laganáský záliv šířku přes dvacet kilometrů, při troše snahy a trpělivosti nějakou tu želvu ve vodě jistě objevíte. Dospělé samice karet jsou dlouhé přes metr, a tak je skutečně těžké je přehlédnout. Jenom je při jejich odpočinku nerušte. Zrovna plavete vodami národního parku a karety jsou právě ti tvorové, kvůli kterým byl vyhlášen.

Když se karety moc nepohybují, dokážou vyčkávat pod hladinou i pět nebo šest hodin. Pak se ale i ony musejí vydat k hladině, aby se nadýchaly kyslíku. Želvy trpělivě čekají, až zapadne slunce. Pod rouškou noci pak vykonají nejnebezpečnější výpravu svého života – cestu z vody na souš. Samice se musejí namáhavě vydrápat po pláži až tam, kde zůstává písek suchý i v době nejvyššího přílivu. Pak začnou svýma ploutvovitýma nohama pracovat jako výkonnými lopatami, aby vyhrabaly hnízdo pro svou snůšku.

 Stejně jako ostatní plazi dýchají i karety obecné vzdušný kyslík. Tehdy je mohou snadno pozorovat i nepotápěči.

Rozmnožování je jediná věc, která obrněné koráby moří svazuje se suchou zemí. A bohužel je tím zároveň spojuje i s lidmi. Karety nejsou jediní živočichové, které na jih Zákynthu přilákalo letní slunce. Kromě nich se na pláže sjíždějí i tisíce turistů. Naštěstí se mohou s mořskými plazy vystřídat. Ve dne patří pláže lidem, v noci želvám. Háček je pouze v tom, že každá ze samic zanechá v písku snůšku asi stovky vajíček. Malé želvičky se musejí dožít aspoň chvíle, kdy se budou moci o dva měsíce později vylíhnout a pokusit se přežít první roky života v oceánu. Snůšky jsou ukryté v písku, takže se zdá, že poklidnému vývoji zárodků nic nebrání.

Jediný krok osmdesátikilového rekreanta nebo tyč slunečníku zaražená do písku však dokážou z vajíček udělat želví omeletu dřív, než samice karety jedinkrát hrábne nohou. I tenhle problém má naštěstí řešení. Jmenuje se ARCHELON. Dobrovolníci z této ochranářské organizace se denně ještě před východem slunce vydávají na svou hlídku. Obcházejí celých téměř šest kilometrů pláží, kde karety kladou, aby podle stop v písku objevili všechna nová hnízda.

Staví na ně speciální konstrukce a turisté díky tomu vědí, kterým místům se mají vyhnout. Kromě toho ochranáři samozřejmě zjišťují i řadu údajů o poloze hnízda a opatrným odhrabáním písku nad snůškou ověří, že se pod povrchem vajíčka skutečně nacházejí. Když totiž karetu při hloubení něco vyruší, může odejít do moře, aniž by vejce nakladla.

Velké přední oči skákavek fungují jako výkonné dalekohledy.

Dravci mezi stébly trávy

Skíathos patří se svými šesti kilometry šířky mezi nejmenší z obydlených ostrovů Severních Sporad, přesto je však plný nelítostných dravců. Slídí všude kolem vás – stačí se jen sehnout k zemi. Teplé podnebí skvěle vyhovuje drobným pavoučkům skákavkám, kteří žijí na kamenech i mezi listy rostlin. Nestavějí si pavučiny a svou hmyzí kořist pronásledují podobně jako velké šelmy afrických plání.

Dorůstají sotva centimetrové velikosti, předvádějí ale úchvatné lovecké představení, kvůli kterému stojí za to po nich zapátrat. Jejich velké přední oči pracují jako výkonné teleobjektivy, kterými dokážou zaměřit kořist až na vzdálenost dvaceti centimetrů. Tyto protáhlé zrakové orgány vidí prostorově, vnímají barvy, a nakláněním sítnice dokonce mohou měnit úhel svého pohledu. Mají však malý zorný úhel.

Nevadí. Jako většina pavouků mají i skákavky očí dohromady osm a zbylá šestice pozoruje prostor kolem skákavky. Jsou na její hlavohrudi rozmístěny tak chytře, že vidí i za pavouka nebo nad něj. Skákavku proto nepřekvapí útok zezadu ani seshora. Jakmile lovec zpozoruje slibný pohyb, zaměří jeho zdroj předníma očima.

Celé lovecké představení trvá sotva čtvrt minuty. Skákavka se plíží za vyhlédnutou obětí a čas od času strne, aby si zkontrolovala přesné zaměření polohy kořisti. Přesně tak to dělají i velké šelmy. Pak přijde na řadu vrcholné číslo a výkonný katapult. Pavouk bleskově zvýší tlak ve dvou párech zadních nohou, které se napnou jako pouťové frkačky. Vymrští tak skákavku až na dvacetinásobek délky jejího těla, díky čemuž se bezpečně snese přímo na nic netušící hmyz. Někdy se člověku poštěstí nachytat skákavky tak říkajíc in flagranti.

Menší samečkové se snaží ze všech sil své větší nevěstě sdělit, že nejsou k snědku, ale že mají vážnější úmysly. Používají k tomu propracované svatební tance nebo na svou vyvolenou svůdně mávají pestře zbarvenými makadly. Vynalezli tedy semaforovou abecedu mnohem dříve než my. Sejdou-li se u jediné samičky dva nápadníci, mohou se o ni dokonce utkat ve stylu přetlačovacích soubojů.

Další zajímavé setkání s příslušníky osminohého světa nám přichystal jeden z nejjižnějších řeckých ostrovů, Kárpathos. Na rozdíl od drobných skákavek jsme však tentokrát měli tu čest s největšími pavouky Evropy. Z nory o průměru tří centimetrů, za kterou by se nemusela stydět ani vypasená myš, se nám podařilo vylákat samici slíďáka úhorního. Pohled na její skoro čtyřcentimetrové tělo a silné nohy by jistě nenadchl nikoho, kdo nemá pavouky zrovna v lásce. Nám však udělal velký noční lovec velkou radost. Jako fotografové přírody jsme díky velikosti pavouka mohli poměrně snadno pořizovat detailní portréty a přes celý snímek tak zachytit velké oči, které slíďák podobně jako skákavka používá k vyhledávání kořisti.

Chobotnice se ukrývají pod hladinou, zatímco poustevníčci vám přijdou naproti až k čáře přílivu.

Ve vlnách i na talíři

Ten, kdo neochutnal v přístavní taverně grilované chobotnice, jako by v Řecku ani nebyl. V menších rybářských vesničkách si dokonce můžete čerstvého hlavonožce sami vybrat. Ulovené chobotnice, neboli řecky chtapodi, se nezřídka suší rovnou před restaurací nebo rybářským člunem pověšené na šňůrách jako u nás prádlo. Ve Středozemním moři jsou hojnější, než by se podle prvního dojmu zdálo. První pohled totiž často klame – a v případě chobotnic to platí dvojnásob. Těžko byste pod vodou hledali většího virtuosa v maskování.

Tito inteligentní měkkýši dokážou ve zlomku sekundy svému okolí přizpůsobit nejen zbarvení, ale dokonce i texturu své kůže. Když potřebují, mohou se v mžiku přestrojit za hrbolatý výčnělek skalního útesu nebo hladký oblázek omletý vlnami. Jejich elastické tělo se navíc protáhne i nejmenšími škvírami, aby zmizelo z dohledu zvědavého potápěče.

Jestli se chcete seznámit s místní rybí faunou, bude asi nejjednodušší vypravit se za svítání do přístavu nebo na tržiště. Ráno totiž připlouvají k molu rybáři se svými úlovky, které musejí zpracovat a prodat dřív, než se v poledním vedru zkazí. Většinou je zájem potěší a ochotně vám ukážou exoticky vypadající ropušnice s jedovými trny v ploutvích, štíhlé pyskouny, chutné pražmy i platýse, kteří se maskují na mořském dně.

Sameček stepníka rudého připomíná osminohé slunéčko „čtyřtečné“.

Protože se v dospělosti pokládají na bok, vydává se jedno z jejich očí na cestu kolem celé hlavy, aby nemuselo celý život zírat na písek pod sebou. Nakonec zakotví vedle druhého ze zrakových orgánů. Platýs tak může opět pozorovat svět oběma očima. Někdy rybáři přivezou i podlouhlejší příbuzné chobotnic -sépie. Pod názvem kalamari je v taverně seženete nadívané i smažené. Představují výbornou a navíc levnou příležitost vychutnat si na talíři plody moře.

Při zkoumání drobnějších mořských živočichů se však asi budete muset přece jen ponořit do vln. Jsou jednoduše tak malí, že se nehodí k jídlu, a rybáři je proto nevytahují na břeh. Určitě by však byla škoda propásnout pohled na drobné krevetky prosvítavé, jejichž tělo je téměř průhledné a dokonale tak splývá s okolím.

Krabi poustevníčci usídlení v prázdných ulitách plžů vám přijdou naproti až ke břehu. Někdy se však nespokojí pouze s ochranou svého tvrdého domečku, ale vysadí si na střechu ještě mořské sasanky, které fungují jako živé žahavé štíty. Bez života nejsou ani písečné pláže, které vypadají na první pohled opuštěně. Podle hromádek vytlačeného písku poznáte, že se pod zemí činí mnohoštětinatci pískovníci rybářští. Jestliže na některých místech vnoříte ruku do písku, můžete ji vytáhnout plnou drobných hrabavých mlžů.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články