Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V kroji i na pastvu

70-1.jpg
Autor článku: Markéta a Michael Foktovi, Pátek, 6. Srpen 2010
Autor fotografií: Markéta a Michael Foktovi
Mnoho lidí jezdí do Řecka především proto, aby tu na chvíli zapomněli na ruch moderní civilizace. Místní poklidný životní styl je prostě okouzlující. Existuje však jedno místo, kde se k němu přidává ještě něco navíc -atmosféra dávno minulých staletí. Vítejte ve vesnici, kde ženy chodí v tradičním kroji i krmit kozy.

Celý ostrov Kárpathos je dlouhý asi šedesát kilometrů. Přesto se zdá, že jeho severní část leží stovky mil od nejbližší civilizace. Jedeme malým fordem po kamenité cestě nitrem ostrova a pomalu nám dochází, že varovná slova majitele půjčovny aut pro tentokrát vůbec nebyla přehnaná. Mnohem přehnanější je nazývat hrbolatou stezku, která se vine skalami, silnicí. Uvažujeme, jestli těch zhruba dvacet kilometrů po balvanech a ledabyle zarovnané suti skutečně ujedeme. A to se budeme muset ještě dostat zpátky. Cesta na sever je sice strašlivá, přesto však představuje symbol moderní doby. Místní ji prorazili teprve před třiceti lety. Do té doby se ke klenotu ostrova, vesnici Olympos skryté v horách, dalo dostat pouze lodí s následným výšlapem do vrchu.

Bílé domky s modrými dveřmi či okenicem jsou symbolem Řecka.

Míjíme zrezivělý bagr. Těžko říct, jestli ho tu cestáři s typicky řeckou bezstarostností nechali stát už od dob stavby cesty, nebo zda má za úkol zasypat ten hrozivý výmol, kterým máme právě projet. Každopádně tu stojí nehybně a opuštěně, takže musím šlápnout na plyn. Povedlo se. Dokonce jsme ani neutrhli výfuk, který by nám pojišťovna určitě neproplatila. Na tuhle cestu se totiž oficiálně smí vjet jenom s džípem.

Najednou jsme zaslechli cinkot zvonečků a na cestu před námi se vyhrnulo asi stohlavé stádo místních polodivokých koz. Pár už jsme jich zahlédli předtím. Mezi vyprahlými kopci to byli jediní živí tvorové, které jsme za celé skoro dvě hodiny jízdy potkali. Tyhle však zjevně někam spěchaly. Nechali jsme stádo přeběhnout a projeli další zatáčku. U kraje cesty tam stála otřískaná terénní toyota, ze které právě vystupovaly dvě ženy. Starší z nich byla oblečená v bílém kroji s černým šátkem a výšivkami. Kozy musely určitě zaslechnout zvuk motoru a korba naložená balíky sena vysvětlovala, proč tomu přikládaly takovou důležitost.

„Kalimera, Olympos?“ ptám se lámaně. Vystupujeme také, abychom využili příležitosti ke krátké konverzaci. „Už tam skoro jste,“ ubezpečuje nás anglicky mladší z obou žen v džínách a tričku. „Jeďte pořád rovně,“ dodává ještě tak trochu zbytečně, protože stejně není kam odbočit. Paní v kroji se jen usmívá. Evidentně zvládne mnohem snadněji velký balík sena než krátkou anglickou větu.

„Vy něco slavíte?“ ptá se zvědavě Markéta a ukazuje na ženin vyšívaný kroj. „Proč?“ diví se dívka. Jmenuje se Eleni a žena v kroji je její matka. „U nás v Olympu tohle nosíme běžně. Tedy spíš rodiče,“ usmívá se a pokukuje po svých veskrze dnešních šatech. „Ale máte se na co těšit. Ve vesnici je svatba. Možná potkáte nevěstu s družičkami. Pak teprve uvidíte, co je to sváteční kroj.“

Oživlé muzeum minulosti

Rozloučili jsme se a pokračovali v cestě. Asi o dva kilometry dál se nám konečně otevřel výhled na Olympos. Vesnice stojí na úbočí hory Profítis Ilías, odkud mohla v minulosti odolávat nájezdům pirátů a dobyvatelů. Za svou více než tisíciletou existenci jich jistě pamatuje víc než dost. Panorama nahloučených domků korunovaných kostelem Ágios Onouphrios a desítkami větrných mlýnů, které dnes připomínají spíše vykotlané zuby starověkého Titána, vypadalo už zdálky více než slibně.

Auto jsme museli odstavit před vesnicí, kde také končí silnice. Do úzkých uliček mezi krabicovitými domky by se nevešlo. Je to dobře -proč zatahovat moderní vymoženosti do míst, která jsou hezká právě proto, že tam nic soudobého nepřekáží. Eleni měla pravdu. Všude bylo vidět ženy v tradičních krojích a také bylo zjevné, že se tak neoblékají kvůli turistům. Stejně jako Eleniina matka se ve vyšívaných sukních i halenách s naprostou samozřejmostí otáčely v kuchyni, smýčily domy nebo chodily po ulicích.

Samotné domky olympských rodin připomínají obydlená etnografická muzea. Místní ženy se proslavily svými ručně vyráběnými koberci či výšivkami, kterými si i dnes hojně zdobí obývací místnosti. Pohled otevřenými dveřmi do příbytků některé z necelé stovky místních rodin vám to jistě potvrdí. Hospodyně stejně jako dřív často společně pečou chleba v obecní peci a jejich mluva je údajně plná starých dórských výrazů, které už dnes v Řecku moc často nezaslechnete. Muži sice už kroje běžně nenosí, přesto jsme jich pár zahlédli, jak se mezi domky mihli v modrých kalhotách „vraka“ s širokým opaskem „mizoro“ a v parádní vestě.

Dnes tedy asi nebude den jako každý jiný. Ženy v krojích i muži se najednou začali shlukovat u jednoho z domů a vzrušeně gestikulovali. Z bočního vchodu vyklouzla dívka v bohatě zdobeném kroji doprovázená dvěma podobně oblečenými holčičkami. Měli jsme štěstí -potkali jsme slavnostně ustrojenou řeckou nevěstu. Řecký svatební kroj se pozná snadno: kromě toho, že je velmi pestrý a komplikovaně vyšívaný, ho zdobí dvojitý řetěz zlatých mincí. Nevěsta měla naspěch. Asi musela ještě zařídit mnoho věcí. Řecká svatba je totiž mnohem složitější než ta naše.

Ačkoli už je dnes v Řecku možné podstoupit i světský sňatek, většina párů stále dává přednost tomu církevnímu. Vzhledem k tomu, že se k místnímu pravoslaví hlásí skoro sto procent Řeků, na tom není nic překvapivého. Dříve domlouvali sňatek prostředníci, kteří po úspěšné dohodě přivedli ženicha k domu nevěsty. Dnes se od toho často upouští, samotný svatební rituál v kostele však podléhá řadě pravidel. Kromě kněží v něm hrají důležitou roli i svědkové a číslo tři, které symbolizuje svatou Trojici.

Svědkové třeba nevěstě s ženichem třikrát vymění slavnostní korunky a novomanželé pak třikrát obcházejí oltář. Kárpathská svatba je událostí, na kterou se vzpomíná dlouho. Protože ostrované považují číslo sedm za nejšťastnější, slavila se dříve celý týden. Dnes se veselí zkrátilo asi na polovinu, přesto je však dlouho o čem povídat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články