Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V kraji Býčí krve

134-1.jpg
Autor článku: Miroslav Čapek, Čtvrtek, 8. červnaec 2010
Autor fotografií: Tomáš Kubeš
Do Maďarska se obvykle jezdívalo za ostrými klobásami, uherským salámem, v lepším případě k Balatonu nebo do Budapešti. Daleko zajímavější a rozhodně exotičtější je ale východ země. Kraj nekonečných stepí splývajících v dálce s nebem anebo táhlá horská úbočí, odkud pocházejí vína jako Býčí krev nebo světoznámý Tokaj.

Kdysi tady bývaly lesy, sem tam nějaké vesnice a kolem nich pole. Pak se krajem přehnaly tatarské hordy, po nich Turci a bylo po všem. Lidé odtud utekli, jejich obydlí se rozpadla a pole zarostla trávou. Zbyli tu jen pastevci, kočující za svými stády. Nic víc. Prostě dokonalá pustina. Világosi János z národního parku Hortobágy (čti hortobáď) k tomu dodává: „Původ slova pusta musíme skutečně hledat mezi slovanskými jazyky. Je to místo, kde není vůbec nic, prostě pustina. S rekultivací tohoto území se začalo někdy před dvěma sty lety. Předtím to ale opravdu byla jen holá planina bez jediného stromu.“ O tom, že pusta už dávno není tak pustá jako dřív, se můžete přesvědčit v Pasteveckém muzeu ve vesničce Hortobágy.

První osadníci, kteří přišli, hned jak odtáhli Turci, tady začali pěstovat zeleninu, ovoce, a někde dokonce i vinnou révu. Stavěli prosté venkovské usedlosti s rákosovou střechou. Pastevectví přetrvávalo, takže na cestách byly nezbytné czardy neboli zájezdní hospody s velkými stájemi pro koně a pro dobytek. Jedna z nich dosud stojí i v Hortobágy, hned vedle nejdelšího kamenného mostu v Maďarsku. Za mostem už začíná národní park. Je to království divokých huculských koní, kteří na zdejších nekonečných travnatých stepích zdomácněli.

Hortobágy je prvním a zároveň největším maďarským národním parkem. Smyslem jeho založení bylo uchránit v nedotčeném stavu původní maďarské pláně. Kraj kdysi býval záplavovým územím řeky Tisy. Nedalo se tu tedy dělat nic jiného než chovat dobytek. Lidé žili na vyšších bezpečnějších místech a tady měli pastviny. Zvířectvo, které se na pustě chovalo a mnohdy ještě chová, si můžete prohlédnout jednak ve volné krajině a jednak v ohradách a stájích místní malé zoologické zahrady. Kromě různobarevných věčně hladových vepřů tu chovají třeba tradiční dlouhosrsté ovce a kozy.

Do pusty se vrátili i hrnčíři. Typická černá keramika se tu vyrábí dodnes.

Ve středověku patřil dobytek, který se tady choval, mezi nejdůležitější maďarské vývozní artikly. Vyvážel se odtud hlavně do Rakouska, severní Itálie a do Německa. Do pusty nepřicházeli ale jenom pastevci a zemědělci. Vraceli se i řemeslníci. Určitě nejznámější jsou zdejší hrnčíři. Dodnes tu na svých kruzích zhotovují typickou místní černou keramiku.

Umění csikosů

Když se řekne pusta, představí si asi každý jezdce na koni. Koně byli pro obyvatele pusty stejnou nezbytností jako pro kovboje na Divokém západě. I teď v hřebčíně v Hortobágy napočítáte víc než dvě stovky koní. Jsou určeni k projížďkám, drezurám, ukázkám jezdeckých dovedností, ale také k tahání povozů. Turisty tady totiž naloží do vozů tažených párem silných koní a vyjedou s nimi do pusty. Zaručeně se setkáte s maďarským šedým skotem se zakroucenými a nebezpečně dlouhými rohy. Pastevci je pro potěchu turistů zapřahají do žebřiňáků a popojíždějí s nimi sem a tam.

Na cestě pustou minete i několik artéských studen, které jsou pro maďarskou krajinu typické. Původně sloužily k napájení dobytka, ale teď už jich většina nefunguje. Největší atrakcí jsou ovšem csikosové (čti čikošové) v modrých plandavých kalhotách. Csikosové, zdejší pastevci koní, dokázali s bičem a svými koňmi pravé divy. Čím jiným se také mohli v téhle pustině bavit než práskáním bičů nebo krkolomnými kousky na koňských hřbetech.

Umění maďarských csikosů si v ničem nezadá s rodeem amerických kovbojů.

Boj s Turky

Pokud se z Hortobágy vydáme na sever a překročíme řeku Tisu, už po pár kilometrech se ráz krajiny změní. Místo rovinaté stepi se z krajiny zvedají kopce. Maďaři mluví dokonce o horách, což je sice poněkud přehnané, ale budiž. Začněme v Egeru. Historický český název této barokní perly zní Jager a na mapě bychom jej našli mezi pohořím Mátra a Bükk. Už ve 13. století byl Eger sídlem biskupů.

Na nedostatek církevních staveb si tedy město stěžovat rozhodně nemůže. K nejvýznamnějším patří Arcibiskupský palác, palác řádu maltézských rytířů a především dominanta města: monumentální biskupský dóm z první poloviny 19. století. Vyznavači Kristova učení tu ale na růžích ustláno vždycky neměli. Vyprávět by o tom mohly uličky starého města přilepeného k mohutné pevnosti a dokládá to i akční sousoší znázorňující dramatickou potyčku s Turky.

Samozřejmě že nechybí odhodlané výrazy ve tvářích bojovníků a tasené šavle. Turban, povalující se na zemi, dává tušit, že turecký útok byl tentokrát odražen. To se psal rok 1552 a starobylý Eger, přestože už měl na mále, svoji nezávislost uhájil. Národním hrdinou se tenkrát stal velitel místní pevnosti István Dobó.

Druhý útok, mnohem razantnější, přišel v roce 1596. Vzhledem k tomu, že z tohoto roku pochází i pětatřicet metrů vysoký minaret, je jasné, že Turkům se nakonec město podařilo dobýt. Hned za Egerem se zvedají Bukové hory. Jsou součástí národního parku Bükk, a přestože dosahují výšky sotva tisíce metrů, působí obzvlášť z dálky velmi impozantně.

Ušlechtilí lipicáni

K nejhezčím partiím patří údolí říčky Szalajky (čti salajky). Celé dny se tu můžete procházet nedotčenou přírodou pod klenbou starých kaštanů a buků. Ti pohodlnější mohou použít úzkokolejnou dráhu. Pitoreskní vláček odjíždí v sezoně každou hodinu z městečka s krkolomným jménem Szilvásvárad (čti silvášvárad) a drápe se deset kilometrů vzhůru až k pramenům Szalajky.

Úzký, sotva viditelný proud vody nabývá překvapivě rychle na síle. Je to způsobeno několika přítoky, umělými jezírky a značným převýšením, které Szalajka překonává spoustou malých peřejí, ale hlavně kaskádovým vodopádem. Ten, kdo se vydá do Bukových hor, obvykle nevynechá návštěvu hřebčína, kde se chovají lipicáni. Tihle proslulí bělouši se nerodí světlí, ale jako hnědáci. Byli totiž vyšlechtěni křížením běloušů ze Španěl a z Kladrub s tmavými neapolitány.

Svoji typickou bílou barvu získají až po několika letech. Ušlechtilé plemeno se kdysi pro svou vznešenou přirozenou eleganci s oblibou používalo při vojenských parádách. Po učenlivých lipicánech ale sáhla i řada uznávaných cirkusových šapitó. Ovšem lipicáni se hodí také k zápřahu. Proto je součástí hřebčína i muzeum různých povozů. K vidění jsou tu obyčejné selské žebřiňáky, ale také krásné, umně polstrované drahé kočáry.

Víno králů

Tokaj rovná se víno, a to nejen tak ledajaké. Důstojnou tečku za putováním tak obstará stejnojmenné městečko. Průvodkyně Nagy Anettová (čti naď) v Rákocziho (čti rákoči) sklepích vysvětluje: „Kdysi jsme mívali velmi dobré vztahy se západní Evropou, zvláště s Francií. Bylo to v dobách, kdy Maďarsko bojovalo za svoji nezávislost.

Tehdy stál v jeho čele Rákoczi a právě on poslal pár vzorků tokajského vína do Francie. Když ho Ludvík XIV. poprvé ochutnal, okamžitě prohlásil, že tohle je pravé víno králů.“ Není tedy žádným překvapením, že ve městě najdeme muzeum vína. Reproduktory prozpěvují různé písně o víně, všude je spousta sudů, starých etiket a láhví, ale to hlavní tady chybí. Sudy i láhve jsou totiž prázdné. Za vínem musíme jinam. Jednou z možností jsou slavné Rákocziho sklepy. Staré dubové sudy už tu sice také statují více méně pro ozdobu, ale na rozdíl od muzea vám tu otevřou několik láhví a můžete porovnávat…

Slavní bělouši lipicáni se překvapivě rodí hnědí. Bílou barvu získají až po několika letech. Slavné tokajské Tokajské má příchuť medu, někdy sušených meruněk nebo rozinek. Vůně je téměř pořád stejná. Barva je zpočátku pěkně zlatavá, ale postupem doby je stále tmavší. Při cestě za jeho chutí je nejlepší opustit rušné centrum a vydat se do strání za město. Vinice jsou všude. Můžete se mezi nimi procházet a obdivovat zrající hrozny, ale také navštívit obyčejný sklípek místních vinařů. Zaručeně tu najdete dobrou společnost, ještě lepší víno a lidové ceny. Jen odcházet se vám možná bude poněkud těžce.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články