Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

V burce i v krytu

Autor článku: Lenka Klicperová, Středa, 8. prosince 2010
Autor fotografií: archiv LK
Afghánistán. Měla jsem z té cesty strach a zároveň jsem věděla, že musím udělat všechno pro to, abych tam odjela. Trvalo to nakonec déle, než jsem čekala, od doby, kdy jsem se na cestu začala chystat poprvé, uběhlo hodně přes rok. Do cesty se mi stavěly nejrůznější překážky, dokonce čtyři dny před posledním plánovaným odletem mi zrušili let armádním speciálem (už poněkolikáté). Technická závada. Letěla jsem tedy nakonec s afghánskými aerolinkami...

Všechno je jednou poprvé. Afghánistán mi několik poprvé připravil. Poprvé jsem si na sebe natáhla burku, poprvé nosila neprůstřelnou vestu, poprvé jsem byla chráněnou VIP osobou s vlastním urostlým bodyguardem, poprvé seděla asi čtvrt hodiny spolu s ostatními v krytu, když spadla moje první raketa. Chyběly jenom igelitové pytlíky a ohavná, většinou nefunkční maska s chobotem. Ale nakonec to v krytu nebylo až tak špatné. Jeden Američan nám půjčil židli a společně s expertkou Lenkou z českého PRT jsme seděly každá na půlce té jediné židle a povídaly si. Jeden z dalších poplachů na základně jsem ale fakt prošvihla. Naštěstí byl planý, ale kdyby nebyl, tak je se mnou asi ámen. Prostě jsem neslyšela ani sirény, ani signál na vysílačce, kterou s sebou na základně musíte všude nosit, ať jdete kamkoli. Pravidelně jsem si na to, kde přesně právě leží moje vysílačka, vzpomněla například ve sprše. Kde byla, snad ani nemusím dodávat, v koupelně rozhodně ne.

„Kdo má v osudu napsáno, že chytí raketu v Afghánistánu, ten tomu stejně neunikne,“ slyšela jsem skoro všude kolem sebe. Asi je to pravda. Já to tam napsáno neměla. Ale zrovna dnes, kdy píšu tenhle editorial, jsem z Lógaru dostala zprávu, že se na základně hrála poslední píseň. Američanovi, který to koupil pár dní před odjezdem domů. Asi měl v osudu napsaný jiný příběh. Ale za chvíli jsou Vánoce, tak nekončeme smutně. Poprvé jsem taky v Afghánistánu slyšela, že někomu chybí praní, žehlení, uklízení nebo obyčejný nákup rohlíků.

Petra, rotná z české 6. jednotky, se třeba těší, až bude moci doma něco uvařit nebo si dojít na nákup, místo aby vzala plastový tácek, plastový příbor a šla si stoupnout do fronty na hamburger v americké jídelně. Chápu ji. Hamburgery sice mají na Shanku skvělé, ale bramborový salát a ryba je bramborový salát a ryba. Blíží se Vánoce. Chtěla bych vám všem za celou redakci Lidé a Země poděkovat za to, že jste s námi, a popřát klidné svátky. Budu trochu sentimentální, ale po čase stráveném v Afghánistánu na to snad mám trochu nárok. Přejme si všichni, abychom nikdy nemuseli projít tím, čím procházel a prochází Afghánistán. Svět bez min, bez násilí a bezpráví není samozřejmost a je to třeba stále připomínat.

Krásné svátky a těším se na vás v novém roce!

Sdílej článek dalším cestovatelům

Komentáře

Přečtěte si další podobné články