Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Utrpení mladého Jidáše

090-001.jpg
Richard Grégr, Úterý, 3. dubna 2007
Jsou Velikonoce, Bílá sobota a šestnáctiletého Láďu Maturu čeká životní zkouška. Dostal se na vrchol svého postavení v klukovské partě a teď se tady, na statku U Staňků ve Vraclavi nedaleko Vysokého Mýta, připravuje na poslední zkoušku. Tři hodiny musí vydržet v těžkém mundúru z koudele, který váží kolem dvou desítek kilogramů.

Před sebou má cestu celou vesnicí. Když vydrží, bude pro kluky hrdina, když ne, tolik se nezmění, ale napřesrok řeknou: „Loni nedošel.“ Začíná vyvrcholení třídenního klukovského maratonu -tzv. chození s Jidášem. Podle křesťanských tradic po „Gloria…“ na Zelený čtvrtek zvony umlkají a odlétají do Říma. Než se po sobotním, respektive velikonočním Vzkříšení vrátí, hoši obcházejí několikrát denně celou vesnici, aby je nahradili pronikavým zvukem řehtaček. O Bílé sobotě jdou naposled. Tentokrát s Jidášem a také s kasičkou… Právě v okolí Vysokého Mýta se dávný zvyk dochoval nejlépe. Vraclav je navíc zvláštní tím, že pro Jidášův kostým se místo slámy užívá koudel. Až do roku 1965 se totiž v okolí vsi pěstoval kvalitní len.

Oblékání Jidáše

Připravit oblek pro Jidáše není nic lehkého. Dlouhý rulík koudele, do které se přidalo i trochu slámy, se nabaluje na nohy, ruce i tělo. Je třeba vědět jak, aby v obleku bylo ještě možné jakž takž chodit. Václav Šprojcar obléká Jidáše každoročně už pětatřicet let.

Na počátku se prozaicky zeptá: „Vymočil ses?“ Proč, to záhy pochopíme. Začíná obalovat lýtko pravé nohy od kotníku k pasu. Když ji pak Láďa zvedne – váží teď několik kilogramů -, uvědomuje si, co ho čeká. Na řadu přichází druhá noha a nakonec celé tělo. Poslední rulík jde od levé paže přes ramena na pravou. Utrpení budoucího Jidáše umocňuje prach. Koudel leží uskladněná pod střechou stodoly, slouží už jedenáct let. „Příští rok koupíme novou, ale je drahá a takové množství se špatně shání,“ tvrdí pan Šprojcar. To je důvod, proč se po pouti nespaluje, jak by přikazovala původní tradice. „V cíli máme na ohništi připravenou symbolickou otep slámy,“ tvrdí jeden z hochů, který zatím upravuje nezbytný trnový prut. Má mít aspoň tři metry, a to je kámen úrazu. Přestože chlapci zběhali lesíky kolem vesnice, vhodný nenalezli. Nakonec nastaví dva a ověsí ho barevnými krepovými stužkami. Ponese ho jeden z párovníků.

Procedura je u konce. Zbývá začernit Jidášovi tvář. Láďa si přinesl v pytlíku saze z domova, ale pan Šprojcar tvrdí: „Jsou z kamen na dřevo a příliš hrubé.“ Soused odejde vyškrábat svůj komín a přinese hrst jemných. „Nejlépe se rozmíchají v mléce,“ tvrdí maskér Šprojcar. Nakonec postačí Indulona.

Párovníci i košíkáři

To už by si všichni asistující mohli s Esmeraldou a principálem z Prodanky zazpívat Milostné zvířátko uděláme z vás. Láďa s černou tváří a rty i obočím namalovanými červenou rtěnkou vypadá mnohem strašidelněji než koktavý Vašek v převleku medvěda. Na hlavě má vysokou čepici z černého térového papíru, ozdobenou barevnými krepovými fábory. Rulíky koudele jsou provázány špagátky, které „oděv“ drží na ramenou jako velké několikanásobné kšandy. S rukama moc pohybovat nelze. K levé mu přivázali bandasku, kam se dávají peněžité dary. Kamarádka Áda nese láhev s vodou i krabičku s hroznovým cukrem, aby ho posilnila, kdyby únavou omdléval. „Měl by to ujít,“ věří Václav Šprojcar. „Je vlahé velikonoční počasí, svítí slunce. V dešti by koudel bobtnala a těžkla.“ Jsou dvě hodiny. Vrata statku se otevřou a Jidáš vychází pomalým houpavým krokem. Bude tak kráčet přes dvě hodiny… V klukovském průvodu vládne polovojenský dril a přísná hierarchie. Na vrcholu je Jidáš. Je to čestná role. Kamarádi ho sledují s obdivem. Pro příští rok však už vypadává z klukovských her a nemůže se zúčastnit znovu. Po jeho boku jdou dva párovníci. To jsou kluci po Jidášovi nejstarší, adepti na Jidáše v dalším roce. Dbají na dodržování pořádku, určují, kde se vyvolává, a také dohlížejí, aby ty nejmenší nic nepřejelo. Následují chlapci s dřevěnými řehtačkami. Roztáčejí je v ruce, jiní před sebou tlačí malé trakaře. Pekelný kravál… Pak se zastaví, trakářky zvednou na ramena – náhle je ticho – a na povel všichni jednohlasně spustí: Zbývají košíkáři. Mají za povinnost vybírat dary. Peněžité přinášejí Jidášovi do bandasky. Čokoládky, bonbony, sušenky i vejce si dávají do košíku. Rozdělují se až nakonec.

Za třicet stříbrných

„Ve Vraclavi se Jidáš dělá odnepaměti. Nejméně posledních osmdesát let lze dokázat v zápisech,“ vzpomíná pan Šimberský, Láďův strýc. „Košíkáři bývají ze sedmé třídy, z osmičky párovníci, z devítky Jidáš. Hodně záleží na síle ročníku. Často jsme rádi, že se ve vsi vůbec najde zdatný jedinec. Musí mít postavu kulturisty. Výstroj váží přes dvacet kilo a člověk se v tom pěkně potí. Když mně bylo patnáct, byli jsme silný ročník. Dva chlapci odmítli, zbývající losovali. Já to nevyhrál,“ dodává s nostalgií v hlase… Zatím Jidáš obešel kostel a vrací se k novostavbám na okraji vesnice. Lidé stojí v ulicích, kolem pomalu objíždějí auta. Zástup kluků je středem pozornosti. Jidášovi zbývá ještě dvakrát zakroužit vesnicí, než podél bývalých lázní a léčivého pramene u kostela svatého Mikuláše dojde k cíli.

V Láďově tváři je však stále patrnější únava. Občas se zastavuje a jako horolezec se předklání, aby se vydýchal. Rulíky padají, provázky nedrží a párovník je opravuje. Čepice mu spadla z hlavy. Áda ji nese v ruce, další dívka ho podpírá. Takový obdiv biblický Iškariotský rozhodně neměl… Podle biblické historie Jidáš, jeden z apoštolů, za úplatek třiceti stříbrných polibkem před Římany označil Ježíše Krista, a tak ho vydal světské moci. Stal se tak synonymem zrady a zla. Proč se však Jidáš dostal na českou vesnici? „Chodil“ i ve Vysokém Mýtě – naposledy kolem roku 1818. Dodnes se jako místo jeho pochodu uvádějí obce Stradouň, Vinary, Domoradice, Městec, Ostrov, Štěnec, Záležice, Martinice a Jenišovice.

Mohlo by se zdát, že v pochodu je snaha vlastním utrpením přiznat či odčinit Jidášovu vinu. Etnograf Radim Košek ve své práci Vodění Jidáše na Vysokomýtsku pomíjí liturgickou stránku a nabízí další vysvětlení. Chlapec představující Jidáše je ve věku, kdy se odpoutává od vlivu rodičů a snaží se být sám sebou. Hledá vlastní cestu životem. Musí ukázat, že je schopen překonávat nesnáze…

Jidáš je na konci sil. Někteří okolostojící jej nemilosrdně soudí, jiní mu pomáhají.

Konec útrapám

Procesí schází k cíli do údolí. Láďovi je očividně zle, což znásobují problémy s převlekem. Nakonec z jednoho domku přijíždějí s dvoukolákem. Zcela vyčerpán si lehá na dno, hlava mu padá přes postranici. Přihlížející paní dojde domů pro velkou plochou krabici, kterou mu hlavu podloží. Výjev vpravdě biblický: žena pomáhá Jidášovi na poslední cestě. Chybí jen římští vojáci s krátkými meči upíjející octové víno. „Dnešní mladíci nic nevydrží,“ pokyvuje starší muž před sousední brankou. „Ani vloni Jidáš nedošel…“ Zástup s vozíkem sjíždí mezi posledními domky.

Za silniční tabulí s nápisem Vraclav je konec útrapám. Prozaicky Láďu vyklopí na trávník a sundávají z něho rulíky koudele. Leží vyčerpán, spolužačky ho fotí a on pozvolna pookřívá. Zbývá oděv spálit. Symbolickou otep slámy si ovšem chlapci zapomněli připravit. Nakonec pohodí papírovou čepici s trnovým prutem do roští.

Poslední Jidášův úkol je společně s párovníky rozdělit čokolády i peníze. „Může to být dva až tři tisíce korun,“ odhaduje jeden z přihlížejících mužů. Nejvíce patří Jidášovi, snad až necelá polovina, nejméně dostávají nejníže postavení -hrkači. Košíkáři, kteří celé odpoledne vybírali odměnu, sedí zatím na mezi a čekají. I na ně však jednou možná dojde řada a ponesou Jidášův těžký úděl.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články