Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Útěk na Andamany

98-2.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Pondělí, 12. března 2012
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Za okny leželo přes půl metru sněhu, a nám tak bylo úplně jasné, proč nazítří odlétáme na Andamany. „Kam to vlastně letíte? To je v Thajsku?“ ptali se nás upřímnější kamarádi. Ti ostatní jen zamyšleně opakovali: „Aha, Andamany, hm. Tam bude teplo, viď?“ a nenápadně začali prohledávat internet…

Souostroví Andamany a Nikobary jsou ztracená v jižních vodách Bengálského zálivu mezi Šrí Lankou a Thajskem a oddělují Andamanské moře od Indického patří Indii a většinu obyvatel tvoří Bengálci. Ostrovy se až do roku 1858 označovaly za neobydlené, protože na nich žila jen hrstka domorodců.

Ve vztahu k indické miliardě se o hrstku jedná i dnes. S výjimkou kmene Nikobarů, kterých je na třicet tisíc, mají jednotlivé kmeny okolo pár stovek členů. I když jim stát vyčlenil rezervace, které si i sami tvrdě brání, mají jen dvě možnosti. Asimilovat se a následně rozrůstat díky lepší zdravotní péči a vydatnější stravě, anebo zůstat sví v dobrovolné izolaci, z níž pravděpodobně jednou začnou děti utíkat do civilizace mobilů a motorek. V obou případech bude jejich osud pravděpodobně stejný: rozplynou se v indické mase.

Rozhodli jsme se zůstat tady povolených třicet dní. První pohled pod mořskou hladinu přinesl bohužel nečekané zklamání. Vlny zvířily usazeniny na dně a místy snížily viditelnost na půl metru. Koráli na dně byli mrtví a pokrytí nahnědlým slizem. Voda ovšem byla neuvěřitelně teplá. Hledali jsme lepší místa, zkoumali, ptali se. Závěr byl smutně jasný. Koráli v Andamanském moři na jaře roku 2010 odumřeli. Co dělat? Zbývalo doufat, že za pár let dorostou noví. Teď jsme si alespoň půjčili kola a začali zkoumat ostrov Neil. Našimi prvními průvodci se stali dva místní přátelé Kumár a Dinéš. Majitel malé restaurace a jeho číšník.

Místní informační zdroj

Majitel byl zároveň kuchař a malíř a pocházel z Neilu, číšník Dinéš byl vysokoškolák a pocházel z ostrova Malý Andaman. Zatímco Kumár vařil, Dinéš vykládal o tom, jak nejprve pracoval v kiosku svého bratra. Ten začal s malým kioskem u silnice nedaleko jedné pláže a po čtyřech letech zaplatil tři tisíce rupií za licenci a otevřel si restauraci Rose. Kdyby chtěl i ubytování, musel by složit milion. Najít jeho bývalý kiosek nedalo práci, na Neilu je jen sedmnáct míst, kde se dá najíst. Navíc jsme si Rose zapamatovali i díky tomu, že bratrova žena měla vlasy dlouhé až téměř na zem.

Dinéš nevynechal žádnou příležitost k procvičování angličtiny a i bez otázek povídal a vzpomínal. Rok, kdy vystudoval, zakončilo jeho obor na dvanáct tisíc studentů. Umístění našlo jen 420 z nich. „Proč nás tedy nechali studovat?“ ptal se smutně. Snad i proto byl většinou dost vážný a vážně vykládal o Andamanech vše, co se dozvěděl sám i od své maminky. Třeba že obyvatelé tmavší pleti jsou přistěhovalí Bengálci, zatímco potomci místních jsou světlí. Tmaví jsou i Tamilové, kteří na Neilu prodávají u přístavu levný alkohol. Přitom neopomněl zdůraznit: „My nejsme jako Indie, jsme si všichni rovni, kasty u nás nejsou.“

Opravil nám počty příslušníků jednotlivých kmenů uvedené v našem průvodci. S výjimkou kmene Nikobarů, kteří přijali křesťanství a částečně se „zapojili“, a Džaravů, které vláda trochu zásobuje léky a jejichž počet z 250 stoupl na 435, je jich méně. Ongiů je podle Dinéše 84, bojových Sentinelů 120, Andamanců 30 a Šompenů 200.

96_1_jpg_4f5dc13289.jpg

Objekt v prostoru

Naše restaurační základna měla tam, kde bývají stěny, nic a toto nic zdobily zavěšené barevné plakáty s naučnými hláškami: „I když jsi ztratil vše, zůstává ti budoucnost“, „Když proklínáme Zemi, proklínáme sami sebe“, „Všechno, co potřebujeme, máme ve své mysli“. A protože holé vnady lepých indických barvotiskových krasavic podle Kumára s moudry neladily, domaloval jim stylové podprsenky. Jindy nás zase překvapil rybou. Nebyla k jídlu, byla namalovaná, vystřižená z lepenky a visela na udici pod stromem. „Tuhle udici mi tady před pár dny nechal jeden Angličan, ale hned napoprvé se rozbila,“ vysvětloval své poslední umělecké dílo, objekt v prostoru. „Tak jsem na ni pověsil tuhle rybu, alespoň je ten dárek užitečný jako reklama.“

96_2_jpg_4f5dc1328a.jpg

Guru jako Rambo

Restaurace měla svou atmosféru, a protože Kumár nechtěl bez licence prodávat pivo, jeho klientela se řadila spíše do oblasti meditačně přemýšlivé než pařivé. Například už potřetí tady ve své houpací síti přespávala 33letá Alexandra původem z Ukrajiny, žijící v Petrohradu, cestovatelka mnoha profesí, živící se sjednáváním reklam pro časopisy. Především ale pořádá na objednávku doma i ve světě semináře, kde učí metodiku celostního tělesného a duševního cvičení, kterou vypracoval „guru“ Goltis z Ukrajiny.

Daleko od domova byla Saša nadšená, že s námi může mluvit rusky. Provedla nás po ostrově, ukázala nám své tajné místo na jedné z pláží, kam se brodívala za přílivu, aby v klidu mezi palmy pověsila hamaku a četla jednu ze svých tří pořádně tlustých knih. Jak se přiznala, otevře ji a po půl straně obvykle usne. Její slova „Jsou v ní tak těžké myšlenky, že je mohu zpracovat jedině spánkem“ jen potvrzovala fakt, že klid na tomto ostrově uspí každého.

Ostrov znala výborně. Žijí na něm jedovaté stonožky, které viděla, když v lese sbírala houby. Dál velcí pavouci a myši, ale ne opice. Velké ještěrce místní říkají king of snake, protože je prý prudce jedovatá a za minutu po kontaminaci ochrnou zasaženému člověku nohy. Ale všechno se lidem vyhýbá a žije v lese pod listím nebo na stromech (prý nikoli na palmách). Největšími zvířaty jsou pávi a ještěři.

S vesničany jsme si příliš nepopovídali, na rozdíl od indického kontinentu zde angličtina není nijak rozšířená. Když jsme na konci silnice uprostřed palem potřebovali klíč na utažení sedla, nastal problém. Po trochu delší pantomimě nám přinesli do stínu celou bedničku nářadí, dvě židle a ukázali nám, jak zbavují plody palmy arekové slupek a obalů. Teď byla jejich doba a sklizní se zabývali muži i ženy po celém ostrově. Tato Areca catechu L. bývá nesprávně nazývána betelový strom, protože její rozdrcené plody, arekové ořechy, se balí do betelových listů a žvýkají pro své psychoaktivní účinky, ale tady se nám snažili gestikulací vysvětlit, že obsahuje chemikálii, která se přidává do výbušnin či rachejtlí. V tomto zapadlém koutě nás později odchytil chudák nabízející gandžu (marihuana). Naštěstí se na nás ve stejnou dobu vyřítil pes, a tak jsme mohli rychle hodit zpátečku, i když nebohé zvíře nemělo ani jeden zub.

97_2_jpg_4f5dc1328a.jpg

Pro zuby do Indie

U jídelního stolu jsme se seznámili i s 68letým důchodcem Dickem z Vancouveru. Důvod pro roční cestu po Asii měl obdivuhodný. „Potřeboval jsem udělat implantáty a můstek. Když mi nové zuby spočítal můj kanadský zubař, poděkoval jsem se mu. Pak jsem přes známé získal kontakt na zubaře v Dillí. Roční cesta a zuby od něj mě vyjdou stejně jako zuby v Kanadě,“ vycenil na nás své již téměř hotové indické zuby. Jak zvládl časově oddělené opakované návštěvy u dentisty? „Vždy jsme si domluvili další termín a já si mezitím zajel do Nepálu, Tibetu nebo sem na Neil,“ vysvětlil nám. Ale na ostrově se dlouho nezdržel, přijel sem šnorchlovat a poničený podvodní svět ho tak zklamal, že si po týdnu přebukoval letenku a vrátil se na kontinent.

Když jsme si jednoho dne nesli z trhu velkou a hodně levnou rybu, zvědavě se k nám připojili dva mladí Řekové. Bylo jim pětadvacet a přemýšleli, jak zařídit, aby mohli stále cestovat. „Když jsem doma, máma se mě pořád nenápadně ptá, co děti a s kým že to jsem,“ posteskla si ona. Pak trochu šokovali svým povzdechem: „Vy se máte, že už je vám tolik let!“ Nechápavě jsem zírala, vždyť je jim něco přes dvacet, rozumí si a celý život a svět mají před sebou. Pokračovali: „Když vy jste byli mladí, byla doba hippies, masová turistika byla v plenkách a tady na Andamanech nebylo jediné ubytování. Mohlo se stanovat na plážích a sem na Neil jezdily jen rybářské lodě, a to ještě občas. Vy jste ještě zažili ráj!“

Nemělo smysl jim vysvětlovat, že my jsme v 80. letech minulého století neměli z politických důvodů pas. Ale když jsme přejeli na sousední ostrov Havelock s téměř dvěma tisíci lůžky, pochopila jsem je. Hlavní pláž ostrova byla obležená jednou chatkou vedle druhé a hvězdné noci v jejich okolí nebyly ani tiché, ani romantické.

97_3_jpg_4f5dc1328a.jpg

Stovky lidí s jedním cílem

Na malinký Neil i na Andamany jsme všichni přijeli s jedním cílem: pláže, neponičená příroda, minimální provoz, žádný smog, absence žebráků a možnost být v Indii sám, neobklopen davem přihlížejících­.Příroda je zde úžasná a nejen na indické poměry. Pláže lemují vysoké stromy a kmeny jejich starších příbuzných vytvářejí efektní šedavé skulptury na jemném písku pobřeží. Ostrovy se těší pověsti dosud příliš neobjeveného a turisty nezničeného ráje, kde si vybere každý. Někdo přejede z hlučného Havelocku na tichý Neil nebo na úplně zapadlý Strait, kde zůstane celou povolenou dobu, jiný prchne z Malého Andamanu, kde se nudí, za zábavou na Havelock nebo do hlavního města Port Blair.

My dali přednost takovým věcem, jako bylo Sašino vysvětlování toho, že podle jejího ukrajinského gurua je třeba pít roztátou vodu, protože se předchozím zmrznutím energeticky srovná, nebo Dinéšovy předpovědi počasí: „Včera jsem telefonoval mamince a ta říkala, že zítra odpoledne bude pršet.“ Spolehlivost těchto předpovědí byla stejná jako na www.weatheronline.co.uk, které používají při plavbách i čeští jachtaři. Ale komu by tady déšť vadil?

97_4_jpg_4f5dc1328a.jpg

Anonymní atmosféra dvacetišestis­tupňové tropické noci byla příjemná za každého počasí, ať byl vítr, nebo bezvětří a nad hlavou hvězdy, nebo mraky. Nad ostrovem vládl duch vlahé tmy společný těm tropickým oblastem, kde se nespěchá, kde je bezpečno a kde není srdcervoucí bída, ve které je člověku trapno, že má víc než ostatní. Lidé v pohodě kličkovali na kolech po jediné neilské asfaltce. Na plošinách tříkolek čekaly na pozdní kupce hromady oříšků i slepice v klecích z bambusu, trsy nezralých banánů, stejně jako konvice s čajem data masala. Ruch, a přitom klid.

Jindy jsme seděli s ostatními turisty na sněhobílé pláži a pozorovali už tisíckrát pozorovaný nádherný západ slunce. Moře se barvilo do oranžova a jeho tekutá měď vypadala nádherně. A na tom, že pod vodou nebylo nic vidět, nám už dávno přestalo záležet.


98_2_jpg_4f5dc1328b.jpg

Andamany

Počet ostrovů: několik set, údaje se různí, stejně jako údaje o rozloze

Rozloha ostrova Havelock: 100 km2

Rozloha ostrova Neil: 20 km2

Počet obyvatel Andaman: přibližně 360 000

Počet obyvatel ostrova Havelock: 7 až 8 tisíc

Počet obyvatel ostrova Neil: asi 3500

Doprava: letadlem nebo lodí z Madrásu (Chennai) nebo Kalkaty do Port Blair, odtud místní lodní linky

Hlavní sezona: od poloviny října do poloviny dubna

Hlavní město Port Blair má 127 000 obyvatel a jediné letiště v souostroví

Podnebí: tropická horka jsou snižována stálým vzdušným prouděním

Přibližná ubytovací kapacita: Havelock 2000 lůžek, Neil 150 lůžek

Povolená délka pobytu: 30, po prodloužení 45 dní, při udělení povolení k pobytu dostanete i seznam turistům otevřených ostrovů či jejich částí

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články