Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Útěk do ghetta

32-33.jpg
Autor článku: Eduard Freisler, Úterý, 8. dubna 2014
Autor fotografií: Profimedia.cz
Soužití černochů a bělochů bylo v Detroitu málokdy idylické. V okamžicích ekonomické nestability ale zášť a předsudky udeřily plnou silou. Mnoho bělochů dnes z úpadku města obviňuje právě málo vzdělané černošské obyvatelstvo. Mají ale pravdu?

Stačí krátká projížďka centrem města, aby si člověk udělal obrázek o rasovém složení dnešního Detroitu.

Jako by se po ulicích procházeli či potulovali jen černoši. Ostatně, město je z 83 procent složené z Afroameričanů. Všude jinde ve státě Michigan, kam Detroit patří, početně dominují běloši. I proto řada především konzervativců upozorňuje na to, že za úpadek Detroitu mohou právě černoši s poukazem na jejich úzkoprofilové profesní zaměření, ale také na jejich malou motivaci danou sociálními dávkami, jež podle konzervativců vede k mizivé pracovní morálce.

Často se zmiňují i statistiky vysoké kriminality, dysfunčnosti rodin, negramotnosti a drogové závislosti. Ve všech těchto oblastech Afroameričané figurují na prvních místech. Na tuto realitu často doprovázenou cynickými soudy či nijak neskrývaným rasismem je ale nutné nahlížet skrze dlouhou historii diskriminace, segregace a teroru, jemuž generace Afroameričanů čelily ještě v 60. letech 20. století.

Město tolerance?

Detroit měl mít přitom během těchto let pověst jednoho z několika měst na severu s duchem osvíceného, liberálního a především tolerantního místa. Desítky tisíc zoufalých černochů, kteří v první polovině 20. století prchali ze segregovaného jihu, kde jim bez přehánění hrozil teror (bití, mučení a lynče tu byly na denním pořádku), nahlíželi na Detroit s jeho mohutně se rozvíjejícím průmyslem jako na místo, kde i oni budou mít šanci na svůj americký sen.

I když mnozí získali práci například v automobilkách Henryho Forda, rasové napětí tu bylo citelné. Davy Afroameričanů se usadily ve výhradně černošských koloniích, jež se brzy změnily v slumy. Město poskytovalo těmto černošským čtvrtím horší služby, jako třeba pomalý či odkládaný odvoz odpadků, špatné dodávky tepla a vody, nedostatečné čistění kanalizace a podobně.

Bělošská populace města jednoduše odmítla bydlet vedle „černého souseda“. Za touto nevraživostí stál vedle rasismu a xenofobie především strach z toho, že Afroameričné budou brát bílým dělníkům živobytí a že obrovská poptávka sníží platy.

Rasové napětí několikrát v průběhu let přerostlo v Detroitu v rasově motivované násilí. A to už v polovině 19. století, jak ukazují dobové záznamy. Město v několika případech zasáhla masová hysterie mezi bělošskou populací, jež propukla v pouliční běsnění. Gangy bělochů bily, mrzačily, a dokonce i lynčovaly černochy, na které náhodou narazily. Řada Afroameričanů v zoufalství raději naskákala do řeky Detroit a přeplavala do Kanady.

Nebyla to jen ulice, kde rasismus plál, ale rovněž akademická půda. Dobový článek otištěný v Detroit Free Press v období prohibice například tvrdí: „Prohibice je jen dalším nástrojem, jak zamezit zdegenerování a kriminalitě negrů,“ stálo v textu z roku 1907.

„V části bílé americké populace měl prostě černoch pověst líného, hloupého člověka se sklonem k násilí,“ říká mi Alice Pifer, emeritní profesorka Kolumbijské univerzity, která se léta zabývá rasovou problematikou. Pifer se narodila a vyrůstala v Detroitu.

Rasové nepokoje ve třicátých letech. Ford do města přivedl Afroameričany, běloši si ale na jejich přítomnost těžko zvykali.

Život na hraně

Ke skutečnému výbuchu rasového násilí došlo v roce 1943 a především potom v létě roku 1967, které má do dnešních dnů pověst toho nejstrašnějšího v historii země. Nepokoje tehdy tentokrát vyprovokovali Afroameričané. Popelem lehlo na dva tisíce domů, na ulici zůstaly desítky mrtvých, další stovky si odnesly zranění. Většina obětí byli černoši. Dodnes je ve městě mezi Afroameričany slyšet věty typu: „Pokud demonstrují běloši, policie je vyzve k tomu, aby šli domů, pokud černoši, policie začne střílet.“

Profesorka Pifer odmítá, že by za postupný pád města mohla dominantní černošská populace. Opět odkazuje na roli autotováren. „Pokud automobilka neprosperovala a začala propouštět, mělo to tvrdý dopad na bělošské dělníky, ještě horší to bylo ale pro ty černošské,“ míní profesorka.

Pifer vysvětluje, že bělošské rodiny měly kdysi daleko větší příležitosti (černoši například neměli nárok na špičkové univerzitní vzdělání, jež by jim později zajistilo dobře placenou práci) a v případě nouze si mohli vzájemně například finančně vypomoci. Černošské domácnosti žily většinou na hraně.

„Je nutné si ale uvědomit, že z města odešla celá řada černošských rodin patřících do střední třídy. Podobně jako bělošské rodiny totiž vycítily, že město nemá budoucnost,“ upozorňuje profesorka Pifer.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články