Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Uprchlíci ze Zlaté země

22-23.jpg
Autor článku: Petr Hruška, Čtvrtek, 17. října 2013
Autor fotografií: Profimedia.cz
Už 65 let trvá boj barmských etnických menšin za autonomii. Karenové, Kačjinové či Šanové usilují o větší míru nezávislosti na barmské vládě. Boj ozbrojených skupin má neblahé důsledky pro celá etnika. Desítky až stovky tisíc lidí překročily hranice z Barmy do Thajska v naději na lepší život.

Panasijská dálnice – tzv. Asia Route 1 – se táhne ze Singapuru až do tureckého Istanbulu. Mohla by se stát výhodnou komunikační tepnou celého asijského světadílu, kdyby na ní Barma (dnešní Myanma) neuzavřela své hranice. Rozkvétající ekonomiky sousedních zemí na tamní režim nemají téměř žádný vliv. Donedávna vládnoucí generálové neměli po desetiletí nejmenší chuť otevírat zemi světu a ani po nedávných politických změnách směrem k demokracii nová vláda s otevíráním země příliš nespěchá. Zdánlivě neprostupný hraniční přechod mezi Thajskem a Barmou však pulzuje životem. Barmští političtí i ekonomičtí uprchlíci, pašeráci i drobní obchodníci denně proudí přes řeku Moei, rozdělující obě země. Ve většině případů jde o jednosměrný provoz, na východ do Thajska. Za lepším životem, svobodou nebo výhodným obchodem.

Divoký thajský západ

Do Mae Sot přijíždím brzy ráno za silného monzunového lijáku. Nejprve mi město na hranici připomíná stovky jiných zapadákovů v severním Thajsku, až na několik nápisů v čínštině a barmštině, kterými se honosí mnoho zdejších obchůdků. Se svítáním se ale mokré ulice zalidňují přepestrou směsicí národností. Indičtí sikhové v barevných turbanech – majitelé obchodů s látkami, čínští klenotníci, barmští muslimové s bílými čepičkami, ženy z horských kmenů Hmongů a Karenů a k tomu relativně nepočetná populace místních Thajců.

Město na hranici Mae Sot. Karenští uprchlíci perou v řece prádlo.

V roce 1991 barmská vláda zakázala již zaběhlé obchodování mezi Mae Sot a barmským hraničním přechodem Myawaddy, aby alespoň částečně zabránila přílivu thajských výrobků a snížila tak obrovský obchodní deficit své země. Od té doby zde vzkvétá černý obchod. Z Barmy se do Thajska pašují hlavně zbraně, týkové dřevo, drahokamy a samozřejmě drogy (Barma je po Afghánistánu největším producentem heroinu). Vedle tohoto artiklu se na hraničním trhu za Mae Sot legálně prodává barmské zboží jako sušené ryby, koření, bambusové výhonky, tkaniny nebo jadeit.

Barmské přistěhovalce do Mae Sot thajští pohraničníci tolerují a převážná většina Barmánců ani nevlastní cestovní pas. Za hranice města se však dostane jen málokdo z nich – každé vozidlo na výjezdových silnicích přísně kontrolují thajští vojáci a bez pasu a řádného povolení nikdo neproklouzne. Proto se v pohraničí vytvořila tak početná barmská komunita, z níž se většina lidí usadila ve městě a vyznává islám. Jejich centrem je okolí Velké mešity ve středu města, okolo níž se také soustředí nejvíc muslimských restaurací a obchodů. Barmští buddhisté žijí v okolních vesnicích a etniční Karenové, žijící v uprchlických táborech na východním břehu řeky Moei, jsou hlavně křesťanského vyznání.

Karenské ženy z kmene Padaungů jsou proslulé kovovými kruhy na dlouhých krcích.

Most přes řeku Moei

Přes řeku Moei dnes vede moderní klenutý most s dvouproudou silnicí. Provoz na něm však je minimální. Auta přejedou zřídka a po asfaltu, ještě stále jakoby zářícím novotou, většinou přecházejí pěší obtěžkáni objemnými taškami.

Když jsem tu byl poprvé před několika lety, most byl už tehdy dlouho dostavěn, nikdo však přes něj nesměl chodit. Přes řeku tedy pendlovalo několik vratkých dřevěných přívozů, do nichž se vměstnalo asi dvacet pasažérů. Dnes je takový říční provoz zakázán kvůli nepřehlednému pohybu osob a kdysi tak zalidněné břehy zejí prázdnotou. Jen občas lze vidět pár odvážlivců, kteří se opodál snaží přebrodit kalnou řeku do Thajska. Veškerý svůj majetek drží v uzlíčcích nad hlavami, a jak vylezou z vody, rychle se ztratí v hustém rákosí. Je jasné, že „mokrou“ cestu volí ti, jimž je legální přechod přes most zapovězen.

Za chatrnými přístřešky trhovců se kolem mohutných betonových pilířů organizují kohoutí zápasy. Několik přihlížejících si vsadí pár bhátů a dva hubení opeřenci s notně vyklovanými těly se do sebe zuřivě pouští. Boj končí během několika minut, aniž bych postřehl, kdo vyhrál, a šťastnější majitel inkasuje svazek zmuchlaných bankovek. Na rozcházejícím se davu se ještě snaží něco vydělat mladí obchodníčci s kontrabandem. „Whisky, mister?“ otevírá jeden velkou igelitku naplněnou láhvemi Johnnieho Walkera a kartony marlborek. Většina z nich má ve tváři apatický výraz, jako by už ani nevěřili, že něco prodají.

Ani v táborech nejsou uprchlíci v bezpečí. Barmští radikálové sem pořádají výpady.

Město uprchlíků

Když se úzká silnice přehoupne přes další kopec, člověku se při pohledu do zeleného údolí téměř zastaví dech. Uprchlický tábor Um Phien, ležící 80 km jižně od Mae Sot, zdálky vypadá jako idylická, i když poněkud přerostlá vesnice, zasazená do nekonečné horské zeleně. Dokonale srovnané řady domků s proutěnými střechami se táhnou až do příkrých svahů vysoko nad silnicí. Po udusaných cestičkách pobíhají usmrkané děti, staříci s pletenými kulichy pokuřují na zápražích a ženy zvolna stoupají do kopců s bambusovými nůšemi na zádech. Život jako by se tady zpomalil na minimum a shon tak znatelný v Mae Sot je tentam. Nikde ani stopa po vojácích nebo ostnatých drátech, které by prozrazovaly pravou identitu tohoto místa, jednoho z největších uprchlických táborů v jihovýchodní A­sii.

Konflikty mezi barmskými vládními vojsky a několika etnickými armádami, které všechny usilují o určitou formu autonomie či nezávislosti na Barmě, vyhnaly za hranici do Thajska statisíce obyvatel. Nejvíce postiženi jsou Karenové z jihovýchodu země, kde se mezi centrální vládou a Karenskou národní unií (KNU) rozpoutala krutá občanská válka. Dalším důvodem pro masovou emigraci bývá nucená práce vyžadovaná vládními vojsky od obyvatel vesnic v konfliktních oblastech. Každý vesničan je nucen pro armádu pracovat až patnáct dní z každého měsíce bez nároku na mzdu. Zpravidla musí vojákům pomáhat budovat silnice, nosit zásoby a spravovat jejich tábory. Jejich pracovní podmínky se většinou moc neodlišují od otrokářství. Název „Zlatá země“, jak se Barmě někdy říká a jak o ní za dávných časů kvůli tisícům pozlacených pagod mluvili cestovatelé, zní těmto prostým lidem naprosto odcizeně a ironicky.

Krámek v Mae Sot.

Nebezpečný život v táborech

Thajská vláda pro uprchlíky, s přispěním mezinárodních organizací, v pohraniční provincii Tak vybudovala řadu táborů. I když zde existují přes dvacet let, Thajci se je snaží spravovat v tichosti bez přílišné publicity, aby se vyhnuli velkému zájmu dobrovolnických organizací a mezinárodních médií. Dodržování lidských práv je zde totiž choulostivou otázkou a Thajsko má už neblahé zkušenosti s tábory, které vznikly v 70. letech na východě země pro uprchlíky z vietnamské války.

Populace uprchlických táborů v Thajsku vzrostla z 20 000 v polovině 80. let na téměř 120 000 a po nedávných mnišských protestech se opět zvyšuje. Celkový počet uprchlíků v Thajsku se dnes odhaduje asi na 600 000.

Přechod hranice však vždy neznamená bezpečí a záruku bezstarostného života. Časté jsou útoky barmských radikálů na uprchlické tábory, kterým kvůli slabé ochraně thajské armády a nebezpečné blízkosti hranice není možno zabránit. Notorické jsou vpády DKBA (Demokratické karenské buddhistické armády), údajně potajmu stále podporované barmskou vládou, které se snaží donutit uprchlíky k návratu a zároveň mezi nimi najít a zničit členy nebo rodiny KNU. Při jedné z největších akcí posledních let byly napadeny tři tábory, čtyři lidé byli zabiti a 7000 přišlo o přístřeší.

Nejvíce uprchlíků pochází ze Šanského státu ve střední Barmě. Od roku 1996 odtud přes hranici přešlo téměř 100 000 vesničanů, které většinou vypudily boje mezi vládními vojsky a tzv. Šanskou armádou nebo kteří byli násilně přesídleni. Na rozdíl od Karenů nemají Šanové přístup do thajských uprchlických táborů, a tak přežívají jako levná ilegální pracovní síla, především kolem měst Chiang Mai a Chiang Rai na severu Thajska. Deportace zpět do vlasti by pro mnohé znamenala přímé ohrožení jejich života.

Ulička v osadě karenských uprchlíků.

Křesťanské mise

Um Phien byl vystavěn před třiceti lety a dnes jej obývá přes 20 000 lidí, především etnických Karenů, z nichž více než polovina vyznává křesťanství. Oficiálně není uprchlíkům povoleno pracovat ani vlastnit půdu. Ti jsou pak naprosto závislí na pomoci úřadů. Každý, kdo tábor bez povolení opustí, aby si našel práci, je považován za ilegálního imigranta. Většina zdejších obyvatel se ve své vlasti živila zemědělstvím, tady však ani nemají kde co pěstovat. Několik domků slouží napůl jako obchody s drobným zbožím a potravinami, zákazníků však příliš nechodí. Nemají za co nakupovat.

Na návrší uprostřed Um Phienu stojí nová škola s vysokým dřevěným křížem vztyčeným na plechové střeše. Davy usmrkaných dětí mě zvědavě okukují a jejich rozesmáté tváře se snaží nacpat do každého záběru, kdykoli zvednu foťák. Nedaleko potkávám Josepha, thajského křesťanského misionáře, s jeho pomocníkem Joshuou, dobrovolníkem z malajského Kuala Lumpuru. „Ježíš je pro ně jediná cesta ke spáse, ale oni to neví. Proto jsme přišli my,“ shrnuje Joseph své poslání. „Nikoho však nenutíme přestupovat na naši víru,“ dodává ještě na můj skeptický výraz. Vedle křesťanských škol, postavených zpravidla zahraničními organizacemi, vystavěly thajské úřady několik státních škol, kde chybí hodiny náboženství. Státní školy jsou často v horším stavu než ty křesťanské a výuka prý zdaleka neodpovídá celonárodnímu standardu, preferuje je však většina muslimských a hinduistických rodičů, kteří dbají na zachování svých tradic a nechtějí své děti nechat ovlivnit cizí vírou.

Malý barmský uprchlík ve městě Mae Sot. Mnoho dětí se v Thajsku už narodilo a svou původní vlast neznají.

Mírové vesnice

Před několika lety se vlády Thajska a Barmy dohodly na zřízení tzv. „mírových vesnic“. Šlo by o nově vybudované osady pro politické uprchlíky na barmské straně, které by dostávaly pomoc a zásobování od Thajců, a barmská armáda by měla zakázáno je napadat nebo jakkoli omezovat. Nedlouho poté, co taková mírová vesnice s prvním stem dobrovolníků skutečně vznikla, byla napůl vypálena barmskými vojáky. Pokusy o podobná mírová řešení jsou v dnešní době předčasné a tisíce dalších lidí sužovaných krutým režimem pořád utíkají do Thajska.

Přemýšlím, jak dlouho tady ještě bude Um Phien stát, alespoň v podobě uprchlického tábora, jímž je dnes. Některé děti se tu narodily a po patnáct let nepoznaly jiné místo. Staří zase umírají bez toho, že by znovu spatřili svůj domov. Po nedávných politických změnách v Barmě však snad konečně mají důvod k optimismu. „Všichni tady čekají na jediné slovo – demokracie,“ říká misionář Joseph, „pak budou do hodiny pryč.“


…a navíc

KARENOVÉ V BARMĚ A THAJSKU

Pravděpodobně pocházejí z jihozápadní Číny nebo jihovýchodního Tibetu. V Barmě dnes žijí asi čtyři miliony Karenů, v Thajsku jsou nejpočetnějším kmenovým etnikem (odhadem 353 000, avšak skutečný počet může být daleko vyšší). Dělí se na Rudé a Bílé Kareny, k Rudým patří kmeny Padaungů, jejichž ženy jsou proslulé navlékáním železných kruhů na krk od útlého dětství.

Náboženství

I přes snahu křesťanských misionářů ještě velká část Karenů vyznává buddhismus či ve větší míře tradiční animismus. Karenové jsou matriarchální společností a ženy se velkou měrou podílejí i na náboženských obřadech. Pro Kareny je příznačná víra v kala – duše, z nichž šest nejdůležitějších je umístěno v očích, uších, nose, jazyku, mysli a těle.

Mýtus o bílém bratru

Jeden karenský mýtus uvádí, že při stvoření jednotlivých kmenů byli všichni bratři. Karen z nich byl nejstarší, a proto si zasloužil nejvíc respektu svých mladších bratří, včetně bratra „bílého cizince“. Když jim Bůh (nebo Buddha, podle toho, kdo mýtus vypráví) rozdal písmo, Karen jej zanedlouho ztratil, čímž si dnes jeho potomci vysvětlují svou relativní chudobu. Podle pověsti pak Karen doufal, že mladší bílý bratr jednou přejde oceán a přinese mu ztracené písmo. Když do Barmy poprvé přišli misionáři a přinesli s sebou bibli, mnozí Karenové to považovali za zázračné vyplnění starého mýtu.

Vůdci vesnic

Každá karenská vesnice má svého vůdce – náčelníka a kněze v jedné osobě, který vykonává náboženské rituály, rozhoduje o dění ve vesnici, řeší spory a bdí nad dodržováním morálních zásad. Největším hříchem je cizoložství. Každá vesnice však také musí mít svého politického vůdce, jímž nemusí být nutně stejná osoba, jako je náčelníkem vesnice. Ten zastupuje obec ve vládních záležitostech a jedná s thajskými úřady.

Tkalci barví o samotě

Karenové jsou zručnými tkalci. Mnoho starších vesničanů ještě přede domácí bavlnu tradičním způsobem na jednoduchých kolovrátcích. Karenské dívky se učí šít si vlastní šaty už od svých deseti let. Červená nechybí na žádných šatech a i nit užívaná na časté výšivky je převážně červené barvy. Červené barvivo se vyrábí z lesní květiny kho. Samotné barvení je spojováno s uctíváním duchů a každá žena by jej měla provádět o samotě v lese.

Zemědělci uctívají Babičku

Náboženství také značně ovládá zemědělství, hlavní zdroj obživy většiny Karenů. Každé období obhospodařování půdy je doprovázeno obětováním duchům. Nejvíce si farmáři snaží usmířit Phi bi jau neboli Babičku úrody, která prý sedává na pahýlech stromů v poli a sleduje, jak roste rýže.


Příslušníci KNLA - Karenské národně osvobozenecké armády, která vede s barmskou vládou boj za autonomii Karenů.

…a navíc

KARENSKÝ BOJ

V roce 1947 vznikla Karenská národní unie s cílem osamostatnění Karenů. O rok později vznikla nezávislá Barma a tyto požadavky odmítla. Od té doby trvá na východě země boj státní armády proti ozbrojeným skupinám etnických menšin (Karenů, Kačjinů, Šanů…). Původně žádaly menšiny především autonomii a zachování vlastního jazyka, v současnosti se zdrojem konfliktu stává i přírodní bohatství oblastí, v nichž žijí. Od 70. let vyhlásila vláda program omezení, který má jejich ozbrojené skupiny oslabit. Důsledky to ovšem má hlavně na vesničany – bývají zatýkáni, mučeni, přesidlováni, nuceni k otrocké práci, jejich vesnice jsou vypalovány.

Zatímco ale třeba Kačjinové jsou v boji proti centrální vládě jednotní, Karenové jsou oslabeni vnitřními rozbroji mezi dvěma proudy. Konflikty mezi nimi spustila záměrně barmská vláda, když proti sobě v 90. letech poštvala buddhistickou a křesťanskou část Karenů. Buddhisté požadovali větší vliv v Karenské národní unii, s čímž křesťané nesouhlasili. Následky byly dalekosáhlé: buddhističtí rebelové odešli z původní Karenské národně osvobozenecké armády a vytvořili vlastní Demokratickou karenskou buddhistickou armádu. Ta je k barmské vládě loajálnější a často pomáhá její armádě dokonce proti vlastním lidem – Karenům.


Petr Hruška, cestovatel

OČIMA AUTORA

Petr Hruška, cestovatel

Ani po mnoha cestách Asií mě nepřestává udivovat, jak pohostinní a přátelští jsou její obyvatelé. Cesta do uprchlických táborů byla tak trochu nejistým krokem do neznáma. Netušil jsem, jak se ke mně budou chovat lidé, kteří ztratili domov, majetek a často své rodiny. Mé obavy se však rychle rozplynuly už v prvních dnech. V každém městě nebo táboře se vždy našel ochotný průvodce, děti vesele pokřikovaly, dospělí mi přišli potřást rukou a nikdo nechtěl víc než se zeptat, jak se jmenuji a odkud jsem. I v nuzných podmínkách se tady lidé bez váhání podělí o to málo, co jim ještě zbylo. Posledním a nejhřejivějším zážitkem pro mě byl svátek Loy Kratong, který mi v táboře Mae La ukázal pan Tun Muey, venkovský učitel, který se anglicky naučil v Barmě ještě za britské kolonizace. Zatímco na začátku jsem si připadal jako vetřelec na cizích Vánocích, vpodvečer slavnosti už jsme s rodinou a sousedy pana Mueye vesele hodovali v jeho skromné chýši.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články