Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Údolí jednookých žen

060-000.jpg
Juraj Kaman, Pondělí, 1. září 2008
Tušil jsem, že oáza, ke které jsme mířili, bude výjimečná, ale skutečnost předčila mé očekávání. Prvním překvapením byla fantastická stavba, která se tyčila uprostřed kruhového objezdu před vjezdem do údolí.

Pětiměstí, které se rozkládalo na pahorcích přede mnou, je výjimečné. Od ostatních lokalit Alžírska se liší nejen jedinečnou architekturou, ale i vírou lidí, kteří zde žijí. Říkají si Mozabité a ve světě islámu ztělesňují nepoddajnost, nezávislost a odpor vůči všemu cizímu. V údolí Mzab, kam utíkali před arabskou perzekucí, se začali usazovat přibližně před tisíci lety. Našli v něm klid a příznivé podmínky pro svůj rozvoj. Rodinné vazby jsou zde dodnes velmi pevné, přestože mnozí muži odcházejí za prací do bohatších regionů, aby vydělali na své nejbližší – oáza uprostřed pouště přece jen neuživí všechny.

Mozabité se mohou ženit a vdávat jen mezi sebou. Syn musí slepě poslouchat otce, otec zas radu starších. Povinností každého je náboženská horlivost, pokora a skromnost. Bez ohledu na své jmění se Mozabité oblékají prostě, jedí střídmě a žijí ve strohém prostředí. Jejich náboženství, odnož islámu, jim zakazuje alkohol, tabák a hazardní hry. Horuje i proti voňavkám, hudbě a všemu, co může uvést člověka v pokušení.

Aby mohla pravověrná žena opustit dům, potřebuje záminku. Nejčastěji je to návštěva příbuzných nebo vyzvednutí dítka ze školy.

Vyhazov za mimomanželský sex

Slunce zapadlo za obzor. Sedím na vyhlídce a kochám se úžasnou scenerií. Celou pentapoli mám před sebou jako na dlani. Nejslabší světlo vydává nejstarší město údolí. Leží v meandru řeky, jehož tvar se promítá i do jejího názvu al-Atáf (Křivka).

O několik kilometrů dále poblikává Búnura, což sice znamená Zářivá, přiléhavěji by ale znělo označení Zchátralá. Nejintenzivnějším svitem se mohou pochlubit zbývající tři části aglomerace: nejblíže Baní Izgán (překládaný jako Lidé ze středu), o něco dále Melika (Královna).

Nejseverněji vyrostlo největší město široko daleko – Ghardája (Gardyja). S jeho názvem se spojuje legenda, která je pro toto místo příznačná.

Podle ní kdysi v údolí žila mladá dívka jménem Daia. Počala nemanželské dítě, a rodiče ji proto zavrhli.

Vyhnali ji z domu i z rodného města. Zapuzená maminka se několik dnů potloukala pouští, až našla úkryt v kamenné jeskyni. Zde ji objevil bohatý šejk, projíždějící krajem.

Zamiloval se do ní a vzal si ji za ženu. Na místě jejich prvního setkání poté založil město, které pojmenoval Ghardája, v překladu Daiina jeskyně. Dnes je to administrativní centrum celého kraje, do kterého sice pronikla moderní civilizace, ale na přísné tradici se mnoho nezměnilo.

Nesezdané dívky, které se pouštějí do sexuálních dobrodružství s neznámými muži, mohou být vyhnány z domu i dnes.

Na hradbách posvátných měst jsou ručně malované cedule, které cizince informují o vhodném i nežádoucím chování.

Nevěstu vybírá tchyně

Na růžích nemají ustláno ani věrné ženy, které již manžela mají. Jen málokteré si ho totiž mohly vybrat samy. Iniciativa v navazování vztahů, které ústí v celoživotní svazek, obvykle vychází od matek potenciálních ženichů. Ty si i dnes chodí nevěsty pro své syny vybírat do hammámu. Ve veřejném lázeňském zařízení, kam mají v jistou dobu přístup pouze ženy, mají ideální možnost prohlédnout si mladé dívky detailně a dovědět se o nich, co potřebují. Pokud se jim nějaká zalíbí, navážou rodiče chlapce kontakt s rodiči děvčete a porovnají nabídku s poptávkou. Pokud se shodnou, mohou začít domlouvat podrobnosti sňatku. Po svatbě odcházejí dívky z otcova domu přímo k manželovi, kterého v mnoha případech vidí poprvé. Nečeká je světlá budoucnost. Celý život jsou zavřené doma. Starají se o děti a domácnost, tkají koberce. Obvykle nesmějí ani na nákup, a pokud se ven přece jen dostanou, musí být zakukleny v předepsaném o­děvu.

Mozabitská společnost patří ve svém přístupu k ženám k těm nejpřísnějším na světě. Povinnost zahalovat se je pro ženy ve většině muslimských zemí samozřejmostí, ale obličeje často bývají tohoto nařízení ušetřeny. V sousedním Tunisku či Maroku, a dokonce i na severu Alžírska se muslimové spokojí s tím, že jejich ženy nosí na hlavě šátek. Zde šátek nestačí.

Nezbytným dalším oděvním doplňkem je alespoň rouška, která skrývá celou spodní polovinu obličeje, včetně úst. Ženy, jejichž manželé trvají pouze na tomto omezení, mohou mluvit o štěstí.

Setkání tváří v oko

Mnohem rozšířenějším standardem je tu oděv, který zakrývá celou postavu od temene hlavy až k patám. Jediným povoleným otvorem je v takovém případě průzor pro oko. Ne pro oči, ale pro jedno jediné oko! Lépe jsou na tom možná i afghánské ženy, které musí nosit pověstné burky s látkovou mřížkou místo tváře. Měl jsem možnost vyzkoušet ji a musím konstatovat, že přes všechno nepohodlí se na ni dá zvyknout. Trénované oči skrz ni vidí zhruba stejně, jako kdyby se dívaly přes záclonu z okna domu. Bohužel vjemy, které zprostředkovává Mozabitkám jejich jediné oko, jsou mnohem užší a plošší. Chybí jim vnímání prostoru, a proto je občas uvidíte nejistě klopýtat.

Procházím se po Ghardáji. Bloumám labyrintem stinných, křivolakých uliček, ve kterých se tu a tam objevují tajemné, éterické postavy v bílých hábitech. Jsou to mozabitské ženy.

Ženy bez tváře, které připomínají pohádková strašidla. Jednou se vynoří zpoza rohu, podruhé z některého z nesčetných průchodů a tmavých zákoutí. Pro některé z nich jsem prvním cizincem, kterého kdy viděly, a tak překvapení bývá oboustranné. Když se s těmito bytostmi setkávám, není to tváří v tvář, nýbrž tváří v oko, které jediné zůstává nezakryté. Někdy se mi zdá, že se dívá vlídně, jindy nepřátelsky, ale nejčastěji je to pohled zvědavý a krátký.

Málokdy trvá déle než vteřinu. Lesk oka mizí pod sklopeným víčkem a bytost pokračuje cupitavými kroky dál.

Hlavně se nelišit

Jeden z domorodců mi pomohl vymotat se z bludiště uliček a nasměroval mě k mešitě.

Prozradil mi, že mešity byly první stavbou každého z pěti měst. „Staly se nejen pevností víry, ale v dobách ohrožení i pevností. Teprve pak se stavěly domy, co nejblíže ke svatostánku, ale i k sobě navzájem,“ líčil zasvěceně.

Dovídám se, že místní komunita zaručuje všem svým příslušníkům stejná práva, avšak potlačuje snahy odlišit se od ostatních. Tento přístup se promítá i do tváře města. Všechny domy působí jednoduše a účelně, jako by podtrhovaly myšlenku naprosté jednoty. Jsou vystaveny ze stejného materiálu a stejně neokázale. Příbytky chudých se zvenčí jen málo liší od sídel bohatých. Na omítkách domů se střídají jemné pastelové barvy.

„Každý má právo na sluneční svit,“ zdůrazňuje můj společník, „a proto se ulice stoupající k vrcholu podobají schodišti. Co schod, to řada domů blíže k mešitě. Nikdo přece nemá právo zaclonit dům svého souseda.“

Fascinující stavba, která se tyčí uprostřed kruhového objezdu před vjezdem do pentapole, je předzvěstí jedinečné architektury, která na vás vzápětí čeká.

Svoboda po mozabitsku

Zatímco v Ghardáji tvoří „jednoočky“ asi šedesát procent všech žen, které jsem v ulicích potkával, v sousedním městě Baní Izgán je jejich zastoupení téměř stoprocentní. Toto město je totiž považováno za nejposvátnější v celém údolí. Obklopují jej mohutné hradby a přístup do něj je možný pouze několika branami, které se ještě nedávno na noc zavíraly. Stojím před jednou z nich. Již zdálky viditelná, ručně malovaná cedule upozorňuje návštěvníky na zákaz kouření, fotografování a vstupu v nevhodném oděvu. Přistupuje ke mně chlapík, který se představuje jako Hassan.

Tvrdí, že bez jeho doprovodu dál nesmím. Jak záhy zjišťuji, je nejen cenným pramenem informací, ale i zdrojem pobavení. „Proč se vlastně místní ženy musí tak důkladně zahalovat?“ ptám se ho. Očekávám citaci z koránu nebo jiné religiózní zdůvodnění, ovšem to, které má v rukávu, je zcela jiného charakteru. „To víte, všude kolem je poušť a pouštní vítr s prachem by jim mohl poškodit drahý make-up na tvářích a ušpinit krásné šaty pod závoji,“ odpovídá samozřejmě. „Moc se mi to nezdá,“ oponuji. „Proč se mohou dívat pouze jedním okem? Nepřijde vám to trochu omezující?“ vzdoruju dál. „Kdepak,“ namítá Hassan, „proč by to mělo být omezující? My je neomezujeme! Mohou si přece samy vybrat, kterým okem se budou dívat! Nenařizujeme jim, zda levým, nebo pravým! Ony mají svobodu!“

Pohádkové údolí Mzab, patřící k nejkrásnějším místům Alžírska, fascinuje nejen půvabem krajiny, ale i zvláštními mravy, které zde panují. Dodnes tu fungují Evropanům nepochopitelná a nelítostná pravidla partnerského soužití. Po návštěvě tohoto místa si mnozí uvědomí, že pojem svoboda je velice relativní.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články