Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

U Slavíčka v Kameničkách

112-1.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Pátek, 15. červnaec 2011
Autor fotografií: Richard Grégr
Vojtěchův vrch nad Kameničkami. Co na té hůrce s hájkem může být nápadného? A přece právě tady na Českomoravské vrchovině vznikla nejvýznamnější díla naší krajinářské malby.

Kameničky se choulí dole pod kopcem. Je to zvláštní krajina. Zarytý horal si s despektem pomyslí: Tohle jsou nějaké hory?! Vždyť Vojtěchovu kopci neboli Volákovu, jak mu říkali malíři, mapy přiznávají pouhých 673 nadmořských metrů. Ze silnice je to malý hájek v dáli. Přesto je v historii českého umění pojmem. „Táhlé linie vrchů mírně svahované,“ pěl o něm Antonín Slavíček, malíř impresionista, který ho proslavil. Od roku 1903 pobýval pod kopcem v opravené chalupě Volákova gruntu. Stačilo mu vyjít ze dveří a začít malovat.

Právě tento pohled inspiroval Slavíčka k jeho slavnému obrazu U nás v Kameničkách.

„Nestane se zde člověk suverénem, nemá nijakých pocitů příkrých ani sebevědomých a jen zbožně hledí na šedé kůry bříz, žloutnoucích už, na modré tmavé lesy a na ty milující se lidi. Má více soucitu. Vidí ustarané dědky a babky, jak se hmoždí s haldou barevných bavln na trakaři a vezou si to domů k stavu, který už čeká na tu práci.“ Ta krajina je jednoduchá píseň, která potřebuje jednoduché vyjadřování. Nakolik se mu to podařilo, lze posuzovat v malířských galeriích dodnes. Jezírko z nejslavnějšího Slavíčkova obrazu U nás v Kameničkách tady skutečně najdete. Mistr si ho trošku zvětšil, najdeme tady dosud břízy, ne však už krávy s povozem.

Všichni slavní

Půjdeme-li sem z Hlinska, projdeme Jeníkov, nad kterým Mistr maloval dramatická mračna – a za lesem jsme v Kameničkách. Hned vpravo máme školu, proti ní faru, nedávno opravenou zásluhou církve i obce. Dvě busty vedle vchodu připomínají muže, kteří mají slávu obce „na svědomí“. Karel Václav Rais tady učil a upoutal ho život pátera Parduse. Raisovi hrdinové tady skutečně žili. Kniha Západ oslovila Antonína Slavíčka, muže ztvárněného druhou bustou. Rais mu našel ubytování na „vejminku“ ve Volákově statku a třiatřicetiletý Mistr sem hned v roce 1903 i s rodinou přijel. Vracel se pravidelně, až do roku 1907, kdy už ale pobýval na faře u pátera Josefa Selichara. Dnes je tady v jedné místnosti malá galerie, která připomíná oba protagonisty.

Slavíček tady namaloval na sedmdesát obrazů a Kameničky v umění proslavil. Staly se nejvýraznější vesnicí celé Českomoravské vrchoviny a Vysočiny – přestože leží kilometr za hranicí dnešní správní Vysočiny. O vesnici dál a jste tam. Svým dílem Slavíček inspiroval další malíře. Přijížděli za ním snad všichni, kteří měli k malířství co říct: František Kaván, Herbert Masaryk, Angelo Michajlov, Adolf Kašpar, Gustav Macoun, Rudolf Kremlička i mnozí další. Jaroslav Sodomka či Slavíčkův žák Josef Dvořák jsou místní rodáci.

Slavíčkovo útočiště

Mistrův domek najdeme na druhém konci obce. V roce 1961 na něm přibyla pamětní deska. Slavíček v roce 1905 uvažoval o jeho koupi, ale nepodařilo se mu prodat dost obrazů. Možná to ale nebyl jediný důvod, proč v Kameničkách nezakotvil. Mezi Slavíčkových služkou Annou a Františkem, synem majitele gruntu starosty Voláka, vznikly sympatie. Jak vypadaly či jak se projevily, není snadné zjistit, nicméně starosta je musel řešit čtyřmi stovkami. A Mistrovi zjara vzkázal, že pokud se tam s nimi objeví Anna, nebudou vítáni. Mistr byl spíše pruďas, kterému nebylo možné přikazovat, co má dělat, a přestože měl zaplacený nájem až do podzimu, začal si hledat jiné místo, kam by jezdil malovat. Na Kameničky však zcela nezanevřel. Pobýval pak občas na faře u pátera Selichara. To už ovšem nebyl v Kameničkách jediným umělcem a laskavý farář mnohdy neměl sám kde hlavu složit.

Ochrana mokřadů

A pojďme na vrchol Vojtěchova alias Volákova kopce. Leží v chráněné přírodní rezervaci. Za její vznik – kromě přírodních vzácností – může i Antonín Slavíček. Ochránci chtěli uchovat tu krajinu, kterou Mistr maloval před sto lety, kdy ještě nebyla ovlivňována moderní technikou a hospodářstvím. Hned tady na vrcholku hory září mezi skalami malebné jezírko. V létě tu prý bývá ideální nudistické koupání. Jezírko je umělé, voda zatopila lom, kde se těžil kámen ke stavbě silnice do Svratky v roce 1874. Kdy se tak stalo, se nepodařilo zjistit, možná ho malíř ještě ani neznal. Právě po břehu objíždí cyklista na horském kole. V dáli je vidět hřeben Českomoravské vrchoviny i se Žákovou horou. To je pohled, který má ráda i dnešní malířka, sedmaosmdesátiletá Anna Dvořáková, která stejně jako její otec Josef Dvořák v obci žije i maluje. A krajina pod kopcem z druhé strany? Může připomínat Karélii či Finsko. Březová alej střežící dnes už asfaltovanou silnici k Chlumětínu utíká k obzoru.

Dívejte se pozorně, kam šlápnout. Pod botami to bublá. Louka je protkána potůčky i mokřady. Kolem stojí osamělé olše, duby i na podzim tak barevné jeřáby. Každoročně sem vyrazí dobrovolníci z obce a okolí. Pracují s křovinořezy či rotačními sekačkami a posekané větve a křoví dopraví k silnici, kam mohou zajet stroje. Některá místa se dokonce vynechají, aby zůstala útočiště, kam se stahují bezobratlí živočichové. Mění se doba sečení. Je to jediný způsob, jak uchovat pestrost květeny zdejších luk, rašelinišť a močálů. Jen vzácné tetřívky tady už nenajdeme, ačkoli Volákův vrch byl jedním z posledních stanovišť.

Dům, kde Slavíček v Kameničkách pobýval, se honosí i pamětní deskou.

Zpomalte, Mistr tvoří!

Není nutné být umělcem Slavíčkova formátu, aby člověk vnímal zvláštnost kraje. A možná ho napadne, čím vlastně toto místo přitahuje. Umělec Slavíček to vysvětluje po svém: „V několika jednoduchých tónech plave to všechno. Dojmy jsou tak silné, že mohou svou tíhou udusit. Nebo večer, když pasou zde krávy pod táhlým Vojtěchovským kopcem, na němž jsou dva vyhublé stromky a jen se míhají úzké pruhy políček a oranin… Člověk vidí v dálavě nové jakési prostředky vyjadřovací… Cítí, že se to mění v něm a jaksi přelamuje.

Poznává jiné nazírání a chtěl by shrnouti všechno do několika jednoduchých linií a forem s několika jen tóny, aby v tom byla vidět celá ta bída horských krajů v oněch rozsetých barácích sestavy a chudáky, kteří dřou za pramizerný žold 50 korun denně.“ Slavíčka upoutala také prostota i chudoba místních pohřbů. Ostatně pohřbem začíná i Raisův román. Podobně mluví také dnešní malíři. Anna Dvořáková připomíná, že právě pohřeb Mistr maloval před svou chalupou, měl „nahozenu“ okolní krajinu, a jak ho průvod míjel, stačil zaznamenat jeho postavy. Prý už měl tehdy v obci určité uznání, lidem přestalo vadit, že jim Mistr chodí po loukách a „pohřební průvod“ prostě zpomalil. Mnohé obrazy tady našel kolem sebe, jakmile vyšel z chalupy.

Kouzlo trvá

Čtyřiašedesátiletý Pavel Chmelík se narodil v nedaleké osadě Dědová, v Kameničkách chodil do školy a učil se malovat u Karla Wagnera, který tady tehdy žil i tvořil. Co vedlo tolik umělců, aby v Kameničkách hledali stále nové pohledy? ptám se ho. Už zmiňované potůčků a prameny v lukách, mezi smíšenými hájky a kameny na polích? Poslední meze se sbíhají s cestami a pěšinami kolem samot k vesničkám. V Dědové na návsi je opravený dřevěný statek, a když kolem božích muk vyjdete úvozem, jdete po loukách až k Filipovu.

Je to kraj červených jeřábů a může vyvolávat pocit domova a dobrých lidí. „Vnímám ty poražené plůtky, větrem osekané stromy, kamenné valy lemující políčka, chladné potůčky, osamocené hřbitovy s šindelovými zvonicemi, sněhem zaváté samoty, přikrčené chaloupky, prostě vážný, melancholický a prostý kraj…“ tvrdí Chmelík, na jehož obrazech najdeme i staré roubené chaloupky. Tahle krajina prostě přímo láká. Stačí v letním dni vzít kolo a objet ji po cestách i ne příliš frekventovaných silničkách, až ke Svratce a dál. Na druhou stranu, mezi Kladnem a Vojtěchovem byla vloni otevřena rozhledna.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články