Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

U pramenů Mléčné řeky

034-000.jpg
Tomáš Beránek, Pondělí, 2. března 2009
Za ostře řezanými skalními věžemi přerušovanými mohutnými sněhovými poli a ledovcovými plotnami vystupují další bělostné štíty nejroztodivnějších tvarů. Posledních několik set metrů pod sedlem je hodně exponovaných.

Podobné zážitky čekají každého, kdo se vypraví do nejvyšších partií Khumbuského Himálaje, proti proudu Dudhkósí. Její „mateřský“ ledovec Ngozumpha vytvořil v údolí bočními morénami pět jezer.

Na břehu největšího z nich leží vesnička Gokjo, jejíž domky jsou přestavěny na hotely pro turisty. Původními obyvateli údolí Khumbu jsou Šerpové, kteří sem přišli před více než čtyřmi stoletími z východního Tibetu (slovo šerpa lze přeložit jako lidé z východu).

Vyznávají mahájánový buddhismus a většina klášterů v oblasti patří sektě Ňingmapa. Z celkem více než dvaceti klášterů je nejznámější gompa v Tengphočhe, která byla znova postavena po požáru v roce 1988. V nedalekém Debočhe stojí jediný ženský klášter v Khumbu. Jeho nevelká stavba ukrytá v háji himálajských borovic láká k návštěvě.

Jak je stále největším bohatstvím Šerpů.

Odolní Šerpové

Tradiční obživou Šerpů bylo po dlouhou dobu pastevectví jaků. Čím více čistokrevných jaků, nekřížených s buvoly, rodina vlastnila, tím byla významnější.

Proto také vznikl velmi složitý systém pojmenování nejrůznějších kříženců jaků s indickými buvoly. Přes svůj mnohdy hrozivý vzhled se jedná o mírná a plachá zvířata, domestikovaná ze svých předků z rodu Bos grunniens. Poslední kusy jejich divokých příbuzných můžeme dnes spatřit pouze v těžko přístupném pohoří Kchun-lun v severním Tibetu.

Jaci poskytují vlnu a důležité mléčné produkty, především máslo. Ženy vyrábějí z vlny rohože a prodávají je do nižších regionů výměnou za zrní nebo peníze, zatímco máslo používají pro svou vlastní potřebu. Máslo se využívá do tradičního slaného tibetského čaje, který se zde popíjí ve velkém množství. Na jednu šerpskou rodinu v průměru připadá více než pět jaků.

A právě z potřeby směňovat jačí produkty se vyvinulo další tradiční odvětví Šerpů, kterým je obchod.

Khumbu leží na jedné z důležitých obchodních tras spojujících Nepál s Tibetem přes sedlo Nangpa (5716 m), po níž z Tibetu přicházely karavany obtěžkané nákladem soli, ovčí vlny a masa i stáda jaků. Největší šerpská vesnice Namčhe Bazár v nadmořské výšce kolem 3400 m, s asi stovkou bytelných kamenných domů s dřevěnou střechou, se stala hlavním obchodním střediskem.

Ještě dnes, kdy se Namčhe Bazár proměnilo v proslulé turistické centrum s hotely a obchodními uličkami, sem každé ráno směřují proudy nosičů, kteří jsou za nůšemi naloženými zbožím sotva vidět.

Po roce 1948, kdy se Nepálské království otevřelo světu a vpustilo na své území odvážlivce dychtící vystoupat na třetí pól naší planety, se začaly desítky expedic vydávat na několikatýdenní pochod údolím Mléčné řeky, aby dosáhly svého vysněného cíle. Na množství přepravovaného nákladu potřebovaly nosiče – a po ruce byli Šerpové, odolní, vytrvalí lidé a hlavně zvyklí na vysoké nadmořské výšky. A když před více než padesáti lety stanuli první dva lidé na vrcholu nejvyšší hory světa, není se co divit, že jedním z nich byl příslušník šerpského národa, Tenzing Norkej.

Vesnice Namčhe Bazár jak vypadá dnes, když jí zasáhla vlna turismu.

Jak se bydlí

Od té doby proběhly v himálajském Khumbu velké změny. Šerpové kromě svých kamenitých políček a zisků z obchodování získali nový zdroj obživy: stále se zvyšující počty turistů. Šerpové se díky tučným příjmům z nosičství i horolezectví stali nejbohatším nepálským národem a své malé domky nahradili velkými honosnými domy upravenými jako hotely pro turisty. Tradiční šerpský dům v Khumbu má dvě patra. Je postaven z kamene a kryje ho šindelová střecha. V přízemí mají Šerpové ustájený dobytek a uskladněné dříví a brambory. Skoro celé první patro zaujímá rozlehlý obývací pokoj. Blízko vchodu vedoucího ze stáje stojí ohniště, za ním police plné lesklých hrnců a hrnečků a postel nejstaršího páru v rodině. V přední zdi je několik oken, podél stojí dlouhá nízká lavice a nízké stoly, u zadní a postranních zdí police a skříně na zásoby. Může nás překvapit velké množství nádobí na policích. Dříve totiž sloužilo jako ukazatel majetnosti rodiny, protože každý, kdo vstoupí do šerpského obýváku, je má na očích.

Dnes si díky dostatku peněz mohou dovolit posílat své děti na studie a tradiční pracovní místa Šerpů včetně nosičského řemesla se uvolnila pro jiné nepálské kmeny, především Tamangy a Raje. Tak vznikla skupina šerpů s malým „š“, všeobecně označující nosiče a další pomocníky větších i menších expedic.

Vzácné dřevo

Čho Oju, Čholace, Everest, Lhoce, Amadablam, Thamaserku a další známé himálajské vrcholy nepřestávají shlížet do hlubokého údolí Dudhkósí, na jeho svahy porostlé pěnišníkovými lesy, jejichž červenými, růžovými, bílými i žlutými květy se příkré svahy plné kamzíků rozzáří každé jaro. Aby byla nádherná vysokohorská příroda uchráněna před devastací, byl v roce 1976 vyhlášen národní park

Šerpská kuchyně je zároveň obývací pokoj i ložnice. Množství plechového nádobí ukazuje, jak je rodina zámožná.

Sagarmáthá; chráněné území rozkládající se na ploše přes 1100 km2 bylo díky své jedinečnosti zapsáno do Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Navazuje na rezervaci Čhomolungma v Tibetu. Přes 95 procent území leží v nadmořské výšce větší než 4000 metrů. Palčivým problémem je nedostatek lesů. Zalesněna jsou pouze 2 procenta rozlohy a nejvíce ubývá subalpinských porostů konifer, které díky drsnému vysokohorskému klimatu narůstají o pouhého půl centimetru za rok. Proto je jejich ochrana velmi přísná. Jako palivo smějí být využívány pouze uschlé stromy a dřevo na stavbu je nutné donášet z oblastí mimo národní park.

Jedinou plodinou, které se daří v tak značných nadmořských výškách, jsou brambory. Ty také tvoří základ šerpského jídelníčku.

Nejobvyklejším pokrmem je šjakpa, hustá, lehce pálivá bramborová polévka často vylepšená zeleninou. Ochutnat můžeme i bramborové placky zvané rigi kur, chuťově připomínající naše bramboráky. Specialitou je sjen, ve vodě uvařené těsto z tmavé mouky se špenátovou omáčkou.

Dlouhé čekání na den D

I když se dnes způsob života Šerpů rapidně změnil, tradiční zvyky zůstávají zachovány. Týká se to především šerpských manželství, která obvykle probíhají ve čtyřech fázích. První z nich, sodene, tedy výběr partnera. Příbuzní chlapcových rodičů přicházejí k rodičům dívky a nesou jim dárkovou láhev rýžového piva čhangu. Přijetí tohoto daru znamená akceptování vztahu. Výsledkem je, že chlapec, pokud už má na to věk, má právo jít a spát s dívkou v domě jejích rodičů. Tento stav může trvat několik let, dokud se páru nenarodí dítě. Pokud mezitím vznikly nějaké potíže, mohou se rozejít.

Ve chvíli, kdy jsou všichni jak v dívčině, tak v chlapcově rodině spokojeni, že manželství funguje dobře a úspěšně, nastává obřad demdzang. Při něm průvod asi 50 mužů a žen oblečených ve slavnostních šatech obchází domy nevěsty i jejích příbuzných. Takto stráví dva či tři dny oslavami, zpěvem a tancem, než se vrátí zpátky do svých domovů. Chlapec a dívka se demdzangu, který formálně stvrzuje vyjednání manželství, neúčastní.

Pak může uplynout několik měsíců, nebo dokonce let, než mají chlapcovi rodiče pocit, že by měli v blízké budoucnosti vzít dívku domů. Tehdy začíná třetí fáze thedzang, jednání o zendi, datu svatby. Při ní svatebčané stráví den a noc v oslavách s tanci a nakonec odcházejí i s nevěstou do ženichova domu. Nevěsta dostává věno nejen od rodičů, ale také od příbuzných a přátel. Obvykle ho tvoří přikrývky, vlněné koberce, rohože z jačí vlny a někdy i dobytek.

Po svatbě začíná poslední fáze, pedzang, kdy manželé žijí v rodině muže. Ten, jakmile si přivede ženu domů, je oslovován rodinou jako „otec“. Musí mít alespoň jedno dítě, což značně zvyšuje jeho společenské postavení. Proto si také každý Šerpa přeje mít prvorozeného syna, který je důkazem jeho „mužnosti“.

Dny všední i sváteční

Během roku slaví Šerpové množství veselých a barvitých svátků, během nichž se oddávají především společnému veselí, tancování, hodování a pití. Protikladem je období njungne, kdy obyvatelé Khumbu abstinují, netancují, a dokonce drží půst. Trvá od tří dnů až po dva týdny. Účastníci v gompách přednášejí posvátné texty spolu s lamy nebo pouze opakují posvátnou mantru „om mani padme hum“, aby učinili pokání za všechny hříchy spáchané během předchozího roku.

Nejrozšířenějšími svátky jsou Losar a Dumdze. Prvně jmenovaný je oslavou nového roku. Podle tibetského kalendáře začíná nový rok někdy koncem února, v prvním dnu lunárního měsíce phagun.

I tento svátek slaví Šerpové jídlem, pitím, zpíváním a tancováním.

Velice živým svátkem je Dumdze, slavený sedm dní v průběhu července, kdy se všichni vesničané vracejí do své vesnice. Tou dobou končí zemědělské práce, cesty do Tibetu byly také vykonány a lidé se připravují vzít svůj dobytek na horské pastviny ve velmi velkých výškách. Dumdze přináší prosperitu, dobré zdraví a všeobecný blahobyt nejen pro celou vesnici, ale i pro celý kmen.

Stal se vhodnou příležitostí pro setkání celé vesnice při společném veselí a oslavách, které probíhají ve vesnické gompě. V ní lamové provádějí obřady púdža spojené s uctíváním božstev a zaříkáváním zlých duchů. Po jejich skončení vesničané hodují a pijí. Mladí lidé se baví zpěvem a tancem, zatímco starší si vyprávějí veselé historky a vtipy.

Nejdůležitějším svátkem je ale mani rimdu. Slaví se v červnu v klášteře Thame a v listopadu v klášteře Tengphočhe, v nichž po několik dní probíhají čhamové tance mnichů v barvitých kostýmech a maskách, kterým přihlížejí tisíce obyvatel z celé oblasti Khumbu i davy turistů. Podobně jako při každé náboženské příležitosti je i při mani rimdu uctíváno místní božstvo Khumbi Jul Lha, zosobněné postavou s bílou tváří jedoucí na bílém koni.

Symbolizuje ho stejnojmenná hora, která se tyčí nad Namčhe Bazárem do výšky 5761 m. Každého, kdo s dobrými úmysly přichází do údolí Khumbu po stezce vinoucí se příkrými svahy nad divočícím tokem Mléčné řeky, již z dálky zdraví svými ladnými tvary.


TREKKING V NEPÁLU

Turismus je pro Nepál nejdůležitějším průmyslovým odvětvím a také největším zdrojem příjmů do státní pokladny.

Největší počet návštěvníků Nepálu směřuje na treky do Himálaje poznat krásu velehorské přírody i drsný život obyvatel hor Kdy se vydat na cestu: nejstálejší počasí umožňující daleké výhledy nabízejí dvě trekové sezóny – podzimní (od poloviny září do poloviny listopadu) a jarní (od konce března do poloviny května).

TREKOVÉ TRASY: mají různou obtížnost, délku, možnosti stravování a ubytování a jsou nutná i různá povolení. Treky lze absolvovat v malých i velkých skupinách, lze si vše nést na zádech i využít nosiče (jejich cena se pohybuje od 15 USD za den).

Z hlediska nutnosti nesení nákladu jsou nejsnazší treky do oblasti Khumbu (např. do základního tábora pod Everest) či kolem Annapúren, kde podél trasy vyrostlo značné množství restaurací a ubytoven, takže není potřeba brát s sebou stan ani jídlo. Nevýhodou je velké množství turistů, a tím i vyšší ceny. Do této skupiny lze zařadit i trek do Langtangu, který je nejméně náročný po fyzické stránce. Pro tyto treky není nutné žádné speciální povolení.

Největší zážitek přinášejí treky do tzv. zakázaných oblastí (např. Dolpo, Mustang, okolo Manáslu či do oblasti Káčaňdžungy). Do nich je dovolen vstup jen na zvláštní povolení (od 75 USD na týden po 600 USD na 10 dnů), a to pouze tzv. organizovaným trekům s doprovodem průvodce, nosičů a kuchaře, neboť ubytovací a stravovací možnosti jsou zde velmi omezené.

Na všechny treky je vhodné si brát průvodce (v ceně zhruba od 20 USD za den), jelikož značení cest téměř neexistuje a možnosti domluvy s místními obyvateli jsou sporadické. Většina treků vede územím národních parků či rezervací; vstupné do nich činí 2000 NRP (zhruba 600 Kč). Při volbě oblečení a dalšího vybavení je nutné počítat s tím, že většina trekových tras přechází sedla ve výškách přes 5000 metrů, kde přetrvává celoročně sníh a teploty klesají hluboko pod bod mrazu. Kvalitní a nepříliš drahé vybavení lze zakoupit i v Thamelu, turistické čtvrti metropole Káthmándú, kde lze sehnat i podrobné mapy trekových tras. Absolvování vysokohorských treků je podmíněno dobrým zdravotním stavem a fyzickou kondicí. Nelze podcenit ani riziko nemoci z nadmořské výšky.

Na veškeré zorganizování treků je specializováno množství cestovních kanceláří v Káthmándú, které mají různou úroveň služeb. Lze doporučit trekovou agenturu Buddha Eye Treks (www.buddhaeyetreks.com), jejíž zaměstnanci se vzdávají části své mzdy ve prospěch humanitárních projektů na pomoc chudým nepálským dětem. Treky přesně podle přání klientů i do méně známých oblastí může zprostředkovat i sdružení Namasté Nepál, podrobnosti na cestovani@namastenepal.cz.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články