Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

U Moravských bratří

124-3.jpg
K jídlu se sesedne celá rodina na zem kolem staženého tuleně. Každý z dospělých má svůj nůž a uřízne si úzký pruh masa. Zakousne se do něho a nožem si odřízne sousto těsně u úst. Snad příroda sama se postarala o to, aby si Eskymáci neuřízli špičku nosu, když sousta uřezávali směrem zezdola nahoru, a dala jim do vínku malé, tupé nosy. Dětem i nemluvňatům strčí matky kousky masa do pusy, aby je žvýkaly nebo cucaly. Za každým soustem masa následuje kousek tuku.

Takto hodovali labradorští Eskymáci ještě v druhém desetiletí 20. století. Tehdy mezi nimi šest let pobýval český zaměstnanec misijní společnosti Moravských bratří Jiří Jaeger, který své zážitky a zkušenosti vtělil do zajímavého cestopisu. Sedm let po jeho návratu domů se na tatáž místa vydal lékař a antropolog Vojtěch Suk, jeho zkušenosti a postřehy však byly vzhledem k profesi poněkud odlišné.

MUDr. Vojtěch Suk v ordinaci.

Oba Češi se na Labrador dostali prostřednictvím evangelické církve Moravských bratří. Tuto církev založili tajní nekatolíci ze severní Moravy, často Němci, kteří v roce 1722 odešli z vlasti a usadili se v Sasku na panství luterána a pietisty, hraběte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa. Zde založili obec Herrnhut (Ochranov) a novou církev – obnovenou Jednotu bratrskou. Moravští bratři (Moravian Brethern), jak se jim říkalo v anglosaském světě, brzy pochopili misijní činnost jako své hlavní poslání a jejich misionáři začali pronikat do všech koutů tehdy známého světa, tedy i do britských kolonií v Severní Americe.

Na Labradoru poprvé přistál v roce 1748 bratr Johannes Christian Erhardt, avšak Eskymáci jej zabili. Teprve v roce 1771 se Moravským bratřím podařilo na pustém severovýchodním pobřeží řídce osídleném Eskymáky vybudovat misijní stanici Nain. Následovaly další, z nichž některé se dočkaly dnešních dnů, jiné zanikly: Hoppedale (1782), Okak (1778), George River (1811), Hebron (1828), Ramah (1871–1908), Zoar (1864– 1882) a nejsevernější Port Burwell (1905).

Jiří Jaeger se dostal na Labrador vlastně náhodou. Po absolvování gymnázia v roce 1912 a kurzu na obchodní škole sháněl práci, ale v Rakousko-Uhersku žádnou najít nemohl. V Turnově se seznámil s pastorem, jenž mu zařídil místo u nově založené anglické obchodní společnosti, která spolupracovala s misijními stanicemi Moravských bratří na kanadském Labradoru. Jaeger se jel do Ochranova představit delegátovi společnosti, a byl přijat za velmi výhodných podmínek. V Londýně mu c. a k. konzulární úředník odmítl do pasu, platného pro evropské země, dát doložku i pro Kanadu a USA. Prý se chce vyhnout vojenské službě. Jaeger tedy odcestoval „načerno“. Když se po letech vrátil, Rakousko-Uhersko už stejně nebylo.

Obyvatelé Okaku, kteří přežili epidemii španělské chřipky. Nahoře Jiří Jaeger.

Šest let mezi Eskymáky

Loď Harmony, která patřila misijní společnosti, už toho hodně pamatovala. Nebyl to žádný moderní parník, ale trojstěžník, vybavený pomocným parním strojem o 60 koňských silách, který posádka používala za bezvětří či nepříznivého větru. Na Labrador se z Londýna plavila každoročně už od roku 1902. Pro českého suchozemce byla plavba přes Atlantik zcela nevšedním úvodem jeho profesionální kariéry. Zažil mořskou nemoc, bouři, uvěznění lodi v ledu, jednotvárnou stravu, prostě vše, co tehdy patřilo k takové plavbě, která trvala skoro měsíc.

Dne 20. července 1914 Jiří Jaeger v nejjižnější misijní stanici Makkovik poprvé vkročil na labradorskou půdu. Loď však pokračovala dál, jejím úkolem bylo zásobovat všechny stanice na 900 kilometrů dlouhém severovýchodním pobřeží Labradoru, rozervaném nesčetnými fjordy a lemovaném stovkami ostrovů a ostrůvků. Jaegrovým cílem byla stanice Okak vybudovaná na stejnojmenném velkém ostrově. Začátky byly těžké. Český zaměstnanec se musel naučit anglicky a postupně i základům eskymáckého jazyka. Jeho mateřština a němčina, kterou také ovládal, mu tady moc platné nebyly.

Okak sestával z kostela a s ním spojené jednopatrové dřevěné budovy a nemocnice. Obchodní sklad a prodejna, kde pracoval, se nacházely ve třech budovách postavených na svahu. A pak tu ještě stály chýše domorodců. „Během prvního učednického roku v Okaku jsem se musel přiučit i různým údržbářským pracím,“ vzpomínal později. „Neměli jsme zde na pobřeží žádné řemeslníky. Všechny tyto práce jsme si museli obstarat sami.“ Na počátku srpna 1914 přišla i do Okaku zpráva, že v Evropě vypukla válka. Spojení se světem bylo ohroženo, ale mladý český zaměstnanec obchodní společnosti se v té době teprve otrkával.

Trojstěžník Harmony uvězněný v ledu i mysu Ailik.

Seznamoval se s životem Eskymáků, zvykal si na krutou zimu, učil se ovládat psí spřežení, lovit ryby, tuleně, zúčastnil se s Eskymáky výprav do okolí a také plavby s newfoundlanskými rybáři za táhnoucími treskami. Svého rakousko-uherského občanství se však zbavit nemohl, pro Brity byl vlastně nepřítel. Musel před guvernérem provincie v hlavním městě St. John‘s pod přísahou prohlásit, že bude loajální, že nepodnikne nic proti králi a Velké Británii. Oddechl si, nečekal ho tedy žádný internační tábor. Propustili ho, ale po dobu války nesměl Labrador opustit.

V létě 1915 se dozvěděl, že jej společnost překládá do nejsevernější misijní stanice Port Burwell. „Změnu jsem uvítal,“ vzpomínal v cestopise, „ačkoli samostatné vedení stanice pro mne, mladíka dvacetiletého, nebylo maličkostí.“ Okak se nacházel v pásmu, kde ještě rostly stromy. Na ostrově sice už ne, neboť je Eskymáci před lety vykáceli, ale na nedaleké pevnině ano. Severní cíp Labradoru však byl zcela pustý. Jen holé skály a moře a Eskymáci ještě méně dotčení civilizací. Jejich příbytky vůbec nepřipomínaly obydlí v jiných stanicích, vypadaly jen jako hromady kamení a hlíny.

Port Burwell byl menší osada než Okak, v obchodě tu bylo méně práce, a proto se Jiří Jaeger mohl účastnit různých loveckých výprav, ale i dobrodružné, mnoho stovek kilometrů dlouhé cesty s poštovními saněmi z Port Burwellu do Okaku a zpět, kdy mnohokrát přenocoval ve sněhovém iglú. Spolu s ostatními bojoval s hladovými ledními medvědy. Kožešinu svého prvního medvěda si přivezl do vlasti. Po třech letech se znovu vrátil do Okaku, čekala jej však katastrofa.

Stejně jako v Evropě i na Labradoru vypukla v roce 1918 epidemie španělské chřipky, která připravila o život téměř všechny obyvatele misijní stanice a okolí. Ostatní osady na tom byly o něco lépe. Jiřího Jaegera, který jako zázrakem přežil, čekala krutá práce – kopání masových hrobů ve zmrzlé půdě a boj se zdivočelými tažnými psy, kteří trhali zmrzlé mrtvoly. Domů se vrátil, opět s lodí Harmony, až na podzim 1919.

Jiří Jaeger s úlovkem polárních lišek v pozadí.

Lékařem na Labradoru

Zcela jiné důvody přivedly do stejných míst v roce 1926 lékaře a fyzického antropologa Vojtěcha Suka (1879–1967). Na rozdíl od Jaegra už to byl ostřílený cestovatel, který před první světovou válkou prováděl výzkumy v britských koloniích v Africe. Po válce jako profesor brněnské univerzity pokračoval v antropologických výzkumech na základě analýzy krevního séra.

Potřeboval i sérum Eskymáků. Znal již z předchozích cest po Africe misijní společnosti, a proto se setkal v Londýně s biskupem moravské církve Arthurem Wardem, který mu nabídl, že mu misijní společnost Moravských bratří cestu na Labrador umožní s podmínkou, že zde bude bezplatně poskytovat lékařkou péči místním obyvatelům: Eskymákům, bílým a smíšeným osadníkům i vnitrozemským indiánům Naskopí, pokud se dostanou na pobřeží.

Na Labrador jej a jeho manželku z Londýna dopravil stejně jako Jaegra starý dobrý trojstěžník Harmony, který plul jako vždy podél labradorského pobřeží od jihu na sever. Teprve v druhé nejsevernější misijní stanici s biblickým názvem Hebron Suk „zakotvil“ na delší dobu. V misijní budově si zřídil ordinaci, ale již předtím poskytoval péči domorodcům přímo na lodi.

Práce lékaře tu byla nesnadná a zcela se vymykala evropským zkušenostem: „Člověk tu musil pevně stát jen na vlastních nohou, neboť nikde nebylo opory, nebylo nemocnice, kam poslat pacienta s těžkou chorobou anebo beznadějný případ. A mimo to mohl jsem začasté vidět pacienta jen jednou a pak třebas až za osm deset neděl anebo vůbec ne…“ Suk strávil na labradorském pobřeží jen několik měsíců.

Jeho vzdělání, pozorovací talent i lékařská praxe mu však i za krátkou dobu umožnily proniknout pod povrch věcí, v některých otázkách jdou jeho postřehy dokonce do větší hloubky než Jaegrovy. Poukazuje na omezené výsledky misionářské práce, kdy léta pokřtění Eskymáci na otázku, jakého jsou náboženského vyznání, nesmyslně odpovídají: „I am a Moravian.“ (Jsem Moravan.) Kritizoval hrabivost evropských obchodníků, kteří prodávají Eskymákům bezcenný brak. Uvádí příklad mladé domorodé ženy, kterou ošetřoval, jež se mu jako vzácností pochlubila „krásnou“ šněrovačkou (v roce 1926!), kterou, jak odhadl Suk, by bylo možné u vetešníka pořídit za pět poválečných korun.

Dívka za ni dala obchodníkovi prvotřídní kožešinu polární lišky, která by u pražského kožešníka stála nejméně pět tisíc. Suk se dostal i do míst, kde působil Jiří Jaeger, především do Okaku, kde byla i po sedmi letech dosud patrná zkáza způsobená chřipkovou epidemií. Zpustlá misijní osada mu připomínala vojenský hřbitov s řadami bílých křížů. Vojtěch Suk na Labradoru získal krevní sérum Eskymáků a podle vlastního svědectví vykonal 428 lékařských zákroků a návštěv. Ještě na sklonku roku 1926 se vrátil do Evropy, opět na Harmony.

Svědkové mizejícího světa

Jiří Jaeger a Vojtěch Suk navštívili Labrador v časech, kdy tato oblast Kanady měla ještě k civilizaci daleko. Poznali dnes již neexistující svět, který zachycují jejich publikované vzpomínky i černobílé fotografie, jež dokumentují život Eskymáků i bílých rybářů a lovců, jaký měl už zakrátko zmizet. Dnes se Eskymákům říká Inuité. Mají dokonalou lékařskou péči, bydlí v domech s ústředním topením, jezdí na sněžných skútrech, létají ve vrtulnících. Ale jsou z nich také často nezaměstnaní či alkoholici žijící z podpor. Starý životní způsob opustili a novému se nenaučili. Zkušenosti a vzpomínky Jiří Jaegra a Vojtěcha Suka nám zpřítomňují svět, kdy ještě všechno bylo jinak.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články