Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Turismus třetího tisíciletí

7.jpg
Autor článku: František Štaud, Pondělí, 15. března 2010
Autor fotografií: František Štaud
Tato země prodělala za poslední roky značný vývoj. Od zaostalé krajiny, která byla rájem tak nanejvýš pro pytláky, se posunula na pozici státu, který pečuje o své přírodní bohatství a v tomto duchu vychovává i děti a mládež.

Při pohledu na mapu Afriky vypadá Zambie jako motýl mávající křídly kousek nad obratníkem Kozoroha. Dodnes je považována za zemi divokou a nerozvinutou, trochu jako slepé rameno sousedního Konga. Od dvoutýdenního putování po této jihoafrické zemi tudíž očekávám všechno, jenom ne luxus, pohodlí a nezkorumpované profesionály. Ale není to zdaleka poprvé, co se mé předsudky vůči černému kontinentu ukazují jako zcela mylné.

Přestože je Zambie s dvěma desítkami národních parků ideální destinací pro ta nejkrásnější safari, na turistické mapě Afriky se začíná pomalu objevovat teprve v posledních letech. Není to tak dlouho, co byla tato země jakýmsi chudým příbuzným sousedního Zimbabwe. Ještě koncem devadesátých let minulého století jezdily do Zimbabwe asi tři miliony turistů ročně, zatímco Zambii téměř ignorovali. Pokud sem vůbec přijeli, zpravidla se zastavili hned na jižní hranici u světoznámých Viktoriiných vodopádů a odtud směřovali k jižním sousedům, do Namibie, Botswany či Zimbabwe.

Po politických a ekonomických nepokojích v Zimbabwe se však misky vah přehouply na severní břeh řeky Zambezi – turisté začali objevovat Zambii a její přírodní bohatství. Jakožto opozdilec v africkém turistickém průmyslu se Zambie poučila z chyb svých sousedů a rozhodla se nabízet ekologicky a kulturně přijatelnou a hlavně udržitelnou formu turismu, kdy jsou návštěvníci podněcováni k tomu, aby se dostávali do kontaktu s lokálními komunitami a dozvídali se podrobnosti o jejich kultuře, historii a tradici. Členové těchto komunit jsou na druhou stranu aktivně zapojováni do turistického průmyslu – jako průvodci, stopaři, kuchaři, ale i jako manažeři. Zambie tak naštěstí na příliv turistů nezareagovala mohutnou výstavbou komunikací, hotelů a letišť, ale prozřetelně budováním luxusních kempů v těžko dostupných končinách.

Zaostalá a v odlehlejších částech země zcela chybějící infrastruktura sice do značné míry komplikuje dopravu klientů, materiálu a proviantu, ale zároveň dodává na jisté syrové atraktivnosti luxusním kempům. Ty jsou situovány převážně kolem vodních systémů řek Zambezi, Kafue a Luangwa; některé jsou dostupné mnohadenní cestou autem po prašných cestách z Lusaky, jiné pouze letadlem či helikoptérou.

Většina kempů je navíc přístupná a obyvatelná pouze v období sucha, tedy přibližně mezi květnem a říjnem. V období dešťů se mnohé lokality mění v neprostupná bahniska a močály, zcela izolované od okolního světa. Zážitek ze safari v typických destinacích, jako je Keňa, Jižní Afrika či Tanzanie, zpravidla spočívá v minibusech nacpaných asijskými turisty v plné fotozbroji, s objektivy namířenými na jednoho nezúčastněného lva. Zákaz opouštět automobil či pohybovat se po parcích po setmění je striktně dodržovaným pravidlem.

Pěšky mezi lvy a slony

Turisté si samozřejmě začínají uvědomovat omezení takovýchto prožitků, a hledají více muziky, třeba i za více peněz. A Zambie jim nenabízí jenom malý cimbál, nýbrž plnohodnotnou filharmonii nevšedních zážitků a vzpomínek. Kromě toho, že noční safari tu jsou součástí běžného menu všech kempů a ubytoven, začal v Zambii vzkvétat nový přístup k poznávání divoké přírody – tzv. walking safari. Tedy pěší, i několikadenní výpravy do buše, samozřejmě pod dohledem ostřílených průvodců. Zatímco v řadě afrických zemí jsou pěší safari zakázána, v Zambii je tento způsob poznávání přírody stále na vzestupu.

Zambijská walking safari jsou považována za nejkvalitnější, a zároveň nejbezpečnější. Je tomu tak hlavně proto, že podléhají přísným nařízením a pravidlům – skupinu turistů o nanejvýš sedmi lidech doprovázejí nejen zkušený místní průvodce a stopař, ale i vládní ozbrojenec. Nutno však přiznat, že přes veškerou snahu a bezpečnostní opatření čas od času dojde k nečekané události končící smrtí, jako třeba před několika lety, kdy tříčlennou skupinu ve složení fotograf, průvodce a ozbrojený doprovod napadl slon a průvodce ušlapal.

Děs i krása pěších safari spočívá v možnosti pohybovat se ve stejném prostředí jako dravé šelmy či těžkotonážní tlustokožci, v nutnosti zapojit všech pět nebo raději hned všech šest smyslů a konečně v příležitosti podívat se zvěři z očí do očí – ne si jenom z relativního bezpečí džípu odškrtávat „velkou pětku“ (pět nejnebezpečnějších zvířat Afriky: slon, lev, levhart, nosorožec a buvol). Ti, kteří měli příležitost projít se pěšky uprostřed africké divočiny v bezprostřední blízkosti nezkrotné zvěře, vzpomínají na klasické safari v automobilu jako na dětskou hru.

Byl to britský ochránce přírody Norman Carr, který v Zambii přišel s nápadem pěších safari. Carr znamenal pro zambijskou přírodu něco jako manželé Adamsonovi pro Keňu. V polovině minulého století přesvědčil náčelníka Nsefu, aby část své země přeměnil na přírodní rezervaci a otevřel ji veřejnosti – ku prospěchu divoké zvěře i místních obyvatel. Po dalším půlstoletí se tato filozofie stala pilířem budování dalších rezervací a kempů, a to nejen v Zambii. Pro svůj záměr si Carr získal obrovskou podporu politických špiček i veřejnosti. Jenom pro ilustraci: jeho pohřbu se v dubnu 1997 zúčastnilo na osm tisíc lidí včetně tehdejšího zambijského prezidenta Kaundy.

Boj proti pytlákům

Zambie není zemí velké pětky. Nosorožce tu spatříte pouze vyřezané ze dřeva ve stánku prodavače suvenýrů. Do sedmdesátých let minulého století byla ovšem považována za zemi s největší populací a variabilitou divoké zvěře v Africe. Nekontrolovatelné pytláctví stavy zvěře bohužel drasticky zredukovalo a některé druhy vymizely úplně. Ačkoli zambijská vláda proti pytlákům nekompromisně vytáhla do boje, nelegální lov zvěře pokračuje dodnes. Ať už je to pro tzv.

bushmeat, tedy zvěřinu, nebo pro slonovinu jako složku tradiční čínské medicíny. Již zmínění nosorožci byli pytláky zcela vyhubeni, ačkoli jich tu žilo několik tisíc kusů. Ani Save the Rhino Trust, nezisková organizace založená právě Normanem Carrem, nedokázala zabránit naprostému vymýcení populace těchto nádherných tvorů, jejichž rozemleté rohy jsou na Dálném východě nesmyslně považovány za účinné afrodiziakum. Až v roce 2003 bylo do Zambie znovu přivezeno pět nosorožců z Jihoafrické republiky za podpory frankfurtské zoo. Na celý projekt dohlíží Hugo van der Westhuizen a malá armáda ozbrojenců, vysílající dennodenní patroly na ochranu proti pytlákům. Snad bude mít jejich počínání více štěstí než Norman Carr.

Výchova k odpovědnosti

V národních parcích Zambie dnes působí řada společností a organizací, které dostaly od vlády požehnání provozovat přímo zde turistické kempy. Tyto koncese jsou však velmi prozíravě podmíněny tím, že personál kempu bude z velké části tvořen lidmi z lokálních komunit, část výtěžku bude věnována na místní rozvoj a po vyškolení schopných manažerů z místních obyvatel bude správa kempu předána do jejich rukou. Tyto společnosti tak hrají velkou roli nejen v aktuální pomoci stále chudé zemi, ale pro rozvoj Zambie představu i velký potenciál do budoucnosti – podle biblické parafráze dávají hladovému rybu na ukojení hladu, ale zároveň jej učí rybařit.

Například projekt Děti v divočině, Children in the Wilderness, každoročně realizovaný společností Wilderness Trust, má geniální, přesto velmi jednoduchou filozofii: my naučíme děti milovat přírodu, dokud jsou malé, a ony ji samy, až vyrostou, automaticky budou chránit. Každý rok na jeden nebo dva týdny vyklidí Wilderness Trust celý kemp a místo platících klientů do něj pozvou černošské sirotky, děti ulice nebo malé vesničany z chudých rodin.

Zdarma jim tak nabídnou to, za co ostatní platí tisíce dolarů. Kromě toho je pro děti připravena speciální náplň pro „zažehnutí“ zájmu o přírodní bohatství, ale i edukační program věnovaný například problematice choroby AIDS. Už zde vznikají kontakty, přátelství, láska ke zvířatům a mnohé z těchto dětí nastoupí později ke společnosti „do učení“, aby se z nich stali prvotřídní průvodci a stopaři.

Luxus bosých nohou

Zambie se nikdy nesnažila prezentovat jako země levných safari – přídomek „safari vašeho života“ je však více než oprávněný. Turisté tu platí za přepychové ubytování a dokonalý servis v překrásných lokalitách, za soukromé lety i za transport jídla a nápojů do vzdálených končin. Odměnou je jim luxus „bosých nohou“, kdy sdílejí národní park velikosti Středočeského kraje s dalšími deseti hosty a třemi desítkami personálu, který vám je dnem i nocí k dispozici; to vše navíc zcela mimo dosah mobilních operátorů a internetových providerů.

A hřejivý pocit z „dobře utracených“ peněz nabízí rovněž fakt, že velká část jejich dolarů skončí jako podpora pro místní komunitu, na opravu školy, nemocnice nebo cesty. Pokud jsem si kdy sestavoval seznam deseti věcí, které bych chtěl během svého života vidět a zažít, po dvou týdnech putování po Zambii bych většinu z nich mohl rovnou odškrtnout.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články