Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tunelem za vínem

114-115.jpg
Autor článku: Český rozhlas · Martin Dorazín, Úterý, 7. května 2013
Autor fotografií: Profimedia.cz
S blížící se prázdninovou sezonou vám s předstihem přinášíme tip na dvě místa, která si v Dalmácii nesmíte nechat ujít. Ve vinných sklepech tu už zraje Dingač, a když vám náhodou neudělá dobře, určitě vás uzdraví oslí mléko.

Málokterá vinice v Evropě se může pochlubit vlastním tunelem. Najdete ji v jižním Chorvatsku. Zdejší červené víno Dingač patří k nejzajímavějším v jihovýchodní Evropě a žádané je také za oceánem. Produkce rodinného vinařství Skaramuča je geograficky omezená, a tudíž drahá, řekněme rovnou: exkluzivní. Vína značky Dingač se vyrábějí z vinné révy, které se nejvíc daří v jižním cípu poloostrova Pelješac. Ten bývá díky svému tvaru a klimatickým podmínkám srovnáván s Kalifornií.

Prohlídku vinic je dobré domluvit přímo s majitelem vinařství Igorem Skaramučou. Vezme vás džípem do čtyřsetmetrového tunelu Dingač, který si místní vinaři v roce 1976 prorazili z vesnice Potomje směrem k moři. Dřív museli s osly a mezky, nářadím, koši na víno nebo na olivy klopotně zdolávat příkré a skalnaté svahy. Teď je cesta mnohem pohodlnější. Oblast Dingače se táhne pouhých deset kilometrů – od vesnice Potočine k zálivu v Trsteniku. Zabírá zhruba osmdesát hektarů obdělané půdy, část je majetkem zdejšího družstva vinařů a dvacet hektarů patří Skaramučovým. Všechny zdejší vinice jsou příkladem kultivovaného soužití člověka s přírodou, ale viniční tratě rodiny Skaramučových vypadají přesně jako na obálce luxusního časopisu pro milovníky vín.

Cesta proti proudu

S pěstováním révy začal otec Igora Skaramuči poměrně nedávno – v roce 1993, kdy zasadil prvních patnáct tisíc keřů. Syn vystudoval agronomii v Záhřebu, ale velkoměstský ruch mu nesvědčil. V době, kdy mladí Chorvaté nezadržitelně míří do měst a venkov stárne, se rozhodl jít proti proudu a vrátil se domů. Na rozdíl od jiných vinařů se nebojí ani letošního vstupu Chorvatska do Evropské unie, i když to bude znamenat kvóty na výrobu vína: „Doufám, že to do našeho oboru vnese pořádek. Nejdůležitější je, že máme vlastní výrobu, půdu a suroviny. Dřív se pod značkou Dingač prodávalo víno vypěstované i v jiných oblastech, a to nám hodně uškodilo.“ Mladík využil vysokoškolských znalostí enologie a začal podnik rozšiřovat a modernizovat. Dnes už obhospodařuje 150 tisíc keřů a kromě rodiny zaměstnává deset lidí, kteří se o vinici starají bez jakékoli mechanizace.

„Ročně vyrobíme padesát tisíc láhví Dingače, deset tisíc láhví barikového vína, které zraje ve starých dubových sudech, a 40 tisíc láhví vína Plavac. Prodáváme je hlavně v Chorvatsku, Spojených státech a Německu. Třicet procent vína jde na vývoz,“ vypočítává Igor Skaramuča. Pro evropské a zámořské obchodní partnery postavil ve vinících haciendu, malou marínu a pro ty nejnáročnější dokonce i heliport. Pro lepší estetický dojem založil olivový háj. Jak říká, můžete sice vyrobit to nejlepší víno na světě, ale bez dobrého marketingu je dnes neprodáte.

Pan Skaramuča dnes na vinicích obhospodařuje 150 tisíc keřů.

Ve starobylé konobě

Nejlepší reklamou je spokojený zákazník, tuto prostou, ale ne vždy samozřejmou zásadu razí Josip Antunović z vesnice Kuna, vzdálené od vinice Dingač jen pár minut autem. Vesnička leží v malebném údolí asi tři kilometry od hlavní silnice, která vede napříč poloostrovem Pelješac. Nejsou tu žádné hotely, penziony ani luxusní restaurace, jen Dalmácie, která už jinde patří spíš minulosti. Převálcoval ji turistický průmysl. Ten sice obyvatele přímoří živí, ale zároveň také ničí původní způsob života.

Ve sklepní konobě pana Antunoviće to omamně voní sušeným masem z kýt zavěšených pod stropem. Konoba je upravena jako malá domácí restaurace, v níž „gazda“ nebo jeho manželka osobně zdraví každého hosta. „Můj rod tady žije už mnoho generací,“ vysvětluje Josip na uvítanou. Ctí proto tradice a zvyky, které jsou nejen působivé, ale hlavně praktické. Konobu postavil z místních materiálů – kamene a dřeva, žádné obkládačky ani plastové náhražky.

Konoba pana Antunoviće je oblíbenou zastávkou cykloturistů, kteří se i s koly vylodí na severním břehu poloostrova, po serpentinách vyšlapou do hor a pak sjíždějí k moři na jižní straně, kde už je čeká jejich „koráb“. Kromě pršutu, oliv, kozího a ovčího sýra a vína vlastní výroby jim Josip Antunović ukáže i svou největší chloubu – stádo oslů. Ti totiž patří k původním obyvatelům poloostrova. Ještě před dvaceti lety jste jich na dalmatských cestách a stezkách mohli potkat desítky. Dnes je však už jen tak nespatříte, protože tato pracovitá zvířata vytlačily traktory a auta. Musíte za nimi do Kuny.

Neprozkoumaný osel

Hned vedle františkánského kláštera se v oboře pase stádo asi padesáti oslů. Jejich vůdce se jmenuje Šime a má pod sebou dvacet oslic. Všechny jsou březí a oslíky v lůně nosí dvanáct měsíců. Oslí mléko je kvalitní a používá se jako lék pro děti i dospělé s onemocněním dýchacích cest. Oslice je schopna nadojit nejvýš půl litru mléka za den, takže jde o velice drahý lék. Litr stojí kolem 200 kun, ale ve městech se prodává i za 400 nebo 500 kun (1300–1650 korun). Tohoto mléka se však nesmí vypít příliš mnoho, protože obsahuje velké množství tuku a je sladké.

„Osel je zajímavé a málo probádané zvíře. Jeho mléko je nejpodobnější lidskému, proto se používá jako náhrada, když matka ztratí mléko,“ vysvětluje Josip Antunović. Osli podle jeho letité zkušenosti nejsou hloupí ani tvrdohlaví. Jsou to naopak velice klidná a družná zvířata, která mají ráda lidi. Nejsou vůbec nebezpeční, nekoušou ani nekopou. Ocitne-li se člověk na oslí farmě, nemůže se nezeptat, proč mají tito krásní, čistotní a zvídaví lichokopytníci tak pošramocenou pověst. „Dřív se osli používali jako pracovní zvířata. Jejich majitelé je špatně krmili a navíc je týrali. Tak se osli stali tvrdohlavými, vzpírali se dřině, hladu a bití,“ říká chovatel.

„Ve skutečnosti jsou velmi moudří a klidní. Jsou to tradiční dalmatská zvířata. Chovám je hlavně proto, aby úplně nevymřeli. Dřív byl osel v každé chalupě, pak přišla mechanizace a lidé o ně ztratili zájem. Pelješac bez oslů? To není Pelješac,“ dodává Josip Antunović. Až pojedete do Dalmácie, určitě se u něj zastavte.


DINGAČ PLNÝ SLUNCE

Základem vína značky Dingač je odrůda Plavac Mali, která se pěstuje po celém poloostrově Pelješac. Výsadní postavení Dingači dodává reliéf krajiny – na révu dopadají přímé sluneční paprsky i ty odražené od moře a bílých kamenů nebo skal. Zásadní roli hraje extrémní strmost vinic a také půda s obsahem draslíku. To všechno má vliv na špičkovou kvalitu vína. Na vinici neuvidíte žádné dráty ani jiné podpůrné systémy. Listy vytvářejí hroznům v horkém počasí přirozený stín i chládek.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články