Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tsingy: kamenné xylofony

48-1.jpg
Autor článku: Pavlína Husalová, Pátek, 18. února 2011
Autor fotografií: Pavlína Hasalová
Národní park Tsingy de Bamaraha je jedním z nejnovějších a zároveň největších parků Madagaskaru. Rozkládá se v jeho západní části na zhruba 152 000 hektarech a pro veřejnost byl otevřen teprve v roce 1998. Pod přísným dohledem průvodce tu můžete prolézat špičaté kamenné útvary ostré jako břitva.

Madagaskar byl původně součástí velkého prakontinentu Gondwana. Od té se společně s Indií, Austrálií a Antarktidou oddělil přibližně před 150–120 miliony lety. Od Indie se úplně izoloval asi před 95–80 miliony lety v období křídy. Během této fáze došlo také na celém západním Madagaskaru, kde v té době bylo moře, k uložení mocné vrstvy sedimentů, hlavně vápenců. Jak moře postupně ustupovalo a pevné vápence se dostávaly na povrch, začalo vlivem podnebí docházet k jejich postupné erozi. Tak během několika milionů let vznikla veliká krasová oblast, kde se dnes nachází známé „tsingy“.

48-1.jpg

Národní park, který je chrání, je rozdělen do dvou částí: na tzv. malé tsingy (známé jako Petits Tsingy) a velké tsingy (Grands Tsingy). Přístupná je ale především jeho jižní část, kde je vytyčeno několik oficiálních okruhů, které můžou návštěvníci s průvodcem absolvovat. Já jsem se rozhodla vyjednat si speciální povolení pro samostatný vstup. Po byrokratické honičce jsem nakonec získala povolení na pět dní s podmínkou, že odtamtud neodvezu jediný kámen.

Nic pro tlouštíky

V letadle nemůžu samou zvědavostí ani sedět. Pohled z výšky je kouzelný. Suchá krasová krajina se střídá s neprostupnými lesy, jezery a mangrovovými porosty, až se pod námi najednou objeví majestátní kaňon řeky Manambolo. Nad tsingami prolétáme poměrně nízko a pohled na ně mi bere dech. Špičaté vápencové sloupy, vysoké až 100 metrů a stojící v téměř pravidelných řadách, se střídají s hustou vegetací. Vypadají nepřístupně a nebezpečně. Přitahuju k sobě batoh s lezeckým vybavením a přemýšlím, jak asi budou tsingy vypadat při pohledu ze země.

Člověk se tudy může procházet nebo spíše prolézat hodiny a hodiny. Musí ale dávat velký pozor. Žádný povrch není rovný. Vše je různě zkosené, ale především neskutečně ostré a špičaté. Jako byste stáli na kamenných nožích a ještě se jich přidržovali rukama. Pozor ale musíte dávat i na samotné tsingy, aby se při lezení nepoškodily. Obzvlášť ty menší jsou křehké a je snadné je odlomit. Horolezecká výbava se hodí. Leze se po uzoučkých cestách nahoru a pak se slaňuje třicetimetrovou propastí na druhé straně. V duchu si vybavuji informaci z průvodce, že by se sem měli vydat jen štíhlí lidé v opravdu dobré kondici. Teď už je mi jasné proč: některými skulinami nebo úzkými jeskyněmi prolézám jen s velkým sebezapřením.

Ostré skály jsou zároveň velmi křehké, takže je důležité je chránit.

Zajímavé je, že ačkoli je celá oblast poměrně suchá, rostou i tady na vápencových skalách různé rostliny. I vegetace dole mezi skalami je poměrně hustá. Tam je také ideální místo k odpočinku. Zmožená se ráda posadím mezi kořeny vzrostlých stromů a pozoruji okolí. Fauna a flóra je tu opravdu rozmanitá. Roste tu neuvěřitelných 650 druhů rostlin a hnízdí tu mnoho ptáků. Žije tu na 50 druhů plazů a 13 druhů lemurů, kterými je ostrov proslulý.

Když zafouká vítr

Po pěti dnech tuto majestátní obrovskou vápencovou katedrálu opouštím, abych se do ní opět vrátila – tentokrát z jihu, jejím hlavním vstupem na severním břehu řeky Manambolo u městečka Bekopaka. Je tu poměrně velký kemp a dost turistů, jejichž počet každým rokem výrazně narůstá. Vybírám si jeden delší celodenní okruh. Průvodce Andry na mě čeká před vstupní bránou. O rezervaci ví skoro všechno. Cestou mi dokonce ukazuje zbytky keramiky Vazimbu, jak jsou nazýváni první obyvatelé Madagaskaru. Keramika se nachází v jeskyních a rozsedlinách po celém parku. Tato místa dnes často slouží místním osadníkům, kteří žijí v okolí řeky, k pohřbívání svých blízkých.

Několik rodin dokonce žije – i když ilegálně – přímo v rezervaci. Pomalu stoupáme na vrchol tsing. Tady to ale není nic složitého. Je tu vybudován systém cest, po kterých se dá snadno pohybovat. Přesto patří k povinné výbavě každého turisty úvazy na jištění, protože cesta je strmá a úzká. Pohled do stometrové hlubiny je výmluvný – stačí jediný chybný krok… Jištění je užitečné i pro park, protože úvazy jsou poměrně krátké a lidé chodí skutečně jen po vyznačených cestách a neničí tak vzácné útvary. Po žebřících, provazových mostech a kamenech lezeme nejdříve vzhůru a pak zpět dolů. Občas se musíme protáhnout úzkou soutěskou nebo jeskyní. Park neztratil své kouzlo ani tady.

Tsingy jsou křehké a potřebují ochranu. Připadá mi proto správné, že větší část území této rezervace zůstává turistům zapovězena. Už jen tento jednodenní výšlap přenese člověka do jiného světa – do světa bizarních špičatých věží a tisíců xylofonů, které se rozezní, když začne foukat silný vítr nebo když na ně slabě poklepete. Ostatně někteří lidé tvrdí, že odsud pochází i jméno samotných útvarů. Tsing se totiž v malgaštině vyslovuje jako zing, což je právě ten zvuk, který uslyšíte, když na ně poklepete. Takže teď už stačí jen tiše poslouchat…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články