Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tři štíty dva blázni

074-000.jpg
Marek Holeček, Čtvrtek, 27. listopadu 2008
Trojdílná horolezecká expedice Devold Triple North Walls začala v pákistánském Karákóramu. Vrcholek hory Kapury čněl k oblakům nepokořený, a to byla první výzva.

Konečně se před námi otevírá amfiteátr s panoramatem rozlehlé a sněhem pocukrované K-6 a její protilehlé sestry K-7 s vyhublým žulovým tělem. Je to úžasná podívaná, jelikož od úpatí ledovce, po kterém chroptíme směrem k nim, k nám shlíží dolů s dvoukilometrovým nadhledem. Projede mnou lehké mrazení a naskočí husí kůže, ale vím, že chlad na vině není. Někde za rohem, mým očím zatím schovaná, dřepí po statisíce let Kapura. Ještě hodinu pochodu údolím Charakusa a uvidím ji v celé nádheře. První pokusy zdolat tuto panenskou horu udělali Němci v roce 2002, ale výš než do výšky 5600 m se nedostali. Zatím o jedinou cestu po jihozápadním hřebenu se postarali v roce 2004 Američané Chabot, House, Swenson, Miller a Slovinec Preželj. Když si ale v tuhle chvíli vzpomenu na jejich fotky, podle kterých jsme se vlastně rozhodli Kapuru zlézt, je mi jasné jedno – zatajily nám zásadní fakt, že nedotčená Kapura je prostě obrovská!

Zabydlování

Vynášíme společně s Honzou tříhodinovým pochodem z bécéčka jídlo na týden, stan a materiál potřebný k lezení. Výchozí místo pro náš nástup do severozápadní stěny Kapury bohužel leží nad rozeklaným ledopádem.

Drápeme se tam dost těžko – převýšení je šest set metrů – a navíc jsme nepřetržitě bombardováni padajícím ledem.

Ráno vstáváme o půl šesté a po obloze se prohánějí husté mraky. Slunce skrze ně nesměle protahuje své dlouhé prsty.

Šlapeme po platu, ztuhlém po nočním mrazu na kámen. Každým krokem se nám zpod nohou ozývá skřípání rozdrcených ledových krystalků. Občas přeskočíme tmavou, v hloubce mizející trhlinu. Tělo vytržené ze spánku brzkým vstáváním se brání udělat jakýkoliv rychlejší pohyb. Po osmdesáti minutách stojíme pod nástupem.

Počasí se ale začíná zhoršovat a naše dnešní plány asi vezmou za své. Celý den se tedy válíme ve stanu. Blížící se večer vyburcuje naše lenivé kostry k činnosti a posté kontrolujeme, zda máme vše potřebné k výstupu. Zároveň se nervózně ujišťujeme, že nevláčíme nic navíc.

Start na Kapuru

Nebe je dnes vymetené, až na malé šmouhy, ze kterých se nedá nic věštit. No uvidí se, každopádně jdeme na to.

Jako předchozího dne stojíme pod stěnou. Přivazujeme si mezi sebe lana, připínáme mačky, bereme do rukou cepíny a stoupáme vzhůru. První záseky zledovatělým zářezem se začínají rozléhat po údolí.

Desátá hodina nám naservírovala 130metrový skalní práh. Led se pomalu ztrácí ve skalním zářezu a o pár metrů výš zas pokračuje.

Tak se to střídá, kam oko dohlédne. Nastupuje vysoká horolezecká ekvilibristika, příčení cepínů do trhlin, doprovázená příšerným skřípáním maček o čistou žulu. Jsme rychle vyčerpaní a k tomu se přidává i kyslíková dieta. Tři krátké, ale svižné délky a máme práh za sebou. Pokračujeme 70stupňovým svahem. Cpe nás to podél skály dvě stě metrů výš pod druhou skalní hradbu. Je jasné, že nás čeká několik hodin stejně těžké monotónní dřiny.

O notný čas později koukám na hodinky. Šest večer. Doplazili jsme se pod skálu, jak bylo v plánu, takže dnešek můžeme považovat za úspěch. To je sice fajn, ale musíme na téhle nakloněné rovině najít místo k přespání… Kolem dokola příkrý nevlídný sráz. Ani náznak police, plošiny, na kterou by se dalo pohodlně dřepnout. Napravo od nás si všimnu zasněžených kamenů, přimrzlých nejspíš strachem, že se skutálí. Honza jistí a já se k nim prosekávám. Led se zhoršuje a mění se na přemrzlý sníh. Jsem u nich.

„Když odsekáme kus ledu, tak je tady místo tak na půl zadku,“ volám pod sebe. Zatluču jednu skobu, dva založené friendy, a naše provizorní obydlí v podobě zavěšeného pytle s vchůdkem na boku visí. Skládáme se dovnitř a zavěšujeme svá těla na vnitřní poutka jako sušené maso. Rychle rozehříváme sníh a pomalými doušky zvlhčujeme stažený hrtan.

Pitoreskními cukavými pohyby si v tom směšně drobném prostoru přetahujeme spacák přes nohy, a přestože jsme oba zkrouceni jako červi napíchnutí na špendlíku, vzápětí upadáme do hlubokého spánku.

Lezení – den druhý

Tradičně v půl šesté probuzení do zataženého rána. Jsem provlhlý na kůži. Honza na tom není o nic lépe. Speciální osmsetgramové spacáky na objednávku jsou durch.

Balíme naše šapitó a přemísťujeme náš osud o další metry výš. Z nebe kolem desáté začínají padat přemrzlé polystyrenové kuličky. Následujících několik hodin je všude kolem nás jen padající bílá tma, kterou se snažíme prodrat co nejblíž pod vrchol. Daří se – večer jsme dvě stě metrů pod vrškem. Měli bychom se uložit a načerpat síly na zítřek, ale mně se do toho mokrého péřového „cosi“, rychle mrznoucího v betonový sarkofág, vůbec nechce! S notnou dávkou usilovného kopání pomocí cepínů vytváříme po hodině ledovou lavičku. Výsledek je žalostný. Pro komáří řiť ucházející, ale na naše pozadí je vhodná tak akorát jako rozjezdový skokanský můstek směrem do údolí. Není ale na výběr, a tak rychle lezeme do útrob vaku. Sníh padající na tropiko nám svědomitě ubírá životní prostor uvnitř. Už aby bylo ráno.

Hory nám ukazovaly svoje hladké kolmé stěny - dávaly tak pyšně najevo, jak moc nám při jejich zdolávání dávají zabrat.

Lezení – den třetí

Ze zmrzlých spacáků se vylamujeme ven. Přesto oproti včerejšku nálada stoupla o tisíc procent. Jsme nevyspalí, unavení, ale s nadějí, že vše dobře dopadne. Vykopáváme sněhem zapadaný matroš a dolézáme pod skalní kout, vedoucí až na vršek. Teď jsou před námi nejtěžší mixové délky.

Odhadujeme s Honzou vzdálenost na dva štandy. Máme přece dvě 75metrové šňůry a tohle snad víc než sto čtyřicet metrů nebude. První úsek vyšel na Honzu. Pomalu si razí cestu stěnou a už na něj ani nevidím. Ale určitě je tam, z míst, kde se lano ztrácí, se line funění, notně nadávek, hrdelních vzlyků.

Kakofonii zvuků dolaďují padající kameny a ledová tříšť. V 10.30 jümaruji k němu. Štand na šroubu do ledu a dvou cepínech. Nic neobvyklého, až na to, že na žádné z jištění bych si nepověsil ani batoh, natož abych si do něj sedl.

Třešnička na ledu

Na závěr, snad jako bonus nebo třešnička na dortu, je tu obrovská převěj. Nu což, jdu do toho. Dokud jsem neopustil skalní kout, vždy je čeho se držet, nebo aspoň propadat tomuto falešnému pocitu. Vrcholek ve sněhové převěji vyžaduje ale umět něco víc. Levitovat v kolmé a přemrzlé šlehačce neumím, a tak sebou zoufale mrskám. S dechem v koncích a psychicky zdeptán se musím na chvilku zastavit. Znamená to bezpochyby zřítit se dolů, jiné alternativy není. Čekám pád, chrastění materiálu, ránu a tmu. Nic se ovšem neděje, jen zhluboka dýchám a v uších slyším tlukot srdce. Zázrak, umím létat, stojím na místě a nic viditelného mě nedrží, to musím říct klukům, až se vrátím! Máchám cepínem a třískám potisící nad sebe do sněhového příkrovu. Bác, zhroutí se na mě kila sněhu. Poslední metr a houknu na Honzu, že může jümarovat.

Vrchol. Hory všude kolem. Před námi na východ centrální Karákóram táhnoucí se až k Himálaji a za zády Kašmír a čínské pahorky. Koukneme s Honzou na sebe a hlavou nám běží stejné myšlenky. Doslaňovali jsme na ledovec, zahazujeme špagáty, cepíny a jak blázni se objímáme a navzájem si blahopřejeme k přežití té strašlivé hovadiny, kterou jsme si na sebe ušili. Teď nás čeká Afghánistán a Nepál. Kéž by se stejným výsledkem!

DEVOLD TRIPLE NORTH WALLS

  1. část: Pákistán, Karákóram,Charakusa Valley Prvovýstup na Kapura Peak/západní vrchol 6200 m n. m., severozápadním zářezem, název cesty: Wild Wing Obtížnost: 1300 m v ledu WI 5+, v mixech M7 a celkový sklon 70°
  2. část: Afghánistán, pohoří Váchán – údolí Išmurch Výstup na Kohe Uparisina 6130 m n. m. severní stěnou
  3. část: východní Himálaj – oblast Káčaňdžungy, Nepál Výstup na Talung 7349 m n. m. – SZ pilíř, 1800 m převýšení Návrat z druhé a třetí části expedice se předpokládá 8. 11. 2008.

SLOVNÍČEK HOROLEZCE

bécéčko – basecamp, základní tábor
odtrh – zlom ledovce, nikoliv skály, většinou převislá, hladká plocha
police – skalní práh, příčná plošina ve stěně
friend – jisticí pomůcka, která se zakládá do skalní spáry
jümarovat – výstup druholezce po lanech s pomocí tzv. blokantů (jümarů)
délka – úsek horolezecké cesty, jehož délka je omezena délkou horolezeckého lana
matroš – materiál, potřebný k lezení (mačky, cepíny, karabiny, chyty, kladky, friendy, pomocné šňůry apod.)
alpské lezení – lezení v horách, veškeré postupové jištění si lezci zakládají sami, vše, co potřebují, si nesou s sebou v batohu
mix – kombinovaný lezecký terén, leze se po skále i ledu
štand – jisticí stanoviště, pevný bod, ze kterého vycházejí jisticí lana
převěj – většinou převislá, vyfoukaná sněhová hrana, jejíž přelezení je velmi obtížné

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články