Tři muži ve člunu aneb nečekané vítězství v neobyčejném závodě

Tři muži ve člunu.jpg
Autor článku: Filip Křikava, Pondělí, 6. března 2017
Autor fotografií: Filip Křikava
Soutěžit se dá v ledasčem, kupříkladu se můžete vydat na 500 kilometrů dlouhý závod podél pobřeží Tanzanie. Vyjedete ze starobylé Kilwy, pokračujete přes exotický Zanzibar a nakonec stanete na cílovém ostrově Pemba. To celé v loďce vydlabané z mangovníku.

Vysvětlovat něco policii není nikdy jednoduché. Je to o to těžší, když jste akorát připluli na Songo Songo, malý ostrůvek v Indickém oceánu, a to na kocábce, kterou používají místní rybáři pouze k rybolovu. Nemluvě o tom, že s sebou nemáte žádný úlovek, ale tři velké loďáky, mapy, světlice, záchranné vesty a satelitní telefon.

Konverzace pak vypadá následovně, jen je o něco méně plynulá (svahilsky jsme uměli každý asi čtyři slova, a bohužel ta samá, a i když policista ovládal angličtinu o poznání lépe, z věty o pěti slovech jsme si tři řekli a dvě ukázali). Policista: „Kdo jste a co tu děláte?“ My: „Jsme z České republiky a jsme tu na cestě z Kilwy (ukazujeme směrem k místu, odkud jsme ten den vypluli) a přes Mafii a Zanzibar plujeme na Pembu (ukazujeme směrem na sever) v závodě na ngalawách (ukazujeme na loď, na které jsme připluli).“

Startovní den. Takhle to vypadá, když stihnete vyplout před odlivem.

Policista po delší odmlce, během níž se kolem nás stihla seběhnout podstatná část obyvatel ostrova, svou otázku zopakuje, teď už s lehce rozpačitým výrazem. My se ovšem nedáme a po dvou dalších pokusech už sedíme v autě a míříme na stanici. Po necelém kilometru dorazíme na místo, kde nás kromě zbytku ostrova čeká i místní starosta. I přes jeho o poznání svižnější angličtinu nemáme pocit, že by nám rozuměl o moc víc. Jakmile se však zmíníme, že bychom potřebovali dokoupit zásoby, ukáže se jako zdatný obchodník a spolu s ním tak pořídíme všechno potřebné včetně večeře. Na závěr nám pak ještě přidělí strážníka, který nás bude v noci hlídat.

Co tu děláte?

Závod Ngalawa Cup mapuje středověkou obchodní cestu z pevninské Kilwy na sousední ostrovy Mafia, Zanzibar a Pemba. Tuto asi 500 kilometrů dlouhou trasu se pak dvou- až tříčlenné posádky snaží zvládnout během 10 dní ve ngalawách. Ngalawa je zhruba šestimetrová loď vytesaná z mangovníku, se dvěma opěrnými rameny po stranách a stěžněm s plachtou uprostřed.

Závod organizuje skupina The Adventurists a stejně jako na jejích ostatních akcích cílem není ani tak vyhrát, ale hlavně dojet. Každý tým si organizuje plavbu podle svého a kromě tří povinných checkpointů (Mafia, Zanzibar a cílová Pemba) může plout, kudy se mu zlíbí.

Loďka ngalawa se normálně používá především k rybaření a k plavbě na relativně krátké vzdálenosti. Zvláště v pozdějších etapách na nás místní nevěřícně koukali, když jsme jim líčili, že jsme až tam připluli na ngalawě z Kilwy. Loňské léto navíc foukalo o něco víc, než je běžné, a rybáři tak vyplouvali o poznání méně.

A takhle, když ne...

Tohle neznámo bylo jedním z hlavních lákadel. Místo klasického výletu na Kornati, Hvar a Stari Grad se pustit do něčeho, co ještě nikdo nikdy předtím nezkusil, a vyzkoušet, jestli je opravdu možné dojet na ngalawě z Kilwy až na Pembu. Pod názvem Lemurs sail Delorean, ve složení Láďa Durchánek, Michal Votruba a Filip Křikava, jsme tak vyjeli na konci června do Tanzanie zúčastnit se úplně prvního závodu Ngalawa Cup.

Část 1: Z Kilwy na Mafii

Už první den bylo jasné, že závod bude o hodně komplikovanější, než se čekalo. Jeden z technicky náročnějších úseků totiž čeká hned po startu, kdy je potřeba vyplout z několikakilo­metrové zátoky na otevřený oceán. To se při silném protivětru (asi 10 uzlů) ukázalo jako oříšek. Z deseti posádek se první den povedlo opravdu vyplout pouze nám, a to jen díky náhodě. Ostatní posádky ztroskotaly v zátoce a musely se věnovat opravám zlomených stěžňů, přetrhaných plachet a shánění oblečení (Pelayovi uplaval loďák a zbytek akce chodil v tanzanské sukni).

Na výše zmíněné Songo Songo jsme tak připlouvali s hodně smíšenými pocity o reálnosti celé akce. Ty se však úspěšně zahnaly pomocí několika chipsi mayai (vaječná omeleta s bramborami) a slivovice (správný námořnický rum nám bohužel došel dlouho před vyplutím). Nadšení nám vydrželo až do rána, kdy jsme po probuzení mohli pozorovat, jak se projevují slapové jevy v praxi. Přes noc totiž oceán ustoupil a ráno to vypadalo, jako bychom zakotvili uprostřed Sahary. Hned nato jsme si ověřili, že na rozdíl od zbytku Tanzanie je její pobřeží opravdu převážně muslimské, což během probíhajícího ramadánu znamenalo věnovat se následujících deset hodin otázkám time managementu s prázdným žaludkem.

Každodenní rutina: vylejt, poklidit a spravit, co se dá.

Druhý den jsme si pro jistotu ověřili slapové jevy ještě jednou, a tak jsme na první checkpoint na ostrově Mafia připluli o den později. K našemu překvapení jako první. Zbytek dojel během následujících dvou dní s mnohem silnějšími zážitky, než s jakými jsme se mohli pochlubit my. Nejzajímavější měl Markus, který strávil osm hodin ve vodě čekaje na vylovení. Od té doby jsme vesty nesundali. Z Mafie nás s dvoudenním zpožděním pak už pokračovalo jen sedm posádek.

Část 2: Z Mafie na Zanzibar

Z Mafie vyjíždíme časně ráno, a jak se později ukáže, čeká nás nejdelší plavební den. Ještě stíháme tajně opatřit láhev Finlandie (Michal má ten den narozeniny). Cílem dne bylo dostat se co nejblíže Dar es Salaamu, abychom druhý den zvládli doplout až na Zanzibar. Pohrdáme proto sympatickým ostrůvkem Kwale a se slovy „ono to nějak dopadne“ stáčíme kurz směrem k největšímu městu Tanzanie. Dopadlo to nad očekávání. Michal měl šanci oslavovat narozeniny ještě v jednu hodinu ráno opravováním poničené lodě. Před soumrakem se nám totiž už nepodařilo najít žádné dobré místo ke kotvení a silné přílivové vlny utrhly kormidlo a obě stabilizační ramena.

Vyplutí druhý den ráno po pár hodinách spánku bylo ještě o něco dramatičtější a nepotopili jsme se jenom díky velké dávce štěstí a Láďově zručnosti s vylévátkem. Na druhou stranu, svítání nad Dar es Salaamem a pozorování ranního provozu kolem přístavu, kterým projde 90 procent veškeré tanzanské nákladní dopravy, stála za to. Za pár hodin jsme už zas na otevřeném oceánu vstříc k Zanzibaru.

U jižního cípu ostrova nás míjejí delfíni pronásledovaní motorovým člunem plným výletníků. I když je pevnina nedaleko, je už jasné, že na Zanzibar si budeme muset ještě chvíli počkat. Snažit se o přistání opět na návětrné straně je nesmysl a Stone Town je stále ještě v nedohlednu.

Zároveň se už ozvaly následky nočních oprav. Obě ramena sice jakžtakž drží, ale kormidlo se opět vytrhlo a loď tak teď musíme ovládat ve dvou (jeden drží směr a druhý kormidlo). K tomu nám Michal poslední dvě hodiny správně připomíná, že guláš i vepřo knedlo zelo z pytlíku došlo a kromě pár pomerančů a kokosů nic jiného nemáme. Cílem se stal ostrůvek, jehož stejnojmenného dvojníka jsme předchozího dne tak velkoryse odmítli.

Jedny z nejnapínavějších částí byly vždycky ke konci dne, kdy jsme vybírali kotviště.

Na první pohled se Kwale zdál neobydlený. Až na severním konci, v malé zátoce, kde jsme plánovali přespat, vidíme konečně naději v podobě trojice rybářů na palubě malé bárky. Nadšeně máváme a vykřikujeme všechna svahilská slova, která známe (kromě věty „jsi krásná“). Jednoho rybáře to zaujme a připluje k nám s lehce rozpačitým výrazem, nechápe totiž naléhavost našeho volání. Bez otázek nás vede kolem kamenného útesu, za kterým se skrývá asi 200 metrů dlouhá bílá pláž, jako z přebalu katalogu cestovní kanceláře. Stejně jako v katalogu na druhé stránce i tady jsou hned vedle pláže stánky nabízející ručníky s motivem palmy, turistická restaurace a bar. Radost při pohledu na správce restaurace Jamese nesoucího tři teplá piva značky Kilimanjaro se nedá popsat. Podobnou však záhy zažívá i James, když pochopí, že tu dnešní noc nebude sám a uvidí, jak z loďáku vytahujeme Michalův výše zmíněný dárek k narozeninám.

Druhý den jsme ve Stone Townu kolem poledne. Kotvíme na pláži přímo před hotelem Tembo a způsobíme tím show jak pro hotelové hosty, tak hlavně pro místní. Po hodině ale splyneme s davem a místní trhovkyně si už na naší loďce rovnají trička, která se rozhodly odpoledne prodat do Evropy. Tembo byl vybrán organizátory pro velkorysou pláž vhodnou ke kotvení ngalaw. I tak ale chvíli Láďovi trvá, než vyjedná příznivou cenu pokoje. S Michalem se mezitím alespoň stihneme věnovat kormidlu. Během oprav se seznámíme s naším novým průvodcem Makáme (těžko říct, jak se to ve svahilštině píše, ale takhle se nám opravdu představil). Pak už nás čeká jenom procházka městem, žranice na nočním trhu a další kolo soutěže o to, jestli je lepší pivo Kilimanjaro, anebo Safari. Stále jsme v čele.

Část 3: Ze Zanzibaru na Pembu

Ráno přišla esemeska, že jsme na Zanzibaru zatím jediní a máme počkat na ostatní na druhém checkpointu. Ten byl na severním konci ostrova, ve vesnici Nungwi. Plavba tam byla relativně klidná a zpříjemněná výhledy na západní pobřeží lemované bílopísečnými plážemi (tentokrát bez ručníků). Kvůli odlivu nemůžeme proplout kolem Tumbatu a na úplném konci nás čeká divoký traverz na silný protivítr. Do Nungwi připlujeme vpodvečer. Jedinou pozornost vzbudíme na pláži u pár místních kluků, kteří by nám rádi pomohli najít ubytování. Přesunout se z Temba do místního guesthousu je něco jako přesednout z Emirates na Ryanair. Večer je výpadek proudu a polovina Nungwi se ponoří do tmy jen místy narušené svíčkami a plážovými pochodněmi.

Zbytek (od tří hvězdiček nahoru) nahazuje dieselové generátory. Celodenní únavu překoná zvědavost, a tak se vydáváme „na jedno“ prověřit místní noční život. Díky tomu se alespoň druhý den nemusíme zatěžovat snídaní a po pozdním obědě jdeme prozkoumat dílny stavitelů dhawů, tradičních arabských plachetnic. K večeru jdeme opět na jedno, tentokrát ale už se zbytkem posádek, které mezitím připluly.

Poslední etapa závodu nás čeká za úsvitu. Dohromady nás směrem k Pembě vyplouvá šest lodí. Po jedenácti dnech se tak konečně ocitáme ve vytouženém cíli. To, že s dvoudenním náskokem vyhraje tým ze země, která nemá ani Balaton, natož moře, překvapilo všechny, především pak nás.

Do cíle doplulo šest posádek z počátečních deseti. A vítězem se stává... Tým z České republiky!

OČIMA AUTORA

Tanzanci s oblibou odpovídají „hakuna matata“, vyjadřující jakousi bezstarostnost, volně přeloženo „žádný problém“. To může být ze začátku celkem frustrující, zvlášť když už třeba na autobus čekáte přes tři hodiny! Jakmile si ale přetočíte hodinky na místní čas a vzdáte se přesného itineráře, začnete se dívat na nedochvilnost místních i hromadné dopravy úplně jinak. Čas se pak dá strávit pozorováním okolí nebo klábosením s domorodci a to je nekonečná zábava.

Krása přírody a divokých zvířat spolu s laskavostí a smyslem pro humor místních lidí dělá z Tanzanie zemi, do které se asi nedá nezamilovat. Je to možná právě kombinace chaotičnosti, divokosti a přátelskosti, která z toho všeho dělá prvotřídní koktejl. Ať už se rozhodnete pro safari, Kilimandžáro nebo Serengeti, neuděláte chybu. Každé je trochu jiné, ale všechny jsou skvělé a servírované s přívětivostí Tanzancům vlastní.

Filip Křikava

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články