Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tradice údolí Hadramaut

44-000.jpg
Peter Hupka, Středa, 19. Srpen 2009
Za poslední tři desetiletí se v Jemenu hodně změnilo. Země se po mnoha letech občanských válek konečně sjednotila. Co ale překonalo všechny změny a režimy, jsou tradice údolí Hadramaut. Ty jsou i dnes, až na malé detaily, stejné jako v dobách před desítkami let nebo dokonce před staletími.

Zaprášené ulice Sajúnu, nejdůležitějšího a největšího města v údolí Hadramaut, (arabsky Wádí Hadramawt), jsou plné doslova muzeálních exemplářů aut i motorek. Zapadající slunce ostře obkresluje obrysy těchto pohybujících se exponátů a dlouhé stíny lidí se rychle přesouvají krátkými uličkami městského centra a po jeho nevelkém náměstí. Hlas muezzina mezitím svolává věřící na večerní modlitbu.

Po ní se hospůdky a čajovny zaplní hlasitě diskutujícími muži. Předmětem rozhovorů je každodenní život i náboženství. Překvapují mě znalosti zdejších muslimů o věřících jiných monoteistických náboženství.

„Lidi-knihy“ – jak říkají křesťanům a židům – nevnímají negativně. „Jedna věc je politika, a druhá víra a lidé. Já osobně proti křesťanům ani židům nic nemám a takových je nás tu většina,“ říká asi padesátiletý muž ze Sajúnu, kterého živí jeho starý žlutý taxík značky Peugeot. „Škoda, že moc a peníze mezi nás vrážejí klín,“ pokračuje a dokončuje myšlenku jednoduchým konstatováním: „My s tím stejně nic převratného neuděláme.“

Devět pater v hlíně

Necelou půlhodinku jízdy ze Sajúnu leží sedmitisícové město Šibám, které bylo po několik období i hlavním městem někdejšího Hadramautského království. Procházíme hlavní branou do úzkých městských uliček. Šibám, obehnaný hliněnými hradbami, stojí na tomto místě už dva tisíce let a jeho zachovalé stavby, pocházející převážně ze šestnáctého století, jsou zapsány na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Jedná se hlavně o přibližně pět set domů postavených z cihel z nepálené hlíny. Nejnižší z nich mají pět, nejvyšší devět poschodí, která propojují strmá, točitá schodiště s vysokými schody. Život v opevněném městě, za jehož hradbami leží jen přilehlá políčka jeho obyvatel, má i po staletích úplně venkovský ráz. V ulicích pobíhají kozy, hrají si děti a z oken vysokých hliněných domů se občas na provázku spustí kbelík, který někdo z rodiny dole naplní vodou. Opevnění Šibámu mělo svůj význam hlavně jako ochrana před beduíny.

Na širokém prostranství mezi starým Šibámem obehnaným hradbami a jeho novějšími čtvrtěmi, které ohraničuje silnice ze Sajúnu do přístavu Mukallá, hrají každé odpoledne desítky místních kluků fotbal. Ten je mezi mladými Jemenci velice populární a hraje se ve všech koutech země i na tom nejmenším vhodném místě.

Med z pouštního vádí

„Ochutnal jsi už náš med? Ten z Hadramautu je nejlepší v celém Jemenu!“ zní často z úst místních trhovců a včelařů. Prosté úly v podobě pestře pomalovaných dřevěných bedniček jsou v údolí vidět na každém kroku. A často lze vidět i včelaře, kteří je starostlivě zakrývají napůl seschlými palmovými větvemi, aby je ochránili před spalujícími slunečními paprsky.

Jedním z hadramautských včelařů je třicátník Karáma, který pochází z východní části údolí. Jeho úly, arabsky nazývané „chalája“, jsou pečlivě seřazené vedle sebe. Za nimi stojí jeho skromný příbytek. Karáma mi zaníceně vysvětluje rozdíl mezi arabskými slovy se stejným kořenem: „Včela se řekne nahhal a včelař nahhál, to si nesmíš plést!“ Slovo „asal“, které znamená med, už mi zní o hodně důvěrněji.

Třicátník Karáma z východní části údolí má úly ve vzorném pořádku. Před sluncem je chrání palmové listy.

Vždyť do medu jsou zbláznění všichni návštěvníci cukráren a kaváren na celém Blízkém východě. Sladkou chuť medu zkrátka cítí místní na jazyku nejraději a ve srovnání s cukrem je zdejší med mnohem jemnější a samozřejmě také chutnější. Karáma starostlivě kontroluje, jestli mají jeho včely dostatek vody, a když vidí, že se malých medonosných tvorečků nebojím, přátelsky se na mě usměje. Ještě chvíli se bavíme o květech, stromech a včelách. „Hodně štěstí, vnuku včelaře!“ zakřičí na mě na rozloučenou a pak už jeho vyrovnaná a vlídná tvář zmizí za prastarými dveřmi jeho domu.

Paliči vápna

Cestu mezi třicetitisícovým Tarímem, jedním z nejdůležitějších center údolí Hadramaut, a nedalekou vesničkou Qism lemují skalnatá úbočí, která ohraničují tuto část vádí. Svěží ranní vzduch na několika místech kalí husté chuchvalce černočerného dýmu. Ty vypouštějí do vzduchu paliči vápna, které se arabsky řekne „nóra“. Neustále přilévají naftu do rozpálených pecí „mífá“.

Paliči vápna dojíždějí z Tarímu a okolních vesnic každý den a pracují od rána do večera. Odpočívají jenom během nejpalčivějšího poledního vedra. Pro vápenec, arabsky doslova „vápnitý kámen“ – „hadžar nóra“, nemusí chodit daleko.

V pecích zvaných mífá se pálí vápno, arabsky nóra. Paliči berou vápenec z blízkého skalního masivu.

Z vápence je totiž celý skalnatý masiv, který se zvedá jen několik set metrů od pece. Jednotlivé kameny se položí na vrchol kuželovité stavby a zakryjí se silnými dlaždicemi z nepálené hlíny. Vypalují se do té doby, než úplně zbělají, pak se nechají vychladnout a zahasí se vodou. Během procesu vykuřování pece do ní jeden z paličů neustále přilévá naftu, přikládá palmové listy a dřevo a každou chvíli zkrotí plameny vodou. Nalévá ji do svislého otvoru ve spodní části pece.

Zahašené kameny se rozbijí dlouhou holí a nechají se odstát noc a den. Následuje jejich jemné drcení na vápno. Vousatý obyvatel nedalekého Qismu, jemuž tato vápenka patří, se šibalsky usměje a hrdě ukáže směrem k nejbližší vesnici.

„Vidíš, všechny ty domy se tak krásně bělostně třpytí díky našemu vápnu!“ Ještě párkrát udeří holí do bezmála hotového vápna, rozsypaného na podlaze jednoho z jednoduchých přístřešků své „továrny“ a hrdě si umyje ruce v nádrži s vodou, jejíž bleděmodrá hladina svítí na bílém podkladě čtvercového bazénku zabarveného vápnem.

Víra v radosti

Minaret v Tarímu, třiapadesát metrů vysoká součást mešity al-Mudhar, svítí do daleka nad spletí uliček s nízkými domy. Pod nejvyšším minaretem na světě postaveným z nepálené hlíny se právě chystá malý svátek.

Náhodné kolemjdoucí na něj upozorňují desítky motorek zaparkovaných před branami mešity i nebývalý shluk mužů oblečených do bílých šatů. Sáleh, jeden z domácích, vysvětluje: „Příští týden slavíme v Tarímu svátek narození proroka Mohameda. K němu se váže hned několik dalších oslav.“ Na udupaném hliněném plácku před mešitou imáma alMahdára, jak stavbě říkají místní, se připravují závody oslíků.

Plácek, který jinak slouží jako hřiště, lemuje neproniknutelná hradba fascinovaných, převážně dětských tváří. Závody mohou začít. Na hřbet každého ze závodících oslů nasedne jeden z místních jezdců a pomocí trsu šťavnaté trávy přivázaného na dlouhém klacku ho vábí do cíle, který je na druhém konci hřiště. Zmatení oslíci kličkují sem a tam za halasného povzbuzování davu. A po chvíli je znám vítěz – je jím domácí borec zahalený v turbanu, který sedlá bílošedého oslíka. Všichni sousedé mu gratulují a všechny děti si s ním chtějí potřást rukou. Den se blíží ke konci.

Pomalu se stmívá a jeden z mladých studentů tarímské duchovní školy mi vysvětluje: „Možná se vám zdá zvláštní, že součástí oslav narození Mohameda je závod oslíků. Ale pro nás je to výborná zábava. A víra by měla jít ruku v ruce s potěšením a upřímnou radostí ze života.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články