Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Trable s pravoslavím

018_Obraz_0002.jpg
Pavla Smetanová, Úterý, 2. března 2010
Pravoslavná církev je úzce spjata s řeckým státem. Kněží jsou státem placeni a představitel Řecka musí být pravoslavným křesťanem. Donedávna měli Řekové dokonce povinnost vyplnit v občankách kolonku vyznání. Asi 98 procent z nich jsou pravoslavní křesťané. Ale znamená to taky, že jsou opravdu věřící?

Když jsem se před deseti lety chtěla na Korfu vdávat, musela jsem si vyřídit spoustu různých papírů a povolení. Mezi ně patřilo také přeložené osvědčení o křtu (v evangelickém kostele), které pravoslavná církev kupodivu shledala platným. Mému muži celkem nezáleželo na tom, jestli náš sňatek bude církevní, či jen civilní, ale já jsem se chtěla vdát v kostele. A v Řecku se uznávají pouze sňatky vykonané v pravoslavném kostele.

Velmi jsem ale stála o to, aby se obřadu mohl aktivně zúčastnit i můj tatínek – evangelický farář, který oddával také obě mé sestry. To však nebylo tak jednoduché. Nejdříve bylo třeba požádat o oficiální svolení biskupa Jónských ostrovů Timotea, který odpověděl až za půl roku, jen několik dní před svatbou, a napsal, že zakazuje jakékoli vměšování se do sňatku. Můj tatínek se prý může obřadu zúčastnit pouze jako řadový návštěvník, nesmí však pronést žádnou řeč, modlitbu ani číst z bible. Pamatuji si dodnes na tu hořkou pachuť zklamání z téhle netolerance. Ale přípravy byly v plném proudu a většina hostů byla již na místě. Na jakékoli změny bylo již pozdě.

K mému velkému štěstí nás oddával pravoslavný pop, který prohlásil, že můj otec může v kostele řečnit. Ne proto, že by sám byl farářem, ale proto, že každý otec by měl mít právo v kostele požehnat své dceři. „Ale neberte si talár a neříkejte to na mě biskupovi,“ pronesl tiše, když nám podával ruku při loučení a šibalsky mrknul jedním okem. Svatba v pravoslavném kostele je velkolepé divadlo. Naši hosté, kteří přijeli z ciziny, byli nadšení, Řekové spokojení, že se nevěsta přizpůsobila, ale můj hořký pocit zůstal. Zanedlouho po naší svatbě místní biskup zemřel a já jsem se k pravoslaví začala stavět poměrně skepticky.

Když má papás doulitses

Tento rok, po jedenácti letech života na Korfu, jsem se rozhodla, že je čas na integraci. Prošla jsem si již obdobím nadšení, stesku, agresivity i sblížení. Zbývala tedy pouze integrace. Alespoň podle jakési psycholožky, která takto rozdělila život přistěhovalců v cizí zemi. Rozhodla jsem se přihlásit se k místnímu dechovému souboru a začít se učit hrát na nějaký nástroj. Po delších peripetiích jsem nakonec byla přijata ke hře na saxofon, a tak poctivě cvičím, abych mohla příští rok chodit v uniformě s procesím a vyhrávat o Velikonocích a dalších církevních svátcích.

Dalším krokem bylo přehodnotit vztah k pravoslavné církvi. Až do dnešního dne jsem měla za to, že pravoslavní křesťané jsou více pověrčiví než věřící, že jejich kněžím jde akorát o moc a peníze a celým Řeckem hýbou jejich věčné skandály. Řekla jsem si, že zajdu za nějakým pravoslavným popem a zkusím si s ním o všem popovídat. Když byly mému synkovi asi tři roky, prožíval období fascinace pravoslavnými kostely. Nezřídka nepozorovaně vběhl do kostela, zakřičel „amééén“ a zase vyběhl ven. Snad se mu líbila ta ozvěna, snad byl ovlivněn každodenními pravoslavnými zpěvy z kostela svatého Spyridona, v jehož těsné blízkosti bydlíme, těžko říct.

Jednou takto vběhl do jednoho kostela a zakřičel své obvyklé „amééén“. Od oltáře se ovšem bryskně ozvalo táhlé: „Kýýýrie eléééison!“ Pak vykoukl vousatý farář a vesele se usmíval. Jeho reakce mi byla sympatická a můj syn byl tak překvapen, že od té chvíle se svými teatrálními sklony nadobro skoncoval.

Přišla jsem tedy po letech zpět do tohoto kostelíka a doufala, že můj oblíbený „papás“ (tak se v Řecku pravoslavným popům říká) neodešel do důchodu nebo nezemřel. Vstříc mi vyšla jeho poměrně mladá žena a hlásila, že papás má „doulitses“ (prácičku) a že by se měl vrátit tak za hodinu. Když jsem jí vysvětlila, co potřebuji, zatvářila se trošku mrzutě a vyhýbavě odpověděla, že když má papás doulitses (což může znamenat, že s někým domlouvá křest, ale také, že sedí s ostatními muži v kavárně a hraje tavli), že člověk nikdy neví, kdy vlastně přijde, a že to může trvat i několik dní. Ať prý zkusím štěstí jinde. Jak se ukázalo, v tu dobu měli doulitses skoro všichni faráři.

Vešla jsem tedy do dalšího nejbližšího otevřeného kostela. Pootevřenými dveřmi do kanceláře jsem spatřila tlustého popa s hustým černým vousem, jak ve světle svíčky vysypává mince z kasičky na stůl a s divokým výrazem v očích je počítá. Zaklepala jsem na dveře a on se na mě nevlídně podíval. Raději jsem se omluvila a rychle zmizela. Nakonec jsem se odvážila vejít do nejsvětějšího kostela svatého Spyridona, patrona tohoto ostrova. Jsou zde uchovány i jeho ostatky. Pomyslela jsem si však, že by se musel stát zázrak, aby se se mnou zrovna v tomhle pompézním kostele chtěl někdo vybavovat. Ale zázraky se občas dějí.

Kde jsou lidé, tam je i zlo

Byla jsem uvedena do pracovny papáse Vasiliho. Bázlivě jsem nakoukla dovnitř, představila se a prosila o čtvrthodinu jeho času. Papás Vasilis, sympaticky vyhlížející padesátník, mi podal ruku a posadil mě na pohovku naproti svému stolu. Než jsem se stačila nadechnout a vysvětlit, proč jsem přišla, zazvonilo několik telefonů, které musel Vasilis vyřídit. Všechny volající zdravil slovy Bůh ti žehnej. Rozhlížela jsem se mezitím okolo sebe. Za popem visela fotka pravoslavného arcibiskupa, na stěnách byly rozvěšeny stříbrné rámečky s obrázky svatých, na stole stály stříbrné svícny a kalamář.

Papás Vasilis je neuvěřitelně přátelský. Ani mu nemusím klást žádné otázky, sám se rozpovídá o své víře a o svých začátcích. Někdy ho musím utnout, protože jinak by mi povídal o životě světců až do druhého dne. Rozpovídá se o tom, že pochází z tradiční pravoslavné rodiny, kde jeho otec, děd, praděd a muži několika generací před ním byli všichni popové. O tom, že v deseti letech začal pociťovat silnou touhu po duchovním poznání.

O svém učiteli katechismu, který byl na svoji dobu neuvěřitelně pokrokový a moderní a který jim, malým chlapcům, vysvětloval obtíže dospívání. Bylo tedy jen logickým vyústěním, že se Vasilis přihlásil ke studiu teologie. Vystudoval nakonec všechny tři stupně univerzity a dosáhl tak nejvyššího možného vzdělání. Nyní tedy může působit nejen jako kněz, ale také jako profesor na univerzitě. Během svých studií se oženil.

Pravoslavní faráři mají totiž sňatek povolen, ale jen do té doby, než jsou vysvěceni, poté už se oženit nesmějí. Ovšem ti, kteří se rozhodli pro život v celibátu a mají dokončené nejvyšší možné teologické vzdělání, se mohou dostat na nejvyšší církevní posty biskupa či arcibiskupa, což ženatý pop nemůže. Odpovídá mi i na mé všetečné otázky, zda jsou skutečně Řekové tak pobožní, jak o tom vypovídají kolonky v občanských průkazech s údajem o příslušnosti k náboženství.

Papás Vasilis smutně pokyvuje hlavou a říká: „Ne, ne, neznamená to vlastně nic. Je to jen tradice – lidé se křižují, zapalují svíčky a jednou za rok na Velikonoce chodí do kostela. Ale skutečných křesťanů je možná tak dvacet procent.“ Vidím, že se jedná o opravdu upřímného faráře, který se nesnaží nedostatky církve omlouvat a zametat pod koberec. Odvažuji se tedy zeptat i na méně příjemné věci. Jaký je jeho názor na finanční a sexuální skandály mezi vysokými církevními představiteli, které se denně přetřásají v televizi?

Vasilis si hlasitě povzdychne: „Víš, tam, kde jsou lidé, tam je i zlo. Tomu se nevyhneš v žádné společnosti. Nebyli nakonec i mezi apoštoly zrádci a nevěřící?“ Pak se rozpovídá o tom, jak je dnešní společnost materiální a duchovní stránka člověka je zanedbávána. Vypráví, jak byl nedávno na Ukrajině, kam s ostatními popy vezli ruku svatého Spyridona ve stříbrné schránce. Ukrajinci prý stáli kilometrové fronty, jen aby posvátné ostatky spatřili. „Tam, kde chybí luxus, přebývá duchovní bohatství,“ dodává Vasilis.

Bůh ti žehnej!

Náhle znovu zazvoní telefon. Vasilis začne svým oblíbeným „Bůh ti žehnej“, ale za chvilku začne brunátnět a zvyšovat hlas: „Řekl jsem vám, že jsem jasně proti, tak už mě s tím neotravujte,“ vyštěkne do telefonu a rázně ho položí. Jsem trošku zmatená změnou jeho chování, ale Vasilis se hned uklidňuje a dodává na vysvětlenou: „Chtějí zavést od příštího roku sexuální výchovu na základních školách!“ (Základní škola je na Korfu jen do šesté třídy.) „Kdo to bude vyučovat? Jak se má malým dětem decentně podat tohle křehké téma?!“ rozčiluje se farář. Nechci si ho rozladit, a tak se s ním nepouštím do žádných diskusí ohledně tohoto ožehavého tématu.

Do kanceláře už netrpělivě nakukuje několik dalších popů a přichází jakási žena. Hodina a půl uběhla jako nic, a tak se zvedám k odchodu. Když se loučíme, farář mě obejme, políbí na obě tváře, a dokonce se se mnou nechá vyfotit. Pak už jen za zavřenými dveřmi slyším tiché: „Bůh ti žehnej…“ Hořká pachuť z pravoslavné církve je tatam. Cítím se svěží a ten kousek z kostela domů si vesele prozpěvuji.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články