Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Trabantem hedvábnou stezkou aneb Nic není nemožné

072-000.jpg
Martin Kozel a Dan Přibáň, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Dokázat, že to dokážeme. Dokázat, že k velké expedici není potřeba velké auto. Dokázat, že stejně jako před šedesáti lety, kdy malá česká auta křižovala Saharu, se můžete i dnes vydat do divočiny bez GPS a ABS. A vrátit se!

Některé věci začínají jako malé, nenápadné a spíše příjemné dobrodružství. Pak vám začnou růst pod rukama jako nafukující se balon. Čtyři měsíce intenzivních příprav tří nadšenců, autodílna jako druhý domov, nekonečně zamotané a často nelogické vízové martyrium, půjčky z banky, chybí vařič, zapomněl jsem na šroubky, ušít kapsář, svařit zahrádku, ohnout tady, narovnat támhle, ubrousit, přebrousit, zabrousit, natřít, přetřít, přestříkat. Přes to všecko se podařilo zářivě žlutému trabantu protrhnout prvního července v přímém televizním přenosu startovací pásku a vydat se vstříc zemím Orientu, vstříc modrým kopulím mešit vyrůstajících z nekonečné pouště střední Asie. Plán byl jasný: vrátit se. Trasa vedla po stopách hedvábné stezky, přes Turecko a Írán až do Ašchabadu, hlavního města tajuplného Turkmenistánu. Dále do nejvýchodnějšího expedičního bodu, uzbeckého Samarkandu, proslulého místa pohádek Tisíce a jedné noci.

Když jsme přejížděli turecké hranice a míjeli několik okének, front a kontrol, vypadalo to jako konec civilizovaných hranic. Jak naivní.

Multikulturní centrum na přelomu dvou kontinentů, se stovkami mešit, turistických atrakcí a miliony troubících Turků netřeba představovat – Istanbul. Krátké osvěžení a už se roztáčí kola směrem k Ankaře a Kappadocii.

Po dlouhém přejezdu Kappadocií nás ohromilo několikakilometrové údolí zařízlé do třicet milionů starého skalnatého terénu, v jehož tufových stěnách se rozkládal obrovský komplex chodbiček, místnůstek, balkonků a schůdků.

Ohromné lidské termitiště vyrostlé z dávné chetitské kultury v některých místech plynule přecházelo v dnešní města pulzující moderním stylem života. Od padesátých let jsou ale místní komplexy kvůli problémům se sesuvy obydleny jen zřídka. Místní podnikatelé tesají znovu „starodávné“ jeskyně, v nichž pořádají diskotéky, a všude kolem jsou desítky stánkařů prodávajících zaručeně nejlepší, zaručeně pravé a zaručeně nejlevnější zboží. Vypili jsme čaj u místního studenta ekonomie, jehož snem byl mezinárodní obchod. Už už by podepisoval kontrakt na export místního pečiva, jež je dle jeho slov bezkonkurenčně nejlevnější, a byl čas jet dál.

Večeře u Noemovy archy

Na břehu Vanského jezera, největšího v Turecku, jsme se rozhodli pro cestu trajektem, abychom si tu ohromnou vodní plochu užili. Je to jedno z největších vysokohorských jezer na světě (leží ve výšce 1720 m n. m.) s plochou přes 3700 kilometrů čtverečních.

Je obklopeno sopečným pohořím a samo jezero podléhá výrazným sopečným vlivům i častým dramatickým výkyvům ve výšce hladiny. Kvůli jeho bezodtokovosti se zde koncentrují četné minerální soli, díky nimž je voda podivně mazlavá. Tahle její „mýdlová“ vlastnost se ale občas hodí, zvlášť, když si s sebou na cestu nemůžete vzít večerní šaty na každý den.

Drobný problém nastal, když trajekt, který za pět minut odjížděl, nebyl určen pro auta, ale jen pro vlaky. Banda Turků vesele pobíhala kolem trabanta, šéf přes nakládání důstojně ukazoval rukama. Hrc!

Kola se zarazila o schod mezi lodí a pevninou. Drc! Dva válce nedokázaly překonat bariéru. Turek od trajektu ukazoval, ať najedeme na koleje… Jenže jak mohli soudruzi v NDR znát rozteč tureckých kolejí, aby po nich mohl vůz pohodlně jezdit? Smějící se Turkové všude kolem se na to naštěstí už nemohli koukat a rukou společnou a nerozdílnou auto na loď poponesli. Průjezd divokým Kurdistánem probíhal hladce. Místní mechanici předvedli, co je improvizace, a opravili ukroucený náhon tachometru, který jsme považovali téměř za neopravitelný.

Z kurdské vesničky jsme si odvezli hroudu domácího kozího sýra a pojídali jsme ji u údajné bájné Noemovy archy kousek od hranic s Íránem. Turci byli o její pravosti skálopevně přesvědčeni. Když jsme si chtěli vyfotit i nedaleké kotevní kameny, jež prý patřily k arše, místní obyvatelstvo bylo tímto činem pobouřeno, a aniž vyžadovali peníze či cokoli podobného, bez slova vysvětlení nás expedovali pryč. Když agresivnější jedinci začali házet kameny, vydali jsme se raději do Íránu.

Ropná velmoc bez benzinu

Navzdory komplikaci na hranicích jsme po několika hodinách projeli skrz. Mnuli jsme si ruce, že konečně necháváme za zády turecký předražený benzin a vjíždíme do ropné velmoci, kde je ropa levnější než voda. Hlavou nám ale vrtala benzinová reforma, která zde proběhla asi čtrnáct dní před naším startem. Lidé se bouřili, zapalovali benzinové pumpy, ale to bylo asi tak všechno, co s tím mohli dělat.

Abychom se pojistili proti podezřelým průpovídkám celníků ve smyslu „Benzin, problem, big problem“, přijali jsme nabídku místního „oběhávače“, který prý kromě výměny peněz dokáže zařídit jakékoli povolení či razítko. Bohužel, jak se zdálo, byl i on značně zmaten a ze zhruba hodinového byrokratického boje vzešel za padesát dolarů růžový papír s několika razítky. Divné na něm bylo hned několik věcí: napsaná trasa neodpovídala naší, bylo tam nebezpečně mnoho prázdných chlívečků pro razítka policejních kontrol, a hlavně – byl pro kamiony. Není tedy divu, že pumpaře v benzinové velmoci, které opravdu benzin došel, nezajímal. Pumpy vydávaly přesně odměřené množství na čipovou kartu, kterou měl každý domorodec. Ani o kapku víc. Jak získat benzin se pro nás stalo pro příštích pár dní stěžejní otázkou.

Když jsme v Tabrízu po třídenním byrokratickém maratonu získali dalších pár různobarevných papírů, které stejně jako první neměly žádný efekt, vydali jsme se nejkratší cestou do Turkmenistánu. Jediný legální způsob jak natankovat bylo najít ve větším městě úřad ropné společnosti, povědět dojemnou historku a po pár hodinách si odnést poukázku platnou v jedné jediné čerpací stanici.

Ve stínu mrtvého diktátora

Polohliněný, polodřevěný domek uprostřed pustiny. Ostnatý drát na jednu stranu, ostnatý drát na druhou stranu. Hlouček domorodců, přísná organizace pod dohledem vojáků v pískových uniformách. Desítky razítek a poplatků, ale i přesto v zásadě milí lidé. To byla nejobávanější turkmenská hranice. Pár hodin úřadovat, auto vyložit, auto naložit, zahrát na kytaru a pak už jen rozhodující: „Jeďte!“ Cestou na hlavní město Ašchabad se táhla nekonečná pustina a checkpoint byl téměř na každém kroku.

Jako kdyby vás někdo vyřízl z reality pustiny, pořádně s vámi zaklepal, ťukl s vámi o strop i podlahu a pak vás postavil do neuvěřitelného světa nějaké reality virtuální, počítačové hry. Asi zhruba tak by se dal popsat pocit z Nového Ašchabadu. Co to znamená? Uprostřed pouště stálo město s ohromnými mramorovými budovami, rozkládaly se desítky upravovaných parků s hustým anglickým trávníkem, spoustou fontán a soch Turkmenbašiho, případně jeho „bible“ Turkmenů: Ruhnamy (ta největší na Turkmenbašiho třídě každý den v 17.00 začne hrát a předčítat některou z kapitol). Nejhonosnější budovy pak po sobě nechávají stékat proudy vody na znamení přepychu. A nikde nechybí veliká fotografie onoho otce Turkmenů, často nasvícená, zlatě orámovaná… Nemluvě o trojnohém pomníku Neutrality (75 metrů!) se zlatým Turkmenbašim otáčejícím se za sluncem na vrcholu. V prachu pouště zbudované děsivě nádherné město, ne zas tak daleko od hliněných chajdiček obyčejných lidí v sousední vesničce. To je Turkmenistán.

Po vyčerpávající jízdě na sever, napříč pouští Karakum, jsme něco po šesté přijeli k hranicím. Právě nám končila víza, a tak jsme museli na druhou stranu.

U brány ale stál voják: „Zakryto.“ Hranice tu fungují od osmi do šesti. Pomalu nám docházela nepříjemná pravda: pokud projedeme hranice zítra, znamená to jeden den pobytu bez platných víz, za což se účtuje bratru slušných 250 dolarů na osobu. Co dál? Prosili jsme o razítko, potvrzení, hovor s celníkem… Cokoliv, jen abychom ukázali, že tu jsme ve správný den, jen o půl hodiny později.

Po chvíli se sice voják nechal udolat a zakroutil kličkou polního telefonu, ale ani přišedší celník nám neuměl pomoci. Zkroušeně jsme nasedali do auta, abychom si užili nejdražší noc na cestě. Najednou na nás celník houknul. Chvíli zběsile telefonoval, pak nás nechal projít do hraničního prostoru, kde nás během deseti minut zkontrolovali všichni důležití ouřadové, v teplákách s pusami mastnými od rozjedené večeře.

Navzdory byrokratické despocii vládnoucí Turkmenistánu tu stále žijí lidé.

Na dno mrtvého moře

V Uzbekistánu měly být hned dva cíle naší expedice. Samarkand, proslulé město příběhů Tisíce a jedné noci a jedno z center hedvábné stezky coby nejvýchodnější bod, a umírající Aralské jezero. V Uzbekistánu jsme ale našli hned trojici významných historických měst: po Samarkandu na nás dýchla duchem dávných dob Buchara. Její propletené uličky posledních pár století příliš ráz nezměnily. Nejrozsáhlejším historickým centrem nás ale překvapila Chiva. Ohromný komplex přetékal nesčetnými perlami architektury střední Asie. Za jediný výlet to ani nešlo vstřebat. Daleko víc jsme ale byli zvědaví na bývalý aralský přístav Mojnok a reznoucí vraky rybářských lodí na dně bývalého jezera. Když se naše touha po postapokalyptickém zážitku spojila s představou mrtvých vraků, v nichž kdysi běhala ozubená kolečka a vše mastně odfukovalo, nebyla s nikým řeč.

Když jsme ale stáli uprostřed města, které kdysi bývalo významným přístavem a kde bylo slyšet šumění vln a teď tu devět z deseti očíslovaných obchodů nefunguje, reznou sovětské propagandistické cedule o úspěšném rybolovu a zemědělství, slyšíte jen praskot písku ve větru a voda je o dobrých sto kilometrů dál, spadla nám čelist. Desítky rybářských lodí postavené nedaleko u bezúspěšně hloubených kanálů (jimiž se zoufalí rybáři snažili dohonit ustupující hladinu) jsou už z poloviny zapadlé v písku a vesničané je rozebírají na stavbu plotů. Přespali jsme na palubě jedné z nich a zazpívali si Hudsonské šífy.

Proto jsme tady

Skutečným vrcholem naší cesty nakonec nebyl Samarkand ani Aral, ale místa, kde už trabant odmítal spolupracovat. Tam, kde blízký byl místo vrcholu konec. Kde jsme se už jen modlili.

Od začátku jsme věděli, že nás čeká kritický přejezd z Uzbekistánu do Kazachstánu. Zhruba čtyři sta kilometrů, kde jsme měli cestu namalovanou jen na jedné z pěti našich map.

Cedule ukazující první velké město v Kazachstánu Beynew nás naplnila optimismem a navíc lidé z poslední uzbecké výspy tvrdili, že až do Kazachstánu je všude asfalt. Pravda byla, že prvních sto kilometrů asfalt byl.

Auto vibrovalo a úpělo, špatně připevněné věci nám padaly na hlavu. Po sto kilometrech zpevněného povrchu táhnoucího se jak pravítko pouští přišel konec. Děsivá roleta vystřídala děravou silnici. Utýraný asfalt vedl jen do Jayslingu, vesnice přiléhající k nejtvrdší věznici země, gulagu uprostřed prázdnoty.

Museli jsme ale dál. Nakoupili jsme jídlo a vodu, absolvovali povinnou proceduru checkpointu a oprýskaná závora před námi otevřela prašnou linku cesty. Děsivé rány, tlumiče nás musely nenávidět. Šroub držící uprostřed palubní desku praskal, deska se volně pohupovala na zbývajících dvou bočních.

O jeden zdroj hluku méně.

Bylo jasné, že takhle to dál nejde a musíme do pouště. A tak jsme stejně jako v Turkmenistánu jeli plání. Jenže tohle byla jiná poušť. Vířili jsme prach jemný jako cement, zahrabávali jsme se do něj, pluli jsme jím. Rozráželi jsme jeho závěje, lámali keříčky v místech, kde ho vegetace drží u země. Výfuk byl sice vytvarovaný podle podlahy a plech pod motorem hrdinně vzdoroval nárazům, ale jeli jsme.

Velká výzva pro malé auto

Pár hodin čekání na celnicích a byli jsme v Kazachstánu. Už jen pár desítek kilometrů k tlusté červené čáře na mapě. K našemu vysvobození!

Pravidelné vrčení motoru změnilo tón. Jeli jsme na jeden válec. Zběžná kontrola, odešla svíčka. Nevadí, měli jsme za sebou deset tisíc kilometrů, takže auto si nové svíčky zaslouží. Další závěje prachu, další jízda pouští. Zase jeden válec. Dobře, dáme zase jiné svíčky. A znovu! Posledními zbytky vody jsme umyli motor a z hrůzou zjistili, že prach bez problémů proniká filtry a ničí ho zevnitř. Teď už to ale mělo být v pohodě. Jsme na hlavním tahu a na asfaltu!

Konec asfaltu, konec nadějí, tohle je Kazachstán, před kterým nás řidiči off-roadů varovali. Silnice rozvalená na asfaltové kry, mezi nimiž ohromná kola kamazů a zilů vytloukají hluboké jámy, aby je nakonec rozdrtila a cesta se stala nejnerovnější součástí pouště.

Padali jsme do děr a hrabali se zase ven. Nakonec jsme utekli do prašné pouště.

Jeden válec, vyndat svíčky, popálit si prsty, vyčistit, namontovat. Zpátky na „cestu“! Každá jáma je lepší než zadřený motor. Zbytek úseku se nesl ve znamení nadávek, drátěného kartáče, čištění svíček, neustále rozebraného motoru, poponášení auta a tlustých vrstev prachu na všem, co zrovna nebylo hermeticky uzavřeno v igelitovém pytlíku (což byly vlastně jen instantní polévky). Tady byla místa, kde jsme moc prosili náš malý vůz, aby s námi ještě chvíli zůstal a jel dál.

Roztlačit a domů

Po zkušenosti z kazašských silnic, které jsme pokořili s odřenýma ušima, nás už nemohlo nic překvapit. Ani neuvěřitelně úplatkuchtiví ruští policisté, ani netolerantní rvačekchtiví Ukrajinci na Krymu. Motor postupně ztrácel na síle a od Karpat jsme již museli zahajovat jízdu tradičním roztlačováním. Ale o to víc nám chutnal český kus chleba se solí, který nám nachystali na přivítanou.

Trabant bez výrazných úprav dokázal, že je auto, které něco vydrží. Ujel 15 422 kilometrů nesnadným terénem, uvezl tři chlapy i s trenclema (maximální nosnost byla překročena asi o 200 kg) a se ctí všechny dopravil až před vrátka domovů. Jsou tedy opravdu potřeba ohromné čtyřkolky vybavené satelitní navigací, které všude projedou, abyste mohli zažít dobrodružství v divokých krajinách? Není lepší hledat cesty slibující slušnou naději na neúspěch?

Povečeřeli jsme u zvláštní budky, o které Turci s pevnou vírou tvrdili, že je to pravá archa Noemova. Chtěli jsme si ji vyfotit, což ovšem nesli se zjevnou nelibostí. Nový Ašchabad je město mnoha divů. Trojnohý pomník Neutrality, vysoký 75 m, měl na vrcholu sochu Turkmenbašiho ze zlata. Otáčela se za slunečním kotoučem. Na cestu jsme byli vybaveni pěti mapami. Byly ovšem chvíle, kdy nepomohla ani jediná. Naštěstí se vždycky našel někdo, kdo poradil.

KUDY VŠUDY

Třetího srpna startuje žlutý trabant z Prahy, aby v příštích týdnech pokořil 15 000 km cesty střední Asií. Malý žlutý drak zdolává Bospor a míří přímo do srdce Turecka, napříč Ankarou až do nádherné Kappadocie, 2742 km od domova. Oddechne si na trajektu přes turecké Vanské jezero a trochu se zapotí při výstupu na úbočí Araratu. Z pašeráckého města Doubeyazšt zamíří rovnou do Íránu. Rychlý výpočet ukazuje nejkratší možnou trasu, a tak vozítko míří z Tabrízu přes Teherán okolo jižního břehu Kaspického moře k hraničnímu přechodu s Turkmenistánem. Po boji s úřady a překupníky se nepřemožitelný vůz ocitá na hranicích. Po jediné silnici uhání na východ na hlavní město Ašchabad a pak na sever, do srdce hedvábné stezky – uzbeckého Samarkandu. Na 8112. km je zde dobyt nejvýchodnější bod. Kola se stáčejí přes Chivu k vyschlému dnu Aralského jezera do skomírajícího městečka Mojnok a pak horkou pustinou na Beynew a dál kazašským bezcestím do ruské Astrachaně na severu Kaspiku. 10 655 km se hlásí podezřelými zvuky z motoru, takže cesta přes Kerč na Krym a pak na sever napříč Ukrajinou je provázena neustálými obavami, rozebíráním motoru a tlačením. Ani slovenské hory však nezastavily nepřeslechnutelný dvoutakt a po vyčerpávajících 50 dnech, s 15 422 km na tachometru přijíždí motoristická legenda triumfálně zpět do Prahy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články