Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tomasz Gudzowaty: Nedosažitelné cíle neexistují

Untitled_334.jpg
Autor článku: Veronika Valtrová, Pátek, 3. února 2012
Autor fotografií: Tomasz Gudzowaty
Rozhovor vznikl během vzácné příležitosti, kdy se polský fotograf světového formátu Tomasz Gudzowaty zastavil na pár týdnů v Praze, aby spolu s dalšími zahraničními porotci rozhodl o vítězích soutěže Czech Press Photo. Fotografování se mu už od mládí stalo osudem a jako všechno ve svém životě ho dělá naplno.

Proč jste si vybral povolání fotografa – čistě pro zábavu, nebo jste sledoval vyšší cíle? Je fotografování vaše hobby, nebo způsob, jakým se snažíte mluvit k lidem?

Fotografování bylo mou ranou vášní, která se stala mým životem a prací. Myslím, že už v dětství jsem ho bral hodně vážně. Částečně díky svému strýci, který mě zavedl do světa temné komory a vývojek. Byl amatérský dokumentarista a chápal svůj koníček jako misi, při níž zkoumá historii našeho rodného města, se kterou obeznámí své okolí. Velmi brzy mi došlo, že je důležité předávat skrze fotografie nějaké sdělení. Abyste získali dobrou fotku, potřebujete hlubší pohled do nitra tématu, prostě se do toho musíte „dostat“. Tento hlubší pohled vyžaduje čas a trpělivost, což je důvod, proč raději pracuji na dlouhodobých projektech.

Sledujete velmi zajímavá, ale méně „pohodlná“ témata. Kterého si nejvíce ceníte? A které se fotilo nejhůře?

Jsem maximálně soustředěn na to, co právě dělám a na co se připravuju do budoucna. Realizované projekty považuju za hotovou věc, která pro mě ztrácí důležitost. Neohlížím se zpět a nezáleží mi na tom, jak těžká pro mě realizace byla. Snadnost nebo obtížnost jsou relativní pojmy. Mexico´ Car Frenzy, technicky velmi obtížný projekt, jsem připravil během jedné cesty. Naopak, zdánlivě jednoduchý projekt se zápasníky sumo, který sestává povětšinou z portrétů, se mi podařilo uskutečnit napotřetí. První dva pokusy selhaly, protože jsem nemohl najít způsob, jak získat přístup do velmi uzavřené komunity těchto zápasníků. Nestačilo mi jen sledovat jejich život zvenčí. Žádný ze svých fotografických cyklů nemám nejraději, každý jeden dává smysl jako součást celku – mého dlouhodobého projektu, který nazývám Beyond the Body.

untitled_336_jpg_4f2ba38598.jpg

Obdržel jste řadu cen, několikrát jste byl oceněn na World Press Photo. Kam byste se zařadil vy sám? Jsou pro vás soutěže důležité?

Soutěže, myslím zvláště ty velké jako World Press Photo, jsou velmi motivující. Současně jsou účinným způsobem, jak zvýšit povědomí veřejnosti o naší práci, a někdy bývají také první příležitostí zveřejnit fotografie. Ale nechci je přeceňovat. Jistě nejsou jediným místem, kde se moje fotografie objevují. Mé snímky byly publikovány v řadě světových deníků, magazínů i antalogií. Letos jsem měl tři výstavy a další se chystá v listopadu. Má výstava v Praze je spojena s mým působením porotce na Czech Press Photo, ale ne vždy to funguje takhle. Například v roce 2009 jsem byl pozván na Arles Photo Festival Nan Goldinovou, kurátorkou, která prezentovala a interpretovala mé snímky jako součást spíše umělecké fotografie než žurnalistické. V této souvislosti jsou pro mě všechna ocenění World Press Photo nebo Picture of the Year vedlejší.

Jak se vám líbí česká mutace světové soutěže – Czech Press Photo?

V jistém smyslu jde o kopii mezinárodní soutěže, která stanovuje standardy pro všechny fotožurnalistické soutěže na světě. Mimochodem, World Press Photo byla ve svých začátcích nizozemskou národní soutěží. Česká dvojnice je jí v mnoha aspektech podobná, avšak svou perspektivou odlišná, a pro mě tím nabývá na ceně. Během účasti v porotě jsem měl možnost zhlédnout celkem dost skvělých fotografií. Asi největší slabinou je však příprava. Řada potenciálně dobrých příběhů přijde zkrátka kvůli chabé selekci a zpracování. Také mám raději prohlížení „staromódních“ vyvolaných fotek místo zobrazování hodnocených snímků na displeji počítače. Samozřejmě na rozložení tištěných snímků je zapotřebí dostatek prostoru…

Vaše snímky vynikají hloubkou ostrosti. Čím fotografujete?

V současné době je mým hlavním aparátem Linhof Master Technika. Jedním z jeho charakteristických rysů jsou téměř neomezené možnosti kompozice, včetně velmi důmyslného a přesného mechanismu kontroly hloubky ostrosti.

Pocházíte z velmi bohaté rodiny. Finanční nezávislost vám umožňuje pracovat na lákavých, ale nákladných tématech. Nejste kvůli tomu někdy osočován?

Nikdy jsem nepotkal kolegu – fotografa, který by mě obvinil, že svých cílů dosahuji snáze. Tvůrčí svoboda může být ztělesněna mnoha způsoby. Je to privilegium, ale dosáhnout na něj může každý, kdo je ochoten tvrdě dřít a něco obětovat.

untitled_337_jpg_4f2ba3861c.jpg

Nikdy neděláte barevné fotografie?

V mé současné práci barvy zcela chybí, protože je nepovažuju za nutné. Následuju myšlenku takzvaného principu Occamovy břitvy a vyhýbám se zbytečným výrazovým prostředkům.

Existuje příběh, jenž vás přitahuje, ale víte, že ho nikdy nezrealizujete?

To zní jako noční můra a já nejsem typ snílka. Vše, co mě jednou zaujme, se pro mě stává výzvou. Pro mě nedosažitelné cíle neexistují.

Zdá se, že pracujete hlavně na dlouhodobých projektech. Co si myslíte o současném trendu honby za fotkami – čím aktuálnější a dramatičtější, tím lepší?

Vždy tu byla taková poptávka, zvláště ze stran periodických médií, ale poprvé v historii tato poptávka může být s ohledem na všudypřítomné fotoaparáty jednoduše uspokojena. Každá dramatická událost, na kterou ve světě dojde, má svoje očité svědky vybavené přinejmenším mobilními foťáky. „Hot“ snímky tak mohou být pořízeny a zaslány v sekundě a vydavatelé za ně často nemusejí ani platit. Samozřejmě kvalita je nulová, ale koho to zajímá? Profesionálové jim nemohou v tomto prostředí konkurovat, protože rozdíly v kvalitě, kterou nabízejí, jsou pro masového čtenáře okrajové. Jsem spíše pesimista, že se takovýto přístup médií k fotkám změní. Na druhou stranu, i poptávka po fotografiích, které nabízejí hlubší pohled, tu je a bude. To je naše naděje do budoucna.

Proč používáte velkoformátový aparát na projekty, v nichž je potřeba reagovat rychle – například v sérii Freerunning? Jak vůbec probíhá vaše příprava na projekty a nakolik je obsah vašich snímků aranžován?

Můj způsob práce je pomalý, ale kompenzuju to větším množstvím světla a větší clonou. Tímto způsobem je možné zachytit i lidi v pohybu. Lidé, které fotografuji, se často sami chovají jako „performeři“, což byl případ právě série Freerunning. Také další druh fotek je přirozeně aranžovaný – portrét. Portréty hrají stále velmi důležitou roli v mých fotopříbězích, možná jako výsledek vývoje mých vizí a zkušeností. Nebo možná proto, že velký formát podporuje tuto formu. Nejspíš jde o kombinaci obojího. Samotné realizaci mých projektů obvykle předcházejí dlouhé měsíce výzkumu. Když přijedu na místo, kde chci fotografovat, obvykle nějakou dobu strávím s lidmi, aniž aparát vytáhnu, aby ke mně získali důvěru. Plný souhlas je klíčovým prvkem lidských vztahů, bez něj nemůžu s objekty pracovat. Fotograf nikdy není moucha na zdi, zvláště ne ten, který používá velkoformátovou kameru jako já. Jen když si lidé zvyknou na moji přítomnost, mohou se chovat spontánně.

untitled_338_jpg_4f2ba3861c.jpg

Podléhá výběr vašich témat zvolené technologii focení, nebo máte obecně raději „klidnější“ práci?

Čas je podle mě esencí fotografie. Nikdy jsem nebyl „fast shooter“. Ani když jsem fotil na klasickou 35mm kameru. Rychlé focení je jako jídlo z fastfoodu – žádná chuť ani výživové hodnoty. Ale ani při mém stylu tvorby nejde o klidnější práci. Během focení mám jen málo času na spánek nebo jídlo. Je to vyčerpávající a někdy stresující, když plány nevycházejí, jak jsem si představoval. Ale nedokážu si představit jiný život.

Jste velmi uznávaný fotograf, jaké další mety chcete dosáhnout?

Chci dokončit projekt Beyond the Body a vydat ho v příštích dvou nebo třech letech knižně.

V současné době vystavujete v galerii Prague Photo Gallery. Byl jste spokojen s reakcemi diváků na vernisáži?

V Praze jsem byl po osmadvaceti letech, kdy jsem tu byl poprvé s rodiči. Na vernisáži jsem si hlavně užíval přátelskou konverzaci. Možná bych měl do galerie zajít ještě jednou a sledovat návštěvníky anonymně, ale nejsem tolik marnivý.

Fotíte netradiční sporty, věnujete se sám nějakému?

Sport je důležitou součástí mého života jako aktivita spojená s volným časem a zdravím. Na druhou stranu, když už sportuju (jezdím na kole, hraju tenis a lyžuju), dělám to s plným nasazením. Takže preferuji 40km závod před šlapáním po sousedství.

Máte svoje oblíbené fotografy – vzory?

Určitě, spoustu. Sebastiao Salgado je mojí nejranější inspirací. A také Richard Avedon, Helmut Newton nebo Nobujoši Araki se svými Sentimentálními cestami. Z žen mám rád Nan Goldinovou, se kterou jsme se spřátelili. Dlužím jim tolik, za svůj život a svoji kariéru… Připravuju vlastní kolekci fotografií s jejich pracemi. Jednou jsem viděl katalog sbírky fotografií s úžasným titulkem „Bez nich se mnou nepočítejte“. Tak by mohlo znít moje motto…


Tomasz Gudzowaty

Narodil se v roce 1971 v Polsku. Vystudoval práva na varšavské univerzitě, avšak jeho životní cestu nastínila vášeň pro fotografování pěstovaná odmala. Od fotografování přírody se dostal ke společenským tématům, oblíbil si humanistickou fotografii a posledních pár let se zaměřil na nevšední a exotické sporty. Upřednostňuje klasický analogový způsob tvorby. Jeho snímky mu přinesly řadu cen ve světových soutěžích jako World Press Photo, Pictures of the Year nebo NPPA Best of Photojournalism. Na Czech Press Photo byl jedním ze zahraničních porotců a jeho snímky jsou například na výstavě v pražské Czech Photo Gallery.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články