Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tísnivá hranice

050-001.jpg
Ivan Větvička, Pátek, 1. února 2008
Došli jsme až k čečenské hranici. Svah údolí se tu rozpadá do bludiště načervenale béžových zemních pyramid. Kameny chrání půdu pod sebou před vodní erozí. Vznikají štíhlé, až desítky metrů vysoké sloupy s kamennými čapkami, které vypadají jako obří nehty na prstech vztyčených k nebi.

Zatočili jsme na východ, čekalo nás šedesát kilometrů pod hraničním hřebenem. Malebnou údolní nivou se skupinami vrb a loukami se šťavnatou vysokou trávou nás svezl malíř ze Tbilisi, který tu tráví léto. Jen co nás vysadil, potkali jsme asi padesátiletého sportovce.

Z jeho přátelské tváře zářily světlé oči a stříbrolesklé zuby. Nadšeně vyprávěl o českém Sokolu, který v Gruzii kdysi založil organizaci. Zdejší sokolové byli i na sletu v Československu a přivezli medaile. Dnes už gruzínský Sokol neexistuje, ale jmenují se po něm fotbalová mužstva a sportovní oddíly. Během bojů na počátku devadesátých let se na tradici našich Sokolů odvolávala i jedna ozbrojená frakce. Jen neradi jsme odmítli pozvání na oběd a pokračovali dál. Po několika minutách nás rozhodnutí mrzelo.

Z úkrytu vyběhl kluk – máme zastavit a jít k chlapovi v tričku, maskáčích a rozšlapaných sportovních botách, prý kontrola dokladů. Lovil jsem pas a přemítal, že když to dobře dopadne, vrátíme se ve spodkách do Šatili.

Obavy byly zbytečné, byl to opravdu pohraničník. Zapsal si naše pasy, vyptal se, kam jdeme, a informoval další hlídky. Těm už jsme jen řekli, kde jsme potkali první kontrolu, a ani jsme nemuseli ukazovat doklady. Ještě nám poradili, kudy vede pěšina k průsmyku do Thušska.

V pravo na břehu je vidět, jak si dravá řeka ve skále vymlela žlab.

Ves plná příbuzných

Řeka náhle prudce zatočila. Vyhýbá se hoře se skalnatým temenem.

Na útesech se ježily temné věže opuštěného královského města Muco. Je to spíš nedobytná pevnost, která vybírala mýto na stezce mezi severním a jižním Kavkazem. Klasické domy či paláce jsme nespatřili. Jen bezpočet nepřístupných věží. Dnes zřícenina vypadá jako černokněžnický hrad. Pod městem se krčí nevelká kamenná stavení. Jsou to vyloupené kostnice, většinou prázdné, ale v jedné přes sebe ležely kostry, které někdo sházel z kamenných lavic podél stěn. Filmoví tvůrci ještě utratí spoustu peněz, než se jejich fantazie alespoň přiblíží atmosféře tohoto místa.

Se stoupající nadmořskou výškou krajina ztratila přívětivý ráz. Ocitli jsme se ve škvíře mezi skalnatými, takřka nezarostlými svahy, odkud se do soutěsky neustále valila suť. Jejími nánosy se s hukotem prořezával proud šedokalné vody. Když soutěska povolila tísnivé sevření, vstoupili jsme do vesnice Choničala a možná také o několik století do minulosti. Nízké kamenné domky s šikmými střechami měly stěny místy vypletené proutím. Jednadvacáté století tu připomíná jen jakási kovově lesklá fólie či slabý plech pokrývající střechy.

Muži si nás prohlížejí nepříliš přátelsky, ženy vykukují z oken. Připozdívá se, je asi sedm večer.

Výrostci a jeden muž svorně civí na Míšu; co na tom, že má dlouhou sukni. ,,Gastiníca núžna?“ Ne, tady rozhodně nespíme. V létě tu žije pět lidí, v zimě dva. Ženy a malé děti nepočítají. Jak se v takové situaci vyhnout příbuzenským sňatkům? Asi těžko, všichni hoši šilhají, nicméně jsou urostlí a své přesily si jsou evidentně vědomi. Dívka odjinud je vábí kouzlem, kterému odolávají s velkým sebezapřením. Nicméně zatím vítězí úcta k hostům. Nejstarší muž nás dovedl za vesnici, na místo u pramene, kde všichni turisté táboří, a rozloučil se.

Rozhodli jsme se odejít z údolí a nocovat až na alpínských loukách na hřebeni. Znamenalo to vystoupat o čtyři sta výškových metrů.

Mnoho světla nezbývalo, zapadající slunce ozařovalo už jen vrcholky hor. Začali jsme rychle šplhat do strmého svahu. Kolem tváří se nám ovíjel chladný vánek. Vnořili jsme se do nízkého březového lesa. Zatáhlo se a rychle setmělo.

Pokroucené kmeny ve tmě působily přízračně. Čekal jsem, kdy mi Michaela za tenhle zážitek vynadá. Promluvila až v polovině kopce: ,,Měli bychom provozovat tantrický sex. Právě se učím dýchat.“ Byl jsem odzbrojen.

Stan jsme postavili v příkré stráni pod hřebenem. Až nahoru jsme se báli, blížila se bouřka. Štíty okolních hor temně vystupovaly v nafialovělém stroboskopu blesků. Ráno nás čekalo překvapení: Kousek od nás tábořili čtyři Češi.

Také se chystali přejít do Thušska. Ve větší smečce se šlo veseleji. Kolem kvetly horské byliny, o kolena se nám otíraly keříky pěnišníků. Jak jsme se blížili ke skalnaté hradbě hřebene, květin i trávy ubývalo, až jsme se ocitli na ledovcových morénách a štěrkových polích, kde se jen občas krčila nějaká skalnička. Mraky si páraly břicha o vrcholy hor a nad svými šrámy usedavě plakaly. Před každou přeháňkou se pronikavě ochladilo. Občas nás pohladila ledová dlaň, když zavanulo od ledovců hory Tebulos, jejíž vrchol ve 4492 metrech výrazně převyšuje okolí. Nám stačilo překročit sedlo Acunta ve 3430 m n. m. V sedle jsme potkali další čtveřici Čechů, která šla proti nám. To už nás bylo deset, nebáli jsme se vlka nic a tak dlouho jsme ochutnávali pálenky ,,z lékárniček“, až nic nezbylo. Do nehostinných údolí horního Thušska, kde skály střídají suťová pole a jen u potoků se daří trávě, jsme sestupovali zvesela.

Galantní pohraničníci

Přespali jsme nedaleko sedla, a tak jsme další den mezi mraky spatřili sníh třpytící se v místech, kde jsme včera prošli suchou nohou. Brzy po ránu nás odchytili pohraničníci. Pozorovali nás už předchozí den.

Zkontrolovali naše pasy. O obou skupinách věděli a ulevilo se jim, že nikdo nechybí. Byli mnohem lépe vyzbrojeni a vystrojeni než jejich kolegové v Horním Chevsursku.

Je to pochopitelné, jejich posádka leží v nejodlehlejší části Kavkazu, kterou kontroluje vláda ve Tbilisi.

Asi kilometr severně od stezky, po které jsme šli, se táhne hermeticky uzavřená čečenská hranice Ruské federace. Jižně odsud leží údolí Pankisi, které se dostalo i do našich zpráv, když odsud gruzínská armáda podporovaná americkými komandy vytlačovala čečenské povstalce. Zbývaly tedy přístupy přes sedlo Acunta nebo dlouhý přechod horního Thušska – ani v jednom směru neprojede auto.

Dalo se projít pěšky nebo koňmo. Vojáky zásobují vrtulníkem. Ruská armáda v minulých letech na hranici rozmístila odstřelovače. Na jejich úsudku záleželo, kdo údolími projde a kdo ne. Dnes by měli být pryč snajpeři i povstalci. Hraničáři ale nic nenechali náhodě a z problémového úseku nás odvedli ostrým pochodem. Moc toho nenamluvili, ale byli galantní, Michaele vzali batoh. Těsně před naším příjezdem odhodil bojový letoun raketu na gruzínské vnitrozemí. Gruzie obvinila Rusko z narušení vzdušného prostoru a bombardování, Rusové tvrdí, že raketu vypálili sami Gruzíni, aby vyvolali incident. Útok na turisty by mohl napětí dále vystupňovat… Až další den odpoledne jsme přišli do Girevi, kam dojedou i auta.

Girevští z nás měli radost, hostili nás a předávali si nás z domu do domu. Velitel zdejší pohraniční posádky prohlásil Michaelu za sestru a lkal, že jeho sestra bude spát na pastvině ve stanu, a ne v jeho bytě.

V malebném Dartlo se starobylé domy přestavují na hotely.

Tak rozhodla vláda

Další den jsme přišli do Parsmy, vesnice na skalnaté plošině. Domy tu mají střechy z plochých kamenů. Pozornost poutalo ohrazené svaté místo na návsi, kde ležel kámen s ornamenty. Další rytina zdobila kamenný blok zasazený do zdi obkružující kostel v Parsmě.

Kostel to je prazvláštní. Má sice na střeše kříž, ale nesmějí se k němu přiblížit ženy a na stráni pod ním zapáchá hromada hlav a vnitřností obětovaných beranů. Jedna beránčí kůže se sušila na rámu u kostelní zdi a ze škvíry nad kamenem s rytinou vykukoval kus loje. Při detailnějším pohledu se ukázalo, že kostel nemá ani vchod – je to kvrivi podobné tomu, co stojí nad svatyní Samdzimar.

V Dartlo nechali lidé skutečný kostel spadnout. Připadá vám to barbarské? Vzpomeňte si, jak českoslovenští republikáni v roce 1918 nadšeně strhli mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Pravoslavný svatostánek mohl u džvaristů vyvolávat stejnou nevoli jako katolická plastika na místě popravy předáků evangelického stavovského povstání.

Malebná vesnice Dartlo střežená několika věžemi se mění před očima. Její krásu objevili turisté, a tak se domy mění v hotely. Také tu patřičně povyrostly ceny, takže jsme upustili od nápadu najmout si na zbytek cesty do Omalo auto. Nakonec nám zastavil náklaďák, který sem, do hor, přes hřeben přivezl kamení na stavbu čehosi, co vypadá jako základy dalšího hotelu. Ptám se řidiče, cože to tu roste.

Odpověď mi vyráží dech: ,,Záchod pro turisty.“ Další toaleta se skví na hřebeni na liduprázdné pasece, půl dne chůze k nejbližší vesnici. ,,A proč to stavíte tady?“ ,,Tak rozhodlo ministerstvo turistického ruchu, chtějí nalákat výletníky,“ krčí rameny řidič. ,,Vy byste jel na prázdniny do hor právě proto, že na konci cesty stojí záchod jako hrad?“ ptám se. Šklebíme se na sebe. Po namáhavé cestě jsme se z území džvaristických občin konečně dostali do oblasti silného vlivu vlády ve Tbilisi a pocítili dotek geniality státního aparátu. Byli jsme zase mezi svými.


JAK NEROZHNĚVAT DŽVARA ANI JEHO VYZNAVAČE (rady pro cestovatele)

Občané České republiky mohou do Gruzie vycestovat až na 90 dní bez víza. Gruzie prochází obdobím bouřlivých proměn. Se střídavými úspěchy se snaží zavést demokratický režim. Do velkých měst vtrhl dravý kapitalismus, na venkově se poměry mění pomaleji. Situaci na většině území lze přirovnat k České republice v polovině 90. let, ovšem s tím rozdílem, že Gruzie prochází podstatně hlubší hospodářskou krizí. Přístup do separatistických provincií Abcházie a Jižní Osetie je komplikovaný. Vláda se snaží do země nalákat turisty. Policisté i vojáci asi mají rozkaz chovat se k cizincům mile. Za Ševarnadzeho všudypřítomné vymáhání úplatků se vytratilo. Na hranicích s Tureckem se k nám gruzínští celníci chovali korektněji než například jejich kolegové v Německu. V dolinách blízko u hranice s Ruskou federací je třeba ve vlastním zájmu bezpodmínečně respektovat pokyny pohraničníků. Zvláště vysoko v horách se život řídí mnoha tradicemi, které cizinec z nevědomosti snadno poruší. Pokud se však chová zdvořile a skromně, místní mu vysvětlí, jak se chyby příště vyvarovat. Pokud chcete přespat na pastvině poblíž vesnice, požádejte o dovolení. Ke džvaristickým svatyním není dobré chodit bez doprovodu místních a ženy musí obvykle udržovat značný odstup. Pokud by návštěvník posvátný okrsek nějak zneuctil, může počítat s tvrdým trestem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články