Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tirana: Nablýskaná, všední i týraná

34-4.jpg
Autor článku: Kestrina Peza a Jan Rychetský, Středa, 29. září 2010
Autor fotografií: Kestrina Peza a Jan Rychetský
Z obrovského Skanderbegova náměstí míří ulice paprskovitě do všech stran. K moderním kavárnám a barům zlaté mládeže, na rušnou univerzitu, k sídlištím, do cikánských čtvrtí, k poklidným částem s parky anebo k tržištím. Dnešní Tirana má jako profesionální herečka nespočet výrazů a dokáže je rychle měnit.

Současná Tirana (Tiranë) ani v náznacích nepřipomíná maloměsto s nízkými, často vepřovicovými budovami a úzkými uličkami, jako tomu bylo ještě v roce 1920, kdy se stala hlavním městem. Od té doby v ní odstartovalo stavební šílenství, které s několika pauzami stále přetrvává. Vždyť i dnes je to nejrychleji se rozvíjející albánské město. Postupně se rozlézá do všech okolních kopců a pomalu absorbuje vzdálené vesničky.

V mozku města

Náměstí se jménem albánského superhrdiny už samo o sobě vypovídá o složité a často dost křivolaké historii země. Po stranách mu vévodí palác kultury a národní historické muzeum s budovatelskou mozaikou, před nímž se dnes v autíčkách na baterky prohánějí děti. Jako zchudlá příbuzná se v jednom rohu krčí Ethem Bejova mešita. I když jsou místní muslimové spíše vlažní, dveře se v ní netrhnou. Jakousi bránu, kterou odtud projíždějí auta na hlavní třídu, tvoří vládní a ministerské budovy navržené italskými architekty.

Obrovský bulvár s parkem po jedné straně ukončuje budova univerzity, která však byla postavena k méně bohulibým účelům. Měla v ní sídlit fašistická strana. Ale to není jediný urbanistický paradox tohohle místa. Nedaleko odsud stojí betonová pyramida jako převrácený vykřičník megalomanství komunistického diktátora Envera Hoxhy (čti hodži). V roce 1986 byla postavena jako jeho muzeum, ale později se z ní stalo kulturní centrum. Dnes v ní sídlí diskotéka a tepe zběsilá moderní muzika. Z venku však vypadá jako bunkr, který přežil mnohá bombardování.

Rudá generace

K rudému odkazu se přitom hlásí nespočet Albánců starší generace. Do debat vstupují se stejnými argumenty jako prošedivělí proletáři všude jinde. Byla práce, byly jistoty, bylo jídlo. Tím však klady Hoxhovy politiky nekončí. Mýtil negramotnost, zrovnoprávnil ženy a vykořenil zlé rodové zvyky, jako třeba krevní mstu. Určitě se o to zasloužil, ale v době, kdy přišel k veslu, to už stejně horší být nemohlo. Jen lepší. Ctitelé starých pořádků navíc úplně zapomínají na absolutní izolaci Albánie v poslední etapě rudé odysey, krvavé stranické čistky a směšné kvóty na chov domácího zvířectva. „Lidé na vesnici mohli mít jen tři slepice, prasata schovávali.

Děti se kloužou po betonové pyramidě, kterou postavil komunistický diktátor Enver Hoxha.

K rolníkovi přišla na základě udání kontrola, ale žádného vepře nenašla. Po letech se v hospodě přiznal, že pašíka opil rakijí a skryl pod peřinu do postele, odkud se pak ozývalo hlasité chrápání. Kontrola si myslela, že to chrápe jeho žena, a odešla,“ traduje se úsměvná historka z té doby. „Nikoho nepřijímám. Novináři mě zklamali,“ prohlásila vdova po Hoxhovi Nexhmijë (čti nedžmije), když jsme s ní přišli poklábosit, a zavřela nám dveře před nosem. Přitom o svém životě s božským Enverem vydala dvě knihy, nutno říci zcela nekritické. Teď bydlí v nízkém domě na okraji Tirany, kam by člověk neznalý místního prostředí nikdy nezavítal. Žádný luxus. To bývalá diktátorova rezidence uprostřed města je jiná káva. Vila však po pádu režimu párkrát změnila majitele, takže dnes se v ní prochází jeden z albánských boháčů.

Metropole na dlani

Nejvyšší kopec nad Tiranou se jmenuje Dajti. Na jeho úbočí rostou moderní hotely jako houby po dešti. Pikolíci v nich však při otázce, jestli vede nahoru stezka, nejdřív oněmějí a pak ve snaze vyhovět plácají hlouposti. Proto nejdřív míříme stezkou plnou bodláčí kamsi k horizontu, ale pak už to dál nejde. K vrcholu tedy poskakujeme po výmolech hlavní silnice v autě. Nejdřív nás cesta provede asi pěti vesnicemi a pak po několikanásobné kličkované mezi kopci dorazíme k vápence. Se zapudrovaným předním sklem přijedeme ke vstupu do národního parku Dajti.

V něm je příroda zase zelená, jen místy z křovin prosvítají šedivé odlesky betonových bunkrů. Na vrcholku zase šediví různé věže i satelity všemožných rozprašovačů signálu. Právě odtud je Tirana vidět tak celistvě panoramaticky a plasticky, že to žádná fotka nezachytí. Ruch velkoměsta prozrazuje pohyb skvrn v údolí. Ze zastavěné plochy vyčuhují parky a pár modrých jezer. Centrum je obstavěno novými sídlišti jako před stovkami let hrozivé pevnosti nedobytnými hradbami.

Mladá generace

V prominentní čtvrti nedaleko centra, kam byl za komunismu vstup povolen jen prominentům, se kavárny plní bohatou mládeží. Chlapci oblečení podle poslední módy konverzují a po očku pozorují make-upem a značkovým outfitem zušlechtěné dívky. Ostatní za tímto účelem korzují po chodnících. Balení po albánsku začíná právě takovouhle cudnou předehrou. Až v dalších fázích, za několik dní, dochází k významnému pomrkávání a upřeným pohledům. První oslovení je přesně načasováno. Namlouvání nesmí skončit příliš brzy. V tom případě by totiž byla aktérka označena za děvku a aktér prohlášen děvkařem.

Zlatá mládež přesně ví, kdo mezi ní nepatří. Vesničané a jiní přistěhovalci jsou rozeznatelní už na první pohled. Šusťákové bundy, teplákové soupravy a levné kecky. Takovým se posměšně říká buď alpinisté, anebo Čečenci. Na žebříčku popularity stojí nejvýše právě móda, fotbal, rap či hip hop. A v některých případech po čertech dobrý hip hop, kterému nechybí šmrnc ani sebeironická nadsázka.

„Nemáme vodu, nemáme světlo, ale máme sklenice plné rakije. Nemáme auta, ale máme koně. Nemáme střechu nad hlavou, práci, ale stejně myslíme jen na souložení. Narodili jsme se, abychom si užívali od večera do rána, tak proč si lámat hlavu s něčím jiným,“ zpívá skupina W. S. Family. Píseň by klidně mohla být hymnou většiny mládeže, která nemá bohaté rodiče anebo sponzorující příbuzné v zahraničí.

Na hlavním náměstí se před historickým muzeem prohánějí děti v autíčkách.

Galerie života

Úžasným průvodcem po pohnutých osudech Albánie je národní galerie. Stálá expozice se dělí na tři stylově i časově ohraničená pásma. Jedna místnost je obložená obrazy nádherných krajinných scenerií či heroickými plátny Skanderbega a méně známých borců. Romantismus jako vystřižený z čítanky. Ostatní sály s přesahem do dalšího patra jsou poseté budovatelskou tematikou. Tuhle svářeč nebo slévač v hutích, támhle rolníci s radostnými selkami. U obrazů některých komunistických pohlavárů anebo dřevěných skulptur obnažených žen je připsáno, že díla dlela buď kvůli modelům, anebo tvůrcům dlouhá léta ve sklepě. Typické cenzurní hrátky socialistického realismu.

V posledním sále visí novodobá všehochuť. Má však jedno společné. Vše je šedé až temné a chaotické. Jako albánská současnost. Malí kluci skáčou pod auta, aby za pár šupů prodali propisku s albánským znakem, cikáni kočují od pláže k pláži a honorace letí v nejdražších značkách, aby se vidělo, že na to má. Hlavní město je nejzářivějším příkladem třídního rozvrstvení. To je lesk a bída Tirany.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články