Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tiksi Život na konci světa

foto1.jpg
Filip Singer, Středa, 2. května 2012
Konec světa, tím je pro mne Tiksi. Východosibiřské město ležící na břehu moře Laptěvů, daleko za polárním kruhem na úplném severu obrovské sibiřské republiky Jakutsko (Sacha). Bývalo vojenskou základnou a překladištěm zboží pro celé jakutské území, výchozí bod významných expedic a zastávka sovětských ledoborců na jejich cestě z Archangelsku do východosibiřského přístavu Vladivostok. To už je však minulost. Dostat se sem dnes je velice obtížné a nákladné.

Lidé na severu byli v dobách komunismu zvyklí na lepší životní podmínky, více se zde vydělávalo a díky horším klimatickým podmínkám měli nárok na příděl lepšího zboží než v ostatních částech Ruska. Na sever proto jezdila pracovat spousta dělníků z ostatních částí země. Po rozpadu Sovětského svazu ale následoval obrat o devadesát stupňů. Sovětské hospodářství krachuje a na udržování severní mořské cesty nejsou prostředky. Jen díky zásobování ze severních moří byly arktické oblasti schopné existovat. Stejný osud stihl i přístav Tiksi.

foto3.jpg

Do města jsem přijel v létě, ale teplota nestoupla nad šest stupňů Celsia. Mrtvé město. Ulice jsou liduprázdné, okna a vchodové dveře domů jsou zatlučené prkny. Fasády paneláků jsou pomalované budovatelskými sovětskými výjevy. Na hlavní Leninově třídě je pár zašlých obchodů s potravinami, ale jinak pusto. Ačkoli je brzké odpoledne, Tiksi připomíná město duchů. Jdu se ohřát do muzea. Prošlapané lino, pach jedovatého nátěru na stěnách. Prohlížím si několik obrazů námořníků a ledoborců a vycpaného ledního medvěda. Na obhlídce někdejšího slavného přístavu nacházím jen zrezivělé trosky nákladních lodí a jeřábů.

70-2.jpg
foto2.jpg

Skutečný konec světa pak nalézám za městem, kam mne doprovází místní student. Výjimečně tu svítí slunce a my se potulujeme tundrou bez jediného stromu či alespoň keře. Chvilku posedíme na břehu moře Laptěvů. Za horizontem už není nic než Severní ledový oceán. Znenadání se počasí změní. Fouká ukrutný vítr se sněhem. Ztrácíme orientaci v mlze a jsem rád, když se nám vůbec podaří dostat do města. Je srpen. Už v září tu začne opravdová zima, kterou si ani v letošních mrazech ve střední Evropě nedovedeme představit. Kvůli arktickým vichřicím teploty klesají běžně pod minus 50 až minus 60 stupňů Celsia. Lidé mohou umrznout třeba deset metrů od svého domu, když se ztratí v běsnícím bílém pekle ve své ulici. Obyvatele Tiksi proto využívají speciální průchody mezi jednotlivými domy a bloky, které je chrání před sněhem a větrem.

72-1.jpg
73-3.jpg

Pronajal jsem si pokoj v přízemním panelákovém bytě. Nemohu spát. I přes zatažené závěsy proniká do místnosti světlo. Jsou tři hodiny ráno a venku je světlo. Je polární den a slunce nezapadá. Čas se slévá do jednoho nekonečného dne. Chtěl bych se dostat k deltě sibiřského veletoku, řeky Leny. Avšak marně, větrné deštivé počasí nedovolí létat vrtulníkům. Nekonečným čekáním trávím dny na malém zničeném tiksínském letišti – já a rodina evenských lovců z jakési vzdálené vesnice máme být jedinými pasažéry. Ruští piloti mě zvou k sobě do letištní kanceláře. Vodka značky Putinka teče proudem. „Dnes se už lítat nebude, tak pijeme. A kdyby se počasí vylepšilo, tak to také zvládnem.“ Chtě nechtě musím trávit čas s piloty. Je pravé poledne a mejdan se přesunuje z letiště do jakési domácnosti v tiksínském paneláku. Všichni jsou zde úplně namol, včetně žen. Intuitivně se necítím bezpečně. Spěšně se loučím a vybíhám mezi polovybydlené blo­ky.

74-1.jpg

Lidé ve městě většinou nemají práci a hodně pijí. Jedinou zárukou jak přežít je lov a rybolov, a proto mají u sebe zbraně. Skoro všichni Rusové už odešli zpět na pevninu (tak zdejší říkají evropskému Rusku) a zůstali jen původní obyvatelé, Jakuti, kteří se nemají kam vrátit. Stejně jako ostatní severské národy v Rusku byli přinuceni opustit kočovný styl života, přesunout se do paneláků a dát děti do škol. Celé Tiksi žije prakticky jen z vojenské základny, která má za úkol hlídat břehy moře Laptěvů. Díky vojenské základně je přístavní městečko alespoň trochu zásobené.

74-2.jpg

Přežít je zde těžké i po psychické stránce. Dlouhá nekonečná zima bez slunce, kruté mrazy a zpola nefunkční město jsou opravdu krutým místem pro život.

foto5.jpg

K deltě Leny už se nedostanu. Můj čas vypršel. Naposledy se koukám z okénka letadla na město, jež připomíná spíš haldu betonu a šrotu roztroušenou kdesi v nekonečné tundře. Roztroušené město na samém konci světa.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články