Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Temně zelená chlouba Afriky

28-000.jpg
Marián Sucha, Pátek, 29. prosince 2006
Potřetí už vám přinášíme téma, které se zabývá vláčky, vlaky, lokomotivami a kolejemi. Po loňském a předloňském úspěšném tématu se s námi opět můžete vydat na cestu a po kolejích objet skoro celý svět. Vezmeme vás do jednoho z nejluxusnějších vlaků Afriky, koleje vás ale zavedou i do posvátného města Inků či na Taiwan na trať, která vede háji tisíciletých cypřišů...

Rohana Vose, zakladatele i majitele společnosti Rovos Rail, dlouho považovali za blázna s megalomanskými nápady. V roce 1986 začal uskutečňovat svůj sen vlastnit železnici a vydal za téměř zrezavělé lokomotivy a dávno vyřazené vagony téměř celý svůj majetek. Dnes je cesta jeho exkluzivním vlakem „Pride of Africa“ povinností pro každého, kdo chce poznat koloniálního ducha Jižní Afriky.

Komfortní vlaky mají v Jižní Africe tradici, ale od okamžiku, kdy Rohan Vos vypravil na koleje svou Pride of Africa – Chloubu Afriky – dostal luxus nové jméno. Cesta z Pretorie do Kapského Města, kopírující sto šedesát let starou trasu prvních pionýrů africké buše, je u Rovos Rail více než jízda luxusním vlakem: je to dokonalá iluze, vzrušující mix Afriky a viktoriánské Anglie.

Už přivítání pasažérů v Capital Park, soukromém nádraží Rovos Rail v Pretorii, je mimořádné: na terase vyhrává malá černá kapela vídeňské valčíky. Nosiči v uniformě čekají na kufry. Elegantní hostesky doprovázejí příchozí do velkého sálu s pozlacenými křišťálovými lustry, starým koloniálním nábytkem a těžkými anglickými klubovkami. Přátelsky se usmívající servírky nosí šampaňské, pralinky a čaj s jemným cukrovím. „Ve kterém jsme století?“ ptáme se všichni v duchu. Že by se vrátily koloniální časy?

Ještě jedna sklenička na šťastnou cestu a už nás stevard vede po červeném koberci do vagonu. Mahagonové dveře našeho kupé zdobí mosazné jmenovky. Kupé neboli suite má jedenáct metrů čtverečních – dost na to, aby se sem kromě postelí vešla také křesla a stůl. Takové rozměry nenajdeme ani ve většině luxusních vlaků. Královské kupé má dokonce ještě o pět metrů víc. V jednom vagonu jsou maximálně tři kupé a každé může obývat nejvýše šest pasažérů. V celé soupravě tedy nejede víc než dvaasedmdesát cestujících. Nedostatkem prostoru tu tedy skutečně nikdo netrpí .

Na stole jsou čerstvé květy, ovoce a láhev šampaňského, vedle leží předpověď počasí a popis cesty na příští den. „Pokud musíte na toaletu nebo se právě koupete ve vaně, ani tak nic nezmeškáte. I zde máte dokonalý panoramatický výhled…“ slibuje nám při vstupu Roberta, hosteska, která nás má v příštích dnech na starosti.

Chlouba Afriky spojuje Kapské Město s Johannesburgem a Pretorií. Cílem ale není jen konečná stanice, nýbrž cesta sama o sobě. Naše trasa dlouhá 1600 kilometrů trvá tři dny a dvě noci – máme tedy dost času užít si luxusu pětihvězdičkového hotelu na kolejích a nechat na sebe působit velkolepost jihoafrické krajiny.

Pára jen pro efekt

Při výjezdu ze stanice táhne soupravu tmavozelených vagonů z třicátých let minulého století parní lokomotiva Tiffany. Jako za starých časů v ní hází topič uhlí lopatou do pece. Tiffany vyrobili v roce 1895 ve skotském Glasgow a téměř po sto letech ji Rohan Vos nechal nákladně restaurovat. Spotřebuje ovšem kolem tři sta litrů vody a pětasedmdesáti kilogramů uhlí na jeden kilometr, a tak se používá, jen když vlak vyjíždí ze stanice nebo když se blíží k cíli. Zbytek cesty pracuje dieselový motor a elektřina.

Vlak uhání po kolejích rychlostí šedesáti kilometrů v hodině a cestující si plnými doušky užívají výhled na jihoafrickou krajinu. Na otevřeném balkoně na konci vlaku se se skleničkou místního vína v ruce kochají hvězdami na nebi a teplý vánek Afriky jim ovívá obličeje. Poslední vagon, tzv. observation car, má rozšířená okna, a tak pasažéři mohou nerušeně pozorovat třeba hejno dvaceti tisíc plameňáků… Stevard už ale všechny svolává ke stolu. K večeři v luxusním restauračním vagonu se doporučuje formální oděv. Hodí se výborně ke stříbrnému servisu, čínskému porcelánu a křišťálovým číším. Vlak má dva jídelní vozy. Shangani byl postaven roku 1924, a než jej Rohan Vos v roce 1986 získal a restauroval, rezavěl v Albertonu nedaleko Johannesburgu. Dřevěné sloupy, oblouky a secesní výzdoba tu vytvářejí atmosféru soukromého viktoriánského klubu. Druhá restaurace z roku 1936 je zařízena spíše střízlivě: kožená křesla, křišťálové svícny a samozřejmě stříbro. Dva prvotřídní šéfkuchaři připravují cestujícím každý večer pochoutky, k nimž si každý může objednat nejlepší vína, která v Jižní Africe zrají. Člověk ani neví, co má obdivovat víc: jestli vynikající pokrmy, nebo spíše schopnost kuchařů vykouzlit je na tak stísněném prostoru.

Tuny diamantů

Na své dlouhé cestě staví vlak jen málokde, ale všechny zastávky stojí za to. Přesně v jednu hodinu odpoledne vjíždí do Kimberley, asi pět set kilometrů od Pretorie. Město a okolí proslulo rozsáhlou těžbou diamantů, která výrazně ovlivnila ekonomický vzestup kapské kolonie. První vzácný kámen našel syn místního farmáře v roce 1866, když pásl dobytek. Diamantová horečka v pustinách Severního Kapska propukla plnou silou o tři roky později.

Nejvýznamnější pozoruhodností města je Big Hole, důl hluboký osm set metrů. Do roku 1914, kdy byl uzavřen, se tu vytěžilo 22,5 milionu tun zeminy, z níž bylo vyrýžováno 2722 kg diamantů. Dnes Kimberley poskytuje návštěvníkům řadu příležitostí seznámit se se současnou technologií těžby i s památkami připomínajícími diamantovou horečku. Dokonale restaurované budovy starého Kimberley ukazují život někdejších hledačů pokladů.

Patřili k nim i Cecil Rhodes a Barney Barbato, kteří tu vydělali své první miliony. Rhodes pak koupil Barbatovy doly a stal se jedním z nejmocnějších mužů Afriky. Diamantový magnát, ministr financí, premiér Západní Provincie a urputný kolonizátor potřeboval železnici pro své expanzionistické cíle na africkém kontinentě. Diamantová naleziště tak velmi přispěla k výstavbě sítě jihoafrických tratí. Jen železnice byla schopna přepravovat lidi i zboží rychle a levně z pobřeží do vnitrozemí.

Skanzen v poušti

Železnice se přičinila také o vznik Matjiesfontain, dvě stě čtyřicet kilometrů severně od Kapského Města uprostřed pustiny Karoo. Mladý skotský dobrodruh James Douglas Logan, ztroskotanec bez peněz, uvízl v osmdesátých letech devatenáctého století se svou lodí v zátoce u Kapského Města. Začal pracovat na právě otevřené železniční trati Cape Colonial Railways a v roce 1883 se přestěhoval do Matjiesfontain. Tehdy to byla zapadlá železniční stanice, kde lokomotivy zastavovaly, jen aby doplnily tendry vodou. Dvaadvacetiletý dobrodruh Logan se rozhodl „město“ koupit a zřídit v něm lázně. Věděl od své nemocné manželky, že místní suchý teplý vzduch je ideální pro nemocné plíce.

Odvážné nápady jsou někdy korunovány úspěchem a ten Loganův patřil mezi ně. Již brzy se z Matjiesfontain stala žádaná oáza pro bohaté a prominentní osobnosti. Cecil Rhodes, sultán ze Zanzibaru a otec Winstona Churchilla strávili v Matjiesfontain nejeden měsíc. Spisovatelé, britští aristokrati a politici z kapské kolonie sem pravidelně přijížděli na léčebné kúry. Búrská válka ale udělala konec rekreaci i obchodu. Z lázní se stala kasárna. Když James Logan v roce 1920 ve třiašedesáti letech zemřel, bylo Matjiesfontain zapomenuto. Město duchů v poušti bylo vystaveno napospas rozkladu. Vzduch ale stavby z doby rozkvětu britské kolonie konzervoval a v roce 1968 se historie opakovala. David Rawdon koupil celé město a začal s rekonstrukcí, která do dnešního dne neskončila. Již o dva roky později, v listopadu 1970, otevřel restaurovaný hotel Milner. V roce 1975 bylo město prohlášeno za národní památku a je pod ochranou památkářů.

Zpátky v našich časech

Cesta vlakem pokračuje divokou africkou přírodou směrem do Kapského Města. Když vlak vyjede z temnoty šestnáctikilo­metrového tunelu Hex River, otevře se pasažérům výhled na krajinu s bílými domky a staromódními železničními staničkami z počátku dvacátého století. Míjíme nejlepší jihoafrické vinice u Paarl, Stellenbosch a Franschhoek. Projíždíme malebná městečka usazená v údolí a obklopená horami. Nakonec se na obzoru objevuje impozantní kulisa Stolové hory a v šest hodin odpoledne vjíždí náš pětihvězdičkový hotel na nádraží. Opět kráčíme po červeném koberci, pijeme šampaňské a loučíme se s lidmi z mnoha zemí, kteří si během nezapomenutelných tří dnů porozuměli. Ze třpytícího se včerejška se vracíme do strohé reality jednadvacátého století…


Cestovat jako král

Od svého založení v roce 1989 si Rovos Rail díky své skutečně prvotřídní nabídce získala mezinárodní reputaci. Rovos Rail (zkratka ze jména majitele společnosti Rohan Vos) provozuje celkem šest tras, které se dají projet za dobu od jednoho dne do dvou týdnů. Jsou to vlastně jakási safari po železnici napříč jihem Afriky. Nejdelší začíná v Kapském Městě a končí v Dar es Salaam v Tanzanii. Rovos Rail nabízí také jízdy k Viktoriiným vodopádům, do Krügerova národního parku a do Mosambiku. Cesta z Kapského Města do Dar es Salaam má 6100 kilometrů a trvá s několika delšími zastávkami a prohlídkami dvanáct dnů. Luxus má samozřejmě svoji cenu. Pohybuje se mezi pěti sty a třemi tisíci eury – podle kupé, trasy a počtu dní.

Informace: www.rovos.co.za

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články