Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Temná pole Neapole

104-11.jpg
Autor článku: Michal Josephy, Pondělí, 20. září 2010
Autor fotografií: Michal Josephy
„Vidět Neapol a zemřít.“ Tenhle známý citát může získat netušené významy -tedy pokud v Neapoli navštívíte místa, která nepatří zrovna na obálky katalogů cestovních kanceláří. Satelitní sídliště Scampia je právě takové -vládnou tu drogové gangy, černý obchod a Camorra.

S tejně jako má neapolský den svými zšeřelými stíny blízko k noci, můžete zde získat pocit, že smrt má blízko k životu. A je jedno, zda se procházíte podél přístavu a pohled vám každou chvíli zavadí o barevné železné kontejnery, jeřáby či zrezivělé ploty, anebo se vyhýbáte odpadkům, co se vrší u patek románského sloupoví. Cítíte se tady sice bezpečně, ale stále máte pocit jemného, mravenčivého vzrušení. Toužíte proniknout pod to, co se skrývá za kašírovanou, turistickou fasádou města. Klíčové slovo občas zaslechnete na ulici: v žertu, narážce, ale vždy vysloveno trochu ztišeně, jako modlitba. Stane se vám věrným společníkem. To temné slovo zní: Camorra.

Odpad – zlatý důl

Má neapolská průvodkyně mě vede po via Anticaglia, kolem obnaženého zdiva obrovského Neronova divadla -tu zapuštěného ve stěnách oprýskaných domů, tu objeveného v moderní garáži. Na troskách je patrná snaha osvobodit je od zdiva i odpadků a restaurovat. „Na víc nemáme peníze,“ vypráví Giuliana o soukromé nadaci, pro niž pracuje, „divadlo se rozkládá na sousedních parcelách a ve sklepích domů, které bychom museli nejdříve vykoupit, abychom mohli ve vykopávkách pokračovat.“ Odmlčí se. „Zatím tady musíme prohrabovat tenhle bordel,“ kopne lehce do odpadků, které se neuctivě lepí na románské architektonické ostatky.

Camorra, neapolská odrůda mafie, si totiž založila byznys na tom, že monopolně sváží městský odpad, srovnává jím se zemským povrchem lomy či vycpává prázdná skladiště. Být to jen trochu možné, jistě by se rozsáhlý řecký podzemní akvadukt i systém bunkrů a chodeb z druhé světové války změnil na pěkně naditou koroptev. „Camorra se nezajímá o archeologii?“ rýpnu si. „Ne, tu zajímají jen peníze,“ odpálí lakonicky Giuliana a tváří jí kmitne ironický úšklebek.

Archeologie možná mafiány nezajímá, ale hollywoodsko-antický kýč nejspíš ano, pomyslím si. Vybavuje se mi totiž obrázek vily bratra mafiánského bosse „Sandokana“, Waltera Schiavoneho, která je postavena přesně podle té, kterou obýval Tony Montana z filmu Zjizvená tvář. Dvojitý tympanon, les sloupoví s dórskými hlavicemi a Venušiny lázně. Zlato a velké naleštěné plochy mramoru.

Nepořádek kolem nás je však jen vrchol pyramidy. Na začátku, ale i konci tohoto mocného ekonomického cyklu stojí nelegální obchod s likvidací toxického odpadu – nejen z Neapole, ale i z italského průmyslového severu. Tuny odpadků, doslova ekologické bomby, tak podminovávají téměř celé vnitrozemí Kampánie. Nánosy usazenin laků, zbytky z petrochemického průmyslu či kapaliny kontaminované těžkými kovy tak tvoří vrstvy odpadu, který Camoře vynáší obrovské zisky. Jedovaté materiály, a to i radioaktivní látky, se dostávají do půdy a znamenají pro okolí velkou zdravotní hrozbu. Výnosný obchod, ve kterém se točí neuvěřitelných šest miliard eur ročně, se hravě vyrovná obchodu s bílým zlatem – kokainem.

Město (z) módy

Neapol, na rozdíl třeba od Říma, nevypadá na první pohled zrovna jako město zasvěcené módě. Zatímco na římské módní tepně najdete doslova pouliční přehlídku vybraného vkusu a luxusu sladěného od slunečních brýlí po podpatky, v Neapoli nic takového neuvidíte. Občas mám pocit, že neapolská móda laciný punc známý z vietnamských tržišť ani nezakrývá.

Obrátil jsem se po via Toledo na periferii, směrem na Molo Beverello, a pak po pobřeží dále k průmyslovému přístavu. Už se smrákalo, do vzduchu prosakovala vlhkost a barevné kontejnery dostávaly nádech železného matu. Některé byly otevřeny jako spouštěcí příď trajektu a právě se z nich vykládaly mohutné role látek. U plotu postával dělník a mezi palcem a prostředníkem roloval zažloutlou cigaretu.

Na můj opakovaný dotaz, oč jde, řekl jen: „Levné látky z Číny.“ Tyhle neforemné role látek se ale jemnými prsty, střihy a stehy vybraných vyškolených krejčí jakoby změní v ukázkové modely. V šaty, které dokonale padnou na tělo a jež nikdo nerozezná od originálu vysoké módy, která zdobí těla společenské smetánky. Neapolská mafie totiž má smysl i pro „módu“. Podle mého informátora lze její „krejčovské dílny“ najít na neapolském satelitním sídlišti jménem Scampia. Zítra povedou mé kroky právě tam.

Scampijské paneláky jsou skladištěm kokainu, heroinu i marihuany a prolezlé kriminálními živly.

Nejhorší v Evropě

Před návštěvou pekelného sídliště snídám svou oblíbenou kombinaci: preso, borůvková marmeláda, máslo a opečený toast. Pak do tašky nacpu foťák a mapu a ptám se recepčního, kde najdu nejbližší metro směrem Scampia. Nechápavě se podívá a naprázdno polkne: „Scampia?“ Buď nevěří, nebo si myslí, že špatně vyslovuji. Když se ujistí, že ne, pokračuje: „Víte o tom, že tohle je zřejmě nejnebezpečnější sídliště Evropy?“ Scampia je totiž místem, odkud do centra co chvíli dorazí zprávy o masakrech konkurenčních mafiánských klanů a nádavkem o nějaké té vraždě „civilisty“.

Posílen borůvkovým toastem odpovím chladnokrevně: „To je přesně důvod, proč tam jedu.“ Odvaha ze mne však začne opadat velmi rychle, jak se metro začíná vzdalovat směrem z centra mimo turistickou oblast. Neapol začíná prudce sociálně upadat, což se odráží na vzhledu cestujících a jejich alkoholovém dechu prosycujícím soupravu metra. Vagon se čím dál víc vyprazdňuje a ve chvíli, kdy z okna vidím neutěšené pláně s šedivými stěnami paneláků, zůstanu v něm už jen s teenagerem, který evidentně něčeho přebral. Metro mě vyplivne na neutěšeném betonovém překladišti. Jednou budovou sejdu po schodišti dolů, přejdu staveniště a podchodem vyjdu betonovým hangárem na plochu, na níž je naražen vytoužený nápis Scampia.

V neapolském dialektu tohle slovo znamená širou krajinu, otevřené pole plné divokých travin, na němž v polovině 60. let minulého století vystavěli nechvalně proslulé sídliště s poetickým názvem panelových domů – Vele neboli Plachty.

Když touto čtvrtí projdu a mé kroky se zakousnou hlouběji, všude kolem vyčnívají shluky paneláků jako dinosauři v betonové džungli. Mezi nimi se táhnou ostnaté dráty, rozkládají se tu rozbité hangáry a rozlehlá staveniště. Dívka na druhé straně ulice najednou zrychlí krok a zakryje si tvář. Všimnu si, že mi z tašky přes rameno kouká objektiv fotoaparátu. Na něj jsou tady asi mimořádně citliví. Projdu staveništěm k hangárům s otvory od ráže 9 mm a najednou mám pocit, že mě kdosi sleduje. Jako by paneláky obživly, na balkonech vyrostly oči a ty mě, cizince na nepřátelském území, pozorovaly na otevřené pláni.

Mířím k místu, kde se mají nacházet ilegální textilní dílny. Zdálky pozoruji pohyb několika postav vycházejících z pootevřených vrat. Pokouším se dvě z nich oslovit a tvářit se přitom naivně, ale jistě. Přivedl mě sem přece odborný zájem o oblečení. Můj pokus o rozhovor však zpozoruje o poznání luxusněji oblečený management postávající nedaleko. Bossové textilního obchodu se ke mně blíží a měří si mě zkoumavým pohledem. Znova se vytasím s otázkou na „módu“. Usmějí se na sebe, možná ohodnotí odvahu, se kterou jsem se vydal na jejich území, ale dají mi velmi výrazně najevo svou dominanci: vyšlou ke mně několik krátkých, vysvětlujících frází s nenapodobitelným bohorovným úsměvem a nakonec mě jeden z nich blahosklonně poplácá po zádech. Nejsem tady vítán a bylo jen demonstrací jejich moci, že nemuseli použít síly či výrazného zastrašování.

Plachty nad kokainem

Stát před typickými scampijskými paneláky Vele je zážitek silnější a dynamičtější než třeba Louvre. Ale estetika to není zrovna pro každého. Tyto domy jako by se staly organickou složkou přírody. Zdá se, že přetékají lidmi i odpadem. Kolem této proměnlivé masy se nekontrolovatelně pohybují neapolští Romové. Pokud už se někdo do Scampie vypraví, pak se těmto domům zpravidla vyhne velkým obloukem, a já se tomu ani nedivím. Přesto mi to nedá a postupně se přibližuji k jejich úpatí. Vím, že nemůžu být příliš nápadný a vzbudit povyk.

Fotografuji jen opatrně. Najednou však padnu do oka místní bandě. Její pěšáci si mě vyhlídnou, obestoupí mě a odříznou mi cestu. Nesmím dát najevo strach, napadne mě instinktivně. „Ty nás fotíš? Co fotíš?!“ říká jeden z nich zbrkle a frajersky přešlapuje široce rozkročený z nohy na nohu. „Jak to, že nás fotíš?“ těká po ostatních zakalenýma očima. „Já nefotím vás,“ odpovím pokud možno s klidem „ale tyhle domy, já jsem architekt.“ „Ukaž!“ vyštěkne na mě.

Vele neboli Plachty. Tohle romantické jméno nesou panelové domy scampijského sídliště.

S trochu předstíraným klidem mu ukážu v malých náhledech fotografie – naštěstí si je moc neprohlíží. „Ó, architetto!“ zvolá nakonec a pobaveně mě plácne po ramenou. Jeho kumpáni se pobaveně usmějí. Jeden z nich mi už docela přátelsky vysvětluje: „Prodáváme drogy, chápeš? Tady nemůže nikdo jen tak fotit. Hlavně nás, kvůli identifikaci. Na to je tady každej zatraceně opatrnej.“ Díky nim získám neformální povolení k tomu, abych se dostal do útrob těchto bizarních sídlištních útvarů, jejichž buňky slouží jako skladiště marihuany, kokainu či heroinu před jejich další distribucí.

V nitru domů poznám, že ony plachty na povrchu jsou na palubě lodi, do které doslova teče vrstva odpadu a fekálií. Lodi, jejíž podpalubí je prolezlé krysami a kriminálními živly jako celý systém Camorry a které je zásobováno i syceno z obrovských lodí neapolského přístavu. Z přístavu známého z barvotiskových pohlednic, nad nímž romanticky zhasíná slunce jako skomírající květ zlatožluté slunečnice.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články