Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Temná Paříž pod Paříží

102-010.jpg
Petr Tůma, Středa, 13. ledna 2010
Stůjte! Zde začíná říše smrti! Dvě věty s pouhými pěti slovy dokázaly rozproudit krev v žilách a postavit do pozoru i mé nejjemnější chloupky vzadu na krku. Chladný dech podzemí mě ovanul, jako by mi říkal: Ještě si to můžeš rozmyslet, zůstat tam venku -na slunci. Mezi svými, mezi živými...

Přesto většina návštěvníků Paříže, kteří došli až k tomuto nápisu při vstupu do budovy na Place Denfert-Rochereau, pokračuje bez zaváhání dál, aby o hodinu později s překvapením vyšla na Rue Rémy-Dumontel. Ta je od původního místa vzdálená dvě stanice metrem… Tito lidé touží vidět ono záhadné město pod městem, Paříž pod Paříží.

Křižovatky ledově tichých ulic, náměstí ztracená ve věčné tmě, parky, v nichž rostou místo stromů stalagmity, i chrámy a oltáře vysekané do skály. A hlavně – nekonečné podzemní hřbitovy. Nezdobí je nápisy, kříže ani náruče květin, náhrobky mají poskládané z lebek a kostí. Na jedenácti kilometrech čtverečních spí věčný sen na sedm milionů lidí! Tak vypadá část pařížských katakomb otevřená turistům.

Ročně ji navštíví na dvě stě tisíc zvědavců. S očima navrch hlavy a samovolně se vnucujícími myšlenkami o pomíjivosti lidského bytí projdou chodbami o délce 1,7 kilometru, „potopenými“ dvacet metrů pod silnicemi a chodníky. Málokdo z nich tuší, že tato trasa je pouze nepatrným dílkem hlavolamu vzájemně propojených štol a uměle vytesaných chodeb, proti kterému je labyrint na Krétě slabým odvárkem.

Vždyť pařížské podzemí se roztahuje v délce dobrých 350 kilometrů! Vedou sem vstupy z tunelů metra, z odpadních stok, z krypt kostelů i sklepů domů – jeden vchod je dokonce v základech mrakodrapu Montparnasse. Není divu, že se ještě nenašel člověk, který by dokázal takové bludiště přesně zmapovat. Existuje ale společenství nadšenců, kteří světu tmy a ticha propadli a tráví v něm většinu času. Říkají si Les Cataphiles, což by se dalo volně přeložit jako Milenci podzemí.

Římské počátky

Příběh pařížských katakomb začal v časech římské Galie, kdy byla namístě dnešní francouzské metropole vykutána první šachta na těžbu kamene. Práce v ní byla namáhavá, ale pořád to bylo snazší než stavební materiál dopravovat odjinud. Paříž se tehdy nazývala Lutece a byla jen vzdálenou výspou dobytou římskými legionáři, kteří si na místě podrobili kmen původních obyvatel, tzv. Parisiů.

A právě pro potěchu utahaných žoldnéřů vznikly lázně napájené teplými termálními prameny, amfiteátr a pár chrámů z bělostného vápence, ze kterého je i dnes postavena většina pařížských budov. Místo začalo brzy prosperovat – a jak se rozšiřovalo, pokračovala i těžba kamene. Dolování pokračovalo bez jakéhokoli omezení až do 15. století, kdy se začaly ulice Paříže znenadání propadat.

Dávno nikdo nevěděl, odkud a kam vedou podzemní štoly, a tak bylo nutné podzemní labyrint zmapovat. Přitom se ukázalo, že se celé město může propadnout do nitra země – tak rozsáhle bylo podkopáno. Ihned se proto přistoupilo ke zpevňování podzemních šachet, kterým se dostalo obvodových zdí a příčných kamenných výztuh, které měly i pro příští časy podržet jejich stropy. Většina chodeb tak vypadá téměř identicky, o to snáze v nich lze zabloudit… Jsou vysoké zhruba 2,3 metru a nezávisle na ročním období je v nich stálá teplota jedenáct stupňů.

Když se kutálejí lebky

Současně s hroutícími se domy se začala středověká Paříž potýkat i s dalším nebezpečím: s neúnosným množstvím lidských ostatků. Desítky městských hřbitovů ohraničovaly kostnice, ve kterých byly bez ladu a skladu nasypány ostatky obětí nejrůznějších epidemií a moru. A pak se u jednoho z těchto „domů mrtvých“ zhroutila stěna a jeho děsivý obsah doslova zaplavil ulici Rue de la Lingerie. Z obavy před šířením morové nákazy v distriktu Les Halles rozhodl sám král o převozu těchto ostatků mrtvých za město. Aby se ušetřilo, měly být kosti uloženy právě do štol bývalých kamenolomů.

Pověření zástupci města, monsieur Theroux de Crosne a jeho nástupce monsieur Guillamot, zvolili coby ideální místo k tomuto účelu planinu Montsouris ležící v dnešním čtrnáctém pařížském okrsku. Tehdy byla ještě daleko za městskými hradbami, ale přesto tam vedla sjízdná cesta. Sedmého dubna 1786 proběhlo vysvěcení tamních podzemních prostor a za soumraku se na místo vydalo první procesí vozů naplněných až po okraj kostmi Pařížanů.

To, co se na první pohled zdálo jako snadná operace, se ukázalo časově neuvěřitelně náročné: stejné černé povozy projížděly Paříží den co den neuvěřitelných dvacet osm let! Během té doby byla část již zavezených katakomb zpřístupněna veřejnosti, hlavně v místech, kde kosti a lebky posloužily doslova jako stavební a dekorativní materiál…

Návštěva těch míst za svitu louče se stala oblíbenou kratochvílí aristokratické smetánky. Kroniky zaznamenaly, že do podzemí sestoupil Napoleon III., o pár let později císař Bismarck, švédský král Oskar a konečně i vynálezce a průkopník balonové fotografie Nadar. Ten se katakomby dokonce snažil vyfotografovat. Časem dostaly jednotlivé chodby jména podle pařížských bulvárů a přibylo pomníčků těm, kteří z ponurých chodeb už nenašli cestu zpět.

Než se v prach obrátíš

Vstupů do pařížských katakomb je dodnes pár desítek, většina z nich je však zazděná. Devadesát devět procent návštěvníků se tak do říše věčného klidu dostane jen oficiálním vchodem na Place Denfert-Rochereau. Točité schodiště klesající přibližně patnáct metrů kolmo dolů navazuje na chodbu vytesanou do žlutobílého kamene. Ostatně právě pod 14. a 15. pařížským arrondissementem se rozkládá největší část podzemních prostor. Rozbíhají se pod montparnasský hřbitov, pod Jardin du Luxembourg poblíž Port Royale a vedou až k Chalet Les Halles, kde se dělí doleva k Trocaderu a doprava k Place de la Bastile.

Poblíž lucemburských zahrad leží i německý bunkr z druhé světové války. Nápisy Rauchen verboten a masivní kovové dveře, které jako by vypadly z ponorky U2, však skrývá věčná tma. Dalším známým, byť nepřístupným místem je Pláž, jeskyně s kamennými sedadly, jejíž stěny jsou postříkané graffiti symbolizujícími přicházející vlny. Tam dole, v místě věčného ticha a tmy, jež ruší pouze ozvěna padajících kapek, se člověku dříve či později zasteskne po čemkoli světském. A nejvíce po jasném slunečním světle.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články