Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Téma: Aljaška stále plná dobrodruhů

38-2.jpg
Autor článku: Jan Hořínek, Středa, 26. května 2010
Autor fotografií: Jan Hořínek
Aljašský rybí průmysl dokáže být zrádný. I ty, kteří si myslí, že už leccos zažili, dokáže překvapit a dostat do situace, kterou nikdy dříve nepoznali. Jdete-li ráno do práce, nelze nikdy tak úplně počítat s tím, že večer půjdete zase z práce…

Lovná sezona startuje každoročně právě v Cordově. Rybáři na malých, jednomístných lodích vyjíždějí rozhazovat své sítě a v jindy pustých vodách u ústí Copper River je najednou rušno jako na francouzské Riviéře. Další aljašská loviště budou na své lososy ještě chvíli čekat. Místní ryby jsou i výjimečně kvalitní, a tak není překvapením, že ceny mohou vyšplhat na začátku sezony opravdu vysoko. Za kilogram lososa z Copper River se platí až kolem sta dolarů. „Jak dlouho si myslíš, že to potrvá?“ ptám se Patricka. Oba pracujeme v doku v malé cordovské rybárně.

Dnes budeme vykládat čerstvě nalovené lososy z rybářských lodí, ukládat je do beden s ledem a vozit je dovnitř do rybárny. Tam už se ujmou práce ostatní – lososy vykuchají a vyčistí, roztřídí podle druhu a kvality, zabalí do krabic, naloží do kamionu, odvezou na letiště a expedují do Seattlu. „V rybárně je víc lidí a rybáři toho určitě nenaloví víc než minule, takže si myslím, že to zabere tak osmnáct dvacet hodin,“ uzavírá Patrick.

Osmnáct hodin dokařské dřiny znamená značnou porci potu, krve a slz. Nemusíme se však bát neznáma, oba jsme to zažili mnohokrát. Trochu to připomíná páteční návaly v hospodách: rybáři rádi přijíždějí zhruba ve stejnou dobu, a tak se momenty, které by slušný člověk stěží nazval prací, střídají se zničujícími závody s časem. Práci uvnitř rybárny lze zase nejlépe popsat jako monotónní, avšak dost rychlý maraton, kdy se během nekonečných hodin člověk pomalu, ale jistě mění ve stroj.

Akce začíná

Je hezké slunečné odpoledne a z rádia nám pěje Sinatra. Kdo by v takovou chvíli pracoval? Sedíme a čekáme, až začnou přijíždět rybáři s úlovkem. Dávají si načas. Nejspíš chtějí chytat až do sedmé večerní, kdy se loviště zase uzavírá. Patrick dotáhl, bůhví odkud, golfové hole. Hrát golf nad mořskými vlnami není nejlepší nápad, pokud tedy nemáte neomezenou zásobu míčků. Neomezenou zásobu míčků nemáme, a tak se zase uchylujeme k čekání.

Čisticí linka v rybárně. Rybáři ještě nepřijeli, a tak v továrně panuje klid před bouří...

Mezitím přichází výrobní manažer a oznamuje: „Už máme 250 000!“ Nemyslí tím však dolary, ale hmotnost ryb (v librách samozřejmě, jsme v USA), které již rybárna od rybářů nakoupila. „Hm, vypadá to na opravdu dobrý lov,“ konstatuji a v duchu poupravuji Patrickův odhad o pár hodin. Když je sezona plně rozjetá a v rybárně pracuje kolem sta lidí, nikdo kvůli takovému množství ryb předčasně nezešediví. Teď je nás ale stěží třicet. A to znamená, že musíme dost improvizovat, vznikají nečekaná zpoždění a člověk nikdy tak úplně neví, co ho čeká.

Lov ryb je přísně regulován, proto se na začátku sezony obvykle otvírá loviště každý týden jen jednou, většinou na pouhých dvanáct hodin. Vše záleží na rozhodnutí biologů, kteří bedlivě sledují stavy ryb. Protože se toho v květnu zpravidla moc nenaloví, rybárny si v té době drží i méně zaměstnanců. A ti přesto mohou většinu svého času prolézat stále ještě zasněžené okolní kopce i zakouřené rybářské bary. Letos se ale ryby trochu utrhly z řetězu. Někteří z nás budou pracovat několik měsíců bez jediného volného dne. Fish business je už prostě takový. Dokud rybáři loví a člověk má dostatek sil, pracuje, protože příroda je nevyzpytatelná a hojnost se náhle může změnit v kritický nedostatek. Někdy se topíte v rybách (a v penězích), jindy spíše přežíváte.

Gumoví muži nastupují

Den se nachýlil k večeru a začali přijíždět první rybáři. Svou kořist mají připravenou v obrovských pytlích v podpalubí. Ryby jsou již usmrceny a zachlazeny ledem. K vyzvednutí poslouží jeřáb se závěsnou váhou, převzetí a zvážení úlovku musí proběhnout co nejrychleji. Rybáři neradi čekají a i nám se mohou zbytečná zdržení jen vymstít. Patrick vypisuje poukázky, se kterými si rybáři přijdou nárokovat výplatu. Pořádnou výplatu, pokud měli dobrý lov.

Lodě v přístavu čekají na další den. Blíží se dlouhá směna. Letos se ryby trochu „utrhly ze řetězu“.

Většina rybářů neodváží své ryby přímo do doku, ale doručují je na tendry. To jsou velké nákupní lodě schopné uskladnit spoustu ryb a dovézt je k nám do doku hezky pohromadě. Rybárnu stojí jejich provoz nemalé peníze, časová úspora to však vyváží. Ryby lze totiž z podpalubí jednoduše vysát velkou hydraulickou pumpou, a to je o poznání rychlejší než rozvážný jeřáb. Vždyť čas jsou, zejména při zpracování drahých lososů z Copper River, peníze. Čím dříve dopravíte zpracované lososy do Seattlu, tím více na nich vyděláte. Mít své ryby na trhu jako první je pro místní rybárny i otázkou jisté prestiže.

„Tak kde je ta loď?“ V doku se objevují dvě postavy, od hlavy k patě oblečené v gumovém kabátě a kalhotách. Zatím se tváří optimisticky. Možná úplně netuší, co je čeká. Zároveň se objevuje manažer a ne úplně klidným hlasem říká: „Máme 320 000 liber a tendry pořád nakupují.“ Z toho už jde strach. První tendr přijíždí a oběma postavičkám v gumovém začíná i v docela teplém květnovém večeru zamrzat úsměv: nečeká je práce z nejlehčích. Malý tendr má ve velké díře v podpalubí volně pomíchané lososy nerka a obrovské lososy čavyča. Ti jsou příliš velcí a neprojdou hydraulickou pumpou. Nezbývá, než vyházet zhruba 30 000 liber ryb, tedy skoro patnáct tun.

Stará dobrá ruční práce. Patrick stojí u jeřábu a opakovaně do lodi spouští a zase z ní zvedá velkou plastikovou káď, kterou obě postavy v gumovém bleskově plní čerstvými lososy. Starám se o všechno ostatní, sypu ryby z jeřábu do plastových beden, zasypávám je ledem, přidávám víka a na destě bedny odvážím k zařízení, které trochu připomíná popelářské vozy. Destou vyzvednu bednu na plošinu, ta se pak překlopí a ryby jsou nasypány do velkého zásobníku, kde už budou připraveny ke zpracování. Kolem začínají obcházet další postavy v gumovém oblečení a potichu sledují ruch v doku. Za chvíli se postaví k pásu nebo ke kuchacímu stolu a i jejich boj začne.

Finální verdikt

Ten náš je v plném proudu. Přijel další tendr a po něm další. Je tma a zima. Stojím dole u obří hydraulické pumpy a sleduji, jak pode mnou stoupá voda. Příliv dosahuje vrcholu, nemůžu se zbavit dojmu, že stojím přímo na hladině. Užívám si krátkého klidu. Obsluha pumpy není náročná. Teď je to Patrick, kdo se stará o vše ostatní. Váží, zapisuje, zasypává ledem, rychle naskočí do desty a odváží. Je prakticky pořád v lehkém poklusu.

Říká, že než přišel, pracovalo v doku sedm lidí, ale jemu se postupně podařilo stáhnout tento počet na dva. Občas přijede malá rybářská loď a Patrick musí věnovat svou energii jí. V tom případě běhám od pumpy po schodech nahoru a dolů a zastávám ještě Patrickovu práci. Jako zahřátí ve studené květnové noci to zatím není špatné. Ale jak dlouho ještě? Před chvílí nám manažer sdělil poslední finální verdikt: 415 000 liber ryb. Musíme zpracovat skoro 187 tun rybího masa! To, že známe konečné číslo, je sice částečná úleva, ale jeho výše by nám snadno přivodila špatné spaní, nebýt toho, že asi hned tak spát nepůjdeme.

Konečně je na chvíli klid. Že by krátké vyjasnění uprostřed bouře? Rychle hltáme dávno studené jídlo a jdeme se na chvíli podívat dovnitř. Jsou trochu ve skluzu, jeden z majitelů údajně zkouší na letišti zdržet letadlo, aby se co nejdříve stihl expedovat další kamion ryb. Nevím, zda je to pravda, a je mi to docela jedno. Všichni majitele svorně proklínáme. Tito zkušení bývalí rybáři se nejspíše zbláznili a zapomněli, že jim patří jediná, docela malá továrna, a nakupují ryby pro tři.

Ale rovnice je prostá, všichni na tom slušně vyděláváme. Právě padlo rozhodnutí. Dáme si krátkou tříhodinovou pauzu, pak se pokračuje. Jsem již dvacet osm hodin v práci a i takový minimální odpočinek bych uvítal. Ale jak rozhodne Patrick? Naštěstí je i on jen člověk. Ještě mi oznamuje, že hned dva rybáři zlomili letitý rekord a za dvanáctihodinový lov si oba vydělali kolem 35 000 dolarů. Pak se jdeme konečně „rychle“ vyspat.

Po pás ve zlatě

Za tři hodiny jsme opět na place a čeká nás rozcvička, která nás ale místo protažení a zahřátí spíše zabije. Velká loď, která potřebuje vyházet. Šedesát tisíc liber. Lezu po žebříku do podpalubí, už stojím v díře, skoro po pás ponořen v aljašském zlatě, a mám strach, že se v něm utopím. Dno je hluboko. Všichni veteráni jsou potřeba uvnitř a jediní, koho mi mohl manažer poslat na pomoc, jsou dva mladí Ukrajinci. Jsou tu sotva pár dní a je pro ně zatím obtížné rozeznat od sebe dva druhy lososů. Naštěstí se rychle učí. Za tři hodiny máme tyto galeje za sebou. A pak zase stejný rytmus, přijíždí loď, pumpujeme, vážíme, házíme led.

Zrak už se mi mlží a jen s obtížemi sleduji, co se děje v doku. Patrickova desta doslova lítá. I jeho energie se zdá nevyčerpatelná. V jakékoli profesi najdeme člověka, který dokáže povýšit zdánlivě banální práci na umění. Tento malý podsaditý Mexičan je právě takový. Je za své schopnosti velice dobře zaplacen, což mu umožňuje trávit spoustu času na cestách. Rád ukazuje svůj cestovní batoh s vlajkami všech zemí, které kdy navštívil. Nechybí ani ta česká.

Den má 57 hodin

Konečně jsme nasypali do továrny poslední ryby. I uvnitř si desítky hodin strojového tempa vybraly daň. Filipínští veteráni ale dokážou i v takovéto chvíli vykouzlit úsměv a vykřesat kapku dobré nálady. Manažer stojí u pásu a čistí ryby. Mnozí přestali práci zvládat, někteří vzdali boj s únavou, ti otrlejší a zkušenější jsou potřeba jinde, a tak se manažer ujal na posledních patnáct hodin práce sám. Mnozí z jeho podřízených ještě před pár dny znali jen občasné brigády ve stylu „práce neuteče“.

Přijeli sem a jejich první zkušenost s Aljaškou je nekončící maraton krve, hluku a ztuhlých prstů, kterými si zítra stěží zavážou boty. Nemám energii s nimi soucítit, jsem v práci asi 47 hodin, během kterých jsem naspal něco přes dvě hodiny, a Patrick mi oznamuje, že na rozdíl od zbytku továrny náš den ještě tak úplně nekončí. Loviště se má brzy zase otvírat, tentokrát již na 36 hodin, a musíme tedy ještě dalších deset hodin zásobovat rybáře čerstvým ledem.

Z původně odhadovaných, docela lidských 18 hodin nepřetržité práce se nakonec vyklubala noční můra trvající 57 hodin. Ti, kteří netouží za každou cenu vědět, jak hluboko je dno jejich schopností a výdrže, mohou po dohodě s vedením klidně pracovat jen osm hodin denně, jenže průměrný ješitný či penězchtivý Středoevropan obvykle rád zkouší, co všechno vydrží, a dlouhá léta na to pak s potěšením vzpomíná. Člověk je bestie a zvykne si na všechno.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články