Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tanec vodních buvolů

99-001.jpg
Michal Rudolský, Středa, 5. Srpen 2009
Ranní cáry bílých vlhkých mraků se líně převalují nad horami severního Vietnamu. Vtom, odkudsi z dáli, se ke mně nese melodické pískání. Tak melodické a líbezné, že zastavuji, přivírám oči a vzpomínám. Před očima mám vodní loutkové divadlo v Hanoji a poutavé vyprávění strýčka Teua. Ve výjevech z venkovského života poskakuje po hladině veliká dřevěná loutka buvola, za ním kráčí oráč s proutkem v ruce a vesele si pohvizduje...

Ale tohle pískání je jiné. Rozhlížím se a ani nemohu uvěřit, když vidím malého kluka, po kolena zabořeného v kalné vodě, jak se opírá do těžkých dřevěných bran za tančícím spřežením býků. Tam a sem, brázdu za brázdou, se plouží a kolem něj cákají a rozstřikují se gejzíry vody. Tady roste ta nejlepší rýže na světě! – křičí kluk a stále pohání své spřežení vpřed, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě, a jeho bezstarostné pískání se nese dál nad šťavnatě zelenými horami.

Za ním jako gigantické schody sestupují z okolních kopců křivolaké terasy, s uzounkými nitkami hrází, které jsou až po samý okraj naplněné lesknoucí se hladinou vody. Snad jen egyptské nebo mayské pyramidy by mohly soupeřit s tímto jedinečným dílem lidských rukou. Žasnu nad tím obrazem – tak takhle se tedy doopravdy „dělá“ rýže.

Dokonalé bohatství

Po dlouhá staletí se tady v horách v pěstování rýže a obdělávání půdy mnoho nezměnilo. Z početných malých národů žijících v horských oblastech severního Vietnamu jsou zde zastoupeny Meové, Thaiové a Tayové, kteří náležejí k thajské skupině. Příslušníci těchto národů a mnoha dalších kmenů sem prý kdysi dávno přesídlili z povodí Žluté řeky před vzrůstajícím populačním tlakem čínských Chanů. Odděluje je mezi sebou kulturní i jazyková odlišnost. Meové obývají oblasti vysoko v horách, kde pěstují kukuřici, ovoce, zeleninu a opiový mák. Thaiům se zalíbilo v horách v blízkosti řek a potoků, při hranicích s Laosem a Čínou.

Kulturně nejvyspělejší Tayové se usadili v údolích a obdělávají rýžoviště, podobně jako Vietové. Ale ti z nich, kteří zůstali v kopcovité krajině, se stále dál plahočí na terasách a šachovnicových rýžových políčkách jako dřív. S obrovským úsilím, námahou, trpělivostí a vůlí pod shrbenými zády vrší širokou motykou jílovité hráze, do kterých pomocí bambusového potrubí rozvádějí klokotající vodu z hor. Kam jen pohlédnu, na všem je patrný otisk upracované lidské dlaně. A jen veliký vodní buvol jim ulehčuje každodenní práci.

Ačkoli v mnohem úrodnějších nížinách, okolo Rudé řeky nebo v deltě Mekongu, tato spolehlivá zvířata nahradily motorové „rýžové pluhy“, tady vysoko v horách je pěkný, pracovitý buvolek dokonalé bohatství.

Výnosem ani zrnem nemá horská rýže příliš potřebnou kvalitu pro export, a tak většina z této produkce zůstává převážně jen pro vlastní potřebu domorodých obyvatel. I proto je dnešní obraz horské vietnamské vesnice v mnohém stejný jako před staletími. Laoské a čínské hranice na severu, vysoké hory a hustá, neprostupná džungle. Krajina z historie plná různých půtek, věčných bojů a pašeráckých stezek. Obtížná dostupnost do některých vzdálených provincií, špatné a mnohdy i nesjízdné cesty v deštivém období – kvůli těmto podmínkám zklamala veškerá snaha vlády vstoupit do tohoto území a získat ekonomickou kontrolu nad původním obyvatelstvem, jak se to povedlo během minulých let na celé středovietnamské vysočině.

Vzdor přírody a nepřizpůsobivost místních kmenů ale vládu nakonec odradily od vytyčeného programu a přiměly ji ponechat je jejich vlastnímu osudu.

Divoši z hor

Lidé z měst nazývali obyvatele zdejších hor Moi, tedy barbaři nebo také „divoši z hor. Dnešní mírnější název Thuong neboli horalé je již pro ně mnohem přívětivější. Vždyť jací jsou to barbaři? Život horalů je po celém světě v mnohém jednodušší a prostší, ale jejich lidová tvořivost, ať výtvarná, slovesná nebo hudební, je mnohdy pestřejší než lidí v nížinách.

K domkům a bambusovým chatrčím tu dnes již často vedou elektrické dráty a každý večer se rozsvítí tu a tam jas televizní obrazovky, ale automobilů zde stále moc nepotkáte. Když se mezi pěšími občas mihne nějaký ten japonský skútr nebo jeden z legendárních běloruských motocyklů značky Minsk, pyšný pohled majitele svědčí o jeho šikovnosti a úspěchu.

Ruční výmlat rýže.

Přestože není vůbec těžké vyloudit z tváří zdejších lidí veselý úsměv, stále je znát, že za vším zůstává jen a jen nekonečná dřina. Vždyť kdo z nás si dokáže představit, jak dlouhá a úmorná je cesta malého zrnka rýže, než se dostane až k nám na stůl?

Ty miliardy mladých rostlinek je potřeba přesadit, hnojit a udržovat až k úspěšné sklizni pouze a jen ručně. Ale ani potom si ruce příliš neodpočinou. Jen co sklidí, rozezní se klapot šlapacích mlátiček, v nichž se opět ručně vydroluje ze snopků zrnko po zrnku zralá rýže.

Lepší život?

Začíná poprchávat a snáší se lehký déšť… Čekají na něj všichni, vždyť voda je život. Poskakuji hustým labyrintem úzkých chodníčků stále blíže za chlapcovým pískáním, mazlavé bahno se mi lepí na paty a já již pomalu ztrácím naději, že se kdy vymotám opět na pevnou bezpečnou zemi. Mezitím na obrovském kameni uprostřed rýžoviště posedává chlapcův otec, vše pozoruje a tiše hledí do dáli. Snad opravdu naslouchá a slyší, jak rostou malinkaté, nedávno vysázené sazeničky na jeho políčkách. Ať se synek činí, vždyť kdo to tady převezme jednou po mně? Pokud ovšem neodejde tam dolů… Za lákavou vidinou „lepšího“ života ve městě.

Možná vás někdy napadne zajet se na vlastní oči podívat a poslechnout si, jak roste rýže. Anebo snad možná zatoužíte více nahlédnout do duše Vietů? Jedno je více než jisté: určitě zde ještě potkáte příjemné lidi a uvidíte terasy obtěžkané vodou, jak šplhají v křivolakých zákrutách po úbočích až na samé vrcholky hor. A když ve větru mezi ševelící rýží uslyšíte veselé pískání, můžete si být jisti, že kdesi nablízku tančí buvolí spřežení…


Popletený duch

Podle vietnamské pověsti Nebeský vládce poté, co stvořil zemi, lidi a zvířata, poslal na zem jednoho ze svých duchů-pomocníků. Pracovitého, silného, dobrosrdečného, ale tak zapomnětlivého, že vždy vše popletl. A tak se stalo, že duch svůj úkol rozesít na zemi dva balíčky, jeden se zrním, určený k obživě lidí, a druhý s různými travinami pro zvířata, prostě spletl. Nejprve vysel trávu, kam jen se dalo. Na zrní tak již nezbylo místo! Lidé hladověli, a na té nejlepší půdě rostla všude tráva. Když se tedy přišlo na to, kdo vše způsobil, byl dobrotivý duch popleta za svou chybu náležitě potrestán. Nebeský vládce ho proměnil v obrovského buvola. A co více, dal mu zuby jen do dolní čelisti, aby zvíře nemohlo žvýkat rýži a muselo navěky dřít a pomáhat lidem obdělávat pole. Když ve větru uslyšíte veselé pískání, buďte si jistí – někde nablízku určitě tančí buvolí spřežení…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články