Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tajemství jeskyně v Karpatech

090-000.jpg
Martin Mykiska, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Ledová jeskyně určitě příjemně zpestří dlouhou cestu každému poutníkovi, který si v ní může uprostřed léta sáhnout na led a sníh a po libosti se zchladit v horkém dni.

Z překrásné lesní vyhlídky Piatra Galbenei lze k ledové jeskyni, celým jménem Peter Ghearul Focul Viu (čti peštere gecarul fokul vju), dojít za necelou hodinu. Jeskyně je jakousi obří puklinou v zemi – shora lze do podzemí nahlédnout z úctyhodné výšky velkým otvorem ve stropě.

Díky stropnímu otvoru se také do jeskyně každoročně dostane nová zásoba navátého sněhu, který sice přes léto postupně mizí, nicméně po celé toto období udržuje v jeskyni dostatečně chladné mikroklima.

V zadní části hlavního dómu je vidět dvojitý ledový stalagnát, který se sice během letního období postupně zmenšuje, ale nikdy úplně nezaniká. Z jiného místa se lze do jeskyně dostat postupně se prohlubujícím příkopem hlubokým až třicet metrů, který na opačném konci ústí do vcelku nenápadného otvoru.

Za ním se otvírá přímý pohled na jednu z nejpodivuhod­nějších přírodních rarit zdejších hor, na vstup do potemnělého ledového království. Když se protáhnete otvorem na vyhlídkovou plošinku v ústí jeskyně, otevře se před vámi nečekaně velký prostor. V popředí uvidíte prudce klesající dno jeskyně s ledovými stalagnity. Dále prostoru dominuje nejméně desetimetrová kuželovitá hromada sněhu.

V nejzazší temné části jeskyně se pak na temném pozadí tyčí ony dva do sebe vrostlé ledové stalagnáty. Nyní vyniká jejich pravá velikost. Ledový útvar má aspoň čtyři metry. Shora je lehce nasvícený, stejně jako hromada sněhu. Kolem se rozprostírá ledová plocha, místy s centimetrovou vrstvičkou vody a s obřími ledovými „špalky“ jiných, již rozpadlých, objemných rampouchů. Jinde tvoří dno bahno a několik spadlých kmenů.

Za rampouchy se otvírá další nižší stupeň jeskyně, ale podle všeho tato část jeskyně po pár metrech končí. To se ovšem nedá říci o úzkém průduchu po jedné straně ledového dómu – baterka odhaluje zmrzlý ledopád mizející v temnotě. Klapání vhozeného oblázku řítícího se do té černě se ozývá ještě hezky dlouho.

Nevynášejte poklady

Mladí rumunští turisté nám radí zůstat tu do poledne, kdy má slunce prosvítit přes koruny stromů až na dno jeskyně. Pokračování v cestě se odložilo, do té doby se odsud nehneme. Kolem poledního je však slunce stále ještě dost stranou, naše očekávání pomalu zaplavuje vlna pochybností. Teprve kolem jedné hodiny paprsky poprvé pronikají stropním průduchem na boční stěnu jeskyně. Stále nic zvlášť neobvyklého. Začíná se ale zřejmě ohřívat vzduch v jeskyni, protože vzhůru se vznáší jemný opar.

Sluneční paprsky páru prozařují. Pak se první z nich dotkly dna jeskyně, zatím výrazně daleko od hlavního rampouchu, nicméně v místě, kde na zemi ležel jiný ledový výčnělek. V tu chvíli se ona místa rozzářila neuvěřitelnou intenzitou a já získal pocit, že se na dně jeskyně jako zázrakem objevil poklad. Na temném pozadí skalní stěny vypučel zářivě bílý, třpytící se bod.

Vzápětí divadlo pohaslo, jak se kužel paprsků přesunul dál. Páry ale přibývá, proudy světla začínají připomínat silné reflektory. O pár minut později se světlo posouvá na ledovou podlahu s vrstvičkou vody, ve které se povalují kousky ledu. Světlo se na ledovém povrchu láme, v ostré záři problikávají jednotlivé barvy spektra. Sluneční paprsky na chvíli proměňují chladné modravé kousky ledu v další, tentokrát duhový poklad.

Iluze pohádky je dokonalá – jen si zkuste vzácný poklad vynést ven, na slunci se ledové „drahé kameny“ rychle změní ve vodu… Dokonalost pomíjivého výjevu dotváří nehybná hladina, která odráží ozářené kousky ledu – ale jen do okamžiku, kdy ze stropu uvolněná kapka vodu zčeří a po hladině se šíří pravidelné kruhy. Po chvíli i toto živé divadlo skončí. Paprsek nezadržitelně postupuje do centra jeskyně, světlo se láme a odráží od jejího dna do všech stran stále stejnoměrněji. Celá jeskyně vypadá jako uměle nasvícená.

Prostor se projasnil, u stropu se ladně vznášejí teď už mohutná oblaka páry z tajícího sněhu a ledu. V nasvíceném, ale přesto místy potemnělém prostředí velikého podzemního prostoru se skví bělostně zářící ledový stalagnát.

Asi díky tomuto okamžiku je jeskyně nazvána Ghearul Focul Viu – „ledový živý oheň“. Plameny má ale trochu chladné…

Zázrak je náhoda

Mezitím se už několik desítek minut ven ze vstupního otvoru jeskyně valí oblaka páry. A zatímco tady nahoře dále vládne horký letní den, uvnitř jeskyně dochází krátce po poledni k vyvrcholení hlavního světelného efektu. Jak je obří ledový stalagnát prozářen proudem světla, jeho kontura se při pohledu zezadu zbarvuje do škály blankytně modrých odstínů. Při pohledu z boku či zepředu jeho zamrzlé stěny naopak svítí do šera bíle či bílozeleně a na všechny strany se jemně třpytí. Celý jev trvá několik krátkých minut, načež se jeskyně poměrně rychle ponoří zpět do mrazivého příšeří, ve kterém bude pospávat až do poledne dalšího slunného dne. Je až těžko uvěřitelné, že toto divadlo je opravdu jen pouhou hříčkou přírody. Hříčkou, která se každoročně odehrává zde uprostřed panenské rumunské divočiny po určité období léta téměř nepovšimnuta. Do jaké zvláštní harmonie zde vstupuje příroda s vesmírem? Vždyť jen nepatrná část slunečních paprsků se trefí přímo do malého otvoru v zemi kdesi v nekonečných rumunských bukových lesích. A úplně maličká jeskyně je čirou náhodou zformována právě tak, že po určité letní období proletí paprsky mezi korunami stromů až na její dno, kde zrovna ve správném směru stojí malý ledový hrad.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články