Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Tábory tak trochu jiné

018-000.jpg
Lenka Klicperová, Pondělí, 2. března 2009
Džíp se snaží uhánět odpolední Gomou co nejrychleji, jak jen to po mizerné silnici jde. Pekelné město mi ubíhá za zataženým okénkem. Povolili mi jen malou škvíru na nějaký pokus o focení. Prý by po nás mohli házet kameny. Kdo? Místní. Nemají v oblibě bílé, nemají v oblibě MONUC, jednotky OSN, které tu nepříliš úspěšně působí.

Nebylo snadné přesvědčit někoho, aby nás dovezl do táborů pro uprchlíky, které se rozkládají na sever od Gomy, města na východě Demokratické republiky Kongo.

Panuje tu citelné napětí, generál Nkunda je nedaleko. Každým dnem se může situace změnit. Jakmile padne tma, dochází ve městě k rabování a vraždění. Skutečné peklo na zemi.

Uprchlické tábory se začaly povážlivě plnit už na sklonku léta a do listopadu loňského roku v nich živořily statisíce lidí. Nemají nic, zachránili holý život. Nkundovi vojáci vyhnali ze svých vesnic na 250 000 lidí. To je hrubý odhad, do pralesů na sever od Gomy se nikdo nedostane, aby je spočítal.

Nad vší tou bídou se tyčí vulkán Nyiragongo. Jeho vrcholek se halí do černých mraků, jako by i příroda nad táborem těmi, kdo tu živoří, zlomila hůl. Naposledy soptil v roce 2002 a zničil 40 % města. Obyvatele se naštěstí podařilo včas evakuovat. Před Nkundovými vojsky však nikdo žádné varování předem neobdržel. Tábor vypadá zdálky poměrně úhledně. Nekonečné řady přístřešků z větví a bahna pokryté bílými celtami s nápisem UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Zblízka je to ale mnohem horší. Za džípem, který pomalu projíždí rozblácenou cestou (nebo tím, co ji vzdáleně připomíná), se rozbíhají děti.

Otrhané, polonahé, s nafouklými bříšky, tak typickými pro děti z válečných zón Afriky. Sháníme se po někom, kdo má kemp Mugunga I. na starosti. Snad tu alespoň občas někdo nějakou pomoc distribuuje.

„Hi, may I help you?“ slyším najednou za sebou. „Jmenuji se Amani Ruzihitiramo Pacifique, vy jste novináři, že?“ naráží neznámý muž na mou nepřehlédnutelnou fotovýzbroj a videokameru kolegyně. „Pomůžu vám, pojďte se mnou, můžete fotit, co chcete, nikdo vám nic neudělá,“ nabízí ihned Amani.

Přišel do kempu z Masisi a žije tady už přes rok. Chce, aby se co nejvíc lidí dozvědělo o utrpení Konžanů, o tom, co se v současné době v zemi děje. Necháváme tedy své průvodce v autě a vydáváme se na cestu lidskou bídou a neštěstím.

Tohle není život

Všude je to stejné, každá chatrč vypadá stejně strašlivě. Není voda, potraviny se distribuují jen zřídka. Není škola, kde by se děti mohly učit. „Všichni toužíme po tom vrátit se do svých vesnic a vést zase normální život. Moci chodit na svá pole a nemuset se bát, že nás každou minutou mohou přepadnout vojáci. Chceme prostě žít a pracovat a starat se o sebe sami. Tohle není život, to je živoření,“ říká Amani. Snaží se si na jídlo přivydělat, jak se dá, občas se mu podaří nechat se najmout jako námezdní dělník ve městě.

Kempů, jako je tento, je kolem Gomy nespočet. Humanitární pomoc může vyřešit jen momentální hlad, pomůže jen nakrátko některým od smrti hladem a nejrůznějších nemocí.

Ty jsou metlou uprchlických táborů, kde jsou příšerné hygienické podmínky. Neviděla jsem kupříkladu po celou dobu žádné latríny. Cholera, úplavice, to jsou častí návštěvníci…

Začíná pršet. Období dešťů ještě zhorší bídné podmínky, a ačkoliv nejsme daleko od rovníku, citelně se ochladilo. Přede mnou se po zemi batolí téměř nahé dítě. Vedle v chatrči sedí jeho matka a snaží se nakojit další. Oči, kterými se na mě dívá, říkají vše. Je to pohled z jiného světa, než znám já, je to pohled zpoza pekla…


Na východní frontě neklid

Uprchlické tábory v provincii Severní Kivu se začaly opět povážlivě plnit v srpnu minulého roku, kdy se znovu po krátkém příměří rozhořela válka na východě Konga. Jednu z hlavních rolí hrál generál Nkunda, konžský Tutsi, který vytvořil vlastní armádu na obranu proti Hutuům, kteří přišli do Konga po genocidě ve Rwandě v roce 1994. Tvrdé boje vygradovaly v říjnu a listopadu minulého roku, kdy byl Nkunda 6 km od hlavního města Gomy. Šestnáctého ledna přišla překvapivá zpráva, že Nkunda byl zatčen ve Rwandě a do Konga vstoupila spojená kožsko-rwandská armáda, aby se vypořádala s řáděním Hutuů v této oblasti. To ale znamená další boje. Snad přinesou konec utrpení vesničanů, kteří ke své smůle obývají zemi plnou strategických surovin, jako je coltan, nerost potřebný pro výrobu mobilních telefonů a notebooků. Více na www.clovekvtisni.cz nebo na www.femisphera.com

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články