Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Táborové ohně hoří dál - sonda do hlubin duše českého trampa

00taboroveohne.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Pátek, 7. října 2016
Autor fotografií: Zuzana Šprinclová
Pamatuji si je z dětství: byli nedílnou součástí víkendových vlaků. Hráli na kytary, zpívali, všem tykali a zdravili se ahoj, byli oblečení v zeleném, občas používali neznámá slova a láhve od piva jim o sebe jen cinkaly. Někdy jezdili bez lístku. Rozjaření a nespoutaní kluci a holky, kteří se vynořili z lesa, pro mě byli jako zjevení. Trampové.

Ve vlacích je dnes potkáte jen zřídka, zestárli a jejich řady výrazně prořídly. A i když se dnes může tramping zdát jako retro, stále se najde mnoho lidí, kteří se rádi o víkendu ztratí v lese…

Za trampy do Svatojánských proudů

„Jednou mi zavolal kamarád, že přijede do Štěchovic a vezme pár známých. No a přijelo jich 27 a byl z toho rovnou pochod,“ říká mi Blanka Reichardtová. Vitální trampka založila společně s manželem tradici každoročního jarního pochodu ze Štěchovic do Třebenic přes legendární místa českého trampingu. A trvá to už třináct let.

Letošní účastníci Svatojánských proudů jdou stezkou kolem skal u Vltavy a je to tu nacpané jako na Staromáku. „Dnes tady prošlo asi 1200 lidí,“ dodává Reichardtová spokojeně. Složení pochodníků je pestré a všech věkových kategorií: potkávám chlapy v maskáčích i dámy s holemi na nordic walking, které hlasitě vzdychají okouzlené romantickými pohledy do krajiny.

Romantickým údolím, kudy dnes vede stezka Svatojánské proudy, se toulali první trampové

„My s manželem někam jezdíme celé léto, nejraději pod širák na Šumavu,“ říká Reichardtová, která se s manželem Janem potkala právě na trampu. Jsou jedni z mála, kteří tramping bez ohledu na věk nevzdali. Na svých cestách stále potkávají kamarády, mladí už ale podle nich mezi trampy moc nejsou.

A co je na spaní pod širákem a putování krajinou tolik bavilo a baví? Místo odpovědi zpívá Jan Reichardt píseň Tramping není móda. Ostatně většina trampů, se kterými dnes mluvím o podstatě tohoto výjimečného hnutí, odpovídá písní: zazní Posázavský pacifik, Jarní tání nebo Řeka hučí.

Osada klukovských snů

Trampové zpívají vždy a všude. „Tramp žije v souladu s písní,“ říká mi legenda hnutí František Hacker. „Ta je kombinací všemožných stylů a spojují je témata jako kamarádství a přírodní symboly: červánky, řeka, skály, vítr, sníh…“ Sedím s ním na mole na břehu Vltavy u osady Ztracenka, nejznámějšího místa československého trampingu.

„Tady jsme si plnili své klukovské sny, o kterých jsme mohli jenom číst a psát písně,“ vysvětluje Hacker, kapelník skupiny KTO, která doprovázela i Waldemara Matušku. „Nikam jsme za komunistů nesměli, a tak byl pro nás tramping útěkem od všedních dnů do přírody.“ František Hacker se poprvé na Ztracence zastavil za války v roce 1943 jako kluk společně se svým otcem a strýcem, kteří byli trampové. Od té doby sem vedly jeho kroky nesčetněkrát a o čtyřicet let později si na Ztracence koupil chatu, ve které tráví svůj čas dodnes.

Osada Ztracená naděje, první osada u nás

„S klukama jsme jezdili hrát po různých osadách, ale tady se mi líbilo nejvíc,“ říká Hacker, zatímco vltavskou hladinu čeří proplouvající turistická loď. Ozývá se hlasité „ahoj“, typický pozdrav trampů spolu s podanou rukou a zalomeným palcem. Všichni trampové si tykají, jsou kamarádi, mají svůj slang a specifické oblečení. To vše dělá z trampingu subkulturu, podle některých historiků vůbec první u nás. Subkulturu, která ustála druhou světovou válku i komunismus.

Ač se o to mnozí snažili, tramping se nikdy nepodařilo vymýtit. Trampové jsou totiž svobodní, nespoutaní, nemají žádné vedení. Jsou hnutím, které spojuje pouto přírody, úcta k ní (trampové po sobě v přírodě nezanechávali stopy), touha po dobrodružství.

Průkopníci trampingu

První trampové byli většinou kluci z továren, chudí studenti a nezaměstnaní. Vyráželi do divokých zákoutí jižním a západním směrem od Prahy po proudu řeky. Říkalo se jim „divocí skauti“, protože většinou byli skautskými odpadlíky, které svazovala pevná pravidla oddílů. Opravdový boom trampingu nastal po první světové válce, kdy se hnutí rozšířilo do všech koutů republiky.

Mladí lidé, ovlivněni romány Jacka Londona, E. T. Setona nebo Roberta Louise Stevensona, zažívali v lesích dobrodružství, při kterém se inspirovali americkým Divokým západem. Hráli si na indiány, kovboje nebo piráty. Stavěli roztodivné chaty a zakládali osady s názvy, které odrážely jejich vzdálené sny: Arizona, Big Horn, Grey Grizzly, Mohawa, Dakota…

Bohuslav Holoubek u své chaty v osadě Ztracená naděje

S rostoucí oblibou trampingu se objevily i první snahy dostat ho pod kontrolu. Společné nocování nesezdaných mužů a žen? To prvorepublikoví moralisté nemohli snést. Proti trampingu vystoupil i zakladatel českého Skauta Antonín Benjamin Svojsík, v roce 1931 vyšel tzv. Kubátův zákon, který zakazoval táboření osob společného pohlaví pod pokutou 100 Kč či vězení. Na protest se sjelo do pražského Měšťanského pivovaru na Vinohradech prý až 150 tisíc trampů.

Buzerace soudruhů

Ale trampové se nedali – nikdy. Přežili nejtemnější válečná léta, kdy mnoho trampů bylo aktivních v protinacistickém odboji a padli na frontě nebo skončili v koncentračních táborech. Existovali i během komunistického režimu. Pro komunisty jsou ale trampové hrozbou: ctí svobodu, vyčnívají z davu, perfektně se vyznají v krajině, dokážou bez problémů s minimem přežít v lese, zvládnou se rychle domluvit a sejít se na jednom místě.

„Koncem války poschovávali fašisti u řeky mnoho zbraní a není tajemstvím, že po roce 1945 bylo mnoho trampů ozbrojených,“ říká Hacker. Komunisté po svém nepříteli šlapou, bourají trampské boudy a zakazují potlachy. „V 50. letech jsme se často scházeli ve Františkánské zahradě v Praze,“ vzpomíná Hacker. „A naši ‚nepovedenou‘ mládež stříhával holič Eman Kodym. Proto se říkalo, že někdo má účes ‚na Emana‘. Ale taky v Praze existoval jeden policista, který nás chytal a náš účes stříhal, to pro nás byla opravdová potupa.“

Jan Reichardt doplňuje pozdější praktiky soudruhů: „Příslušníci SNB i jejich pomocníci na nás vždycky čekali na nádraží, strhávali domovenky, americké nášivky. Kdo měl dlouhé vlasy, tomu kontrolovali občanku, perlustrovali nás, zabavovali nože – prostě znepříjemňovali nám život.“

František Hacker, kapelník skupiny Kamarádi táborových ohňů na Ztracence

Tramp utíká do přírody

Jaký vlastně byl život trampů za socialismu? Světlým bodem celého týdne byl víkend, který vysvobozuje ze všudypřítomné konformity. V pátek navečer tramp vyráží na čundr. Do telete (vojenská torna z dob císaře pána) nebo usárny, usny či uzdy (americký batoh z druhé světové války) si zabalí věci nejnutnější k přežití v přírodě, přibalí brnkadlo (kytara) nebo jiný hudební nástroj, cancák (trampský deníček), žracák či žebradlo a oblečou se do trampského.

To je většinou zajímavá a kreativní kombinace civilního a vojenského oblečení: vaťáky, kanady, kovbojské klobouky či doma šité indiánské kalhoty. Takto připravení se vydávají na stop nebo na nádraží na pacifik či courák (vlak), kde se setkávají s kamarády. Když vystoupí, míří nablind do přírody ztratit se v lese nebo do své osady. Tam naoko velí šerif, pravidla jsou nepsaná, ale ctěná. Přes den se toulají krajinou, hrají si na kovboje a sportují: házejí sekerou nebo kládou, hrají fotbal, nohejbal, sjíždějí řeky.

Večer zapalují posvátný oheň, zpívají hymnu Vlajka vzhůru letí, pozorují noční oblohu, skládají písně, básně, pijí pivo a kořalku, povídají si s kamarády. „Mezi trampy je soudržnost, jaká se jinde nenajde,“ tvrdí Jan Reichardt a dodává: „Tramping není jen o krásné přírodě, svobodě, spaní pod širákem, ale i o pivu a kořalce. Přes den se touláte v lese s čutorou a večer šup do hospody, kde se hraje na kytary, bendža, zpívá se a k tomu se pije. Někteří to kritizují, ale mně se to líbí.“

Ztracená naděje dnes

Na malém zápraží u chaty 4×5 metrů s miniaturní zahradou, kde je upravený každý centimetr, sedí u tranzistoráku Bohouš Holoubek. Na Smetanovu vyhlídku na protějším břehu Vltavy se odsud dívá už 35 let. „Je to tady kouzelné. Ráno v půl třetí můžu pozorovat, jak jde přes skály liška a kolem létají dravci, ve čtyři hodiny pak stádo muflonů, v pět jdou zase srnky,“ říká mi ze svého útočiště na legendární Ztracence. Tady to všechno začalo: Ztracená naděje nebo Ztracenka je vůbec první trampskou osadou. Od jejího počátku v roce 1918 tudy prošlo nespočet slavných i neznámých tuláků přírodou.

Trampové během pochodu Svatojánskými proudy

Nejznámějšími osadníky byli ilustrátor a malíř Zdeněk Burian, fotbalista Ladislav Ženíšek a hlavně trampský textař a skladatel Jarka Mottl. Za dob prvních trampů ale okolí vypadalo jinak. V roce 1943 to tady pohřbila stavba Štěchovické přehrady a Svatojánské proudy navždy zmizely pod hladinou vzniklého jezera. I legendární Ztracenka musela ustoupit a posunout se výše.

Tramping není mrtvý

Po pádu komunistů řady trampů výrazně prořídly. Otevřely se hranice, za kterými byl jejich vysněný svět, a mladé nohy toulavé se vydaly do ciziny. Předlistopadoví trampové zestárli a usadili se na svých osadách. Příkladem je právě Ztracenka, kdysi vzor pro jiné osady. Je tu asi sto chat bez vody, osázených solárními panely, většina je obsazená trampy. V osadě mají dvě klubovny, hřiště, saunu a hospodu.

I když nejbouřlivější časy jsou už dávno pryč, živo je tady stále. Trampové pořádají nejrůznější setkání, turnaje a akce. A dnes sem díky pochodu Svatojánskými proudy míří stovky trampů i paďourů (měšťáků, turistů). U zdejšího Saloonu se lidé občerstvují pivem, chlebem s cibulí nebo párkem. Muž oblečený za indiána si s chutí odnáší do své chaty na Ztracence horkou klobásku a oheň plápolá.

„Ta generační vlna je samozřejmě cítit, změnil se životní styl, je spousta míst, kde si dnes nesmíte postavit stan. Možná že jsem nereálný optimista, ale i tak si myslím, že tramping bude třeba v měnící se formě pokračovat dál,“ myslí si Franta Hacker.

Trampové v hospodě U Taterů

U Taterů

„Počkejte, za chvíli tam budeme a tam už bude ta pravá náladička,“ říká tramp ze Slovenska svým čtyřem kamarádům cestou do hospody U Taterů v Třebenicích. A náladička byla. Hospoda ověnčená trampskými vlajkami a artefakty je narvaná k prasknutí, prosycená dýmem z cigaret a přes zpěv, kytary a bendža není slyšet vlastního slova. Přestože se tady nedá hnout, jsou číšníci neuvěřitelně milí a jedno pivo střídá druhé. „Jsme tady už čtvrtá generace a doufám, že to jednou převezmou mé děti,“ říká mi pan Tatera. Hospoda U Taterů neboli Interpajzl U Taterů je legendou, její historie se začala psát v roce 1920. Tady dnes končí většina trampů pochod Svatojánskými proudy – místy, kde tramping hluboko zapustil své kořeny.

OČIMA AUTORKY

„Zuzko, já ti půjčím spacák, jestli chceš psát o trampingu, musíš ho zažít,“ lákal mě pod širák jeden z trampů. Ano, tramping se musí zažít, ale trampem se člověk nestane za jednu noc. Tramping je nepřenositelná zkušenost a pro každého jedinečná svým vlastním způsobem. Je těžce uchopitelný a jeho dějiny jsou ošidné: nikdy nebyl organizací, je svobodným hnutím, bez vedení, bez organizace, nejde ho přesně spočítat – každý jej prožíval po svém. Z našich životů by toto specificky české a výjimečné hnutí nemělo vymizet. Vždyť toulání se přírodou, snění, táboření v lese, klid přírody a schopnost v ní i s minimem přežít: to vše je už dnes prokazatelně pro lidi blahodárné. Tak šup do lesa a ahóój

Zuzana Šprinclová, novinářka

Pan Tatera v legendární trampské hospodě

KOMUNISTÉ VS. TRAMPING

Krvavej potlach: v roce 1963 vtrhli na potlach v Jetřichovicích na Děčínsku příslušníci VB a milicionáři s vlčáky, ozbrojení samopaly. Zmlátili desítky trampů, zabavili jejich věci a setkání rozehnali. Některé zúčastněné trampy pak vyhodili z práce a různě vydírali. O čtrnáct let později se vřítili do Brd, kde vybaveni dynamitem zničili během jedné noci desítky trampských chat. Tato akce se do historie vepsala jako Velká dynamitová show. Prý to měla být odplata za to, že mezi prvními signatáři Charty 77 byli právě brdští trampové.

Potlach na Ztracence v roce 1921

TRAMPOVÉ A PORTA

Na soutěžním festivalu folkové, country a trampské hudební scény Porta se potkávalo mnoho trampů. Nikdy ale nešlo o čistě trampskou akci, některým vadila její organizovanost. Založena byla v roce 1967 v Ústí nad Labem. V 80. letech se na Portu sjížděly tisíce lidí. Existovala pod taktovkou SSM. V roce 1981 se do Plzně sjelo přes 8000 diváků. Spirituál kvintet společně s ruskou písničkářkou Žannou Bičevskou tady uvedl píseň Jednou budem dál, která se zpívala na demonstracích proti režimu v 89. roce.

Ztracenka 1924

TRAMPSKÉ MUZEUM

V Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy najdete expozici věnovanou trampingu. Výstava byla otevřena v roce 1987 a už dvakrát byla aktualizována. Poznáte tady první průkopníky trampingu i mapu historických i současných chatových osad. www.muzeumjilove.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články