Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Světoběžník záhadného původu

124-005.jpg
Michael Borovička, Čtvrtek, 26. listopadu 2009
„V největším vedru, kdy pobřežní písek sálal horkem jako vápenné pece a nad vodou jemná pára se zvedala, odrazili jsme Prahu od břehu! Skoro celá Caicara přišla se podívat. Kdejaký pes zuřivě štěkal a zlobil se, že polední siestu mu pokazili cizinci, neboť mně na pozdrav a sobě pro zábavu někteří z Caicaranů stříleli z pušek a z revolverů. Vytáhl jsem vlajku na stožár a sedl ku patronu a ke kormidlu... Plným dosti rychlým pasátem hnána Praha se rozběhla proti proudu...“

Psal se rok 1892 a český cestovatel s podivným jménem Enrique Stanko Vráz se po tříletém pobytu v Jižní Americe vydával na dlouho připravovanou cestu napříč tímto světadílem. V létě roku 1894 se pak Praha konečně dočkala tohoto záhadného muže, který se z ničeho nic objevil v „cestovatelském centru“ v Náprstkově domě U Halánků.

Veřejnost o něm věděla jenom díky jeho dopisům, a především bohatým sbírkám zasílaným z cest. Mnozí čekali, že Vráz rozptýlí dohady, které kolovaly o jeho záhadném původu, ale marně. Cestovatel na sebe prozrazoval, že je synem jakéhosi ruského diplomata či důstojníka a české vlastenky, jež mu vštípila lásku k vlasti a češtině; na druhé straně přiznával, že na otázky o svém původu odpovídá záměrně nepravdivě.

Nejčastěji se jako místo jeho narození udává bulharské město Veliko Tărnovo, které jako své rodiště uváděl i sám Vráz. Geograf Ctibor Votrubec vyslovil v roce 1995 názor, že by to mohl být haličský Tarnów a že Vráz je nemanželským synem některého z důstojníků rakouské armády. Tato hypotéza je rozhodně pravděpodobnější než domněnka literárního historika Josefa Poláka, že Stanko Vráz je pseudonym nadaného hraběte Kolowrata, jenž v souboji zabil jiného důstojníka, a musel proto uprchnout do ciziny. Spekuluje se také o tom, že by se pod pseudonymem Enrique Stanko Vráz mohl skrývat pohřešovaný básník Karel Ilichman, Ferdinand Schpale z Haliče nebo nemanželský syn šlechtice Thurn-Taxise.

Pouští i pralesem

Vráz se tedy patrně narodil 8. dubna 1860 v bulharském Velikém Tărnovu, vystudoval vojenskou střední školu a bojoval proti Turkům u Plevna, kde byl raněn. Ve Švýcarsku pak začal studovat medicínu. Poté došlo k blíže neznámému rodinnému dramatu, po němž se vydal roku 1880 do Afriky. Několikrát se marně pokoušel dostat se do srdce Sahary, tajemného města Timbuktu. Poté se přesunul do Bathurstu v britské kolonii Gambie v západní Africe, vydělával si sběrem přírodnin, lovem a prodejem svých úlovků a sběrů do Evropy. Přesunul se na Zlaté pobřeží (dnešní Ghana), odkud podnikal sběratelské výpravy do vnitrozemí, během nichž pronikl až do Kumasi, střediska říše Ašantů. Koupil si fotografický aparát a pořizoval své první snímky z afrického vnitrozemí. Stal se tak jedním z průkopníků české cestovatelské fotografie.

V oblasti Guinejského zálivu však stále Vráze pronásledovala malárie, a tak se po krátkém zdravotním pobytu na Kanárských ostrovech rozhodl přesunout do Jižní Ameriky. Se dvěma druhy, Polákem Adamem Woronieckim a Čechem Jaroslavem Brázdou, pak přistál ve Venezuele. Vráz se věnoval sběrům, jež prodával do Evropy, a podařilo se mu také v okolí Punceres narazit na balatový strom (Mimusops balata), jehož mléčná šťáva mohla sloužit jako náhražka gutaperči.

Enrique Stanko Vráz (*18. února nebo 8. dubna 1860, Veliko Tărnovo?; †20. února 1932, Praha)

Obchody s balatou později přenechal Brázdovi a vydal se na velkou cestu po jihoamerických řekách. Enrique Stanko Vráz se sám z orinocké delty vydal říčním parníkem proti proudu veletoku až do Caicary, kde lodní linka končila. Tam koupil deset a půl metru dlouhou indiánskou curiaru vydlabanou z jednoho kmene, již vlastnoručně vyzdobil nápisem Praga, a vyplul proti proudu jihoamerického veletoku. Čekaly jej těžké chvíle. Přepadli ho piráti, pronásledovaly ho záchvaty malárie a katar, které jej oslabily až do bezvědomí. V této situaci od něj posádka utekla, neboť se domnívala, že cestovatel je už v posledním tažení.

Vráz najal nové indiány, s nimiž překonal i nebezpečné peřeje u Caytaye. Znovu jej postihly malarické horečky, ale také dostal dopis od Brázdy, v němž mu jeho společník sdělil, že během přepadení byl okraden o všechny peníze, které si vydělali obchodem s balatou. Vráze však tato Jobova zvěst nezlomila a pokračoval ve svém plánu. Dostal se až k řece Cassiquiare, která tvoří nejznámější bifurkaci na světě. „Prahu“ poslal po jejím toku a sám prošel pralesem pěšky. Došel až do velkého přístavu Manaus na soutoku Rio Negra a Amazonky, kde prodal loď a sběry odeslal do Prahy.

Z Manausu na parníku Perseveranza Vráz vyplul proti proudu Amazonky a po třech dnech plavby se dostal do městečka Tefé, jež založil roku 1698 jezuita z Čech Samuel Fritz. Překročil peruánskou hranici a dospěl do přístavu Iquitos. Pokračoval dál proti proudu, na několik týdnů se usadil v osadě Yurimaguas a poté se vypravil za „lovci lebek“ v povodí Ucayali. Vrázova cesta napříč tropickou Jižní Amerikou skončila 24. listopadu 1893 v malém přístavu Pacasmaya na pobřeží Pacifiku. Vytěžil z ní svůj cestopis Napříč rovníkovou Amerikou (1900).

Pohoří Bedřicha Smetany

V listopadu 1894 zahájil Vráz přednáškové turné, během něhož objel dvě stovky českých a moravských obcí. Sklízel úspěchy, zejména u mládeže, kterou dokázal pro poznávání zámořských končin nadchnout. Světoběžník se ovšem ve vlasti dlouho neohřál. Dne 3. listopadu putoval přes Severní Ameriku do Japonska, odkud odcestoval přes Šanghaj, Hongkong a Saigon do Singapuru. Odtud už to bylo nedaleko do neprobádaných pralesů vnitrozemí ostrova Borneo (dnes Kalimantan). Z Bornea se přesunul na Novou Guineu.

Nizozemská koloniální správa mu nedovolila cestovat do téměř neznámé jižní části ostrova, Vráz se tedy usídlil na severu a 12. prosince 1896 se s domorodou družinou vydal na odvážnou cestu do vnitrozemí hornatého Arfackého poloostrova na severozápadě, na území kmene Hatamů. Jedno pohoří zde pojmenoval po Bedřichu Smetanovi, ale na dnešních mapách tento název nenajdeme, i když jej publikoval v odborném tisku.

Z Nové Guineje se přesunul do Siamu (Thajsko), kde pobýval především v Bangkoku, odkud podnikal výlety do okolí. Byl zde spíše v roli turisty, nicméně na základě těchto zážitků sepsal zajímavou knihu V Siamu, zemi bílého slona (1901). Počátkem června 1897 se Enrique Stanko Vráz zastavil v Praze, ale jen na pouhých čtrnáct dní. Odjel do Spojených států amerických, kde se v Chicagu oženil s Čechoameričankou Vlastou Geringerovou a během svatební cesty v Mexiku vystoupil na sopku Popokatepetl (5450 m).

Přednášel pak v několika evropských zemích. V té době v Číně vypuklo boxerské povstání, které vyvolalo intervenci evropských mocností. Vráz vyrazil do Číny a v lednu 1901, krátce po jeho potlačení, se vylodil v Tiencinu (Tchien-ťin, Tianjin), odkud jej vlak dopravil do Pekingu, kde si prohlédl Zakázané město. Přes Koreu, Vladivostok, Sibiř a Rusko se vrátil do Evropy a pokračoval do USA. Do roku 1910 Vráz žil střídavě v Americe a Čechách, první světová válka jej však zastihla za Atlantikem.

Domů do Prahy se s manželkou a dcerou definitivně přestěhoval až v roce 1921. Žil zde skromně, jen z honorářů za knihy a přednášky. Zemřel 20. února 1932 a náhrobní kámen na Olšanských hřbitovech nese jeho poněkud patetické cestovatelské krédo: „Vždyť tam v dálavách světů jen a jen na vlast svoji jsem vzpomínal, po ní toužil.“ Ale muž, jenž v jihoamerických řekách zdobil své kánoe českou vlajkou a novoguinejskými pralesy kráčel pod praporem s českým lvem, takovým vlastencem opravdu byl. Jeho původ však dodnes zůstává záhadou.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články