Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

SVĚT V JEDNÉ ZEMI

38-12.jpg
Tomáš Beránek, Pátek, 25. června 2010
Právě to tvrdí slogan lákající k návštěvě nejjižnějšího státu afrického kontinentu. Nutno přiznat, že je více než přiléhavý pro nesmírně různorodou zemi pohnuté historie, úžasných měst a mnoha etnik, národností i barev pleti a především úchvatné přírody. Na území Jižní Afriky se rozkládají deštné lesy, křovinaté savany, vysoké hory i vyprahlé pouště a uvidíte tu slony i tučňáky.

Dostal jméno po své největší atrakci, mohutných vodopádech Augrabies (čti óchrobís). Na cestě k nim každého naviguje jejich hlasitý hukot. Řeka Oranje se řítí mezi žulovými skalisky přes četné peřeje a náhle padá do hloubky 56 metrů. Ze strany se přidává vodopád Bridal Veil Fall, který má sice méně vody než hlavní vodopád, zato jej však předčí výškou 75 metrů. Mezi hejny velkých zelenomodrých a červenohnědých ještěrek, posedávajících na skalních plotnách omletých padající vodou, se docela bezstarostně pohybují obratní damani skalní.

Tito savci o velikosti králíka, o nichž málokdo tuší, že jsou velmi blízkými příbuznými slonů, se cítí bezpečně za nízkým plůtkem chránícím návštěvníky před pádem přes burácivou vodní tříšť do temné hlubiny vymleté padající vodou, v níž podle pověsti sídlí říční příšera. Pod vodopády pokračuje Oranje dalších osmnáct kilometrů hlubokým kaňonem, do něhož spadají další menší vodopádky. Vody této největší jihoafrické řeky nadskakují v dalších peřejích a dávají tušit, že kaňon se stále více a více zahlubuje až na úctyhodných 186 metrů.

Nad meandry zaklesnuté řeky krouží rorýsi i orli, pátrající po rybách v šedozelené vodě. K nim se přidává několik druhů ledňáčků. Nad kaňonem po obou stranách vystupují nevysoké žulové pahorky, ty vzdálenější jsou již v Namibii. Nedostatek vody se odráží na typu vegetace. Nejčastějším zástupcem sporých dřevin je Aloe dichotoma, zvaná toulcový strom, z něhož původní obyvatelé Khoinové (Hotentoti) vyráběli toulce na šípy. To oni dali vodopádům, které pokládali za posvátné, jejich jméno, jež lze přeložit jako „Místo velkého hluku“.

Břehy řeky tonoucí ve svěží zeleni kontrastují s písčitými pláněmi a vyprahlými skalami hned o několik metrů dál, které se táhnou až k obzoru. I přes vyprahlý polopouštní povrch žije na území parku mnoho zástupců fauny. Vyskytují se zde pouze čtyři druhy hadů, ale všechny jsou nejjedovatější na světě: zmije písečná a růžkatá, kobra a korálovec. Mezi černě zbarvenými skalisky se spoustou hranců, kamenů s ostrými hranami obroušenými větrem, hledáme stádečko žiraf.

V písku objevujeme jejich stopy. Díky čistému africkému vzduchu je vidět na vzdálenost desítek kilometrů, ale štíhlé žirafí krky nevyčnívají široko daleko. Musíme vzít zavděk stádem elegantních gazel Thomsonových, které se popásají ve stínu nízkých stromků. Trošku smutní se vracíme do kempu, kde mezi stromy řádí tlupa kočkodanů obecných (Chlorocebus aethiops). Stačí si sednout do trávy a sledovat, jak kolem bezstarostně skotačí starší opice s mláďaty.

Cedarberge

Z travnatých planin nedaleko pobřeží Atlantského oceánu vystupují první skalnaté pahorky porostlé makchiovou vegetací. V ní září vysoké stonky červeně kvetoucích aloí (Aloe littoralis). Asi půl metru vysoká termitiště střídají obrovské balvany. Ticho hor náhle prořízne silné ječivé zařvání. Na vrcholku jednoho z balvanů sedí mohutný samec paviána a dává nám jasně najevo, komu toto místo patří. Ve vyšších polohách střídají balvany skalní bloky, po jejichž svazích hbitě prchají vyplašení damani. Tvary skal z velmi tvrdých pískovcových bloků jsou fantastické: věže, jehly, okna, hřiby, viklany…

Mezi ležícím kamenným velbloudem a dvojoknem se krčí pokřivené porosty podivných jehličnanů. Že by to byly pověstné clanwilliamské cedry, podle nichž dostalo pohoří své jméno? Tento vzácný druh cedrů je místní endemit a kdysi pokrýval celé pohoří, ale dnes se kvůli mýcení zachovaly jen málo rozsáhlé porosty ve vyšších polohách.

Jedno údolíčko připomíná americké Monument Valley. Po jeho dně se řítí malý potůček, kde se míhají vírníci. Stačí vyšplhat na rozlehlou náhorní plošinu a roztodivných skalních útvarů rapidně přibývá. Mnohé skalní stěny pokrývají malby kmene Sanů (Křováků). Spoustě pokliček, voštin i skalních hodin vévodí Wolfberg Arch, červenavě zbarvená skalní brána, 15 metrů vysoká a asi 12 metrů široká.

Národní park Royal Natal

Rozeklané špičky Dračích hor připomínají ostré hřbety draků. Tato nejdramatičtější část Velkého stupně prudce vystupuje z nížiny plné zulských vesnic. Bojovnost jejich obyvatel je proslulá a průvodce oprávněně radí raději nezastavovat. Proto fotíme jen za jízdy z okna, ale přesto po nás letí několik kamenů. Špičaté štíty v oblasti Cathedral Peak zakrývají mraky, v kruhovém údolí zvaném Amfiteátr v nejvyšší části parku je jasno.

Nejpůsobivější skalní kresby Sanů nalezneme v národním parku Giant Castle v Dračích horách.

Stoupáme po sytě zelených loukách s rozkvetlými liliemi a hyacinty, které se střídají s malými lesíky proteí, stromových fuchsií a starčeků. Díky vysoké vlhkosti vzduchu visí z větví dlouhé cáry lišejníků. Říčka Tugela se zahlubuje do příkrého údolí, které zanedlouho přechází do úzké soutěsky. Z kolmých i převislých skalních stěn padají malé vodopády. Bočními údolími se otvírají průhledy na skalní věže na rozeklaných hřebenech.

Soutěska se i nadále zužuje až do „tunelu“, jen něco přes metr širokého otvoru ve skalním masivu, kudy zurčí říční voda a v zátočinách vytváří hluboké tůně. Za ním se otvírají vysoké skalní stěny v závěru údolí ve tvaru půlměsíce. Jsou dlouhé asi osm kilometrů a po vrcholu probíhá hranice s Lesothem. Bujná křovinatá vegetace tvořená převážně stromovými kapradinami šplhá vysoko po strmých svazích.

Tam, kde se úhel sklonu blíží k devadesáti stupňům, vystupují ze svého zeleného hávu už jen kolmé skalní stěny, končící v mracích. Kdesi ve výšinách jen tušíme i nejvyšší horu Jižní Afriky, 3284 metrů vysokou Mount-aux-Sources, pojmenovanou po francouzském misionáři, který se v roce 1837 jako první pokoušel vystoupat Amfiteátrem. Odtud, z domova orlů, padá střemhlav dolů druhý nejvyšší vodopád světa, Tugela, který ve třech stupních dosahuje výšky 853 metrů. K našemu zklamání má velmi málo vody, takže sledujeme jen tenký čůrek. Z rozjímání nás vyrušuje početné stádo paviánů s mláďaty, tudíž se raději dáváme na ústup.

Krugerův národní park

Nejstarší africký park byl vyhlášen v roce 1902 a dnes je nejnavštěvovanější a nejznámější přírodní zajímavostí Jižní Afriky. Nese jméno významného búrského politika Paula Krugera (1825–1904). Od Krokodýlí řeky na jihu až k Limpopu tekoucímu na severním okraji měří 350 km. Tento malý „stát ve státě“ protkává 2400 km silnic a pro nekončící proudy turistů je připraveno 24 kempů. Po zakoupení vstupenky je každý návštěvník registrován počítačem. V 18 hodin musí být buď přihlášen a ubytován na některém z tábořišť, pokud neopustil brány parku. Hledání opozdilců je nepříjemnou ostudou, která navíc stojí nemalé peníze.

Tady si konečně připadáme jako v pravé Africe. Křovinatá buš kryje mírně zvlněnou krajinu plnou nejrůznějších druhů divokých zvířat. Množství zvěře je až nepředstavitelné. Zoologové zde napočítali 137 druhů savců, 112 druhů plazů, 49 druhů ryb, 33 druhů obojživelníků, 227 druhů motýlů a téměř 500 druhů ptáků. Nejprve objevujeme stádo nejhojnějších antilop impal a v křovinaté buši vidím slony.

V celé své kráse se předvádějí žirafy a ladným během mizí mezi stromy. U napajedla obdivujeme stádo vodušek znamenavých s charakteristickým bílým půlkruhem na zadku. Z řeky Sabie se vynořují čtyři hroši, což vůbec nevadí krokodýlu nilskému vyhřívajícímu se na kameni kousek od nich. Skrz stádo žiraf projíždíme k napajedlu obsazenému zebrami stepními a pakoni žíhanými. Na stromech dovádějí kočkodani a vše důstojně pozoruje antilopa kudu s několika klubáky na hřbetě. Tyto ptáky neodhání, protože ji zbavují nepříjemných parazitů v srsti.

Zastavujeme u stádečka slonů s mládětem, ale slonice se netváří zrovna potěšeně, takže se raději držíme hesla „moudřejší ustoupí“. Musíme se vyhnout dvěma orlům, kteří se uprostřed silnice cpou ulovenou perličkou. Znuděný šakal čabrakový v příkopě čeká, co na něho zbude. Za houštím v dálce se pasou antilopy vrané. Na břehu Sloní řeky (Olifant River) vyděšeně prchá prase bradavičnaté a ladnými skoky ho následují plaché antilopy trávní. Ohlušující troubení vzápětí prozrazuje, co je tak vyplašilo: početné stádo slonů se přesouvá přes vodní tok a za nimi jsou v těsném závěsu buvoli.

Další den vstáváme velmi brzy, protože nám zatím unikaly velké šelmy. Začínáme hyenou skvrnitou, která si zdálky zálibně prohlíží stádečko nyal nížinných. V hustém porostu se objevují tři temné stíny a za chvilku vycházejí na silnici nosorožci dvourozí. Po chvíli konečně objevujeme pod stromem hlavu lvice. Na konci rozlehlého palouku se postupně zvedají další, které rozvážně odcházejí, jen jedna mladá si vesele poskakuje.

Z vysoké trávy se vynořuje parádní samec a přichází na vzdálenost jen několika metrů. Raději zatahujeme okénka a ani nedutáme. Král zvířat se po chvilce majestátně vzdaluje. Vracíme se do kempu a z celodenní únavy nás vytrhuje zlatý hřeb – těsně před autem přebíhá silnici krásný levhart. Důstojné rozloučení s přírodou Jižní Afriky.


Garden Route

Pobřeží Indického oceánu mezi Mossel Bay a Storms River nazval již v 18. století francouzský přírodovědec Francois le Vaillant „pozemským rájem“. Rozeklaná skaliska na pobřeží Indického oceánu ověnčená barevnými majáky střídají zálivy lagunového typu. Odliv v nich odkrývá bělavé písčité výspy daleko od břehů, na nichž hejna mořských ptáků hledají potravu.

Swartvlei (Černé jezero) nedaleko městečka George je největším slaným jezerem Jižní Afriky. Nejzajímavější části Garden Route, zejména v okolí městečka Knysna, lze objet parním vláčkem. Velmi příjemné klima tu zajišťuje teplé zimy, kdy teplota neklesá pod 10°C, a vlahá léta s maximy do 28°C. Vlhký oceánský vzduch a rovnoměrně rozložené srážky po celý rok sem nalákaly množství zámožných Jihoafričanů, takže poklidné břehy lagun lemují čtvrtě honosných vil.

Stačí projít podél úzkého průlivu spojujícího lagunu s oceánem a dostáváme se k útesům. Slaná voda, která po tisíce let narážela do tvrdé skály, zde vytvořila hluboké jeskyně. Pobřeží lemují korálové útesy, k nimž připlouvají dovádět delfíni a rozmnožovat se hejna kytovců, především velryb jižních (Eubalaena australis).


Jižní Afrika

rozloha: 1 219 080 km2 (15,5× ČR) počet obyvatel (k 1. 1. 2010): 49 462 000

hlavní města: Pretoria/Tshwane 1 725 000 obyvatel (sídlo vlády), Kapské Město 3 650 000 obyvatel (sídlo parlamentu), Bloemfontein 610 000 obyvatel (sídlo nejvyššího soudu)

další města: Durban/eThekwini 3 515 000 obyvatel, Johannesburg 2 060 000 obyvatel, Soweto 1 800 000 obyvatel, Port Elizabeth/iBhayi 1 185 000 obyvatel

administrativní rozdělení: 9 provincií – Gauteng (hl. m. Johannesburg), KwaZulu-Natal (hl. m. Pietermaritzburg/ umGungundlovu), Limpopo (hl. m. Polokwane), Mpumalanga (hl. m. Mbombela/Nelspru­it), Severozápadní provincie (hl. m. Mafikeng), Svobodný stát (hl. m. Bloemfontein), Severní Kapsko (hl. m. Kimberley), Východní Kapsko (hl. m. Bhisho), Západní Kapsko (hl. m. Kapské Město)

úřední jazyky: afrikánština, angličtina, ndebelština, severní sothština, sothština, svazijština, tswanština, tsongština, vendština, xhosština, zuluština

hlavní etnické skupiny: černoši 79,0 %, běloši 9,6 %, míšenci 8,9 %, Indové 2,5 %

hlavní jazykové skupiny: Zuluové 23,8 %, Xhosané 17,6 %, Afrikánci 13,3 %, Angličané 8,2 %


Největší problém parku

Největším problémem v Krugerově parku nejsou ani tak návštěvníci, pytláci či šelmy, ale především sloni. Jejich stavy se neustále zvyšují a zvětšuje se i plocha zdevastované krajiny. V místech, kde se vyskytují větší sloní stáda, pojídající vše, co roste, se křovinatá buš přeměňuje v poušť, která jiné býložravce neuživí. To způsobuje pokles stavů zvěře i některých vzácných druhů antilop. Snižování počtu slonů odstřelem je neetické a vyvolává protesty ochránců přírody. Správa parku experimentuje dokonce se speciální sloní antikoncepcí, avšak bez valných úspěchů. Přemnožení slonů musí řešit také jiné parky, a proto vznikl projekt Superpark.

Předpokládá výrazné rozšíření ploch stávajících národních parků a rezervací vytvořením tzv. mostů, které by spojily současné izolované ekosystémy a tím umožnily nejen volnou migraci zvěře za potravou, nýbrž také obohatily genofond a vyřešily problémy s přemnožením některých druhů. Prvním krokem tohoto projektu bylo propojení Krugerova parku s národním parkem Limpopo v Mosambiku a národním parkem Gonarezhou v Zimbabwe v roce 2000, čímž vzniklo chráněné území o čtvrtinu větší než je rozloha České republiky.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články