Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Svět, kde se zastavil čas

48-1.jpg
Autor článku: Radek Fial, Pátek, 8. červnaec 2011
Autor fotografií: Jří Denk · Profimedia.cz
Vanikoro, nejodlehlejší ostrůvek Šalamounových ostrovů, leží asi 180 km jihovýchodně od hlavní skupiny ostrovů Santa Cruz. Jiří Denk se sem na Altegu vydal vlastně úplnou náhodou, ale nakonec se z téhle cesty vyklubal jeden z nejsilnějších zážitků celého jeho putování kolem zeměkoule.

Při dalším povídání o své cestě kolem světa se Jiří zamyslí nad smyslem své cesty. „Když o tom kolikrát přemýšlím teď, s odstupem času, říkám si, jestli bylo správné mu tam ty nože nechávat. I když z nich měl obrovskou nefalšovanou radost. Přece jen jsem nechal kus té naší civilizace někde, kam se ani trochu nehodí a kde jsou ti lidé bez všemožných výdobytků moderní doby evidentně mnohem šťastnější.“

„Když jsem ještě doma v Čechách dával dohromady informace pro plavbu v Pacifiku, dostal jsem kontakt na mořeplavce Jiřího Albrechta a také jsem se s ním setkal. Odcházel jsem od něj plný dojmů a s prvním dílem jeho knihy Sedm let cesty k lidem. V ní jsem pak poprvé četl o ostrově Vanikoro.“ Navštívit ho byl tehdy Jiřího velký sen a tak trochu i symbolický cíl jeho putování. Toužil doplout na Vanikoro, protože leží přesně na opačném konci světa než Česká republika. Dál už se na zeměkouli z domova prostě jet nedá. Ať se odsud vydáte kterýmkoli směrem, budete se vždycky už jen blížit k domovu.

Druhý díl Albrechtovy trilogie vyšel těsně před vyplutím Jiřího Denka na další etapu jeho plavby, a tak ji narychlo přibalil do svých zavazadel. Číst ji ale začal až někde ve vlnách Pacifiku, a když zjistil, že ze souostroví Vanuatu, kde se zrovna nacházel, to na Vanikoro není zase tak daleko, zatoužil poznat ten ztracený kus světa a jeho obyvatele na vlastní oči.

Na sopce kotva nedrží

Ten „kus“ světa se rozkládá na pěti ostrůvcích, z nichž ten největší jménem Banie je dlouhý sotva dvacet kilometrů, a obývá ho celkem asi osm set obyvatel. Vanikoro je dávno vyhaslá sopka a Jiří se měl brzy přesvědčit, že kotvení u jejích prudce se svažujících břehů je docela obtížné. Hloubkoměr ukazoval stále bezpečnou hloubku v řádu desítek metrů, a najednou se z ničeho nic těsně před lodí objevila masivní kamenná deska, nanejvýš jeden metr pod hladinou. Hrozivě čněla z obrovské hloubky prakticky kolmo nahoru. Kapitán, který naštěstí kontroloval stav dna přes průzračnou vodu z příďového koše, křičel na Jitku u kormidla, aby okamžitě zařadila zpátečku. I pomalu plující loď má však velkou setrvačnost, a tak se dala na ústup až pár desítek centimetrů před útesem. Tentokrát to bylo o fous!

Jirka zkouší v bezpečné hloubce zakotvit, ale kotva na tvrdém povrchu dávno ztuhlé lávy porostlé korály hodně špatně drží. Když se konečně zasekne pevně, během hodiny se stáčí vítr, otáčí loď k ostrovu a žene ji znovu k nebezpečným útesům. Jirkovi tedy nezbývá nic jiného než uvázat druhou, záložní kotvu i s patnáctime­trovým těžkým řetězem na šedesátimetrové lano a vyvézt ji na člunu co nejdál od lodi opačným směrem, než je uchycená hlavní kotva. Bylo to náročné, ale podařilo se a přes sílící vítr loď pevně stojí na místě po celou noc.

Slunce nad horou

Ráno v sedm hodin budí posádku Altega domorodý chlapec na dřevěné kánoi. Přišel dodržet slib ze včerejška, že ukáže posádce, kudy se dostanou k nim do vesnice. Rozespalý kapitán, unavený včerejším složitým kotvením a fyzicky náročnou opravou autopilota, by s ním ale raději domluvil odklad budíčku na pozdější, devátou hodinu. Nastává ovšem problém, jak mladíkovi vysvětlit, kdy vlastně bude devět hodin. Na Vanikoru se sice mluví třemi různými jazyky, ale Jiří ani Jitka neovládají žádný z nich. Ostatně mimo ostrov jimi nemluví skoro nikdo. Přichází tedy na řadu univerzální řeč těla.

Ukázat klukovi hodinky je to nejjednodušší, co Jiřího napadne. Dokonce se to setkává i s velmi pozitivní odezvou a kluk mu na oplátku s úsměvem ukazuje svůj náramek z parádních mušlí. Rozhodně hezčí než plastový náramek jachtařských hodinek… Nicméně tudy cesta zřejmě nepovede. Jiří to ale nevzdává, jeho gesta jsou přece jen dost výmluvná a kluk konečně chápe situaci. „Takže až bude slunce támhle nad tou horou?“ vyrozumí Jiří z jeho posunků. „Jasně,“ souhlasně přikyvuje a oddychne si, jak jednoduché je překonat jazykovou i civilizační bariéru. Kluk sice pochopil, ale už nepřijel. Asi se mu zastavily hodinky…

Na Denkova předchůdce, Jiřího Albrechta, si všichni na ostrově pamatovali.

Náčelník Ben Tua

„Nakonec jsme se na cestu do hledané vesnice vydali sami na našem nafukovacím člunu,“ vzpomíná kapitán. „Na mapě pochopitelně žádná vesnice není, ale z Albrechtovy knihy jsem věděl, že leží od naší zátoky na protější straně malého ostrova Teanu, u kterého jsme kotvili.“ Ostrůvek bylo třeba celý obeplout a cesta na malém člunu to byla dlouhá a nepříjemná. V mělkých pobřežních vodách ostré korály sahají těsně pod hladinu, asi dvě stě metrů od břehu už se na člunu nedá plout vůbec a je třeba ho za sebou táhnout při opatrném našlapování po nerovném dně. „Jakmile jsme člun vytáhli na písečnou pláž, seběhl se kolem nás houf domorodců z chatrčí, které jsme viděli už z moře. Neměl jsem nejmenší tušení, jestli je to opravdu ta vesnice, kterou popisoval Jiří Albrecht ve své knize. Věděl jsem ale, že náčelník by se měl jmenovat Ben Tua.

Tedy pokud ještě žije, protože byl popisován jako velmi starý muž. Vyslovení jeho jména však na domorodce působilo přímo magickou silou. Začali horečně přikyvovat a obřadně nás odváděli do vesnice, která nás přes svou prostotu překvapila příjemnou čistotou a pořádkem. Všichni nás pořád zvědavě okukovali a především děti měly nutkání si sáhnout, jestli jsme opravdu skuteční. Bylo vidět, že takovéhle exotické návštěvy tu určitě nebývají zrovna na denním pořádku.“ Náčelník Ben Tua Jiřího a Jitku velmi přátelsky přivítal ve svém skromném domě z palmového listí.

Obřadně se usadil do modré plastové židličky, která společně s hliníkovou vycházkovou hůlkou a slunečními brýlemi byla jeho jediným materiálním bohatstvím. V té době mu bylo už 87 let, přesto s velkým zaujetím a zájmem diskutoval a naslouchal. Jirka se mu snažil vysvětlit, jaká náhoda je sem přivedla, a z batohu vytáhl knihu. Chýše byla nacpaná k prasknutí a ti, kteří se nevešli, nakukovali dovnitř aspoň všemi okénky a škvírami ve stěnách. Když viděli knihu s fotografiemi, na kterých dokonce poznávali sebe i své blízké, byli neskutečně nadšení. A tak kniha s červeně zaškrtnutými kapitolami o Vanikoru zůstala na ostrově jako dar pro náčelníka, a přestože je v řeči, které tu nikdy nikdo nebude rozumět, měl z ní velikou radost.

George II.

Na prohlídku vesnice pak posádka Altega dokonce dostala vlastního průvodce. Jmenoval se Joseph a před osmi lety, tehdy jako osmnáctiletý mladík, tu trávil spoustu času i s Georgem, jak tady Jiřího Albrechta přejmenovali. Aby se mu to nepletlo, z Jiřího Denka rázem udělal George II. Joseph na George I. i jeho posádku vzpomínal skoro s dojetím, přece jen tu strávili celý měsíc. To si ale George II. dovolit bohužel nemohl, a tak po jediném fantastickém dnu nezbylo nic jiného než se s tímto nádherným místem a úžasnými lidmi rozloučit.

Náčelník Ben Tua Jiřího a Jitku velmi přátelsky přivítal ve svém skromném domě z palmového listí.

Na pokyn náčelníka dostal Jiří darem nádhernou velkou mušli, která má pro vesničany zřejmě velkou cenu. Obdobná se totiž nacházela u místního kostela, kde sloužila ke svolávání obyvatel vesnice na mši. K velké mušli brzy přibylo ještě několik menších a spousta ovoce na cestu. A tak Jiří oplatil projevené dobrodiní náčelníkovi ještě jedním dárkem a nechal mu sadu kvalitních nožů.

Náčelník Ben Tua byl z dárku naprosto unešený a nože opatrně uložil na čestné místo svého obydlí. Při loučení pak ještě vyslovil jednu docela nečekanou prosbu. „Pošli mi prosím fotku letiště na Novém Zélandu.“ Jiří moc nechápal: „A jak? Poštou? Jaká je sem vůbec adresa?“ „S tím si nelam hlavu, napiš – náčelník Ben Tua, Vanikoro, Solomon Islands. Dojde to.“ Jiří si sice moc neuměl představit, jak tady běhá pošťák s taškou, ale prosbu samozřejmě neodmítl. Chvíli sice přemýšlel o tom, proč zrovna letiště, ale pak nad tím mávl rukou. Možná je to jen těžko vysvětlitelná slabost stárnoucího muže. Stejně to nic nemění na tom, že tohle kouzelné místo, jeho zvláštní atmosféra a skvělí lidé zanechali v jeho srdci hlubokou stopu a je odhodlán se sem jednou vrátit.

Kam kráčíš, pokroku?

Sedíme s Jiřím Denkem u piva a on vzpomíná na svou cestu. Zajímá mě, proč na něj tak zapůsobilo zrovna Vanikoro, vždyť podobných míst viděl mnohem víc. „Asi jsem si tam uvědomil, jak takových výjimečných míst a lidí na světě ubývá. Všechno ničí turismus a rozvoj civilizace. Ve jménu pokroku se ztrácí naše spojení s podstatou života. Původní svět mizí a nahrazujeme ho tím falešným, umělým, vyrobeným v našich továrnách. Proto jsem přemýšlel, jestli bylo správné tam náčelníkovi ty nože nechávat. Jestli tím vlastně nepomáhám šířit tu civilizaci do míst, kam vůbec nepatří. Vždyť ti lidi vypadali šťastně a šťastní určitě i byli. A já jim tam nechám něco, bez čeho se dosud obešli. A po mně přijdou další a další.

Jako by nestačilo, že i tak se jim vesnice začíná pomalu plnit plastovými přepravkami a igelitovými taškami, které tam občas vyplaví moře. Jednou přijde někdo další a nechá jim tam televizi. A ti lidi budou zvědaví a začnou napodobovat náš svět. Jenže až zjistí, že jim to větší štěstí nepřinese, bude už pozdě. Nebude kam se vrátit.“ Tehdy, v červenci roku 2007, Jiří vůbec netušil, jak blízko je pravdě. V dubnu roku 2008 schválila vláda Šalomounových ostrovů, že na ostrově Vanikoro vybuduje letiště, protože potřebuje ještě jedno pro provincii Tumotu, východní část své ostrovní země. Stavět se snad ještě nezačalo, ale už brzy do pralesa vjedou bagry. S letištěm přijdou jeho zaměstnanci, turisté, obchodníci a nejspíš i lepší domy pro lidi, kteří dosud žili v chýších z palmového listí. A po pláži bude běhat zmatený pošťák s nedoručitelnou pohlednicí z Nového Zélandu.

Domorodci posádku Altega obřadně přivedli do vesnice, která přes svou prostotu překvapila čistotou a pořádkem. Náčelník se obřadně usadil do modré plastové židličky, která společně s hliníkovou vycházkovou hůlkou a slunečními brýlemi byla jeho jediným materiálním bohatstvím.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články