Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Svanetie: Země tajemných rituálů a živých tradic

30-31svanetie.jpg
Autor článku: MF Dnes · Tomáš Kučera, Čtvrtek, 14. dubna 2016
Autor fotografií: MF Dnes · Tomáš Kučera
I nejdivočejší fantazie se v Horní Svanetii mohou změnit v realitu. Zvláště když jde o dávné tradice a náboženské představy. Stačí naslouchat a pozorně se dívat. Pak není vyloučeno, že se návštěvník odlehlého gruzínského kraje ocitne na prahu duše Svanů, svérázných horalů, kteří kavkazská údolí obývají od dob, kdy se rodily mýty.

Oheň pomalu stravuje borovou třísku a v přítmí rozlehlé místnosti prastarého kamenného domu na okraji městečka Mestia v Horní Svanetii v severozápadní Gruzii ozařuje tvář padesátileté ženy. Otevřenými dveřmi, které vedou na malý balkon, proniká dovnitř denní světlo, jež v dýmu louče vytváří ostrý kužel prořezávající temnotu. Rozeznávám bytelné dřevěné křeslo, ohniště i bohatě zdobené dřevěné zástěny s otvory ohraničující ze dvou stran čtvercový prostor, podobně jako průčelí renesančních domů náměstí. Začínám cítit sametovou vůni pryskyřice, která se hořením uvolňuje.

„To jsou svanské vonné tyčinky,“ usmívá se Larisa Konstantinovna Margiani. Borovou třísku zapálila, abych si udělal představu, jak si v minulosti Svanové zpříjemňovali život v neútulných, studených kamenných domech. „Předkové příbuzných mého manžela ještě na počátku 20. století v tomhle domě trávili v širším rodinném kruhu celou zimu, a to včetně dobytka.

Občina Ušguli je nejvýchodnější v Horní Svanetii. Tvoří ji čtyři osady. Nejvýše položenou je Žabiani, pak Čvibiani (na snímku), Chazaši a Murchmeli.

Představte si, jak to tady muselo vypadat,“ vysvětluje Larisa a co chvíli zamává třískou, aby se skomírající plamen rozhořel. Připomíná šamanku při nějakém tajemném rituálu. „Větrat se tu příliš nedalo, a tak borové třísky sloužily jako osvěžovače vzduchu,“ pokračuje energická žena.

Larisa je Ukrajinka. V polovině 80. let se do Horní Svanetie provdala. Do té doby nevěděla o tomto izolovaném kraji v srdci Kavkazu a jeho obyvatelích nic. Dnes dokáže o tradicích a mentalitě Svanů mluvit dlouho a s nadhledem. Její manžel patří k významnému svanskému klanu, který od nepaměti žije v Mestii – administrativním centru Horní Svanetie. Mestia je s více než 2,5 tisíci obyvateli bezkonkurenčně nejlidnatějším místem Horní Svanetie.

Městečko v posledních deseti letech ztratilo pod nánosem moderních staveb a úprav starších domů mnohé ze své nepoddajné krásy a mění se v středisko alpského střihu s hotely, penziony, restauracemi, obchody, informačním centrem, sjezdovkami a dokonce moderním letištěm. Přesto je stále co objevovat.

Larisa Margiani drží hořící borovou třísku, která naplňuje místnost omamnou vůní.

Machvši: kněz a vůdce

K pochopení mentality dnešních Svanů je potřeba alespoň základní znalost složité pavučiny sociálních vztahů včetně povědomí o jejich nedávné minulosti. Klíčem k tomu mohou být jejich prastará sídla. Osídlení Horní Svanetie dodnes většinou sestává z izolovaných občin, z nichž každou tvoří několik osad.

Osada se dělila na menší celky, jakési mikrokosmy, a ty se skládaly ještě z několika objektů včetně rodové obranné věže, to vše zabalené do pevné skořápky kamenných zdí. Usedlost obývala jedna či více patriarchálních rozvětvených několikagenerač­ních rodin.

Základní jednotkou společnosti horalů byly právě patriarchální rozvětvené rodiny, které stmelovalo vědomí spolupráce při zajišťování obživy, především při obdělávání polí a starání se o dobytek či skot. Pod jednou střechou tak mohlo žít až sto lidí. Nejvyšší autoritou byl machvši – patriarcha, stařešina, první mezi rovnými a jakýsi kníže velkorodiny, který rozhodoval o všem podstatném. V dobách míru byl soudcem i rodinným knězem. „Institut machvšiho existoval na různých úrovních jak rodiny, tak občiny. V občině šlo o volenou funkci s převládající soudní pravomocí,“ uvádí kaukazolog Vojtěch Kubec, který dlouhodobě žije v Gruzii.

Dřevěné saně dodnes v Horní Svanetii slouží k převážení nákladu. Je to praktické, protože většina cest je ve velmi špatném stavu.

V izolovaných údolích vysoko na Kavkaze bylo takovéto uspořádání společnosti nutností pro přežití, přičemž ve východní části Horní Svanetie fungovalo ještě ve 20. letech minulého století. „Když byl problém, sešla se rada starších, jakýsi soud, který demokraticky rozhodl v dané věci. Čím větší průšvih, tím rozhodovalo více lidí. Klan se skládal z několika rodin, z dvaceti, padesáti nebo dokonce ze sta lidí. Čím více rodin měl, tím byl mocnější,“ doplňuje Larisa Margiani.

S manželem, který je vystudovaný architekt a má stavební firmu, jeden takový prastarý mikrokosmos s kostelíkem a dokonce soukromým hřbitovem v Mestii zdědili. Usedlost patřila k nejzachovalejším ve městě, proto se jim podařilo na rekonstrukci sehnat státní dotaci a komplex opravit. „Vládní program na podporu rekonstrukcí věží, kostelů a dalších historických staveb v Horní Svanetii stále pokračuje. Manžel opravuje rodové věže. V Mestii je ale velká konkurence. O zakázkách rozhodují výběrová řízení. Zatím je úspěšný,“ říká Larisa. Jen v Mestii, kterou tvoří tři osady: Lančvari, Laghami a Lichtagi, je přes 40 věží.

Svanové patří k původním obyvatelům Kavkazu. Dnes jich v Gruzii žije okolo 40 tisíc, z toho 15 tisíc v Horní Svanetii.

Můj dům, můj hrad

Stojíme v největší místnosti možná až tisíc let starého kamenného domu, který ještě před osmdesáti lety obývala rozvětvená rodina příbuzných Larisina manžela. Machvši, po kterém zbyl v místnosti dřevěný trůn, žil tady v nejstarším objektu rozlehlé usedlosti vysoko nad Mestií se svojí manželkou, mladšími bratry, syny a jejich ženami, dětmi a dalšími pokrevními i nepokrevními příbuznými. Vše, co vidím, je prý původní: jednoduchý nábytek, lavice, dřevěné čelo chléva, police na spaní nad ním i trůn patriarchy.

Ústřední místnost domácnosti má čtvercový půdorys a připomíná jeviště antického divadla. Byla rozdělena na čtyři části. Ve východní stojí bytelné dřevěné křeslo machvši, a byla tudíž vyčleněna hlavě rodiny. Tato část místnosti byla vyhrazena i hostům. Další sektor patřil ženám a dětem, jiný mužům. Všichni měli v rodině a v domě své pevné místo, každý znal svoji roli. Kolem ohniště, nad kterým je velký břidlicový kámen, jenž sloužil jako plotna, se v zimních měsících točil život v domě a samozřejmě i množství domácích rituálů. Krb byl pro Svany posvátný a byl pojivem rodiny, důvod ke kontaktům mezi lidmi. „Gruzínsky se tomu říká cminda-cecchlis, tedy svatý oheň. Svědčí to o významu, které ohniště pro Svany mělo. Ohniště bylo středobodem domácnosti,“ prozrazuje Larisa další tajemství ze života starých Svanů.

V zimě žili horalé a domácí zvířata pod jednou střechou. Krávy byly za dřevěnou přepážkou s otvory.

Zatímco ženy měly zakázán vstup do kostelů a nesměly se účastnit některých rituálů, modlitby směřující k domácímu krbu a domácím božstvům byly naopak většinou vyhrazeny jim. V zimě v přízemí žila společně s lidmi i domácí zvířata. Krávy byly ustájené v chlévech po obvodu místnosti oddělené dřevěnou bohatě zdobenou přepážkou od části určené lidem. V patře skladovali seno. „Uspořádání domu je dokonalé a odráží drsné podmínky, ve kterých Svanové od nepaměti žijí,“ ukazuje Larisa nahoru na otvor ve stropě, který vede do patra. „Od jara do podzimu žili Svanové v podstatě venku. Ti, kteří nebyli s dobytkem na pastvě vysoko v horách, přespávali v horním patře, které se nazývá darbaz, lze to přeložit jako sál. Naopak v zimě, která trvá od října do dubna a je bohatá na sníh, tam skladovali seno, odkud ho tím otvorem stahovali dolů. Měli to geniálně vymyšlené. Když se kvůli sněhu a vánici nedalo několik dní vyjít ven, mohli v pohodě a bez větší námahy dobytek nakrmit. Krávy bylo to nejcennější, co rodina měla: dávaly mléko, maso a v zimě teplo.

Lidé spávali v dřevěných policích přímo nad krávami,“ pokračuje Larisa. V přízemí pod námi je několik oddělených místností, které sloužily různým účelům. Dům je postaven ve svahu, a tak jeho část je pod úrovní terénu, ze kterého jsme vstoupili do hlavní místnosti s ohništěm. V jedné místnosti se skladovaly potraviny, druhá sloužila jako marodka, kam dobrovolně odcházel nemocný člen rodiny nakažený neznámou nebo nevyléčitelnou chorobou, a další byla využívána jako vězení.

Zavírali do něho zločince, který si odpracovával škodu způsobenou rodině. Nechybí ani „tajná“ úniková chodba, kterou mohli horalé v době obléhání komunikovat s okolním světem. „Bylo velkým štěstím, že Dimitrij, příbuzný mého manžela, tady měl dobytek ještě v 70. letech. Díky tomu se dochoval dřevěný nábytek a další vybavení. Kdyby dům přestal sloužit svému účelu dříve, dřevo by shnilo a nic by z toho nezůstalo,“ usmívá se Larisa a zve mě na lavičku před domem pod rozkvetlou jabloň.

Je květen a horské hřebeny ještě pokrývá sníh. Na severu se zvedá hlavní hřeben Kavkazu, jehož vrcholy měří přes pět tisíc metrů, a na jihu o něco nižší hory oddělující Horní Svanetii v povodí řeky Inguri od Dolní Svanetie kolem řeky Cchenisckali.

Po okolních stráních se rozprostřely koberce pryskyřníků a pampelišek. Vedle historického obytného domu se k blankytnému nebi vypíná štíhlá pětipatrová rodová věž, kam se obyvatelé usedlosti uchylovali i s dobytkem v době ohrožení. Věže vysoké až 25 m jsou v současné době nejcharakteris­tičtějším rysem vesnic v Horní Svanetii. Vznikaly nejčastěji na půdorysu 5 × 5 m od 8. do 13. století. Nejzachovalejší jsou v Ušguli, které bylo v 90. letech zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Rodová věž v Mestii

Modlitba k Dali

Před osmnácti lety jsem poprvé viděl nejcennější loveckou trofej, kterou mohou Svanové získat: část lebky s rohy kavkazského kozorožce. Když mi ji tehdy starší muž ukazoval, zářily mu oči jako malému klukovi, když vytáhne z vody svoji první rybu. V lidové víře Svanů je kozorožec spojován s kultem pohanské bohyně lovu a ochránkyně divoké zvěře Dali. „Nezlob se, brzy vstáváme, budeme pryč několik dní,“ odmítá mě nezvykle diplomaticky Nugzar, když vyslovím přání vyrazit s ním a s jeho přáteli na lov. Sedíme u stolu s dalšími jeho příbuznými v občině Mulachi, na stole jsou talíře, mísy s jídlem a slabá kukuřičná pálenka ajrach teče proudem.

Nugzarovi je kolem třicítky a toho večera se nedotkne alkoholu, což je u slavnostní tabule v Gruzii u mužů neobvyklé. Nesměle se ptám, jestli před lovem rituálně žádá Dali o přízeň. Přece jen se píše rok 2015. „Dali? No ano,“ připouští Nugzar zcela vážně, že minimálně mezi lovci se Dali doposud stále těší úctě. Není zdaleka jediným Svanem, který mluví o Dali s úctou, podobně jako v Česku někteří hovoří o světcích. „Před samotným lovem nepiju alkohol, nejím maso a nemám ženu. Není to jen rituál, ale nutnost, abys byl úspěšný. Podle pověsti je Dali citlivá na čistotu,“ mluví Nugzar tiše. Jeho ruština je slušná, na rozdíl od ostatních stolovníků.

Vstup do posvátného areálu s chrámem Lamaria v Ušguli

„Lovec doufá, že narazí na čerstvé stopy kozorožce, je to velmi plaché zvíře. Kdybychom před lovem pili a cpali se masem, ucítil by nás. Rituál je vlastně velmi praktickým cvičením před lovem, který zvyšuje šance na úspěch. Lov je velmi fyzicky náročný, je to v podstatě alpinismus se zbraní,“ usmívá se Nugzar, který patří k rozrůstající se skupině Svanů, jež podniká v turistickém ruchu. Nechce zveřejnit své jméno, protože lov kozorožců je zakázaný. Kozorožec kavkazský (Capra caucasica) je chráněný. Vzácné zvíře obývá vysokohorské partie západního Kavkazu a je aktivní především v noci, kdy vyráží na pastvu.

Bohyně lovu, ochránkyně zvěře a zvláště pak kozorožců Dali patří i v současnosti v Horní Svanetii mezi nejoblíbenější postavy folkloru. Není divu, lov byl donedávna u horalů stejně důležitým zdrojem obživy jako lopotné zemědělství. Ruku v ruce s lovem se rozvíjel i alpinismus, ve kterém patří Svanové ke světové špičce.

Legendy vykreslují bohyni Dali jako ženu neobyčejné krásy s dlouhými zlatými vlasy, které splývají z nepřístupných skal, kde žije, dolů do údolí. Podle donedávna jediného českého kaukazologa Václava A. Černého věřili Svanové, že se lovcům zjevuje i v podobě zvířete nebo ptáka, a lovci, se kterým se milovala, pomáhala v divočině do té doby, dokud udržel vztah v tajnosti. Kdo porušil slib mlčení, skončil špatně, zřítil se ze skály a zahynul.

Jejím synem je jiná slavná postava kavkazské mytologie – Amirán. V souvislosti s Dali se v lidové tradici mluví také o slavném lovci Betkilovi, milenci Dali, který zahynul, když porušil tabu. „Dali je ochotna dát lovcům kozorožce ze svého stáda jen tehdy, když dodrží určité podmínky. Třeba tu, že lovec uloví jen tolik kusů, kolik zvládne unést, což není více než jeden kus. Samozřejmostí je, že z úlovku část obětuje Dali. Kdo tohle nedodrží, opět se vystavuje riziku, že se nevrátí živý,“ říká Zurab s šibalským výrazem ve tváři.

V Ušguli je dobré mít kvalitní obuv. Za deště se v uličkách tvoří kaše z bahna a výkalů domácích zvířat.

Pravoslaví i pohanství

Svanové se hlásí k pravoslaví, stejně jako většina Gruzínců. Náboženské představy horalů jsou mixem pravoslavného křesťanství s mazdaismem a dalších pohanských kultů. I když nejvýznamnější postavy pantheonu Svanů nahradili křesťanští světci, v lidové víře pohanství přetrvalo.

Významnou roli v lidové víře horalů hraje svatý Jiří (Giorgi) – ochránce lidí. Václav A. Černý uvádí, že v představách Svanů sedí po boku Boha stejně jako archanděl Michael, a dokonce i Bůh je proti jeho ochraně bezmocný. Kristus vystupuje v roli zachránce lidí a vládne světu zesnulých.

Významnými postavami panteonu Svanů je třeba i svatá Marie, ochránkyně žen, nebo svatá Barbara, prastará bohyně Slunce, plodnosti a ochránkyně před nemocemi.

Svanové jsou nedílnou součástí kavkazské civilizace, která se utvářela po několik tisíciletí na pomezí Evropy a Asie. Důležitým společným prvkem pro Kavkazany je, že křesťanství ani islám zcela nevymazaly původní náboženské představy úzce spojené s přírodou a životem v nepřístupných horách.

U Svanů stejně podvědomě jako u ostatních Kavkazanů doposud rezonují termíny: rytířskost, odvaha hraničící až se ztrátou pudu sebezáchovy, společenská zdrženlivost, krevní msta, pobratimství, úcta ke staršímu, k ženám, až posvátná úcta k hostům, horská demokracie nebo zvykové právo adat.

Mestia leží v nadmořské výšce 1500 metrů. Protéká tu řeka Mulchra.

Borčalo, symbol Slunce

Balkon tvoří plochý kámen, který o dobrých půl metru přesahuje mohutnou zeď domu. Chybí zábradlí, zato je z něho úchvatný výhled přes údolí na více než pětitisícovou horu Tetnuldi ve tvaru pyramidy. Larisa stojí na balkoně se zavřenýma očima a tváří obrácenou k východu, stejně tak jako to kdysi prováděli Svanové, kteří uctívali Slunce, Měsíc a vesmírná tělesa. „Představte si, jak tady muži za svítání stojí, zpívají starobylou píseň Lilo a vítají nový den. Po generace tady muži čekali na první sluneční paprsek, aby se dotknul jejich hrudi. Věřili, že pak budou pod ochranou Slunce, že budou nabiti vesmírnou energií,“ říká Larisa.

Proto symbol Slunce – borčalo je v lidové tvorbě horalů tak častým motivem. Třeba na dřevěné truhle, která je uvnitř domu, je vyrytých hned pět solárních disků poskládaných do obdélníku. Liší se tvarem paprsků, tedy na jakou stranu se „točí“.

„Borčalo vyobrazené s paprsky ve směru hodinových ručiček symbolizuje budoucnost, zatímco to s paprsky vyřezanými v opačném směru – minulost. Když jsou taková borčala vedle sebe, lze to číst tak, že základem budoucnosti je minulost, budoucnost vychází z minulosti, budoucnost bez minulosti není ničím, zákony předků je potřeba udržovat, bránit, pochopit, poznat. Pokud odkaz předků budete chránit, pak vaše potomky čeká dobrá budoucnost, budou žít překrásně,“ vysvětluje Larisa.

Sovětské symboly v okně připomínají období, kdy Svanové zažili vlnu modernizace i pokoření.

Budoucnost v cestě předků

Usedám na dřevěné křeslo: machvši. Bohatě vyřezávaný trůn, který byl určen pro hlavu rodiny, ale příliš pohodlný není. Opěradlo je kolmé k sedáku a nutí ke strnulé, avšak důstojné poloze. Trůn je natočen přesně ke dveřím na balkon. Kdo jiný měl spatřit posvátné svítání z důstojného místa než nejvyšší autorita rodiny. Vše je v potemnělé místnosti na svém místě, metamorfóza času je dokonalá, jako by se dávní Svanové každou chvíli měli vrátit.

Do reality mě vrací Larisa: „Na Svanech se mi nelíbí, že až dogmaticky dodržují své tradice. Samozřejmě že v současné době už to není to, co bývalo, ale někdy se Svanem nehnete,“ svěřuje se žena, která dokonce s manželem přemýšlela o odchodu z hor za snazším městským životem.

„Jsem však ráda, že jsem vydržela. Dlouho jsem si zvykala na tradice Svanů, které se prolínaly do všech oblastí života. Problémy jsou všude, ale pro mě nejsou nepřekonatelné, a to je důležité. V zásadě jsem tady spokojená,“ říká Larisa, která provozuje nedaleko historického obytného domu a rodové věže rodinný penzion. Podle ní mentalita hrdých a drsných Svanů, kteří nemají v Gruzii nejlepší pověst, plyne z prostředí, jež je utvářelo. „Od Svanů se příliš nelišíme, nelíbí se mi, že někteří se na ně dívají skrz prsty. Možná jsou dokonce pracovitější. Od nepaměti obhospodařují malá pole vysoko v horách, přes léto kosí trávu a suší seno, aby měl dobytek potravu na dlouhou zimu.

Život je tady i dnes tvrdý, nic tu není zadarmo a to do jisté míry ovlivňuje jejich mentalitu. S tím souvisí i to, že Svanové si mnohem více navzájem pomáhají, jsou pozorní k druhým, zvláště k ženám. Abyste tady přežil jedinou zimu, musíte si pomáhat. Když někdo staví dům, sousedé pomůžou. Je to jiný svět, který utvářejí tvrdé vysokohorské podmínky,“ míní Larisa.

Rodová věž klanu Margiani pochází z 12. století. Patří k ní ještě několik domů včetně svatyně a hřbitova. „Lidé ve městech vidí bohatství v autech, bytech, ale to je pomíjivé. Skutečné bohatství spočívá ve víře, tradicích, v kultuře a s tím souvisí hrdost. Ve Svanetii mluvíme o domech předků, o věžích předků, o zemi předků. To je bohatství, které si Svanové musí udržet a dál pokračovat v předávání tradic. To je pro ně jediná cesta,“ dodává Larisa.

Navzdory příchodu turistů Svanetie místy stále připomíná nedobytnou pevnost.

JAK DO HORNÍ SVANETIE

Region každoročně navštíví desetitisíce turistů a odpovídají tomu i poměrně vysoké ceny za ubytování a dopravu v horách. Do Horní Svanetie se lze dostat několika způsoby: maršrutkou (hromadné taxi), vlakem a také letadlem.

  • Maršrutky odjíždějí denně mezi pátou a šestou hodinou ranní od hlavního vlakového nádraží ve Tbilisi. Jízdenka stojí asi 35 GEL/lari (1 lari je asi 12 korun), cesta trvá asi 7–8 hodin.
  • Vlak v kombinaci s maršrutkou či autobusem (cena zhruba stejná s maršrutkou ze Tbilisi). Noční rychlík ze Tbilisi přijíždí do Zugdidi brzy ráno (tickets.rail­way.ge), tam přestupte na maršrutku či autobus do Mestie.
  • Nejdražším způsobem je letadlo, které z Tbilisi (letiště Natachtari) do Mestie startuje v hlavní sezoně vícekrát týdně. Rezervace letenky je nutná několik týdnů předem. Jednosměrná letenka stojí 65 GEL.

TIP AUTORA

Tomáš Kučera, novinář

Doprava po Horní Svanetii je poměrně drahá, vyplatí se smlouvat. Ubytování je různé kvality a v široké škále (v přepočtu od asi 300 korun na osobu). Vyplatí se po příjezdu poptat místních. Turistické trasy jsou většinou značené, podrobné mapy lze zakoupit přímo v Mestii v infocentru na hlavním náměstí. Horní Svanetie je v současnosti pro turisty naprosto bezpečná. Určitě nevynechte návštěvu Ušguli, ve kterém je nejvíce zachovalých rodových věží a původních domů (UNESCO), musíte zkusit tradiční jídlo kubdari (placka plněná masem), kysaný nápoj maconi, některou z místních minerálek, které vyvěrají v každé druhé vesnici, a návštěvu etnografického muzea v Mestii.


KOLIK JE SVANŮ?

I když tradiční společenské uspořádání v Horní Svanetii již vzalo zasvé, život horalů stále spočívá na rodově klanových základech. V Gruzii se hlásí k Svanům asi 40 000 lidí, z nichž 15 000 žije v Horní a 12 000 v Dolní Svanetii. V Horní Svanetii je 16 občin: Ušguli, Mulachi, Mestia, Bečo, Kala, Ip‘ari, P‘ari, Lachamula, Latali, Lenjeri, Nak‘ra, Chaiši, Cvirmi, Cchumari, Čuberi a Eceri. Nutno říci, že místopis někdy mezi cizinci vyvolává zmatky. To proto, že v průvodcích či mapách se často pletou dohromady názvy osad a občin.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články