Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Surová síra srdce mi svírá

22-23.jpg
Autor článku: Tereza Hrazdírová, Úterý, 5. března 2013
Autor fotografií: Vladimir Pomortzeff
Indonéská sopka Ijen vypouští vulkanickou síru, kterou místní muži svádějí soustavou trubek a nechávají na vzduchu zatuhnout. Zářivě žluté bloky síry pak vylámou ze země a vynášejí je na povrch, kde za ně dostanou směšnou částku. Těžká dřina v jedovatých výparech zanechává stopy na jejich zdraví.

Ve staré indonéské jídelně, vyhřívané jediným ohništěm kouřícím z kouta místnosti, posedává starý upracovaný muž. Jmenuje se papá Agus a má rád cizince. Ti se na něj, a hlavně na jeho velmi zvláštní pracoviště, jezdí dívat z celého světa. Je zaměstnancem sopky Ijen, která mu dává práci třikrát týdně už více než čtyřicet let.

Surová síra srdce mi svírá

Vulkánem proudí na zemský povrch vroucí síra, která při kontaktu se světem začne okamžitě chladnout a tvrdnout. Každý den za tmy i za světla ji více než tři sta mužů ještě teplou vysekává ze země a v obrovských žlutých kusech ji skládají do proutěných košíků. Agus, na jehož zdraví se síra už dávno čitelně podepsala, nosí po strmých úpatích hory jen šedesátikilové náklady. Jeho mladší kolegové si ale dokážou koše naložit až devadesáti kily.

Promrzlí turisté sedí v teple uzavřené místnosti a vyptávají se starého pána na jeho život. Než se rozejdou do jednoduchých pokojů správce národního parku Ijen, které si na jednu noc pronajali, Agus si ještě cizinky vyfotí do svého starého mobilního telefonu. Když se k nim naklání, aby se na fotku vešel také, turistky ovane silný zápach síry, který se mu za ty dlouhé roky už dávno vpil do vlasů i kůže. Rozloučí se a slíbí, že Aguse ráno v kráteru vyhledají, aby se mohli pozdravit. Na lov síry se muži vydávají o půlnoci, pracovat budou ale mnoho hodin.

Práce v kráteru je nesmírně náročná a ničí mužům zdraví, proto pracují jen tři dny v týdnu.
Práce v kráteru je nesmírně náročná a ničí mužům zdraví, proto pracují jen tři dny v týdnu.

Mrak na dně sopky

Cesta vedoucí k sopce je nádherně upravená a její temně tmavou hlínu pokrývají desítky stop kvalitních evropských pohorek. Pěšina byla samozřejmě upravena pro turisty. Stoupají do prudkého kopce a na černé zemi se najednou objeví hromádka žlutého prášku. Síra se začne přibližovat a na stezce jí je čím dál víc. Potkají prvního nosiče, a co nejnenápadněji si změří dva obrovské plné koše, které Indonésan přepravuje zavěšené na tyči do údolí. Kdyby nesl na rameni toho nejtěžšího z cizinců, žádného rozdílu ve váze by si zřejmě ani nepovšiml.

Po hodině chůze se turisté objeví ve 2240 m n. m. Slunce začíná pomalu stoupat ke středu oblohy, mlhy válející se na úpatí okolních hor se pozvolna vytrácejí v sílící záři paprsků a oni konečně stojí na okraji obrovského kráteru. V hloubce pod nimi se ztrácí blankytně modré jezero plné jedovaté vody, výhled jim ale kazí hustý mrak povalující se na dně sopky. Jen co se rozhodnou, že se pokusí sestoupit až k místu, kde vyvěrá síra na povrch, už na ně mává papá Agus.

Práce v kráteru je nesmírně náročná a ničí mužům zdraví, proto pracují jen tři dny v týdnu.
Jedovaté vody jezera na dně kráteru.

Zrovna odpočíval vedle svých dvou plně naložených košů. Jeho oblečení pokrývá vrstva žlutého smrdutého prachu, čelo mu obepíná gumička do vlasů a z žalostně rozbitých bot mu vykukují černé hornické ponožky. Hned na uvítanou se nabízí za průvodce do kráteru, nejprve ale řádně kontroluje, jestli mají jeho noví přátelé nějaké roušky, skrz které by eventuálně mohli bezpečně dýchat. Turisté se diví, ale nakonec si každý nějaký dýchací filtr připraví. Na sopečný prach jsou přece zvyklí!

Agus vede svou malou skupinu po příkré stezce vytesané v kameni kráteru a dohlíží na to, aby se držela pohromadě. Míjejí jej desítky kolegů, kteří v pomalu se vinoucím zástupu stoupají blíž k čerstvému vzduchu a k váze, u níž jim někdo za vytěženou síru zaplatí. Za jeden koš dostanou 50 000 rupií (asi 100 korun) a denně přinesou celkem čtyři. Vzhledem k náročnosti práce a katastrofálním zdravotním následkům, kterými všudypřítomná síra ničí jejich těla, pracují jen tři dny v týdnu.

Teplé kusy nerostu muži vysekávají ze země a nakládají do košů.
Muži nosí až devadesátikilové náklady.

Smrtonosná tekutina

Konečně se ocitají až na břehu nádherně modrého jezírka. Sopečné plyny z něj vytvořily jedovatou nádrž plnou smrtonosné tekutiny, ve které nepřežije téměř žádný organismus. Do vnitřní strany kráteru, ze kterého vytéká oranžově žlutá síra, horníci zabudovali prázdné benzinové barely, které tok tekutiny přesně usměrňují. Z barelů dál pokračují komínové roury, které se nakonec ztrácejí ve světlém kameni sopečné stěny. Celé zařízení působí strašidelně, jako by se skrze něj dostávala na světlo světa temná síla pekla středu Země.

Agus pro své cizince ulamuje kousek chladnoucí žlutavé horniny, jeho kolegové v pauze mezi prací vylévají v dětských formičkách malé sírové králíčky a želvy. Za podobný suvenýr, ale i za pózu na fotkách mnoho turistů rádo zaplatí. Horníci kovovými tyčemi odlupují ze země obrovské žluté kameny, najednou se ale nečekaně změní vítr a všechen sirný kouř se obrací proti nim. Agus vykřikne jméno a v domnění, že vedle něj stojím já, jeho oblíbená Evropanka, chytá čísi ruku a rozbíhá se směrem k jezeru. Já ale stále trčím v kouři, který mě pohltil.

Soustava trubek svádí sirné výpary.
Výroba figurek ze síry patří k přivýdělkům těžce pracujících Indonésanů.

Tisíci jehlami se mi zaryl do očí, a zatímco je zaplnil bolestivými slzami, které moje utrpení nijak nezmírnily, vtrhl svými noži i do plic všech, kteří se v panice snaží uprchnout smrti udušením. Dusím se, provizorní rouška vytvořená z čepice a rukavic vzduch vůbec nefiltruje a mě zachvacuje ochromující panika. Běžím směrem, ze kterého Agus vykřikuje mé jméno, a srdce mi bije rychleji než kdy dřív. Najednou je jasné, že už je konec, protože v hustém sirném oblaku nemám šanci přežít. Ze zvláštního popudu zalapám po vzduchu bez roušky a hned zjišťuju, že tlustá vlna zimní čepice, kterou jsem si do té doby držela před nosem, přece jen kouř trošku pročišťovala. Zavřu oči, zatápu ve vzduchu a v naprosté dezorientaci se rozloučím se životem.

Najednou se ale přede mnou zjevuje postava, která na tom sice není o nic líp, ale přesto mi podává ruku a zároveň mi dodává naději, že mou vybělenou kostru přece jen jednou najdou v něčí společnosti. Vždycky jsem byla společenský typ.

Červené krvinky už našimi žilami začaly transportovat jedovaté sirné molekuly a jen adrenalin nám pomáhá uběhnout těch pár posledních kroků do zákrytu obrovského sopečného kamene. Po nerovném vulkanickém terénu běžíme slepí, bez dechu a naše hrudníky svírá strašlivá bolest. Najednou se ale vítr otáčí a my všemi silami lapeme po sladkém vzduchu, který se k nám znenadání vrátil. V záchvatu kašle se hystericky třeseme strachem, objímáme se a hledáme tu nejrychlejší ústupovou cestu.

Za jeden koš naložený sírou dostanou muži v přepočtu asi sto korun. Denně vynesou čtyři.
Muži stále sledují vítr, který poybuje mračny jedovatých výparů, a snaží se udržet v bezpečí. Ne vždy se to podaří.

V zajetí Ijenu

Cizinka, kterou Agus omylem zachránil, jej vášnivě líbá na svraštělé tváře a všichni s hrůzou sledují, jestli se mrak zase neotočí jejich směrem. Okamžitě se vydávají zpět po úzké stezce a ještě několik následujících hodin bolestivě kašlou. Nedokážu pochopit, jak je možné, že Agus a jemu podobní jsou ještě naživu, když v sirných výparech pracují tolik let. On na to jen rozverně odpovídá, že už stejně brzo umře, protože jeho zdravotní potíže jsou čím dál tím vážnější.

Vysíleně se doplazíme až k vršku a rozloučíme se. Agus se na nás naposledy usměje, znovu si prohlédne fotku na displeji svého telefonu, na rameno si naloží tyč podpírající oba třicetikilové koše a šouravým krokem se vydá na ještě kilometrový pochod k váze. Jedovatý sirný mrak leží na dně kráteru a my s ostatními cizinci před ním utíkáme, co nejrychleji nám to tíha strašného zážitku dovolí. Agus se do něj ale už chystá zpět, aby už možná po tisící znovu přežil vlastní smrt a na poslední chvíli se před ní skryl v závětří nějakého obrovského kamene. Člověk se dokáže přizpůsobit všemu, pokud nemá jinou možnost.

Papá Agus pracuje v drsných podmínkách už pětačtyřicet let. Dnes už ale nosí „jen“ šedesátilové náklady.
Práce v kráteru je nesmírně náročná a ničí mužům zdraví, proto pracují jen tři dny v týdnu.

Ve stínu nebezpečí, bolesti a smrti před námi vyvstává fakt, že my máme možnost držet svůj osud pevně ve vlastních rukou. Je pro nás tak samozřejmá, že si jí nevšímáme ani si jí nevážíme. Nedokážeme ocenit, že máme na výběr z nekonečného množství různých cest vedoucích všemi směry a že jen na nás záleží, kterou si vybereme. Máme cestovat, zakládat rodiny, budovat kariéru? Mezi jakými dvěma možnostmi asi v našem věku volil šedesátiletý Agus? Ijen jej pohltil, když mu bylo patnáct let…

Více o Indonésii a další články i fotografie najdete na: www.lideazeme.cz/zeme/indonesie.


Vladimir Pomortzeff - fotograf

OČIMA FOTOGRAFA

Vladimir Pomortzeff, fotograf

Strávil jsem spolu s nosiči síry v kráteru Ijen čtyři dny. Každé ráno jsem musel stejně jako oni ještě do úsvitu překonat tři kilometry nahoru skrze setmělou džungli a pak sestoupit dolů, až na dno kráteru, kde se síra těží. Ranní sestup byl asi nejtěžším úkolem. Cesta ve tmě je téměř neviditelná, navíc už od prvních metrů je cítit plyn. Měl jsem s sebou plynovou masku, ale nebyla proti jedovatému vulkanickému plynu moc účinná. Hned během prvního dne jsem se u nosičů naučil správnému chování na dně kráteru. Pořád sledují směr větru a pohyby plynových mraků a snaží se pohybovat na hranice koncentrovaného plynu a relativné čistého vzduchu. Navzdory vší snaze mě pořádně slzely oči vodou z jedovatých výparů a pronásledoval mě dráždivý kašel. Nejhorší ze všeho ale je napít se po hned práci v kráteru. Zbytky plynu a drobné částečky se v ústech po styku s vodou okamžitě promění v roztok kyseliny sírové. Věci, které jsem měl na sobě v kráteru, jsem pak musel několikrát prát, ale i tak příchuť a zápach síry mě pronásledovaly ještě několik měsíců po návratu. Svou plynovou masku jsem věnoval nejstaršímu nosiči síry, 60letému papá Agusovi, se kterým jsme se během mé práce v kráteru Ijen spřátelili.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články